ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.74.2021:41
sp. zn. 2 Azs 74/2021 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: B. E. B.,
zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 12. 2020, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-D02-2020, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2021, č. j. 20 Az 33/2020 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova
787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 3400 Kč, která mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného
[1] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2021,
č. j. 20 Az 33/2020 – 40, zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí ze dne 10. 12. 2020,
č. j. OAM-788/ZA-ZA11-D02-2020, jímž žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany
žalobci podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neboť jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla nepřípustná podle
§10a odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Uvedeným rozhodnutím žalovaný též
vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti žalobce je ve smyslu čl. 3 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“) Španělské
království.
[2] Žalovaný dospěl ke svému závěru ohledně výše uvedeného příslušného státu tak,
že posoudil situaci žalobce a zjistil, že žádné z kritérií pro stanovení příslušného členského státu
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 8 až 15 nařízení Dublin III není
uplatnitelné. Následně podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III určil, že příslušné k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu je Španělské království, neboť zde žalobce požádal o mezinárodní
ochranu již dne 3. 4. 2019 (v ČR podal svou žádost až dne 11. 11. 2020). Tento stát uznal svou
příslušnost k posouzení žádosti žalobce.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného k ní
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Jediná námitka stěžovatele se týká nedostatečného posouzení přípustnosti jeho vydání
do Španělska. Konkrétně namítá, že žalovaný nedostatečně posoudil existenci systémových
nedostatků azylového řízení a podmínky přijetí v členském státě, které nenesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Závěry o výše uvedených
otázkách by měly mít oporu ve zprávách o fungování španělského azylového systému, které
by měly být součástí správního spisu a které by měly být i jiné než pouze zprávy UNHCR
(zejména by se mělo jednat o zprávy mezinárodních nevládních organizací jako AIDA, ECRE,
Helsinský výbor atd.).
[5] Soud však aproboval vypořádání uvedených otázek pouze informacemi OAMP a také
fakticky přešel opomenutí žalovaného konkrétně reagovat na individualizované výtky ohrožení
života stěžovatele ve Španělsku konkrétním nebezpečím. Kromě problémů, které stěžovatel zažil
na vlastní kůži, poukázal i na problémy vyskytující se v obecné rovině. Především zmínil
problémy s ubytováním žadatelů o mezinárodní ochranu na konci roku 2019 a začátku roku 2020,
které byly kritizovány veřejným ochráncem práv i zaměstnanci Samur Social of Madrid (sociální
služba pro obecní pomoc při řešení mimořádných situací sociálních).
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatel taktéž
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a správní spis, přičemž uvedl,
že toto rozhodnutí vydal v souladu s vnitrostátními právními předpisy i nařízením Dublin III.
Uvedl, že ze zjištěných informací vyplývá, že stěžovateli nehrozí ve Španělském království
nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení a že Španělsko je schopno zabezpečit řádný
průběh azylového řízení. Žalovaný nesouhlasil s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, je nutno kasační stížnost odmítnout jako
nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS. Stěžovatel výslovně nevedl k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti
žádnou argumentaci.
[9] Jedinou námitkou stěžovatele je nedostatečné vypořádání se s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III, resp. se systémovými nedostatky v rámci vedení azylových řízení a podmínek přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu ve Španělském království.
[10] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Je proto odpovědností
stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje žalobní námitky a obecně polemizuje
s odůvodněním rozsudku krajského soudu, který však velmi precizně, logicky a přesvědčivě
reagoval na jeho žalobu a údajná pochybení v rozhodnutí žalovaného neshledal. Pokud stěžovatel
opakovaně tvrdí, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav věci a neodůvodnil dostatečně své
rozhodnutí ohledně systémových nedostatků dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu, jak je uvedeno zejména v bodech 15 až 23 tohoto rozsudku. Žalovaný tedy dostatečně,
byť stručně odůvodnil, proč má Španělské království za zemi bez systémových nedostatků.
[12] Dle Nejvyššího správního soudu krajský soud dostatečně podrobně rozebral, jak žalovaný
zohlednil skutečnosti zjištěné ve správním řízení a z jakých podkladů vycházel. Zároveň vysvětlil,
na jakých podkladech žalovaný postavil své závěry o neexistenci systémových nedostatků
ve Španělsku a proč je považuje za dostatečně podložené a odůvodněné. K obecné kasační
námitce stěžovatele ohledně nezohlednění jiných zpráv než informace OAMP lze opět pouze
odkázat na odůvodnění krajského soudu v bodech 17 až 19 a 23. V nich krajský soud především
poukázal na to, že informace OAMP z listopadu 2020 vycházela z aktuální zprávy AIDA z dubna
2020, přičemž stěžovatel neuvedl, jaké konkrétní informace z jím předložené zprávy AIDA
za rok 2019 by měly být právně významné pro projednávaný případ (tedy z hlediska přípustnosti
přemístění stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III). Aktuální informace OAMP
pak sice zmiňuje některé dílčí nedostatky, především přeplněnost ve střediscích dočasného
pobytu pro přistěhovalce v afrických enklávách Ceuta a Melila. Z těchto lokálních nedostatků
však, s ohledem na kladné hodnocení ostatních přijímacích středisek (vládních i nevládních)
ve zprávě AIDA, nelze dovozovat paušální nedostatky celého azylového systému Španělského
království.
[13] Konkrétní situací stěžovatele se zabýval krajský soud v bodě 16 odůvodnění rozsudku,
v němž uvedl, že i kdyby uvěřil tvrzení stěžovatele ohledně jeho napadení (které stěžovatel ničím
nedoložil), toto napadení nesvědčí o systémových nedostatcích španělského azylového systému.
Stěžovatel ostatně sám uvedl, že byl hospitalizován a že se tímto incidentem španělská policie
zabývala.
[14] Ve shodě s krajským soudem lze uzavřít, že žádné ze stěžovatelových tvrzení – ani
obecných, ani konkrétně se týkajících jeho poměrů – neukazuje na systémové nedostatky
azylového systému Španělského království.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele
nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení, obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí a po obdržení doplnění kasační stížnosti.
[17] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[18] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupce z řad
advokátů - Mgr. Ladislav Bárta, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, který jej i nadále zastupuje
v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 s. ř. s. in fine). Ustanovenému zástupci náleží odměna
za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], a to ve výši 3100 K č [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu ve výši 3400 Kč.
Tato částka je konečná, neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. Částka
v celkové výši 3400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne
právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu