ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.189.2020:31
sp. zn. 2 Azs 189/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. T. N., zastoupen
Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 8. 2019, č. j. OAM-460/ZA-ZA11-HA12-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 16 Az 51/2019 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“) a rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím
žalovaného bylo o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto tak,
že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“) se stěžovateli neuděluje.
[2] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve z obsahu správního spisu
rekapituloval skutečnosti, jež stěžovatel ke své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, a sice
že je svobodný, bezdětný a nebyl politicky aktivní. Do ČR přijel v roce 2016. Důvodem podání
žádosti o mezinárodní ochranu bylo přání pobývat zde (společně se svou matkou) i nadále.
Při pohovoru stěžovatel upřesnil, že ve Vietnamu žil se svou rodinou. Poté, co se jeho matka
rozhodla vycestovat do ČR, ji následoval. Chtěl zde získat lepší práci a vydělávat peníze. Získal
zde pracovní vízum a pracoval jako kuchař. Následně však o pobytové oprávnění přišel a rozhodl
se vzniklou situaci řešit podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Chtěl by zde zůstat
s matkou, aby jí pomáhal a aby zde nebyla sama. Do Vietnamu se vrátit nechce.
[3] Následně městský soud k uplatněným žalobním bodům uvedl, že žalovaný se nedopustil
porušení zásady materiální pravdy, neboť se dostatečně zabýval všemi tvrzeními, která stěžovatel
v průběhu správního řízení uvedl; žalovaný tedy postupoval v souladu s právními předpisy
a judikaturou. Nepřisvědčil ani žalobní námitce poukazující na neurčitost výroku rozhodnutí
žalovaného, s tím, že v posuzovaném případě byl z žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně
seznatelný jak předmět řízení, tak i způsob, jímž bylo o předmětu řízení rozhodnuto, i na základě
jakých ustanovení právních přepisů se tak stalo. Ohledně stěžovatelem namítaných nedostatků
opatřených podkladů rozhodnutí městský soud shledal, že žalovaný si pro posouzení aktuální
politické a bezpečnostní situace ve Vietnamu obstaral podklady, jejichž výčet uvedl v odůvodnění
svého rozhodnutí a jež zcela odpovídají nejen požadavkům §23c písm. c) zákona o azylu,
ale i judikaturou vymezeným kvalitám (zde citoval městský soud z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81). Podklady rozhodnutí žalovaného
tak městský soud vyhodnotil jako dostatečně aktuální. Výslech stěžovatelovy matky nebyl podle
městského soudu nezbytný pro skutková zjištění, neboť bylo na stěžovateli, aby uvedl případné
mimořádné okolnosti svých rodinných poměrů. Neshledal pochybení ani v tom, že nebyly
zjišťovány okolnosti zániku stěžovatelova pobytového oprávnění, neboť jakékoliv selhání jeho
právního zástupce není azylově relevantní, když udělení mezinárodní ochrany jakožto mimořádný
projev dobrodiní státu vůči cizinci není prostředkem nápravy neúspěchu v řízení o pobytovém
statusu cizince.
[4] Městský soud zdůraznil, že stěžovatel nezmínil naprosto žádnou skutečnost, která by byť
jen naznačovala, že by ve vlasti mohl být jakkoli pronásledován či mít jiné potíže. Jediným
azylovým důvodem, který označil, tak zůstalo jeho přání žít v ČR se svou matkou, což samo
o sobě nemůže být důvodem azylově relevantním. Jestliže stěžovatel zamýšlel v ČR svůj pobyt
legalizovat, měl postupovat podle k tomu příslušných právních předpisů, zejména dle zákona
č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Na tom nemůže nic změnit ani fakt stěžovatelem tvrzené
nekompetentnosti jeho dřívějších zástupců, v jejímž důsledku měl o pobytové oprávnění přijít.
Žalovaný se řádně zabýval případnými ekonomickými problémy stěžovatele a nedostatečným
zázemím v zemi původu, avšak v souladu s informacemi plynoucími z opatřených podkladů
neshledal, že by stěžovateli měly při návratu hrozit v tomto směru zásadní potíže. Stěžovatel
by se samozřejmě mohl potýkat s ekonomickými problémy, to však není bez dalšího důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Ve Vietnamu žije zbytek jeho rodiny, a proto nelze důvodně
tvrdit, že by v zemi neměl naprosto žádné zázemí. Městský soud se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že rodinný důvod spočívající v přání stěžovatele zůstat v ČR s matkou není obsažen
v zákonném výčtu důvodů pro udělení azylu.
[5] Ohledně možnosti udělení humanitárního azylu městský soud uvedl, že stěžovatel
je dospělou, plně svéprávnou osobou a nemá žádné indispozice, které by jej omezovaly. Žalovaný
přihlédl též i k jeho věku. Stěžovatelovo přání zůstat na území ČR se svou matkou nebylo
žalovaným shledáno jako důvod zvláštního zřetele hodný, s čímž se městský soud ztotožnil.
Nebylo ani zjištěno, že by pro stěžovatelovu matku byla přítomnost syna v ČR životně důležitá,
jedinou vazbou je v tomto směru tedy vazba citová, která rovněž není důvodem zvláštního
zřetele hodným, jenž by měl vést k udělení humanitárního azylu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. V obecné rovině tedy namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále namítá existenci vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spise nebo je s ním v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Konečně stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí.
[7] Stěžovatel namítá, že se městský soud v napadeném rozsudku nedostatečně vypořádal
s hlavní žalobní námitkou, tj. že žalovaný nedostatečně zjistil skutečný stav věci bez důvodných
pochybností, a proto následně nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu.
Již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany sdělil stěžovatel důvody, pro které o mezinárodní
ochranu žádá, a je toho názoru, že žalovaný měl shledat důvody pro přiznání některé z forem
mezinárodní ochrany, zejména pro přiznání azylu z humanitárních důvodů.
[8] Stěžovatel má v ČR veškeré zázemí a rovněž svou legálně pobývající matku, se kterou
má velmi úzký vztah; s velmi velkou pravděpodobností by nebyl schopen sám sebe ve Vietnamu
uživit. Městský soud měl k této výjimečné situaci přihlédnout a nedostatečně odůvodněné, a tedy
nepřezkoumatelné, závěry žalovaného zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení
by pak žalovaný skutečně důkladně posoudil, zda jsou v případě stěžovatele naplněny důvody,
které lze považovat za podřaditelné pod neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního
zřetele“. Jestliže tak městský soud neučinil, zatížil tak dle stěžovatelova názoru napadený
rozsudek vadou nezákonnosti.
[9] Ohledně přijatelnosti kasační stížnosti (§104a odst. 1 s. ř. s.) stěžovatel uvedl, že tuto
považuje za danou; přesah významu kasační stížnosti nad jeho vlastními zájmy spatřuje zejména
v otázce právního posouzení hrozby nuceného vycestování do domovské země vzhledem
ke svému stále nízkému věku a vzhledem k blízkému vztahu se svou matkou, která žije na území
ČR.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s kasačními námitkami
neztotožňuje. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí a obsah správního spisu. Co se týče nepříznivé ekonomické situace ve Vietnamu,
žalovaný uvádí, že tuto skutečnost nelze považovat za azylově relevantní, jelikož tamní nižší
životní úroveň dopadá na všechny obyvatele bez rozdílu (v tom odkazuje žalovaný na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 5 Azs 116/2004 – 63). K tvrzení
stěžovatele, že v ČR žije jeho matka, se kterou má blízký vztah, žalovaný uvádí, že důvody,
pro které je možné některou z forem mezinárodní ochrany udělit, jsou zákonem přesně
vymezené a vztahují se k zemi původu, přičemž sociální vazby žadatele o mezinárodní ochranu
na území ČR mezi ně nepatří. Dále poznamenal, že humanitární azyl je výjimečným institutem,
který lze udělit v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje podmínky pro udělení
azylu, avšak by bylo nehumánní mu azyl neudělit; jedná se například o osoby s těžkým
zdravotním postižením či omezením, nebo o takové osoby, které pocházejí ze země, jež byla
zasažena přírodní nebo člověkem způsobenou katastrofou. Žalovaný se stěžovatelovou situací
důkladně zabýval, avšak neshledal, že by bylo nehumánní mu azyl neudělit. Považuje proto
kasační stížnost za nepřijatelnou, resp. za nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 téhož zákona.
[12] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[13] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[14] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele je v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnění podmínek přípustnosti
kasační stížnosti, nýbrž také uvést, v čem stěžovatel spatřuje - v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[15] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[16] Stěžovatel argumentoval k otázce přijatelnosti jeho kasační stížnosti jen nanejvýš stroze,
jak plyne z odst. [9] tohoto usnesení.
[17] Pokud jde o otázku možných ekonomických obtíží stěžovatele v případě možného
návratu do země původu, odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, v němž uvedl, že „[o]btíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace
nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické,
nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ V rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]mysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu.“ V nyní posuzované věci má Nejvyšší správní soud za zcela zjevné,
že stěžovatelův věk (v době podání žádosti bezmála 26 let) v žádném případě nepředstavuje
výjimečnou okolnost. Pokud jde o relevanci jeho rodinné vazby s matkou na území ČR, ani tato
nepředstavuje důvod zvláštního zřetele hodný; Nejvyšší správní soud se již ve svém rozsudku
ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 – 55, vyjádřil, že dokonce ani manželství s občanem České
republiky nemůže být samo o sobě důvodem pro udělení humanitárního azylu. V posledně
uvedené typové situaci jde přitom o rodinnou vazbu přinejmenším srovnatelně intenzivní.
[18] Nejvyšší správní soud rovněž ustáleně judikuje, že tvrzené nedostatky ve zjištění
a posouzení individuálního skutkového stavu věci samy o sobě nemohou být vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Městský soud se ostatně v nyní posuzované
věci při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála
proti základním zásadám přezkumného soudního řízení, a napadený rozsudek ani nevykazuje
žádné extrémně závažné nedostatky, které ponechat bez povšimnutí by bylo v rozporu s právem
na spravedlivý proces.
[19] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek není stižen vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, městský soud
se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného
práva. Řádně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jeho úvahy jsou přitom jasné
a srozumitelné. K žádnému porušení práva na spravedlivý proces, natož pak porušení
extrémnímu, v projednávané věci nedošlo, pročež podmínky přijatelnosti kasační stížnosti nejsou
splněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
jeho vlastní zájmy. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu