ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.367.2020:28
sp. zn. 2 Azs 367/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: W. E.,
zast. JUDr. Tomášem Plíhalem, advokátem se sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 8. 2020 č. j. OAM-85/LE-BA04-BA04-PS-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2020, č. j. 17 A 73/2020 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Tomáši Plíhalovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný rozhodl podle §46a odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), o zajištění žalobce v zařízení
pro zajištění cizinců (dále též „zařízení“). Žalobce totiž podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Žalovaný v jednání žalobce shledal snahu vyhnout se hrozícímu vyhoštění
nebo jej pozdržet. Dobu žalobcova zajištění žalovaný stanovil do 7. 12. 2020.
[2] Rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 17 A 73/2020 - 49, zamítl Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného. K námitce absence důvodů
pro postup podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu krajský soud uvedl, že důvody dány byly,
neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána až po zajištění žalobce a vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, ačkoliv tak žalobce mohl učinit již dříve. Žalobce nemá
na území ČR nikde hlášen pobyt ani zde nemá žádné vazby, které má naopak v Tunisku,
kde se nachází jeho rodiče a sourozenci. Žalobce nesdělil objektivní překážky jeho vycestování
do země původu, naopak v průběhu řízení o jeho zajištění dle zákona o pobytu cizinců sdělil
pouze to, že do Tunisu vycestovat chce, neboť v ČR zůstat nechce.
[3] K námitce žalobce týkající se nedostatečného zvážení alternativy k povinnosti setrvat
v zařízení v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany krajský soud uvedl, že žalovaný popsal
ve svém rozhodnutí dostatečně skutkové okolnosti případu žalobce a správně posoudil,
že by uplatnění zvláštních opatření nebylo účinné. Konkrétně totiž žalobce porušoval právní
předpisy ČR, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR a vědomě nerespektoval právní
řád ČR a přinejmenším dvou dalších členských států EU (Francie a Německo), ale také jednal
zcela účelově s cílem vyhnout se vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění. Krajský soud tedy
potvrdil názor žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodná obava, že nebude své právní
povinnosti dodržovat ani v budoucnu.
[4] K žalobcem uváděným azylovým důvodům (tvrzené pronásledování kvůli členství
v politickém hnutí s názvem Ennhada) krajský soud konstatoval, že jejich posouzení a zohlednění
není v nyní projednávaném případě předmětem řízení, tudíž se k nim soud dále nebude
vyjadřovat; jejich relevance je pro aktuální řízení nerozhodná (i z důvodu, že se jedná o řízení
o zajištění žalobce, které nemá přímý extradiční účinek).
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se skutečnostmi vyvracejícími
domněnku účelového podání žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel v žalobě uvedl,
že je členem politického hnutí s názvem Ennahda (Hnutí obnovy), které je zcela revolučním
a svého druhu jediným demokraticko-muslimským hnutím. Politické názory a postoje
prosazované Hnutím obnovy (Ennahda) jsou v naprostém rozporu s opozičními politickými
silami, jež jsou v současné době u moci. Konzervativní (radikální) muslimové z opozičních řad
neakceptovali kroky Hnutí obnovy (Ennahda), které toto hnutí vykonalo za dob svého vládnutí
po roce 2011, kdy zaručilo práva křesťanské a židovské menšině a slíbilo, že neohrozí turistický
průmysl např. zákazem nošení plavek či pití alkoholu. Tento liberální, až evropský, politický
postoj byl ze strany radikálních muslimů přijat s velkou nevolí. Stěžovatel jako aktivní člen hnutí
by byl v současnosti na území Tuniska vystaven zcela reálnému nebezpečí uložení trestu smrti,
a to obzvlášť za situace, kdy hnutí je obecně osočováno z participace na uskutečněných
atentátech na předních politických vůdcích Chokrim Belaidovi a Mohamedu Brahmim. Jakkoliv
se tato participace nikdy neprokázala a nezakládá se na pravdivých základech, tak jsou běžní
členové a podporovatelé Hnutí obnovy (Ennahda) tuniskou společností veřejně ostrakizováni
a napadáni. Nebyly tak splněny podmínky pro aplikaci §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
a napadený rozsudek je nezákonný.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Stěžejní námitkou stěžovatele je otázka, zda žalovaný v rozhodnutí o jeho zajištění
správně posoudil právní otázku, zda jsou dány objektivní okolnosti, které zakládají oprávněné
důvody se domnívat, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu je účelová a není možné
v jeho případě uložit zvláštní opatření.
[10] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (m)inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[11] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu (z)vláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva
uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném
ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
[12] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[13] Úvodem je třeba zdůraznit, že zajištění podle zákona o azylu představuje
krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze, délce,
důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se tedy o citelný zásah
do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu,
který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem
(blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08).
[14] Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že podmínkou rozhodnutí o zajištění
podle §46a odst. 1 zákona o azylu je nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření
podle §47 téhož zákona. Povinnost přednostně zvážit možnost uložení zvláštního opatření
je mimo jiné reakcí zákonodárce na požadavky směrnice 2013/33/EU; podle čl. 8 odst. 2 této
směrnice totiž členské státy mohou zajistit žadatele o azyl pouze v případě nutnosti a nelze-li
na základě individuálního posouzení daného případu účinně uplatnit mírnější donucovací
opatření. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním o rozhodnutí
o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit
žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu). Zvláštní opatření lze považovat
za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími
prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. Žalovaný má tedy povinnost nezajistit žadatele
o mezinárodní ochranu z důvodů vyjmenovaných v §46 odst. 1 zákona o azylu, pokud lze téhož
účelu dosáhnout mírnějšími prostředky.
[15] Ke zvažování zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu Nejvyšší správní soud dále uvádí, že je namístě důsledně zohlednit
pobytovou historii žadatele. Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodů
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ
k jiným důvodům zajištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry
cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní
chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou
nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince
(srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS). Zároveň je třeba dbát na to, že zajištění žadatelů
by mělo být možné pouze v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti.
[16] V případě stěžovatele žalovaný odůvodnil účelovost podání žádosti o mezinárodní
ochranu tím, že stěžovatel nebyl v ČR nikde hlášen k pobytu, na území ČR nemá žádné vazby,
naopak rodinu má v Tunisku, o udělení mezinárodní ochrany požádal až po 2 letech od svého
příjezdu na území ČR, a to až po zadržení Policií ČR a následném zajištění za účelem realizace
vyhoštění a umístění do ZZC. Rovněž dospěl s ohledem na všechny výše uvedené argumenty
k závěru, že z jeho jednání je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své
povinnosti z území ČR vycestovat, bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a podání žádosti
o mezinárodní ochranu bylo v jeho případě zapříčiněno pouze snahou vyhnout se vyhoštění.
[17] Krajský soud i žalovaný proto správně posoudili, že stěžovatel měl bezpochyby možnost
o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Z výpovědí stěžovatele nevyplynula žádná
azylově relevantní skutečnost, která by mu nebyla známa už před jeho zajištěním, popřípadě
okolnost, jež by stěžovateli bránila v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Při pohovoru
k žádosti stěžovatel uvedl, že byl členem strany Al nahry od roku 2011 do roku 2013,
která je oficiální politickou stranou, a že má kvůli tomu strach z návratu. V žalobě však stěžovatel
tvrdil, že je aktivním členem hnutí Ennahda (Hnutí obnovy), jehož členové jsou tuniskou
společností ostrakizováni a napadáni. Takovýto obrat vyvolává přinejmenším pochybnosti
o pravdivosti výpovědi stěžovatele a svědčí o účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu.
Samotné posouzení, zda je až v žalobě a kasační stížnosti tvrzené členství v hnutí Ennahda
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, je otázkou řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nikoliv zajišťovacího řízení, jak správně uvedl krajský soud v bodě 13 napadeného
rozsudku. Stejně tak stěžovatel nijak neprokázal tvrzení, že má v ČR přítelkyni, naopak ze zjištění
žalovaného vyplývá, že předmětný vztah skončil. Krajský soud i žalovaný tak dostatečně zvážili
individuální osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy Evropské unie,
včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (stěžovatel zhruba dva roky
pobýval na území ČR a jiných členských států EU bez pobytového oprávnění poté, co platnost
původního víza skončila, aniž by svou situaci řešil). Správně tak dospěli k závěru, že se jedná
o žádost podanou účelově.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s posouzením žalovaného a krajského soudu
ve vztahu k nemožnosti aplikovat mírnější zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu. Jak uvedl
i krajský soud, ačkoliv stěžovatel nemařil výkon žádného dřívějšího rozhodnutí o vyhoštění,
nejsou na základě skutečností vyplývajících ze spisu žádné pochyby o tom,
že stěžovatel nerespektoval právní řád České republiky a dalších členských států Evropské unie.
Ačkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně zvažoval uplatnění zvláštního opatření podle
§47 zákona o azylu, vzhledem k dosavadnímu chování stěžovatele zde existovaly oprávněné
důvody se domnívat, že by povinnosti uložené mu ve smyslu §47 odst. 1 zákona o azylu nebyly
dodržovány a stěžovatel by se opětovně uchýlil k nelegálnímu pobytu a cestování do jiných zemí.
Nejvyšší správní soud považuje shora popsané skutečnosti za nepochybně relevantní pro úvahu,
zda by byla zvláštní opatření v konkrétním případě stěžovatele dostatečně účinná. Souhlasí tedy
s názorem krajského soudu, že žalovaný aplikoval §47 zákona o azylu správně.
[19] Na základě všech těchto okolností Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu
a žalovanému, že o zajištění stěžovatele bylo rozhodnuto na základě zcela objektivních okolností
spočívajících v jeho předchozím jednání, přičemž tyto individuální okolnosti v případě
stěžovatele plně odpovídají judikaturním požadavkům na výjimečnost institutu zajištění namísto
uložení mírnějších opatření (viz již dřív uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Krajský soud nepochybil, aproboval-li napadené rozhodnutí žalovaného.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti
nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný
účastník řízení o kasační stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato
náhrada nepřiznává.
[22] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 17 A 73/2020 - 13,
ustanoven zástupcem JUDr. Tomáš Plíhal, advokát se sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 3100 Kč za jeden úkon právní
služby (tj. podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
v souladu s §11 odst. 1 písm. d), §9 odst. 4 písm. d), §7 bodu 5 a 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3400 Kč. Protože advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou
je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny tak činí 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu