ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.87.2020:52
sp. zn. 2 Azs 87/2020 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. S., zastoupený JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 5. 2019, č. j. OAM-193/ZA-ZA02-P17-PD1-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 1 Az 33/2019 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 29. 1. 2018 podal žalobce, státní příslušník Uzbekistánu, žádost o prodloužení
doplňkové ochrany na území České republiky z důvodu trvající nestabilní bezpečnostní
a politické situace na území Uzbekistánu, při které nelze vyloučit přímé a bezprostředně hrozící
nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky („zákon o azylu“) v případě návratu
žalobce do vlasti. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 28. 5. 2019, č. j. OAM-193/ZA-ZA02-
P17-PD1-2015 („rozhodnutí žalovaného“) rozhodl o žalobcově žádosti tak, že podle §53a
odst. 4 zákona o azylu se doplňková ochrana neprodlužuje. Žalovaný totiž na základě
aktualizovaných informací o situaci v zemi stěžovatelova původu shledal, že v období
od předchozího udělené doplňkové ochrany žalobci, resp. od posledního prodloužení doplňkové
ochrany, došlo v Uzbekistánu k podstatným změnám v možnosti vycestování a návratu občanů
do vlasti, přičemž tito již automaticky nečelí závažným problémům a nebezpečí vážné újmy
v případě svého návratu do vlasti, a to ani v případě návratu po mnohaletém pobytu v zahraničí.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) z důvodu jeho nezákonnosti a nesprávnosti. Namítal především neúplné
a neaktuální zjištění skutkového stavu. Městský soud žalobu shora označeným rozsudkem (dále
jen „napadený rozsudek“) zamítl pro nedůvodnost. Za podstatné považoval zejména zjištění,
že dle uzbecké legislativy nehrozí neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu žádný postih.
Městský soud nicméně zároveň připustil, že přístup k odpůrcům režimu v Uzbekistánu je i nadále
nekompromisní.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. K přijatelnosti kasační stížnosti
ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. stěžovatel uvedl, že tato kasační stížnost podstatně přesahuje jeho
vlastní zájmy. Neúplné či nesprávné zjištění skutkového stavu správním orgánem a následná
aprobace takového pochybení městským soudem má totiž negativní dopad do jeho právní sféry.
[4] Stěžovatel namítá, že bezpečností situace v Uzbekistánu byla nesprávně posouzena,
jestliže správní orgán i městský soud dospěli k závěru, že se poměry v zemi změnily podstatným
způsobem k lepšímu. Důvodem, proč byla stěžovateli doplňková ochrana udělena, byla
skutečnost, že nebylo možné vyloučit cílený a tvrdý postup státních orgánů země původu vůči
skupině občanů, která v zahraničí požádala o mezinárodní ochranu a do které patří i stěžovatel.
Dle stěžovatele toto nelze vyloučit ani nyní. Žalovaný se sice zabýval možností vycestování
a návratu do Uzbekistánu, ale nevzal v potaz také negativní důsledky v případě osob,
které požádaly o mezinárodní ochranu či pobývaly delší dobu v zahraničí. Dle Informace OAMP
ze dne 11. 2. 2019 skončil v zemi původu dne 1. 1. 2019 vízový systém. Byl nahrazen povinností
opatřit si nový cestovní pas (jak plyne z „Informace MZV ČR ze dne 7. 3. 2019“), jehož vydání
může činit stěžovateli obdobné problémy jako při získání víza. Stěžovatel se nemůže spokojit
se závěry žalovaného, že dle legislativy žádný postih neúspěšným žadatelům o mezinárodní
ochranu nehrozí, jelikož (a toto potvrzuje i zpráva MZV ČR ze 7. 3. 2019) Zastupitelský úřad
v Taškentu nedisponuje bližšími informacemi o situaci neúspěšných žadatelů, není tedy jasné,
jak je s nimi zacházeno. Stěžovatel proto nemůže považovat takovéto závěry za důkaz zásadní
a trvalé změny situace v zemi původu.
[5] Stěžovatel dále namítá, že správní orgán pochybil, pokud považoval za irelevantní
pracovní i osobní vazby stěžovatele k České republice. Stěžovatel žije na území České republiky
již od roku 2012, za tu dobu se plně integroval do zdejší společnosti, má stabilní zaměstnání
i ubytování, mluví plynně česky, má zde manželku i přátele. Jeho nucené vycestování by tak bylo
nepřiměřeným zásahem do osobního života dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
(„EÚLP“). Stěžovatel nadto podotýká, že během řízení před městským soudem vyvstaly nové
skutečnosti týkající se jeho rodinného života, které mají na otázku posouzení prodloužení
doplňkové ochrany vliv. Jde o jeho narození syna (což stěžovatel dokládá příslušným rodným
listem). Vzhledem k datu narození nezletilého stěžovatel nemohl tuto skutečnost uplatnit dříve
ve správním řízení ani před městským soudem. Rozhodnutí žalovaného a napadený rozsudek
jsou tedy v rozporu s čl. 8 EÚLP i s čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte. Dle stěžovatele je proto
dán důvod k prodloužení doplňkové ochrany i podle §14a odst. 2 písm. d) azylového zákona,
neboť vycestováním stěžovatele by došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel na výchově syna aktivně podílí, by jeho nepřítomnost život
dítěte negativně ovlivnila.
[6] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Domnívá se, že stěžovatel
na podporu svých tvrzení vybírá ze zpráv Freedom House, Freedom in the World 2020
Uzbekistan a Human Rights Watch, Uzbekistan Events of 2019, informace, které se netýkají
jeho individuálního případu, a snaží se tak navodit dojem, že jemu konkrétně hrozí po návratu
do země závažná újma. Žalovaný se domnívá, že původní důvod, tedy perzekuce uzbeckých
občanů, kteří v zahraničí požádali o mezinárodní ochranu, dle Informace MZV ČR ze dne
21. 5. 2015, č. j. 98850/2015-LPTP, již pominul. Žalovaný rovněž navrhuje odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a směřuje
proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Stěžovatel
je v řízení zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a jsou splněny i obsahové náležitosti
kasační stížnosti dle §106 s. ř. s. Kasační stížnost je tudíž přípustná a podmínky řízení jsou
splněny. Nikoli všechny kasační námitky jsou nicméně přípustné.
[8] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud na tomto místě
poznamenává, že již stěžovatelova žaloba byla vzhledem k minimální konkretizaci uplatněného
žalobního bodu na samé hranici projednatelnosti. Totéž ostatně naznal městský soud, který
stěžovatele usnesením ze dne 14. 8. 2019, č. j. 1 Az 33/2019 – 29, mj. vyzval, aby uvedl, z jakých
důvodů (skutkových i právních) považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné
a poučil jej, že nevyhovění této výzvě bude mít za následek odmítnutí žaloby dle §37 odst. 5,
resp. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nicméně svou žalobu nedoplnil, a ta proto zůstala
nanejvýš obecnou a stručnou (je třeba poznamenat, že městský soud nebyl předmětným
usnesením vázán a tudíž nepochybil, pokud ve věci nařídil jednání a rozhodl o ní rozsudkem).
Z tohoto důvodu je nutno konstatovat, že doplnění kasační stížnosti, jež bylo kvalitně
a fundovaně zpracováno ustanoveným zástupcem, v mnoha aspektech přesahuje žalobou
vymezený přezkumný rámec, v němž se byl městský soud povinen při rozhodnutí ve věci samé
držet.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítá, že rozhodnutím správního orgánu bylo
zasaženo do jeho práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 EÚLP. V tomto ohledu vyzdvihuje své
vazby na Českou republiku, svou integraci do zdejší společnosti, schopnost mluvit plynně česky
a existenci svých sociálních kontaktů a zaměstnání. Tuto námitku stěžovatel neuplatnil v žalobě,
tedy v řízení před městským soudem. Současně není Nejvyššímu správnímu soudu známo, že by
mu v tom bývala bránila jakákoli překážka. Tato konkrétní námitka je tudíž s ohledem na §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[10] Obdobně je nepřípustná také část kasační argumentace směřující proti hodnocení obsahu
Informace MZV ČR ze dne 7. 3. 2019, neboť v žalobě stěžovatel dostatečně konkretizovaným
způsobem sporoval pouze podkladovou „Informaci OAMP – Uzbekistán – Bezpečnostní
a politická situace v zemi“ ze dne 15. 5. 2018, a tudíž toliko posouzením obsahu této zprávy
se městský soud v napadeném rozsudku měl zabývat.
[11] Před přistoupením k posouzení důvodnosti přípustně uplatněných kasačních námitek
se Nejvyšší správní soud musel nejprve zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s. O přijatelnou kasační stížnost se může jednat tehdy, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Typové vymezení případů, v nichž bude výše
popsané kritérium podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy
stěžovatele zpravidla splněno, poskytl Nejvyšší správní soud nejpřehledněji ve svém usnesení
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39:
„1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní pochybení ve smyslu čtvrtého bodu může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze
navíc vyloučit, že ji nebude respektovat ani v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti“.
[12] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nepřijatelná. V podstatě jediná
přípustná kasační námitka směřuje proti nesprávnému vyhodnocení situace v zemi stěžovatelova
původu, pokud jde o pronásledování z ciziny se navrátivších žadatelů o mezinárodní ochranu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o otázku důkazního hodnocení skutkových
okolností, která z povahy věci nemůže mít přesah nad vlastními zájmy stěžovatele, neboť je
relevantní toliko pro řízení o jeho vlastní žádosti o prodloužení doplňkové ochrany.
[13] Pokud přitom stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 6. 2020, č. j. 10 Azs 428/2019 – 36, pak je sice pravdou, že odkazovaná věc vykazovala některé
společné rysy (prodloužení doplňkové ochrany, Uzbekistán jako země původu, totožné podklady
rozhodnutí k otázce situace v zemi původu), avšak podstatný rozdíl je třeba spatřovat v tom,
že v odkazované věci byly uplatněny jiné a podrobnější žalobní námitky. Nejvyšší správní soud
v odkazovaném případě dovodil přijatelnost kasační stížnosti skrze shledanou
nepřezkoumatelnost tehdy napadeného rozsudku, neboť městský soud náležitě nevypořádal
některé žalobní námitky. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl, že „[ž]alobní argumentace byla
postavena na tvrzení, že se v Uzbekistánu nezměnily zásadním způsobem okolnosti, pro které byla stěžovateli
udělena doplňková ochrana, a nadále tak stěžovateli při návratu do země původu hrozí vážná újma ve smyslu
§14a zákona o azylu. Na podporu tohoto závěru stěžovatel v žalobě citoval dvě zprávy organizace Amnesty
International popisující svévolná zadržování uzbeckých občanů uzbeckými bezpečnostními složkami, z nichž
druhá zpráva zmiňuje i ekonomické migranty navracející se ze zahraničí. Stěžovatel v žalobě poukázal také na
informace Ministerstva zahraničních věcí, které jsou součástí správního spisu a z nichž žalovaný vycházel.
Stěžovatel však z těchto zpráv citoval pasáže, které podle něj svědčí pro opačný závěr, než ke kterému dospěl
žalovaný (zvýraznění doplněno druhým senátem).“ Takové nebo srovnatelné kvality však
stěžovatelova žaloba v nyní posuzované věci zcela postrádá, a proto nelze městskému soudu
obdobným způsobem, jako tomu bylo v odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu,
vytýkat jejich nedostatečné posouzení, které by mohlo mít za následek nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[14] Nejvyšší správní soud naopak poukazuje na své usnesení ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 2 Azs 391/2019 – 32, jímž odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost žadatele o prodloužení
doplňkové ochrany se zemí původu Uzbekistán, která rovněž spočívala na tvrzení nesprávného
posouzení podkladů rozhodnutí (zpráv o zemi původu). Nejvyšší správní soud zde uvedl,
že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá
v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne rozdílná relevance určitých dokazovaných
skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující zásady volného hodnocení důkazů.
Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním a jejich řešení právě správním soudem,
nikoli správním orgánem. Tvrzené nedostatky ve zjištění a posouzení individuálního skutkového stavu věci tedy
samy o sobě nemohou být vadou, která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti; krajský soud
se nadto při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným
základním zásadám přezkumného soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně
závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí. Samotná
polemika stěžovatele s právními závěry (subsumpcí zjištěného skutkového stavu pod právní normu a její výklad),
ke kterým krajský soud ve věci dospěl a jež zjevně nejsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, přitom
rozhodně není důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud navíc neshledal ani žádné zásadní
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť ten
respektoval ustálenou judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.“
[15] Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2020,
č. j. 10 Azs 428/2019 – 36, byl tedy specifický tím, že v něm byla přijatelnost kasační stížnosti
odvozena od nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. V nyní posuzované věci však Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, a to i s přihlédnutím
k nekonkrétnosti a stručnosti stěžovatelovy žaloby.
[16] Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit
ani se stěžovatelovým přesvědčením, že městský soud napadeným rozsudkem rozhodl v rozporu
s ustálenou judikaturou.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost (v části, jíž shledal
přípustnou) nepřijatelnou, nezbylo než ji podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítnout.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
[19] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 2 Azs 87/2020 – 22, ustanovil
zástupcem žalobce pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. Hotové výdaje
a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 věta
první za středníkem s. ř. s.). Ustanovený zástupce poskytl stěžovateli v rámci zastupování v řízení
o kasační stížnosti dva úkony právní služby dle §11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), konkrétně úkony podřaditelné
pod §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky. Výše odměny se odvíjí od §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu a činí 3 100 Kč za jeden úkon právní služby.
Ke každému úkonu právní služby je navíc třeba připočíst 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. To činí dohromady 6 800 Kč. Dále nelze
opomenout, že podle §57 odst. 2 věty před středníkem s. ř. s. platí, že „[j]e-li zástupcem účastníka
advokát, který je plátcem daně, patří k nákladům řízení rovněž částka, která odpovídá příslušné sazbě daně,
vypočtená z odměny za zastupování a z náhrad určených podle §35 odst. 2 věty druhé“. Ustanovený zástupce
stěžovatele je registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, a proto je třeba výše vypočtou
odměnu za zastupování, včetně paušální náhrady hotových výdajů, navýšit o částku odpovídající
dani z přidané hodnoty, tj. o 1 428 Kč. Nejvyšší správní soud podotýká, že odměna
ustanoveného zástupce není nákladem řízení, který by vynaložil stěžovatel, neboť odměnu
ustanoveného zástupce platí (jak uvedeno již výše) stát. Celkovou částku 8 228 Kč proto Nejvyšší
správní soud přiznal ustanovenému zástupci zvlášť výrokem IV. tohoto rozsudku, přičemž mu
bude vyplacena do 30 dní od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu