ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.249.2021:20
sp. zn. 2 Azs 249/2021 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: G. K.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13,
Brno, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020,
č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53, o návrhu žalobkyně
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á.
II. Žalobkyni se uk l á dá povinnost zaplatit soudní poplatek 1000 Kč za návrh
na přiznání odkladného účinku do 15 dní od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Včasně podaná kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) směřuje
proti v záhlaví označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
dále jen „městský soud“).
[2] Stěžovatelce byla prvostupňovým rozhodnutím (rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort, ze dne 6. 9. 2019, č. j. KRPA-246223-16/ČJ-2019-000022-50) uložena
podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost
opustit území ČR nejpozději do 20 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a povinnost nahradit
náklady správního řízení (paušální částkou 1000 Kč).
[3] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) zamítl
stěžovatelčino odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[4] Městský soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující
proti rozhodnutí žalovaného.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž navrhla, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek.
[6] Ohledně důvodů svého návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odkázala
stěžovatelka na důvody, jež uvedla k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Důvodnost
svého návrhu opírá také o čl. 1 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Má za to, že nemůže být nucena k výkonu rozhodnutí žalovaného
o povinnosti opustit území členských států EU předtím, než bude její případ přezkoumán,
tj. do okamžiku, než Nejvyšší správní soud o její kasační stížnosti rozhodne. V daném případě
není dán veřejný zájem (výhrada veřejného pořádku či zajištění národní bezpečnosti) na výkonu
napadeného rozhodnutí před vyčerpáním soudního přezkumu. V rámci mezinárodního práva lze
stěžovatelce uloženou povinnost opustit území podřadit pod pojem vyhoštění, neboť splňuje
jeho materiální znaky (stěžovatelka zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998,
sp. zn. Pl. ÚS 25/97).
[7] Stěžovatelka má za to, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je namístě
i vzhledem k aktuální situaci pandemie SARS-CoV-2. Opatření orgánů veřejné moci v souvislosti
s touto epidemií se v podstatě každý den mění a nelze je předvídat. Za reálnou lze proto
považovat rovněž možnost, že i v případě stěžovatelčina procesního úspěchu by se nemohla
fakticky do ČR vrátit a rodině, která o ni pečuje a na které je závislá, by tak zůstala dlouhodobě
rozdělena. Stěžovatelka odkazuje na obsah správního spisu ohledně svých rodinných vazeb
a zdravotního stavu.
[8] Závěrem svého návrhu stěžovatelka shrnula, že výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí by pro ni znamenaly újmu, která je nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám (těm by ostatně ani žádná újma v důsledku přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout nemohla). Rovněž je přesvědčena, že přiznání
odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem.
[9] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřil podáním ze dne 8. 10. 2021.
S přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť má za to, že argumentace zásahem do práva
cizince na spravedlivý proces nemůže být užito jako obecného nástroje pro další legalizaci pobytu
cizince na území ČR (zvláště, když právě pro neoprávněný pobyt na území ČR bylo cizinci
rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno). Krom toho se domnívá, že přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby se na území ČR
zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují zdejší právní řád. Má-li být
správní opatření ve formě správního vyhoštění při zjištění neoprávněnosti pobytu na území ČR
opatřením účinným, musí jeho účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání (resp.
po jeho projednání). Další legalizací pobytu cizinců na území ČR z důvodu využití všech
opravných prostředků v rámci správního či soudního řízení je bezdůvodně prodlužována doba
jejich dalšího pobytu na území ČR, během které se cizincům nabízí, aby např. prostřednictvím
svých vazeb na území (zintenzivněním zájmu o potomky, navázáním vztahu, početím dítěte,
případně ovlivněním svědků) dosáhli důvodnosti aplikace ustanovení §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců pro nepřiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejich
soukromého a rodinného života. Žalovaný tudíž navrhuje zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[11] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, „jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“ Uvedené
podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§107 s. ř. s.).
[12] Dále je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně jako
samotné řízení o kasační stížnosti, ovládáno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud
je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede
ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za navrhovatele dohledávat či domýšlet
konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku vznesenému v návrhu
na přiznání odkladného účinku.
[13] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně
individualizován, přičemž navrhovatel musí svá tvrzení náležitě osvědčit. K tomu, aby Nejvyšší
správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě
dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký
je její rozsah. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj
znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to
vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[14] Pokud se stěžovatelka odkazovala na restrikce překračování státních hranic spojené
s pandemií onemocnění COVID-19, z čehož čerpá obavy stran uskutečnitelnosti svého
případného návratu na území České republiky, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že jde
pouze o hypotetické obtíže, a nelze je proto považovat za reálně hrozící značnou újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s. (srov. též odst. [15] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021,
č. j. 3 Azs 368/2020 - 37; dostupné na www.nssoud.cz). Zda skutečně nastanou, je v době
rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku odvislé od několika předpokladů,
mezi které se řadí zejména (nejistá) povaha a intenzita případných budoucích omezení
přeshraničního pohybu osob a další okolnosti na straně stěžovatelky (např. způsob, jakým bude
prokazovat tzv. „bezinfekčnost“, dále zejména zda stěžovatelka bude mít nějaký druh
pobytového oprávnění).
[15] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, spočívá břemeno tvrzení a osvědčení nepoměrně
větší újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. na navrhovateli. Bylo tudíž na stěžovatelce, aby ve svém
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v první řadě tvrdila všechny relevantní
skutečnosti. Za náležité tvrzení nepovažuje Nejvyšší správní soud stěžovatelčin odkaz na obsah
spisového materiálu, jímž podepřela své stručné tvrzení o tom, že jí rodina na území České
republiky poskytuje péči, na níž je závislá; soud opakovaně judikuje, že „[p]ovinností soudu není
pasivitu stěžovatele doplňovat či nahrazovat a vyhledávat za něj skutečnosti, které by nasvědčovaly opodstatněnosti
jeho návrhu“ (cit. dle bodu [13] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016,
č. j. 8 As 166/2016 - 35, obdobně srov. usnesení ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 66/2010 - 170,
či ze dne 17. 7. 2013, č. j. 3 As 74/2013 - 21).
[16] K dalšímu ze stěžovatelkou uvedených důvodů, tj. umožnění setrvání na území České
republiky po dobu vyčerpání všech opravných prostředků, předně Nejvyšší správní soud
odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 16. 6. 2020,
č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, podle kterých „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní
účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana
spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.“ Dále v citovaném usnesení rozšířený senát uvedl, že „[n]elze
soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní každý cizinec,
kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 2 Azs 271/2015 - 32, v bodě 7, takový přístup by ‚vedl k paušálnímu přiznávání odkladného
účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost
vycestovat z území České republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu
odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím
proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona‘.“
[17] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom, že pojem „vyhoštění“ užitý v čl. 1
odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále
jen „EÚLP“) je třeba vykládat nezávisle na terminologii užívané v té které vnitrostátní právní
úpravě (v nynější věci terminologii zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud nesporuje,
že samotný pojem „vyhoštění“ tedy materiálně může zahrnovat i uložení povinnosti opustit
území dle §50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[18] Nelze však odhlédnout od části hypotézy pravidla obsaženého v čl. 1 Protokolu č. 7
k EÚLP. Návětí odst. 1 čl. 1 totiž pojednává o cizinci, „který má povolen pobyt na území některého
státu“ (zvýraznění doplněno NSS). Jen takový cizinec pak může být v intencích čl. 1 odst. 1
„vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem“ a musí mít mj.
[podle písm. b) tohoto ustanovení] „možnost dát přezkoumat svůj případ“. Stejná hypotéza (dosavadní
dovolenost cizincova pobytu) pak musí být splněna i v případě odst. 2 předmětného ustanovení,
který stanoví, že „[c]izinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a, b a c tohoto článku,
je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti“, o který
opírá stěžovatelka svůj návrh na přiznání odkladného účinku. Nezbytnost povolenosti cizincova
dosavadního pobytu [v anglické mutaci předmětného ustanovení „an alien lawfully resident“
tj. cizinec oprávněně (v souladu se zákonem) pobývající], zdůraznil Evropský soud pro lidská
práva např. v odst. 109 svého rozsudku ze dne 12. 2. 2009 ve věci Nolan a K.
proti Rusku, č. stížnosti 2512/04.
[19] Ze správního spisu, na který ostatně stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného
účinku odkazovala, vyplývá, že stěžovatelka byla dne 2. 7. 2019 kontrolována hlídkou Policie
České republiky, přičemž hlídce nebyla s to prokázat oprávněnost svého pobytu. Policie
pak z dostupných informačních systémů zjistila, že stěžovatelce bylo již dříve vydáno rozhodnutí
o povinnosti opustit území České republiky. S přihlédnutím ke skutkovému základu nyní
posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatelky není uvedená
podmínka aplikace čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP v podobě „povolenosti pobytu“ cizince
(stěžovatelky) splněna, neboť stěžovatelce bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území
právě proto, že na území České republiky pobývala neoprávněně (nebyla držitelkou žádného
platného pobytového oprávnění). Nejedná se tedy o případ, kdy by stěžovatelce jakožto cizince
bylo dosud platné a trvající pobytové oprávnění nenadále zrušeno, či o případ vyhoštění
(ve smyslu zákona o pobytu cizinců) uloženého z jiného důvodu, než právě absence jakéhokoli
pobytového oprávnění (např. §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dále typicky §120).
Stěžovatelka rovněž neměla z čeho čerpat případnou dobrou víru v oprávněnost svého pobytu
na území České republiky, zejména s přihlédnutím k tomu, že nyní uložená povinnost opustit
území jí byla uložena již podruhé.
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal dostatečně
osvědčenými zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Současně má
za to, že povinnost přiznat kasační stížnosti odkladný účinek nevyplývá v nyní posuzované věci
ani z čl. 1 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k EÚLP. Z uvedených důvodů tedy stěžovatelčin návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[21] Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[22] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky
20 sazebníku poplatků, který je přílohou č. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
poplatkové povinnosti a stěžovatelka nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní
poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem II. tohoto usnesení, že se stěžovatelce
ukládá zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1000 Kč
za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[23] Soudní poplatek lze zaplatit:
- vylepením kolků na tomto tiskopisu a jeho doručením Nejvyššímu správnímu soudu, nebo
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České
národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby
je 1020524921.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní
poplatek.
ke sp. zn. 2 Azs 249/2021
podpis .................................................
ˇ místo pro nalepení kolkových známek ˇ