ECLI:CZ:NSS:2021:3.ADS.383.2019:32
sp. zn. 3 Ads 383/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené
Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nemanická 440/14, proti
žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 19. 9. 2019, č. j. 59 Ad 3/2014-123,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3473/14/4S-OLK, změnil
rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 7. 4. 2011, č. j. 31153/2011/PRR (dále
jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž nebyl žadatelce M. Č., zesnulé matce
žalobkyně, na základě její žádosti ze dne 7. 2. 2011 přiznán příspěvek na péči, tak, že se žadatelce
za období od února do dubna 2011 přiznává příspěvek na péči ve výši 8 000 Kč z důvodu těžké
závislosti (III. stupeň) na pomoci jiné fyzické osoby.
[2] Žalovaný ve věci rozhodoval již potřetí. Jeho první rozhodnutí ze dne 15. 5. 2012,
jímž žadatelce za období od 7. 2. 2011 do 25. 10. 2011 příspěvek na péči nepřiznal, za období
od 26. 10. 2011 do 31. 12. 2011 jí přiznal příspěvek na péči ve výši 800 Kč z důvodu lehké
závislosti (I. stupeň) na pomoci jiné fyzické osoby, a za období počínaje 1. 1. 2012 jí přiznal
příspěvek na péči ve výši 4 000 Kč z důvodu středně těžké závislosti (II. stupeň) na pomoci jiné
fyzické osoby, bylo k žalobě žadatelky zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky
v Olomouci (dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 7. 2013, č. j. 73 Ad 9/2012-92, a věc
byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žadatelka byla
od 14. 5. 2011 do vydání rozhodnutí žalovaného závislá na pomoci jiné osoby ve IV. stupni
(úplná závislost).
[3] Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013 žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně
změnil tak, že se žadatelce za období od února do dubna 2011 příspěvek na péči nepřiznává,
a že za období od května 2011 se jí přiznává příspěvek na péči ve výši 12 000 Kč z důvodu úplné
závislosti na pomoci jiné fyzické osoby. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podala žadatelka
žalobu. Než o ní bylo rozhodnuto, žalovaný krajskému soudu sdělil záměr žadatelku uspokojit
ve smyslu §62 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2014
ministr práce a sociálních věcí ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 9. 2013 zrušil v rozsahu jeho I. výroku, jímž žadatelce za období od února do dubna 2011
nebyl přiznán příspěvek na péči. V rozsahu II. výroku, jím byl žadatelce za období počínaje
květnem 2011 přiznán příspěvek na péči ve výši 12 000 Kč z důvodu úplné závislosti na péči jiné
fyzické osoby, zůstalo rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2013 nezměněno. Usnesením ze dne
13. 5. 2014, č. j. 73 Ad 37/2013-39, krajský soud řízení o žalobě žadatelky proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 9. 2013 podle §47 písm. b) s. ř. s. zastavil. Dne 12. 5. 2014 žalovaný vydal
v dosud nerozhodnuté části předmětného řízení nové rozhodnutí.
[4] Žadatelka (původní žalobkyně) podala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2014
žalobu ke krajskému soudu, který ji neshledal důvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem
ji zamítl.
[5] Krajský soud zaprvé nepřisvědčil namítaným procesním vadám. Ty žadatelka spatřovala
v tom, že (i) v přezkumném řízení rozhodoval ministr práce a sociálních věcí namísto
žalovaného, že (ii) pokud se jednalo o přezkumné řízení podle §153 správního řádu, nabylo
rozhodnutí v něm vydané právní moci až dnem právní moci rozhodnutí soudu o zastavení řízení,
tj. 26. 5. 2014, a tudíž žalovaný pochybil, pokud nové rozhodnutí vydal již dne 23. 5. 2014
(správně dne 12. 5. 2014, dne 23. 5. 2014 bylo dané rozhodnutí vypraveno – pozn. NSS),
a eventuálně (iii) v tom, že pokud se jednalo o „standardní“ přezkumné řízení, rozhodnutí
ministra práce a sociálních věcí vůbec nenabylo právní moci, neboť bylo doručeno současné
žalobkyni, L. Č., která však k zastupování žadatelky v přezkumném řízení nebyla zmocněna.
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne
28. 1. 2014 bylo dne 25. 2. 2014 řádně doručeno současné žalobkyni, L. Č., neboť ji žadatelka na
základě plných mocí ze dne 14. 2. 2011 a 27. 4. 2011 zmocnila k zastupování „v plném rozsahu“ a
v rozsahu „všech právních úkonů ve věci příspěvku na péči“, respektive „k podání odvolání a zastupování
v odvolacím řízení ve věci nepřiznání příspěvku na péči“, a tudíž také nabylo právní moci. Dále
konstatoval, že ministr práce a sociálních věcí rozhodnutí v přezkumném řízení vydal v souladu s
§95 odst. 1 správního řádu, jakožto správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který
přezkoumávané rozhodnutí vydal.
[7] Pokud jde o spornou otázku stupně závislosti žadatelky na pomoci jiné
fyzické osoby v období od února do dubna 2011, krajský soud obecně vyložil, že podle
§8 a §9 odst. 1 a 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném
do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o sociálních službách“), byly stupně závislosti rozděleny podle
počtu úkonů péče o vlastní osobu a úkonů soběstačnosti, jež posuzovaná osoba není schopna
zvládat. Celkem byla hodnocena schopnost zvládat 30 úkonů (správně 36 úkonů – pozn. NSS),
jejichž obsah byl konkretizován v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen
„vyhláška č. 505/2006 Sb.“).
[8] Dále krajský soud uvedl, že posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí (dále jen „PK MPSV“; krajský soud konkrétně odkazuje na posudek PK MPSV v Ostravě
ze dne 15. 4. 2014 – pozn. NSS) byla žadatelka, jíž byla diagnostikována Alzheimerova choroba,
shledána závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve III. stupni. PK MPSV v Ostravě dospěla
k závěru, že žadatelka byla schopna zvládat devět úkonů péče o vlastní osobu, respektive
soběstačnosti (příprava stravy; přijímání stravy, dodržování pitného režimu; výkon fyziologické
potřeby včetně hygieny; vstávání z lůžka, uléhání, změna poloh; sezení, schopnost vydržet
v poloze vsedě; stání, schopnost vydržet stát; chůze po rovině; chůze po schodech nahoru a dolů;
manipulace se zámky, otevírání, zavírání oken a dveří); zbylé úkony nezvládala. Podle krajského
soudu přitom žalovaný a PK MPSV v Ostravě, dostáli povinnosti zdůvodnit, proč neshledali,
že by žadatelka nezvládala vyjmenované úkony.
[9] Krajský soud v této souvislosti poukázal na to, že ze záznamu ze sociálního šetření
provedeného dne 14. 2. 2011, vyplynulo, že žadatelka byla ve sporném období mobilní, byla
schopna vstát z lůžka, stát, sedět a vydržela v těchto polohách, byla schopna
přemisťovat předměty denní potřeby, naporcovat a přenést si stravu, a to na podnět pečující
osoby, která jí pomáhala s nákupy, vařením, a kontrolovala žadatelčin režim stravování a pití.
Z daného záznamu rovněž vyplynulo, že žadatelka byla schopna výkonu fyziologické
potřeby včetně hygieny, a byla schopna manipulace se zámky, otvírání a zavírání oken a dveří.
To, že by žadatelka vyjmenované úkony nebyla schopna zvládat, podle krajského soudu
nevyplynulo ani ze sociálního šetření, ani z lékařských zpráv. Neschopnost zvládat dané úkony
současně netvrdila a neprokázala ani ve správním řízení, ani v řízení před soudem.
[10] K námitce, že žalovaný v rámci rekapitulace výsledků, jichž žadatelka dosahovala
v tzv. testu MMSE (tj. Mini-Mental State Examination, neboli tzv. krátkém testu kognitivních funkcí
– pozn. NSS), vůbec nezohlednil psychologická vyšetření, krajský soud uvedl, že žadatelka
žádnou zprávu o psychologickém vyšetření nepředložila.
[11] Současně krajský soud konstatoval, že závislost žadatelky na pomoci jiné fyzické osoby
ve IV. stupni ve sporném období není s to doložit ani znalecký posudek MUDr. Miroslava Noska
ze dne 14. 5. 2013, včetně jeho dodatku ze dne 14. 6. 2013. Daný posudek krajský soud označil
za neúplný a nepřesvědčivý, a jeho odůvodnění za obecné.
[12] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Zaprvé brojí proti závěrům krajského soudu učiněným ve vztahu k vytýkaným procesním
vadám. Náhled krajského soudu podle stěžovatelky neodpovídá skutkovému stavu věci, nemá
oporu ve správním a soudním spisu a pro svou vnitřní rozpornost je nepřezkoumatelný.
[14] Stěžovatelka trvá na důvodnosti námitky, dle které rozhodnutí ministra práce a sociálních
věcí nemělo být doručeno jí, nýbrž žadatelce, neboť stěžovatelka nebyla zmocněna k zastupování
v přezkumném řízení. Současně uvádí, že pokud dané rozhodnutí bylo vydáno v přezkumném
řízení podle §153 správního řádu, pak nabylo právní moci až dnem právní moci usnesení
krajského soudu č. j. 73 Ad 37/2013-39 o zastavení řízení, tj. 26. 5. 2014. Žalovaný
proto pochybil, pokud ve věci znovu rozhodl již dne 12. 5. 2014, ačkoliv výrok I. předchozího
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2013 ještě nebyl zrušen. Eventuálně namítá, že pokud ministr
práce a sociálních věcí rozhodnutí ze dne 28. 1. 2014 vydal ve „standardním“ přezkumném řízení,
pak toto rozhodnutí, vzhledem k tomu, že nebylo žadatelce doručeno, vůbec nenabylo právní
moci, a nemohlo tak ani dojít k uspokojení žadatelky.
[15] Dále namítá, že žadatelka v řízení vedeném pod sp. zn. 73 Ad 37/2013 krajskému soudu
sdělila, že postupem správních orgánů není uspokojena, a není tak odstraněn důvod pro další
projednání věci. Krajský soud proto pochybil, pokud odmítl její poukaz na závěry
plynoucí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2010,
č. j. 3 Ads 148/2008-70, a konstatoval, že žadatelka byla uspokojena.
[16] Ve druhé části kasační stížnosti žalobkyně brojí proti závěrům krajského soudu stran
stupně závislosti žadatelky na pomoci jiné fyzické osoby ve sporném období. Závěr krajského
soudu o nedůvodnosti námitek, podle nichž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, podle
stěžovatelky nemá oporu ve správním a soudním spisu, a pro svou vnitřní rozpornost
je nepřezkoumatelný.
[17] S ohledem na znalecký posudek MUDr. Miroslava Noska, psychologické vyšetření a graf
znázorňující hodnoty, jichž žadatelka dosahovala v testu MMSE, stěžovatelka trvá na důvodnosti
žalobní námitky, že posudek PK MPSV je vnitřně rozporný a stanovisko PK MPSV
je neobjektivní. Na podporu tohoto náhledu upozorňuje, že PK MPSV trvalo téměř tři roky,
než dospěla k závěru, že žadatelka byla již v únoru 2011 závislá na pomoci jiné fyzické osoby
ve III. stupni. Dále upozorňuje, že krajský soud v rozsudku č. j. 73 Ad 9/2012-92, na základě
posudku MUDr. Miroslava Noska dospěl k závěru, že žadatelka nejméně ke dni 14. 5. 2011
nezvládala 32 úkonů, a tudíž přinejmenším od května 2011 byla závislá na pomoci jiné fyzické
osoby ve IV. stupni. Podle stěžovatelky lze s ohledem na postupné zhoršování zdravotního stavu
žadatelky předpokládat, že žadatelka, při zohlednění těch úkonů, které ve smyslu §9 odst. 4 in fine
zákona o sociálních službách nebyla schopna zvládat částečně, ve sporném období nebyla
schopna zvládat celkem 31 úkonů.
[18] Stěžovatelka dále nesouhlasí s náhledem krajského soudu, že závislost žadatelky
na pomoci jiné fyzické osoby ve IV. stupni ve sporném období nedokládá posudek znalce
MUDr. Miroslava Noska, včetně jeho dodatku. Konkrétně namítá, že v usnesení o zastavení
řízení č. j. 73 Ad 9/2012-92, se krajský soud k tomuto posudku vyjádřil zcela odlišně
než v napadeném rozsudku. Zatímco v napadeném rozsudku uvedl, že dodatek tohoto posudku
neobsahuje žádné odůvodnění, že vyjádření znalce je velmi obecné, že není s to prokázat
IV. stupeň závislosti ve sporném období a že posudek není úplný a přesvědčivý, v usnesení
č. j. 73 Ad 9/2012-92, krajský soud shledal daný posudek pro jeho přesvědčivé odůvodnění
rozhodujícím důkazem stran prokázání, že žadatelka byla v období od 14. 5. 2011 závislá
na pomoci jiné fyzické osoby ve IV. stupni.
[19] Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nepředložila žádnou zprávu
psychologa. Tento náhled podle stěžovatelky nemá oporu ve správním a soudním spisu,
a pro svou vnitřní rozpornost je nepřezkoumatelný. Doklad o psychologickém vyšetření,
jemuž se žadatelka podrobila dne 2. 11. 2011 na pracovišti klinické psychologie
Vojenské nemocnice Olomouc, byl přílohou podání, které bylo do správního spisu založeno dne
8. 11. 2011.
[20] Stěžovatelka do kasační stížnosti převzala část odst. 25 napadeného rozsudku,
v němž krajský soud, citujíc judikaturu Nejvyššího správního soudu, obecně vyložil,
že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a že v případě
vzniku nesrovnalostí mezi podkladovou dokumentací, tvrzeními posuzované osoby a závěry
posudkové komise, je namístě provést osobní vyšetření posuzované osoby. K tomu stěžovatelka
připojila konstatování, že ve znaleckém posudku MUDr. Miroslava Noska je uvedeno,
že posouzení stupně závislosti provedené PK MPSV dne 24. 8. 2011 bylo učiněno bez
přítomnosti žadatelky. Současně namítá, že žalovaný, respektive PK MPSV nedostáli povinnosti,
aby dostatečně precizním způsobem odůvodnili, „z jakého důvodu seznaly jako nezvládané úkony péče
o vlastní osobu a úkony soběstačnosti“.
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud v napadeném
rozsudku pečlivě vypořádal se všemi uplatněnými argumenty, a že navrhuje, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
[22] Vzhledem k tomu, že je přezkoumáváno druhé rozhodnutí krajského soudu poté,
kdy jeho první rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno k dalšímu řízení, posuzoval Nejvyšší správní
soud předně otázku přípustnosti kasační stížnosti v intencích §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle
něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K interpretaci uvedeného
ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.“ V intencích tohoto právního názoru
judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila, že kasační stížnost je nutno
považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku
prvoinstančnímu soudu procesní pochybení, nepřezkoumatelnost nebo nedostatečně zjištěný
skutkový stav, případně pokud se ve zrušujícím rozsudku závazně nevyjádřil ke všem sporným
otázkám. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví (v podrobnostech
viz usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165,
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na webu www.nssoud.cz).
[23] Nyní podaná kasační stížnost nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není,
neboť předchozím rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 3 Ads 152/2017-56, Nejvyšší správní soud
zrušil usnesení krajského soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 59 Ad 3/2014-84, kterým byla žaloba
žadatelky podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta. Krajský soud tedy v předchozím řízení
podanou žalobu věcně neposuzoval. Poprvé tak učinil až v rozsudku, který je předmětem nynější
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se tudíž věcně spornými otázkami, předestřenými nyní
v kasační stížnosti, dosud nezabýval.
[24] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal nyní napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů
v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami, jež by bylo prima facie možné
podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka konkrétně namítá,
že v důsledku vnitřní rozpornosti je nepřezkoumatelný závěr krajského soudu, podle kterého
řízení před správními orgány netrpí namítanými procesními vadami. Stěžovatelka nicméně
nikterak nevysvětluje, proč považuje učiněný závěr za rozporný. Nepřezkoumatelnost rozsudku
(stejně jako jakéhokoli jiného rozhodnutí) je objektivní vadou, která brání tomu, aby takový
rozsudek vůbec mohl být podroben věcnému přezkumu. Uvedenou vadu, ať již spočívající
v nedostatku důvodů nebo nesrozumitelnosti, nelze zaměňovat s otázkou věcné
správnosti učiněných závěrů. V nynější věci je patrné, že stěžovatelka považuje závěry krajského
soudu, že se správní orgány nedopustily vytýkaných procesních vad, právě za věcně nesprávné,
a trvá na důvodnosti svých žalobních námitek. I pokud by takový náhled stěžovatelky byl
důvodný (k této otázce viz níže), nejednalo by se o vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[27] Obdobně stěžovatelka namítá, že je v důsledku vnitřní rozpornosti nepřezkoumatelný
závěr krajského soudu, podle kterého nepředložila žádnou zprávu o psychologickém vyšetření,
a že byl, pokud jde o posouzení stupně závislosti žadatelky, dostatečně zjištěn skutkový stav.
Ani v tomto případě stěžovatelka nikterak nezdůvodnila, z jakého důvodu považuje závěry
krajského soudu za rozporné. Z kasační stížnosti je však patrné, že i v tomto případě stěžovatelka
se závěry, k nimž krajský soud dospěl, nesouhlasí po věcné stránce, tedy má za to, že příslušnou
zprávu předložila a že skutková zjištění svědčí o tom, že žadatelka byla v rozhodném období
závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve IV. stupni. Ani tyto námitky tak ve skutečnosti
nepředstavují kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[28] Jelikož však je povinností kasačního soudu zabývat se možnou nepřezkoumatelností
rozsudku krajského soudu ex offico (viz §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud ověřil, že napadený rozsudek je způsobilý věcného přezkumu, neboť z něj je patrné,
jak krajský soud nahlížel na rozhodné otázky, a proč neshledal uplatněné námitky důvodnými.
[29] Dále se tak Nejvyšší správní soud zabýval argumentací, jíž stěžovatelka věcně brojí proti
závěrům krajského soudu, že se správní orgány nedopustily vytýkaných procesních pochybení
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatelka vznesené námitky dílem uplatňuje jako eventuální,
podle toho, zda rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2014 bylo vydáno
ve „standardním“ přezkumném řízení, anebo podle §153 odst. 1 písm. a) správního řádu,
tedy s úmyslem žadatelku (tehdejší žalobkyni) po podání žaloby uspokojit zrušením žalobou
napadeného správního rozhodnutí.
[30] Ze spisového materiálu vyplývá, že krajský soud usnesením ze dne 6. 1. 2014,
č. j. 73 Ad 37/2013-12, žalovanému, v reakci na jeho sdělení ve smyslu §62 odst. 1 in fine s. ř. s.,
že žadatelku zamýšlí uspokojit, stanovil podle §62 odst. 2 s. ř. s. lhůtu k vydání „nového rozhodnutí“
a k jeho oznámení krajskému soudu a žadatelce. Dne 3. 3. 2014 žalovaný zaslal krajskému soudu
rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2014 (viz bod [3] výše) s návrhem,
aby s ohledem na toto rozhodnutí bylo řízení o žalobě proti (v pořadí druhému) rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 9. 2013 podle §47 písm. b) s. ř. s. zastaveno. Následně krajský soud
usnesením č. j. 73 Ad 37/2013-39, řízení o podané žalobě zastavil.
[31] Z uvedeného by se prima facie mohlo zdát, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí
ze dne 28. 1. 2014 je rozhodnutím vydaným k upokojení účastníka řízení po podání žaloby
ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tak tomu ovšem není.
Přestože totiž ministerstvo krajskému soudu avizovalo záměr žadatelku za použití nápravného
prostředku dozorčího práva uspokojit, jeho samotný procesní postup tomu neodpovídá.
Uspokojení žalobce v řízení před správním soudem cestou změny či zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí v přezkumném řízení je totiž specifickým postupem, které oproti „standardnímu“
přezkumnému řízení, vedenému dle §94 a násl. správního řádu, vykazuje určité odlišnosti.
Mimo jiné jde o odlišně stanovenou funkční příslušnost orgánu, který přezkumné řízení zahajuje
a rozhoduje v něm, a rozdílnou možnost bránit se proti takto vydanému rozhodnutí řádnými
opravnými prostředky, potažmo určení okamžiku nabytí právní moci takového
rozhodnutí. Zatímco pro vedení „standardního“ přezkumného řízení je (s výjimkou uvedenou
v §95 odst. 2 správního řádu) příslušným správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí
vydal (§95 odst. 1 věta první správního řádu), čemuž pro případy, kdy má být přezkoumáváno
rozhodnutí ústředního správního úřadu, konsekventně odpovídá i dikce §95 odst. 6 správního
řádu, podle kterého v těchto případech rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního
úřadu, u přezkumného řízení vedeného dle §153 odst. 1 je tímto orgánem příslušný žalovaný orgán,
který musí mít k vydání rozhodnutí souhlas nadřízeného správního orgánu (viz §153 odst. 2 věta
první a druhá správního řádu). Ve „standardním“ přezkumném řízení lze vydané rozhodnutí
napadnout odvoláním, respektive rozkladem (viz §81 odst. 1 a §152 odst. 1 správního řádu),
zatímco v případě rozhodnutí vydaných v řízení dle §153 odst. 1 správního řádu je tato možnost
podmíněna tím, že účastník (který je zároveň žalobcem v soudním řízení) soudu nesdělí, že se cítí
být vydáním rozhodnutí v tomto přezkumném řízení uspokojen; v opačném případě žádný
z účastníků řízení opravný prostředek podat nemůže a rozhodnutí nabývá právní moci (na rozdíl
od rozhodnutí vydaného ve „standardním“ přezkumném řízení) okamžikem právní moci
usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě (§153 odst. 2 věta čtvrtá a pátá správního řádu).
[32] Z tohoto pohledu je [i přes poněkud nekonzistentní postup Ministerstva práce
a sociálních věcí, které soudu oznámilo svůj záměr žadatelku uspokojit, tj. postupovat podle
§153 odst. 1 písm. a) správního řádu] zřejmé, že rozhodnutí ze dne 28. 1. 2014 rozhodnutím
dle §153 odst. 1 písm. a) správního řádu není. Ministerstvo ve výrokové části
posledně zmiňované ustanovení vůbec nezmiňuje a odkazuje výlučně na postup dle §97 odst. 3
a §98 správního řádu, tj. rozhodnutí se představuje jako vydané ve „standardním“ přezkumném
řízení. Podstatné přitom je, že toto rozhodnutí není vydáno Ministerstvem práce a sociálních věcí
(tj. příslušným žalovaným orgánem; k tomu viz §69 s. ř. s.), ale ministrem práce a sociálních věcí,
tj. orgánem nadřízeným správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Závěr, že se nejedná o rozhodnutí
vydané dle §153 odst. 1 písm. a) správního řádu, podporuje i standardní formulace poučení
o možnosti napadnout je rozkladem, bez toho, že by zde byla zmíněna podmínka jeho
nepřípustnosti za podmínek vyplývajících z ustanovení §153 odst. 2 věty čtvrté správního řádu.
[33] Jestliže lze tedy rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2014 považovat
za rozhodnutí vydané ve „standardním“ přezkumném řízení, logickým důsledkem je, že právní
moci mohlo nabýt nikoli okamžikem právní moci usnesení krajského soudu o zastavení řízení
o žalobě proti napadenému rozhodnutí ministerstva, ale jen marným uplynutím lhůty pro podání
rozkladu (ten podán nebyl).
[34] Pokud měla žadatelka za to, že nebyly dány podmínky pro zastavení řízení podle
§47 písm. b) s. ř. s., ve spojení s §62 odst. 4 s. ř. s., protože došlo k pochybením při vydání
či doručování rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 1. 2014, měla takové námitky
uplatnit v kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 73 Ad 37/2013-39, o zastavení
řízení. Takovou kasační stížnost však nepodala. Na podkladě nynější kasační stížnosti,
která směřuje nikoli proti danému usnesení, nýbrž proti rozsudku krajského soudu
č. j. 59 Ad 3/2014-123, který se zabýval zákonností jiného správního rozhodnutí (v pořadí třetího
rozhodnutí žalovaného v meritu věci) se již správností postupu krajského soudu nelze zabývat.
Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ani námitkou stěžovatelky, že krajský
soud pochybil, pokud řízení o žalobě proti (v pořadí druhému) rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 9. 2013 zastavil přes to, že mu žadatelka sdělila, že rozhodnutím ministra práce a sociálních
věcí ze dne 28. 1. 2014 není uspokojena.
[35] Stěžovatelkou předestřená otázka, zda přezkumné rozhodnutí ministra práce a sociálních
věcí ze dne 28. 1. 2014 vůbec nabylo právní moci, přesto není právně bezvýznamná ani z pohledu
věci nyní projednávané. Pokud by totiž obstálo její tvrzení, že toto rozhodnutí nebylo řádně
doručeno, nemohlo by logicky nabýt právní moci a tudíž ani vyvolat právní následek, kterým bylo
odklizení (v pořadí druhého) rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2013; konsekventně by pak bylo
nutné zabývat se tím, zda byly splněny procesní podmínky pro vydání (v pořadí třetího)
rozhodnutí žalovaného, napadeného v nyní projednávané věci.
[36] Stěžovatelka tvrdí, že přezkumné rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí bylo
(nesprávně) doručeno jí, ačkoliv jí žadatelka udělila plnou moc pouze k zastupování v řízení
před správním orgánem I. stupně a k zastupování v řízení o odvolání, nikoliv však k zastupování
v přezkumném řízení; toto rozhodnutí tak dle jejího názoru nemohlo nabýt právní moci. S tímto
názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Jak již správně rozebral krajský soud v odst. [21]
odůvodnění svého rozsudku, žadatelka zmocnila stěžovatelku plnou mocí ze dne 14. 2. 2011
(podepsanou před pracovnicí Magistrátu města Přerova) k tomu, aby jí zastupovala v plném rozsahu
a činila za ni veškeré právní úkony ve věci příspěvku na péči, včetně jeho poskytování a vyplácení. Je tedy
evidentní, že stěžovatelka byla ve věci příspěvku na péči (tzn. i v řízení o tomto příspěvku)
oprávněna zastupovat žadatelku bez jakéhokoli omezení (tzn. i ve všech fázích řízení). Další plná
moc ze dne 27. 4. 2011, udělená žadatelkou stěžovatelce „ve věci nepřiznání příspěvku na péči“,
zmocňující ji, aby „podala odvolání a v rámci následně vedeného odvolacího řízení mě zastupovala a činila
tak úkony s tím spojené“, původní plnou moc nerušila, pouze (nadbytečně) deklarovala (již z první
plné moci vyplývající) zastupování žadatelky stěžovatelkou v konkrétní fázi správního řízení.
Je tedy zřejmé, že i v době vedení přezkumného řízení (ve věci příspěvku na péči) byla žadatelka
stěžovatelkou zastoupena, a ministr práce a sociálních věcí proto správně doručoval své
rozhodnutí právě stěžovatelce. Toto doručení tedy představuje oznámení rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §72 odst. 1 věty první správního řádu a tímto okamžikem také počala běžet lhůta
k podání rozkladu (viz bod [33] výše). Marným uplynutím této lhůty rozkladové rozhodnutí
nabylo právní moci a tímto okamžikem došlo ke zrušení výroku I. rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 9. 9. 2013.
[37] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že ani kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
[38] Dále proto přistoupil k posouzení kasačních námitek, jimiž stěžovatelka brojí proti
závěru, že žadatelka byla v období od února 2011 do dubna 2011 závislá na pomoci jiné fyzické
osoby pouze ve III. stupni [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Právě stupeň závislosti žadatelky
v uvedeném období je jádrem sporu v posuzované věci. Stěžovatelka má za to, že žadatelka
byla v daném období závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve IV., nejvyšším stupni,
a tedy že jí náležela tomu odpovídající výše příspěvku na péči, tj. 12 000 Kč, namísto přiznaných
8 000 Kč. Uplatněná kasační argumentace je však poměrně obecná, případně se stěžovatelka
dovolává podkladů (psychologického vyšetření konaného dne 2. 11. 2011 a posudku
MUDr. Miroslava Noska), které se nevztahují k výše uvedenému období, nýbrž až k období
pozdějšímu.
[39] Pokud jde o rozhodnou právní úpravu, tj. rozhodné znění zákona o sociálních službách
a vyhlášky č. 505/2006 Sb., Nejvyšší správní soud odkazuje na napadený rozsudek,
v němž krajský soud příslušnou úpravu podrobně rekapituloval. Krajský soud tak vysvětlil,
že zákon o sociálních službách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, obsahoval výčet celkem
36 úkonů péče o vlastní osobu a úkonů soběstačnosti. V rámci posuzování stupně závislosti
žadatelky o příspěvek na péči byla posuzována její schopnost zvládat vyjmenované úkony. Pokud
jde o nyní sporné období, žalovaný, primárně na podkladě posudku PK MPSV v Ostravě ze dne
11. 4. 2014, dospěl k závěru, že žadatelka nebyla schopna zvládat celkem 27 úkonů,
které konkrétně vymezil.
[40] Stěžovatelka sice namítá, že s ohledem na postupné zhoršování onemocnění žadatelky
(Alzheimerovu chorobu), lze předpokládat, že ve sporném období žadatelka nebyla schopna
zvládat celkem 31 úkonů, avšak nikterak nevymezuje, o jaké konkrétní úkony z devíti
zbývajících, a z jakých důvodů, by se mělo jednat. Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší,
aby za stěžovatelku její argumentaci domýšlel.
[41] Současně stěžovatelka do kasační stížnosti převzala podstatnou část odst. 27 napadeného
rozsudku, v němž krajský soud uvedl, že bylo povinností žalovaného, potažmo PK MPSV,
aby dostatečně odůvodnili, z jakého důvodu dospěli k závěru, že žadatelka byla ve sporném
období schopna zvládat devět zbývajících úkonů péče o vlastní osobu a úkonů soběstačnosti.
Zatímco krajský soud dospěl k závěru, že této povinnosti správní orgány dostály, stěžovatelka,
bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění, namítá opak. Nikterak však nepolemizuje s poukazem
krajského soudu na výsledky šetření konaného u žadatelky dne 14. 2. 2011, jež bylo v souladu
s §25 odst. 1 zákona o sociálních službách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, jedním z podkladů
již pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ačkoliv Nejvyšší správní soud zcela nesdílí náhled
krajského soudu, že by bližší vysvětlení, z jakého důvodu PK MPSV, potažmo žalovaný neuznali
jako nezvládaných devět zbývajících úkonů, bylo možné nalézt přímo v rozhodnutí žalovaného,
podstatné je, že žalovaný evidentně vycházel mj. právě i z příslušného záznamu o sociálním
šetření. Závěr žalovaného, o tom, jaké úkony byla žadatelka ve sporném období schopna zvládat,
přitom výsledku sociálního šetření koresponduje.
[42] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, jíž stěžovatelka rozporuje závěr
krajského soudu, že nepředložila žádnou zprávu o psychologickém vyšetření. Stěžovatelka
namítá, že zpráva o psychologickém vyšetření, jemuž se žadatelka podrobila dne 2. 11. 2011, byla
založena do správního spisu dne 8. 11. 2011.
[43] Nejvyšší správní soud zjistil, že žádná zpráva o psychologickém vyšetření se ve správním
spisu skutečně nenachází. Jeho součástí je podání žadatelky, jež bylo dne 8. 11. 2011 doručeno
Krajskému úřadu Olomouckého kraje a zaevidováno pod č. j. KUUOK 124095/2011,
v němž žadatelka, respektive její zástupkyně (nynější stěžovatelka), uvedla že „[n]a základě podání
ze dne 17. 10. 2011 a telefonického hovoru dne 26. 10. 2011 uplatňuji jménem odvolatelky v příloze odborný
posudek ze dne 2. 11. 2011“. Žádná příloha však k tomuto podání připojena není. To, že by jeho
součástí byla jakákoliv příloha, není vyznačeno ani na podacím razítku. Současně i podle
spisového přehledu má být dané podání tvořeno jediným listem, tedy nemá obsahovat přílohu.
[44] Z následujících dokumentů ve správním spisu však přesto vyplývá, že žadatelka
příslušnou zprávu předložila. Krajský úřad Olomouckého kraje totiž dne 9. 11. 2011 požádal
PK MPSV v Brně o nové posouzení stupně závislosti žadatelky s odkazem na „aktuální lékařskou
zprávu a písemnost účastníka řízení“. V reakci na tuto žádost vydala PK MPSV v Brně posudek
ze dne 2. 12. 2011, v jehož úvodu je uvedeno, že zástupkyně žadatelky „doložila psychologické
vyšetření“. Obsahem daného posudku je pak právě posouzení závěrů aktuálního psychologického
vyšetření, jemuž se žadatelka podrobila dne 2. 11. 2011.
[45] Závěr krajského soudu, že žadatelka nepředložila žádnou zprávu o psychologickém
vyšetření, je proto chybný. Ač příslušná zpráva není založena ve správním spisu, při jeho
pečlivějším prostudování by krajský soud zjistil, že se žadatelka psychologickému vyšetření
podrobila a jeho výsledky byly PK MPSV předány. Nejvyšší správní soud nicméně neshledal,
že by tento dílčí nedostatek v závěrech krajského soudu byl důvodem pro zrušení napadeného
rozsudku, a případně i rozhodnutí žalovaného.
[46] Podstatou žalobní argumentace žadatelky bylo, že žalovaný v napadeném rozhodnutí
v rámci rekapitulace hodnot, jichž žadatelka dosahovala v jednotlivých letech v testech MMSE,
jimž se podrobovala v rámci psychiatrických vyšetření, nepřihlédl rovněž k výsledku,
jehož žadatelka dosáhla v testu MMSE, absolvovaném v rámci psychologického vyšetření dne
2. 11. 2011. V testech MMSE, které žadatelka absolvovala v rámci psychiatrických vyšetření,
totiž dosahovala v lednu 2011, a následně v dubnu, červenci a říjnu 2011, 19 až 22 bodů,
zatímco v rámci uvedeného psychologického vyšetření ve shodném testu dosáhla jen 13 bodů,
což by mohlo indikovat výrazné zhoršení jejích kognitivních funkcí. S danou otázkou se nicméně
již ve svém posudku ze dne 30. 3. 2012 poměrně podrobně zabývala PK MPSV v Brně
s poukazem, že příčinou výrazně nízkého výkonu při odkazovaném psychologickém vyšetření
byla „aktuální dekondice“ žadatelky, neboť v následně absolvovaném testu v únoru 2012, žadatelka
opětovně dosáhla hodnoty 19 bodů. PK MPSV v Ostravě v posudku ze dne 11. 4. 2014,
z něhož vycházeli jak žalovaný, tak krajský soud, přitom na uvedený posudek PK MPSV v Brně
odkazuje. Bylo by tak nadbytečné, aby vysvětlení, jak bylo nahlíženo na jednorázové snížení
žadatelkou dosahovaných výsledků v testu MMSE, bylo opakováno i v nynějším rozhodnutí
žalovaného.
[47] Nadto je třeba zdůraznit, že předmětem sporu je nyní již pouze to, jaký byl stupeň
závislosti žadatelky na pomoci jiné fyzické osoby v období od února do dubna 2011.
Psychologickému vyšetření, jehož výsledků se stěžovatelka dovolává, se však žadatelka podrobila
až v listopadu 2011. I z tohoto důvodu není vadou, pokud se žalovaný s výsledky daného
vyšetření ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval. Z téhož důvodu nelze přisvědčit ani námitce,
že s ohledem na příslušné vyšetření je třeba považovat posudek PK MPSV v Ostravě ze dne
11. 4. 2014 za neobjektivní a vnitřně rozporný.
[48] Závěr krajského soudu, kterým bylo aprobováno posouzení žalovaného, že žadatelka byla
ve sporném období závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve III. stupni, není s to vyvrátit
ani argumentace stěžovatelky opřená o posudek MUDr. Miroslava Noska a jeho dva dodatky.
Tento posudek, včetně jeho dodatků, jehož vypracování zadal krajský soud v řízení vedeném
pod sp. zn. 73 Ad 9/2012 (viz odst. [2] tohoto rozsudku), se totiž vůbec nevztahuje
k nyní spornému období února až dubna 2011, nýbrž až k období počínajícímu květnem 2011.
To správně uvedl již krajský soud ve stěžovatelkou citovaném odstavci 38 napadeného rozsudku.
Přestože je třeba přisvědčit stěžovatelce, že krajský soud v napadeném rozsudku odůvodnění
daného posudku poněkud nekonzistentně označil za obecné a neúplné, ačkoliv v rozsudku
č. j. 73 Ad 9/2013-92, jej naopak označil za přesvědčivé, pro nynější posouzení je rozhodné
to, že uvedený znalec se vůbec nevyjadřoval k nyní posuzovanému období.
[49] Konečně, stěžovatelka do kasační stížnosti doslovně převzala část odst. 25 napadeného
rozsudku, přičemž ve větě, podle níž je v případě nesrovnalostí mezi podkladovou dokumentací,
tvrzeními posuzované osoby a závěry posudkové komise na místě provést osobní vyšetření
posuzované osoby, zdůraznila slova o potřebě osobního vyšetření. K tomu připojila konstatování,
že MUDr. Miroslav Nosek ve svém posudku uvedl, že k posouzení stupně závislosti žadatelky
provedenému PK MPSV v Brně dne 24. 8. 2011 došlo bez přítomnosti žadatelky a jejího
zástupce, přičemž opět zdůraznila slova o provedeném posouzení bez přítomnosti žadatelky. Pokud
bylo úmyslem stěžovatelky namítnout, že zdravotní stav žadatelky byl, ať již PK MPSV v Brně
či jinou posudkovou komisí, posouzen v nepřítomnosti žadatelky, jedná se o kasační námitku
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, neboť nebyla uplatněna v žalobě, ačkoliv
v tom žadatelce (tj. původní žalobkyni) nic nebránilo. Postačí tak uvést, že krajský soud
ve stěžovatelkou citovaném odstavci napadeného rozsudku obecně předestřel, že osobní
vyšetření posuzované osoby je namístě provést v případě rozporů mezi podkladovou
dokumentací, tvrzeními posuzované osoby a závěry posudkové komise; takové rozpory
však v nynější věci nezjistil.
[50] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[51] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Procesně úspěšný žalovaný pak nemá ve věcech sociální péče
na náhradu nákladu řízení právo per se (§60 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemá žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu