ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.54.2021:30
sp. zn. 2 Azs 54/2021 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. M. M. A. W., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/33, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2019, č. j. OAM-508/ZA-ZA12-P05-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 13 Az 45/2019
- 21,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm í t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem
rozhodnutí, kterým žalovaný neudělil žalobci azyl podle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), ale udělil mu doplňkovou ochranu podle §14a citovaného
zákona na dobu 12 měsíců od dne nabytí právní moci rozhodnutí. Městský soud konstatoval,
že žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nebylo vyhověno v plném rozsahu, a mělo
mu být proto umožněno vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle §36 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Protože tak žalovaný neučinil,
městský soud jeho rozhodnutí zrušil, a to v celém rozsahu. Ačkoliv žalobce žádal pouze o zrušení
rozhodnutí v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu (konkrétně podle §12), městský soud
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že výrok o udělení či neudělení
doplňkové ochrany je výrokem závislým, neboť je podmíněn výrokem o neudělení azylu,
případně jeho odnětí. Pokud je tedy zrušen výrok o neudělení azylu, je nutné zrušit i výrok
týkající se udělení doplňkové ochrany.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností,
v níž především namítá, že žádal o zrušení pouze výroku o neudělení azylu. Dále požádal
o ustanovení zástupce z řad advokátů, který by jeho kasační stížnost doplnil.
[3] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podal účastník, který byl v předcházejícím řízení
o žalobě před městským soudem procesně úspěšný, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
[4] Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.
Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak.
[5] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná (pozn. zvýraznění provedl soud).
[6] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, dospěl k závěru, že „(k)asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení
před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak,
je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.“
[7] V posuzované věci se stěžovatel žalobou domáhal zrušení výroku o neudělení azylu
(doplňková ochrana mu udělena byla). Městský soud jeho žalobě plně vyhověl a výrok
o neudělení azylu zrušil. Nejvyšší správní soud již v předchozí judikatuře vysvětlil, že „nesplnění
podmínek pro udělení azylu je první, výchozí podmínkou, kterou je třeba splnit pro to, aby byla cizinci udělena
doplňková ochrana. Z toho tedy jasně vyplývá posloupnost posuzování, jež začíná vždy úvahou o tom,
zda lze žadateli udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu, a až nebyly-li naplněny důvody pro udělení azylu,
posuzuje se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany; srov. KOSAŘ, D., MOLEK, P.,
HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha : Wolters
Kluwer ČR, 2010, s. 339.
Tento postup má logicky odraz také ve struktuře výroku rozhodnutí, které je v případě výroku o neudělení azylu
opatřeno též dalším výrokem ohledně udělení či neudělení doplňkové ochrany. Výrok o udělení či neudělení
doplňkové ochrany je tak výrokem závislým, a to v tom smyslu, že je podmíněn výrokem o neudělení azylu,
případě o jeho odnětí (viz §14a zákona o azylu). Nelze tudíž ze strany krajského soudu zrušit rozhodnutí
ministerstva vnitra pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu bez toho, že by byl současně zrušen
též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany. Připuštění této možnosti, která v souzené věci nastala, by vedlo
ke stěžovatelem namítané kolizi existujícího výroku o udělení doplňkové ochrany a případného výroku o udělení
azylu, což by znamenalo popření základního koncepčního východiska mezinárodní ochrany jako takové, neboť
nelze udělit obě její formy najednou; viz výše naznačená subsidiarita doplňkové ochrany, jejímž cílem je poskytnutí
ochrany pro osoby, které sice nesplňují podmínky pro udělení azylu, ale kteří zároveň vyžadují ochranu z důvodu
nebezpečí hrozící vážné újmy. Doplňková ochrana je tedy subsidiární formou ochrany, což znamená,
že nepředstavuje nahrazení nebo rozšíření institutu azylu, ale uplatní se pouze v případě, že žadatel
o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení azylu.
Z toho dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že existence výroku o udělení doplňkové ochrany
by při případném udělení azylu byla nejen bezpředmětná, ale též nezákonná, a proto bylo na místě zrušit celý
výrok rozhodnutí stěžovatele, byť žalobce napadal pouze výrok v části týkající se neudělení azylu.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Azs 14/2011 – 300).
[8] Městský soud s ohledem na shora uvedenou koncepci udělování mezinárodní ochrany
a na judikaturu Nejvyššího správního soudu zrušil správně rozhodnutí žalovaného v celém
rozsahu, tedy i v rozsahu stěžovateli udělené doplňkové ochrany a věc žalovanému vrátil
k dalšímu řízení. Rozhodl zcela ve prospěch stěžovatele a umožnil, aby věc byla žalovaným znovu
projednána. Předmětnou kasační stížností se přitom stěžovatel domáhal, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, který však nemohl ve věci rozhodnout výrokem
jinak, než jak učinil, zejména pak nemohl stěžovateli „více“ vyhovět. V souladu s výše uvedenou
judikaturou rozšířeného senátu je proto nutno považovat kasační stížnost stěžovatele
za nepřípustnou podle §104 odst. 2 s ř. s.
[9] Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., (n)estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je podle §102 a §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, odmítl ji podle §46 odst. 1
písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
[10] S ohledem na zjevnou nepřípustnost kasační stížnosti podle §104 odst. 2 s. ř. s., kterou
nelze žádným způsobem napravit, soud s ohledem na zásady ekonomie řízení neřešil otázku
zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s. (tedy ani nerozhodoval o žádosti stěžovatele o ustanovení
zástupce z řad advokátů).
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu