ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.379.2020:50
sp. zn. 2 Azs 379/2020 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyň: a) A. M. K., b) nezl. A. M.,
zast. žalobkyní a) – zákonnou zástupkyní, obě zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem
se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2019,
č. j. OAM-156/ZA-ZA11-P10-2018, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyň a) a b) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 13 Az 33/2019 – 28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 13 Az 33/2019 – 28,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2019, č. j. OAM-156/ZA-ZA11-P10-2018,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyním a) a b) na náhradě nákladů řízení
o kasačních stížnostech částku 11 120 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Pavla Čižinského,
advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 5. 2019, č. j. OAM-156/ZA-ZA11-P10-2018 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobkyním a) a b) udělena mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně a) a b) u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) žalobou, jíž se domáhaly jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Žalobkyně a) namítala, že jí byl ustanoven tlumočník uzbeckého jazyka, který jí dobře
nerozuměl; poukázala také na to, že má kyrgyzskou státní příslušnost a je uzbecké národnosti,
ovšem dle napadeného rozhodnutí je její národnost kyrgyzská. Důvodem opuštění země původu
byly politické aktivity jejího manžela, který byl opakovaně perzekuován (je člen opoziční strany
Ata Meken, podílel se na organizaci mítinků, byl zatčen a opakovaně zbit policií), což mělo
negativní dopad do života celé rodiny. Návratu do země původu se obává rovněž s ohledem
na svou uzbeckou národnost. Nesouhlasila s kusým a formálním odůvodněním neudělení
humanitárního azylu a doplňkové ochrany. Napadené rozhodnutí považovala taktéž
za nepřezkoumatelné.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 13 Az 33/2019 - 28 (dále jen
„napadený rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Poznamenal, že pouhý výčet zákonných
ustanovení, která měl správní orgán porušit, nelze považovat za žalobní bod. Naznal, že žalovaný
řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž shromáždil
dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi původu; vyjádřil se přitom ke všem tvrzením,
která žalobkyně učinily v průběhu správního řízení. Ztotožnil se (dlouhou citací) s názorem
žalovaného uvedeným ve vyjádření k žalobě, že manžel žalobkyně a) v zemi původu nevyvíjel
žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, se státními orgány problémy
neměl, zemi původu opustil legálně, s vlastním cestovním pasem a bez jakýchkoli obtíží. Rovněž
žalobkyně a) neuváděla a žalovaný ani nezjistil, že by byla v zemi původu pronásledována
z důvodu dle §12 písm. b) zákona o azylu nebo že by jí v této s ouvislosti v případě návratu
do země původu hrozilo nějaké nebezpečí. Namítané problémy spojené s národností žalobkyně
a) nemohou dle soudu dosáhnout intenzity požadované v §12 písm. b) zákona o azylu.
Ohledně neudělení azylu dle §13 téhož zákona (za účelem sloučení rodiny) soud souhlasil
se žalovaným, že ze zjištění, která učinil, nevyplývá, že by žalobkyně splňovaly důvody daného
ustanovení. K námitce brojící proti nevypořádání se s existencí důvodů pro udělení
humanitárního azylu městský soud konstatoval, že žalovaný se zabýval jejich rodinnou, sociální
a ekonomickou situací, přičemž přihlédl i k věku a zdravotnímu stavu. Žalobkyně a) má ve vlasti
vybudované zázemí; je dospělou, plně svéprávnou osobou, která byla a je schopna si zajistit
prostředky na své životní potřeby prací; v Kyrgyzstánu má rodinné příslušníky, na něž se může
obrátit. Ani v případě nezletilé žalobkyně b) nejsou z pohledu jejího zdravotního stavu, osobní
a rodinné situace dány takové skutečnosti, na základě nichž by bylo namístě jí udělit humanitární
azyl. Dle městského soudu nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“,
tedy nebyl dán prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit. Soud
se ztotožnil též s tím, že nebyly splněny ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Kyrgyzský právní systém neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin;
žalobkyně a) neměla ve vlasti žádné problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami
v míře odpovídající mučení či nelidskému zacházení a ze shromážděných zpráv nelze
předpokládat, že by žalobkyně byly po návratu do vlasti za svůj pobyt v zahraničí jakkoliv
postihovány či ohroženy nebezpečím vážné újmy. V Kyrgyzstánu neprobíhá ozbrojený konflikt,
který by je mohl ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Vycestování žalobkyň pak soud neshledal
ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nepřisvědčil též tomu, že pohovor
nebyl veden důkladně a při překladu mohly vzniknout nesrovnalosti; ze správního spisu je dle něj
zřejmé, že pohovor byl veden pečlivě, žalobkyně a) měla k dispozici tlumočníka, zpětného
přetlumočení nevyužila a připravila se tak o možnost provést případné korekce. Během pohovoru
neměla vůči tlumočníkovi připomínky, odpovídala logicky, tudíž musela tlumočníkovi dobře
porozumět, protokoly podepsala jako správné a bez připomínek. Soud odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, či ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 2 Azs 5/2011 – 77; pokud měla žalobkyně a) konkrétní pochybnosti o tlumočení, měla
je vyjevit již v průběhu řízení. K namítané nesrovnalosti ohledně národnosti soud vyslovil,
že žalobkyně a) uvedla státní příslušnost Kyrgyzstán a národnost kyrgyzská; z obsahu správního
spisu je zřejmé, že je Uzbečka, nicméně do pasu si nechala napsat kyrgyzskou národnost.
II. Kasační stížnosti žalobkyň a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podaly žalobkyně a) a b) [dále jako „stěžovatelka a)“
a „stěžovatelka b)“, příp. společně „stěžovatelky“] kasační stížnosti, ve kterých jej navrhly zrušit
a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka a) předeslala, že požádala
o mezinárodní ochranu spolu se svým manželem, který se v zemi původu politicky angažoval, byl
členem strany Ata Meken (částečně byl touto stranou i placen); v souvislosti s touto politickou
činností (organizováním demonstrací a účastí na nich) byl pronásledován (zatčen a zbit).
V obavách z dalšího pronásledování proto společně odešli do České republiky. V rámci
správního řízení popsala opakované příchody policie do jejich domu a zatýkání jejího manžela;
následně však žalovaný konstatoval absenci odůvodněného strachu z pronásledování dle §12
zákona o azylu. Takový postup si vysvětluje jedině tak, že její výpověď byla vyhodnocena jako
nevěrohodná; v napadeném rozhodnutí i rozsudku však zcela chybí jakékoli zhodnocení
věrohodnosti její výpovědi, pročež jsou nepřezkoumatelné. Žalovaný i soud dle ní přistupují
ke stavu věci a podkladům řízení selektivním způsobem; v některých ohledech přejímají závěry
učiněné v rámci řízení jejího manžela a syna (nedůvěru vůči tvrzením ohledně jednání policie),
zároveň však situace jejího manžela není v rámci přezkoumávaného řízení zohledňována v celé
její komplexnosti. Při vyhodnocování existence odůvodněné obavy z pronásledování je přitom
zcela nezbytné přistupovat k rodině jako k celku. Postup policie země původu vůči jejímu
manželovi činí její obavy důvodnými; pakliže tedy žalovaný chtěl v jejím případě zpochybnit
azylové důvody podle §12 zákona o azylu, nemohl tak činit, aniž by se zabýval řízením o žádosti
jejího manžela. Prosté konstatování, že mu azyl nebyl udělen, je naprosto nedostatečné. Nadto
uvádí, že ani převzetí úvah ohledně nevěrohodnosti jejího manžela by nebylo dostatečné,
neboť tyto byly zcela kusé a samy nepřezkoumatelné; z tohoto důvodu sama doslovně
zopakovala námitky uplatněné v kasační stížnosti jejího manžela a syna. Pro posouzení otázky,
zda obavy stěžovatelek z pronásledování jsou důvodné, bylo zcela nezbytné učinit
přezkoumatelné závěry ohledně pronásledování manžela stěžovatelky a); vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí se této problematice nevěnovalo, opět připojily citaci z jeho kasační
stížnosti. Stěžovatelka b) pak poukazuje na to, že její nárok na udělení azylu dle §13 zákona
o azylu je vázán na nárok jejích rodičů. Odkazuje na zásadu vyplývající z judikatury,
že v azylovém řízení je třeba rodinu posuzovat jako celek, tedy že děti v zásadě sledují postavení
svých rodičů, neboť žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků
zpravidla vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Dále stěžovatelky uvádějí, že mají
též subsidiární nárok na udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu,
stěžovatelka b) navíc dle §14b téhož zákona. Zdůrazňují, že občané Kyrgyzstánu bývají při svém
návratu vyslýcháni, přičemž žádost o mezinárodní ochranu může vést k postihu; toto bylo
v řízení doloženo podklady shromážděnými žalovaným i manželem stěžovatelky a). Vypořádání
tohoto žalobního bodu přitom v napadeném rozsudku naprosto absentuje, neboť otázku udělení
doplňkové ochrany soud „vyřešil“ odkazem na odůvodnění rozhodnutí žalovaného a sám
neuvedl ničeho. Stěžovatelky nesouhlasí též s posouzením jejich nároku na udělení
humanitárního azylu; jsou přesvědčeny, že vyhodnocení možnosti jeho udělení je zcela závislé
na zjištění okolností hodných zvláštního zřetele a nemůže proběhnout za předpokladu, že není
řádně zjištěn skutečný stav věci.
[5] Přijatelnost kasačních stížností pak stěžovatelky spatřují v tom, že se městský soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a jeho pochybení jsou takové
povahy, že mohou mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Dalším důvodem je potřeba
vyřešit otázku postavení členů opozičních politických stran v Kyrgyzstánu (zejména členů
a příznivců strany Ata Meken), a to především v souvislosti s prezidentskými volbami v roce 2017
a s uvězněním Omurbeka Tekebaeva.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že neshledal existenci žádného z taxativně vymezených
důvodů udělení azylu dle §12 zákona o azylu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelkám
v zemi původu nehrozí pronásledování a jimi zmiňované obavy nelze označit za odůvodněný
strach z pronásledování; svůj závěr přitom podložil relevantními podklady. Rovněž nebyl shledán
zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu, neboť stěžovatelka a)
neuváděla žádné mimořádné okolnosti a tyto ani nebyly zjištěny. Ze země původu vycestovala
proto, aby následovala manžela; Kyrgyzstán opustila legálně autobusem, bez problémů, s vlastním
cestovním pasem, z čehož vyplývá, že o její osobu nemají místní státní orgány zájem. Napadený
rozsudek soudu je dle žalovaného dostatečně odůvodněný, soud se zabýval všemi námitkami
stěžovatelek a veškeré jeho úvahy jsou logicky a srozumitelně vysvětleny a podloženy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, vůči
němuž jsou ve smyslu §102 s. ř. s. přípustné, stěžovatelky jsou v řízení zastoupeny advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížností dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasačních stížností, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou jejich přijatelnosti. Podle §104a s. ř. s., ve znění
do 31. 3. 2021, totiž Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že 1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; 2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; 3) je potřeba učinit judikaturní odklon; 4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[9] Kasační stížnost tedy může být ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná mimo jiné
v případě zásadního pochybení soudu (byť týkající se toliko jednotlivého případu), které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak je tomu z níže uvedených důvodů
i v nyní projednávané věci. Kasační stížnosti stěžovatelek jsou proto ve smyslu §104a s. ř. s.
přijatelné a soud přistoupil k jejich posouzení.
[10] Kasační stížnosti jsou důvodné.
[11] Nejvyšší správní soud se již zabýval situací, kdy tvrzené důvody pro udělení mezinárodní
ochrany žadatele jsou zcela odvozeny od jeho rodinného příslušníka. Úspěšnost žádosti
je v takovém případě závislá na úspěchu žádosti rodinného příslušníka, od něhož jiní žadatelé své
důvody pro udělení mezinárodní ochrany odvozují (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 - 57). V rozsudku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 4 Azs 345/2018 – 32, se pak
Nejvyšší správní soud zabýval, shodně jako v nyní projednávané věci, kasační stížností žadatelky,
která své azylové důvody taktéž zcela odvozovala od situace svého manžela; rozhodoval přitom
poté, co na základě jeho kasační stížnosti bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného neudělující mu
mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud tehdy konstatoval: „Vzhledem k tomu, že stěžovatelky
odvozují odůvodnění žádosti o mezinárodní ochranu právě od manžela stěžovatelky a), vychází Nejvyšší správní
soud z výše citovaného rozsudku 1. senátu NSS [rozhodnutí o kasační stížnosti manžela]. (…) Vzhledem
k tomu, že skutkové příběhy ve věci stěžovatelek a ve věci manžela stěžovatelky a) spolu úzce souvisí, nelze
po stěžovatelkách požadovat, aby uváděly pouze důkazy týkající se její osoby či jejích dětí a nikoli jeho, když
důvodem, pro který žádají o mezinárodní ochranu, je právě novinářská činnost manžela stěžovatelky a),
resp. pronásledování, kterému je rodina právě z tohoto důvodu vystavena. Vzhledem k výše uvedenému je zcela
mylný úsudek žalovaného, že stěžovatelkám nelze udělit azyl dle §12 písm. a) či písm. b) zákona o azylu,
jelikož stěžovatelky nebyly samy nijak politicky aktivní, hovoří pouze o problémech manžela stěžovatelky a),
ale ony samy separátní problémy týkající se pouze jejich osob neměly. (…) Závěr žalovaného, že stěžovatelka a)
v průběhu řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své
vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována, či byly pronásledovány její děti, nemůže obstát.
S ohledem na provázanost řízení o mezinárodní ochranu a na shora označenou judikaturu, měl žalovaný z úřední
moci přihlédnout k důkazům poskytnutým manželem stěžovatelky a). […] S ohledem na akcesoritu azylových
příběhů a s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka a) odvíjí žádost o mezinárodní ochranu od důvodů jejího
manžela, (…) bylo povinností žalovaného, jakož i krajského soudu, vzít tyto skutečnosti [azylové důvody
manžela] v potaz a vypořádat všechny relevantní důkazy svědčící o naplnění azylových důvodů ve smyslu zákona
o azylu. (…) K hodnocení naplnění azylových důvodů na základě §12 písm. a) zákona o azylu žalovaný
ke stěžovatelce a) konstatoval, že dotyčná nebyla nijak politicky aktivní, a jak sdělila, nemá žádné politické
přesvědčení; stejně tak je tomu i v případě jejich dětí, ke kterým dotyčná v tomto ohledu nic nedodala. Takto strohé
odůvodnění však nemůže obstát, a to vzhledem k uvedeným judikaturním závěrům ohledně provázanosti žádostí
o mezinárodní ochranu.“
[12] Obdobná situace jako ve výše citovaném rozsudku nastala též v přezkoumávané věci.
Stěžovatelka a) totiž dle protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
21. 2. 2018 před žalovaným uvedla: „téměř každý měsíc k nám chodili domů policisté v uniformě. Odvedli
manžela. Pak můj švagr pomohl manželovi z vazby. Před volbami, v září 2017, odvedli mého muže policisti
z domova, zbili ho. Od února 2017 přicházeli téměř každý měsíc. Když odvedli manžela v září, byl ve vazbě
delší dobu. (…) zbili mého muže a autem ho odvedli z domova (…) bývalo to téměř každý měsíc (…) [manžela
odváděli], protože zatkli lídra strany a aby můj manžel neorganizoval mítinky. Aby se národ nedozvěděl
o pravdě (…) odvezli ho asi 8x (…) odvezli manžela násilím. Nedobrovolně. Donutili ho. Při každé návštěvě
jsem viděla 3-4 policisty. Měli policejní uniformu. (…) Drželi ho 3-4 dny, v každém případě. Výjimkou je září,
to manžela drželi dlouho (…) při každé návštěvě ho zbili (…) [měl] modřiny, zlomeniny neměl.“ V žalobě
proti napadenému rozhodnutí jasně akcentovala, že „primárním důvodem k opuštění Kyrgyzstánu byly
politické aktivity mého manžela, který byl opakovaně perzekuován policií. Manžel jakožto člen opoziční strany
Ata Meken, který se podílel na organizaci mítinků, byl zatčen a opakovaně zbit policií. Návštěvy policie a vše
s tím související měly velmi negativní dopad do životů nejen našich, ale i naší nezl. dcery. (…) důvodem vycestování
ze země byly potíže, které měl manžel, v tomto zcela odkazuji na spisový materiál vedený ve věci žaloby proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky
č. j. OAM-157/ZA-ZA11-P10-2018 ze dne 29. 5. 2019 (žalobu podanou manželem přikládám jako
přílohu č. 2) […] s ohledem na potíže, které manžel měl, měl se správní orgán více zabývat možností udělení
azylu dle §13 zákona o azylu.“ Městský soud se přesto k otázce (tvrzené) perzekuce manžela
stěžovatelky a) z důvodů jeho opozičních politických aktivit sám nikterak nevyjádřil; toliko
ocitoval vyjádření žalovaného k žalobě, že „žalobce (manžel) v zemi původu nevyvíjel žádnou činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod, s (kyrgyzskými) státními orgány problémy neměl, zemi
původu opustil legálně, s vlastním cestovním pasem, bez jakýchkoli obtíží.“ Taktéž k obavám samotných
stěžovatelek souvisejícím s pronásledováním manžela stěžovatelky a) městský soud naprosto
stručně citoval z vyjádření žalovaného, že „žalobkyně rovněž neuváděla a žalovaný ani nezjistil, že by tato
byla v zemi původu pronásledována z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. b) ZoA“, a sám toliko
doplnil, že „rovněž jako žalovaný neshledal v případě žalobkyň naplnění podmínek pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu.“ Takto lakonické konstatování (zcela ignorující předestíranou pozici manžela
stěžovatelky a) v zemi původu, resp. jeho tvrzené pronásledování z důvodu uplatňování
politických práv mající údajně vliv na celou rodinu) je samo o sobě nedostatečné a činí posouzení
městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Stejně tak se ovšem otázkou
pronásledování manžela stěžovatelky a) při posuzování důvodů dle §12 písm. b) zákona o azylu
téměř vůbec nezabýval ani sám žalovaný, který toliko uvedl, že samy stěžovatelky nečelily
žádnému závažnému jednání vůči jejich osobám (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí). Žalovaný
ani městský soud tedy žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelek nesprávně neposuzovaly
ve vzájemné souvislosti s žádostí manžela stěžovatelky a) a jím tvrzenými azylovými důvody,
na něž ostatně stěžovatelky ve správním i soudním řízení odkazovaly.
[13] Především je pak nutno zohlednit, že městský soud v napadeném rozsudku a stejně tak
i žalovaný v napadeném rozhodnutí (byť jak shora uvedeno oba velmi povrchně) vyšli ze závěru
vysloveného v rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2019, č. j. OAM-157/ZA-ZA11-P10-2018,
že manžel stěžovatelky a) nenaplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, neboť ve vlasti
nevyvíjel žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a z jeho tvrzení
ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, resp. že by mu v případě návratu do vlasti
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a téhož zákona. Rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020 – 31, však byl ke kasační stížnosti
manžela stěžovatelky a) zrušen rozsudek městského soudu ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 13 Az 34/2019 – 34, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí
žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. S ohledem na akcesoritu
„azylových příběhů“ stěžovatelky a) a jejího manžela je proto nezbytné z tohoto rozsudku
zdejšího soudu v nynějším řízení vycházet (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2019,
č. j. 4 Azs 345/2018 – 32). Závazný právní názor vyslovený k posouzení věrohodnosti manžela
stěžovatelky a) je totiž rozhodující také pro posouzení azylových důvodů stěžovatelky a) dle §12
písm. b) zákona o azylu, resp. další rozhodnutí žalovaného o žádosti o mezinárodní ochranu
manžela vydané v intencích tohoto zrušujícího rozsudku NSS může být relevantní pro případný
azylový důvod obou stěžovatelek dle §13 zákona o azylu. Nadto, právě na argumentaci
obsaženou v kasační stížnosti svého manžela odkazovala stěžovatelka a) ve své kasační stížnosti
a učinila ji součástí svého podání.
[14] Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020-31,
přisvědčil manželovi stěžovatelky a), že městský soud potvrdil rozhodnutí žalovaného, které
nemá oporu v obsahu správního spisu. Konstatoval, že: „z rozhodnutí žalovaného, jakož i městského
soudu plyne, že stěžejním důvodem pro závěr o absenci azylově relevantních důvodů žádosti stěžovatele a)
[manžela nynější stěžovatelky a)], je nevěrohodnost jeho tvrzení o tom, že měl mít v zemi původu problémy
v souvislosti se svými politickými aktivitami, pro které by mu mělo hrozit nebezpečí rovněž při návratu. Žalovaný,
resp. městský soud, dovozují nevěrohodnost stěžovatele a) především na základě toho, že obsah jeho výpovědí
neodpovídá informacím o zemi původu shromážděným žalovaným. Dále k závěru o snížené věrohodnosti
stěžovatele a) dospívají na základě toho, že byl schopen bez problémů opustit zemi původu, že nebyl zadržen
v návaznosti na svou účast na mítinku v Biškeku, kterého se účastnil krátce po svém prvním zadržení, a že jako
spoluorganizátor neznal další organizátory mítinku, na němž došlo k jeho prvnímu zadržení. (…) Je třeba
souhlasit se žalovaným, resp. městským soudem, že ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by osoby
v obdobném postavení jako stěžovatel a), tedy řadový člen opoziční politické strany Ata Meken, který
spoluorganizoval mítinky, byly v souvislosti s prezidentskými volbami v roce 2017 vystaveny pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. To je však dáno především tím, že materiály o zemi původu shromážděné žalovaným
se k situaci v Kyrgyzstánu vyjadřují velmi obecně a osobami v postavení obdobném stěžovateli a) se nijak
podrobněji nezabývají. I z těchto zpráv je však zřejmé, že v Kyrgyzstánu dochází k omezování práva na svobodu
projevu, nenásilného shromažďování a rovněž k represím v souvislosti s uplatňováním politických práv a názorů.
Zprávy se zmiňují např. o rozehnání nenásilné demonstrace v Biškeku dne 18. 3. 2017 se zatčením řady
účastníků. Pro posouzení věrohodnosti azylového příběhu prezentovaného stěžovatelem a) tak není stěžejní,
že shromážděné informace nereferují přímo o mítinku dne 27. 2. 2017 v oblasti Jalalabat, na němž mělo dojít
k jeho prvnímu zadržení. Vyplývá z nich totiž minimálně to, že k obdobným incidentům v zemi původu dochází.
Není proto možné bez dalšího konstatovat, že stěžovatelem a) tvrzené skutečnosti nejsou založeny na pravdě.
Na první pohled je totiž zřejmá korelace mezi jeho výpovědí a obecnými informacemi o zemi původu. Jinými slovy,
azylový příběh stěžovatele a) lze označit za konzistentní a za souladný s dosud shromážděnými informacemi
o zemi původu. I proto není zásadní, že tyto informace přímo nereferují o mítinku, na němž mělo dojít k prvnímu
zadržení stěžovatele a). To totiž neznamená, že tato skutečnost nemohla nastat, tím spíše, když nastala
skutečnost obdobná. Informace plynoucí ze zpráv o zemi původu nijak nevylučují, že se mítink v oblasti Jalalabat
mohl konat, a že na něm mohlo dojít k zadržení stěžovatele a), přestože tato událost není v obecných informacích
o zemi původu shromážděných žalovaným zmiňována. Z důvodu absence podkladů, které by se konkrétněji
vyjadřovaly k postavení členů opozičních stran, konkrétně strany Ata Meken, tak nelze učinit kvalifikovaný
závěr o tom, zda jsou výpovědi stěžovatele a) věrohodné, či nikoliv, a zda je tedy přiměřeně pravděpodobné, že mohl
být terčem pronásledování ze strany státních orgánů. Ani fakt, že stěžovatel a) vycestoval ze země původu
bez větších obtíží, sám o sobě nemusí nutně svědčit o tom, že jeho tvrzení o potížích v zemi původu není věrohodné.
(…) Rovněž skutečnost, že stěžovatel a) nebyl zadržen v souvislosti se svou účastí na mítinku v Biškeku krátce
po svém prvním zadržení, nemusí nutně svědčit o nevěrohodnosti jeho tvrzení o potížích v zemi původu. Stěžovatel
a) tvrdil, že byl poprvé zadržen na mítinku dne 27. 2. 2017, tedy asi 3 týdny před konáním mítinku v Biškeku.
Nemohl tak mít dlouhodobé problémy s policií, respektive nic takového k dané době ani netvrdil. Naopak uvedl,
že před prvním zatčením žádné problémy s policií neměl. Obdobně jako v případě bezproblémového vycestování
ze země nelze ani v tomto případě vyloučit, že policejní úřad v Biškeku nemusel v krátké době po prvním mítinku
disponovat relevantními podklady týkajícími se stěžovatele a). Biškek je vzdálen stovky kilometrů od oblasti
Jalalabat, kde se konal mítink, na němž došlo k prvnímu zadržení stěžovatele a). Ošská oblast, do níž byl
stěžovatel a) policisty převezen, je pak od Biškeku ještě vzdálenější. Žalovanému lze přisvědčit v tom, že neznalost
dalších organizátorů na mítinku, na němž došlo k zadržení stěžovatele a), by zakládala určité pochybnosti
o věrohodnosti jeho tvrzení, že se tohoto mítinku aktivně účastnil jako spoluorganizátor. Z protokolu o pohovoru
se stěžovatelem a) se však přímo nepodává, že by tento neznal žádné další organizátory, jak uvedl žalovaný
ve svém rozhodnutí. Vyplývá z něj pouze to, že stěžovatel a) neznal další organizátory, kteří nebyli z oblasti
Oš. Stěžovatel a) při pohovoru uvedl jména dalších dvou osob, které měly mítink spoluorganizovat, což
koresponduje s tím, že podle jeho navazující odpovědi měly být z oblasti Oš zadrženy právě 3 osoby včetně
stěžovatele a). Při hodnocení výpovědi stěžovatele a) je třeba zohlednit, že tato nebyla poskytnuta v jeho rodném
jazyce, pročež nemusí být některá vyjádření zcela precizní. Lze-li některá jeho vyjádření chápat různými způsoby,
nelze se a priori přiklonit k tomu smyslu, který založí rozpornost jeho výpovědi, a na základě toho dovozovat
pro žadatele nepříznivé následky v podobě hodnocení jeho tvrzení jako nevěrohodného. Žalovaný má vést pohovor
tak, aby byly nejasnosti vysvětleny přímo na místě (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36, či ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). Městský soud
v napadeném rozsudku dále uvedl, že stěžovatel a) již neměl po svém propuštění dne 20. 7. 2017 žádné problémy
s policií až do vycestování s rodinou v únoru 2018. Z výpovědi stěžovatele a) založené ve správním spise však
vyplývá, že k jeho poslednímu zadržení došlo kolem 20. 9. 2017. Propuštěn byl teprve po prezidentských volbách
přibližně dne 20. 10. 2017. Navíc nelze ze skutečnosti, že stěžovatel a) neodcestoval s rodinou bezprostředně
po posledním útoku, činit zásadní závěry o tom, zda mu bude v případě návratu do země původu hrozit
pronásledování. Časový odstup mezi posledním propuštěním stěžovatele a) dne 20. 10. 2017 a opuštěním země
dne 7. 2. 2018 není příliš dlouhý, a to navíc za situace, kdy dle svého tvrzení měl stěžovatel a) obdržet informaci
o budoucí politické čistce v prosinci roku 2017 a téhož měsíce měl začít vyřizovat odjezd svůj i své rodiny ze země
původu. V tomto kontextu je navíc nutné opětovně zdůraznit, že v dané době proběhly v zemi původu stěžovatelů
volby, což může mít vliv na změnu frekvence, resp. pozastavení zadržování stěžovatele a), ovšem nelze z toho
učinit závěr o tom, že stěžovateli a) už zadržování pro futuro nehrozí. (…) Ze zpráv o zemi původu však nelze
dospět ani k závěru, zda stěžovatelům v případě jejich návratu do země původu hrozí azylově relevantní nebezpečí
vzhledem k tomu, jaké měl stěžovatel a) postavení před opuštěním země původu [zdejší soud vzal na vědomí,
že se žalovaný zabýval problematikou navrátilců žadatelů o azyl do země původu, ovšem to se opět týkalo pouze
běžných žadatelů o azyl, nikoliv osob v postavení obdobném tomu, které má stěžovatel a)]. V této části tedy
shledává Nejvyšší správní soud shromážděné materiály za nedostatečné pro to, aby mohla být řádně posouzena jak
věrohodnost stěžovatele a), tak rovněž hrozba pronásledování v případě jeho návratu do země původu.
V projednávaném případě navíc nejsou materiály o zemi původu a pohovor se stěžovatelem a) jedinými prostředky,
na jejichž základě může žalovaný posoudit, zda jsou tvrzení stěžovatele a) věrohodná. Za takový prostředek
je možné v posuzované věci považovat rovněž protokol o pohovoru s manželkou stěžovatele a), respektive
porovnání a míru shody skutečností v něm uvedených se skutečnostmi uvedenými stěžovatelem a). Na základě výše
uvedeného lze konstatovat, že tuto povinnost žalovaný nesplnil, neboť z jím shromážděných podkladů nebylo
možné učinit závěr o tom, zda jsou tvrzení stěžovatele a) věrohodná, či nikoliv. Nebylo tedy ani možné
kvalifikovaně rozhodnout o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
[15] Žalovaný proto v dalším řízení znovu a tentokrát komplexně i ve vztahu k řádně skutkově
zjištěné pozici manžela stěžovatelky a) v zemi původu posoudí, zda i samy stěžovatelky nemohou
mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jeho zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu [příp. zda jim nehrozí nebezpečí vážné újmy nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu §14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm.
b) zákona o azylu], a to s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020 – 31, týkající se věrohodnosti výpovědí manžela
stěžovatelky a), resp. i jí samotné. Zároveň v případě udělení mezinárodní ochrany manželu
stěžovatelky a) žalovaný znovu posoudí, zda nejsou dány důvody pro udělení azylu za účelem
sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu stěžovatelkám.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnosti důvodnými,
pročež podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Jelikož již v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší
správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[17] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelky měly ve věci úspěch, náleží jim proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení
proti žalovanému, který úspěch neměl.
[18] Stěžovatelkám v řízení o žalobě žádné náklady nevznikly, neboť jsou osvobozeny
od soudního poplatku [§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích],
nebyly zastoupeny advokátem a z obsahu spisu nevyplývá, že by jim v řízení nějaké další náklady
vznikly.
[19] V řízení o kasační stížnosti byly stěžovatelky taktéž osvobozeny od soudního poplatku.
Náklady řízení o kasační stížnosti tedy sestávají toliko z náhrady nákladů zastoupení advokátem,
a to za 2 úkony právní služby dvou stěžovatelek: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.]. Za tyto úkony náleží odměna ve výši
2 x 2 x 0,8 x 3 100 Kč, tj. 9 920 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 2 x 300 Kč, tj. 1 200 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Zástupce stěžovatelek není plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení o kasačních stížnostech
činí 11 120 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu