ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.3.2020:110
sp. zn. 3 Afs 3/2020 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mikroregion Litavka,
dobrovolný svazek obcí Zdice a Chodouň, se sídlem Husova 2, Zdice, zastoupený
Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 45 Af 37/2017 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2017, č. j. 45078/17/5000-10470-703359, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil dva platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen
„správce daně“), oba ze dne 6. 10. 2016, č. j. 4010776/16/2100-31476-204856
a č. j. 4010775/16/2100-31476-204856. Dle prvního platebního výměru správce daně vyměřil
žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně do Státního fondu životního prostředí ve výši
1 483 883 Kč a druhým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního
fondu ve výši 25 226 011 Kč.
[2] Porušení rozpočtové kázně se žalobce měl dopustit tím, že při omezení počtu zájemců
o veřejnou zakázku losováním porušil zásadu transparentnosti ve smyslu §6 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon
o veřejných zakázkách“), ve spojení s §61 odst. 4 téhož zákona. Konkrétně žalobce neumožnil
kontrolu elektronického losovacího zařízení zájemci, nevyhověl požadavku zájemce
na přečíslování předem přiřazených pořadových čísel zájemců a zamítnutí tohoto požadavku
nebylo řádně odůvodněno.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného (jak je vymezeno v odstavci [1] výše) brojil žalobce žalobou
podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne
19. 12. 2019, č. j. 45 Af 37/2017 – 79 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl jako nedůvodnou.
Pro účely řízení o kasační stížnosti jsou významné tyto části odůvodnění napadeného rozsudku.
[4] Krajský soud předně v odůvodnění rozsudku vymezil jádro sporu tak, že jde o posouzení
otázky zachování transparentnosti při omezení počtu zájemců o veřejnou zakázku náhodným
výběrem. Poté podrobně vysvětlil (odstavce 23 až 34 napadeného rozsudku), proč při posouzení
viny žalobce za porušení transparentnosti při zadávání veřejné zakázky vycházel z rozhodnutí
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) a chápal je jako rozhodnutí
o předběžné otázce, které bylo závazné jak pro orgány finanční správy (§99 odst. 2 daňového
řádu), tak i pro samotný soud [§52 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Krajský
soud tedy nevypořádal většinu žalobních námitek, neboť zpochybňovaly odpovědnost žalobce
za toto vytýkané jednání a směřovaly proti rozhodnutí ÚOHS, nikoli proti přezkoumávanému
rozhodnutí žalovaného. Ve věci výše uvedeného porušení zásady transparentnosti je relevantní
rozhodnutí ÚOHS ze dne 11. 12. 2014, č. j. ÚOHS-S880/2014/VZ-26403/2014/533/LMa,
jímž ÚOHS shledal žalobce vinným za správní delikt podle §120 odst. 1 písm. a) zákona
o veřejných zakázkách. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl předseda ÚOHS rozhodnutím
ze dne 7. 10. 2015, č. j. ÚOHS-R451/2014/VZ-32116/2015/332/LKo (tato rozhodnutí dále
společně jen „rozhodnutí ÚOHS“). Žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí zamítl krajský
soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 29 Af 118/2015 – 493 (dále jen „rozsudek KS z ledna
2018“). Kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 5 As 85/2018 – 110 (ve znění opravného usnesení ze dne
11. 12. 2020, č. j. 5 As 85/2018 – 115).
[5] Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce nepřezkoumatelnosti způsobu stanovení
výše odvodu (25 % z částky dotace) za porušení rozpočtové kázně. Žalobce se též domáhal
aplikace Pokynů ke stanovení finančních oprav, které se použijí pro výdaje spolufinancované
ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti v případě nedodržení pravidel pro veřejné zakázky,
vydaných Evropskou komisí (Výborem pro koordinaci fondů Evropské unie)
pod č. j. COCOF 07/0037/03-CS (dále jen „pokyny k opravě COCOF“), a přílohy Rozhodnutí
Evropské komise ze dne 19. 12. 2013, C(2013) 9527, nazvané Pokyny ke stanovení finančních
oprav, jež mají být provedeny u výdajů financovaných Unií v rámci sdíleného řízení v případě
nedodržení pravidel pro veřejné zakázky (dále jen „rozhodnutí EK“). Žalobce z těchto dokumentů
dovozoval, že za spáchání vytýkaného jednání mu sice bylo možné uložit odvody ve výši
maximálně 25 % z částky dotace, ale zároveň bylo možné tuto opravu snížit na 10 % nebo 5 %
podle závažnosti dané nesrovnalosti.
[6] Krajský soud uvedl, že námitka týkající se nepřezkoumatelnosti uloženého odvodu není
důvodná. Správce daně vycházel z rozhodnutí o poskytnutí dotace, ze Smlouvy a z přílohy
k Pokynu Generálního finančního ředitelství č. GFŘ – D – 27, který reflektuje judikaturu
správních soudů ke stanovení výše odvodů za porušení rozpočtové kázně dle
§44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle soudu
správce daně užil principu proporcionality, zohlednil všechny „polehčující“ okolnosti na straně
žalobce a promítl je do svého rozhodnutí. Tento postup dostatečným způsobem objasnil a uvedl
prameny, z nichž při své správní úvaze vycházel. Rovněž zatřídění skutkové podstaty provedl
správně, neboť použil přiléhavou kvalifikaci nesrovnalosti. Naproti tomu bylo vyloučeno
uvažovat o mírnějších kategoriích, jelikož v dané věci šlo o porušení zásady transparentnosti,
které nelze považovat za formální či administrativní pochybení. Samotný propočet výše odvodů
žalobce nerozporoval.
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel spatřuje vadu v řízení před krajským soudem v tom, že soud nenařídil jednání
a stěžovateli nedoručil výzvu k vyslovení souhlasu, zda stěžovatel trvá na nařízení jednání podle
§51 s. ř. s. Tvrdí, že souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání nevyslovil. Teprve dne
30. 12. 2019 (tedy až po vydání napadeného rozsudku – pozn. NSS) stěžovatel zjistil nahlédnutím
do spisu, že výzvu dle §51 s. ř. s. vyhotovil vyšší soudní úředník (dále též „VSÚ“) dne
19. 3. 2018, přičemž se v ní též hovoří o tom, že soud stěžovateli zasílá vyjádření žalovaného
k žalobě.
[9] Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky ve spisu krajského soudu stěžovatel
dále zjistil, že mu soud vyjádření žalovaného doručil dne 20. 3. 2018 prostřednictvím datové
schránky jeho zástupce (byl jím týž zástupce, který zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační
stížnosti). Připouští také, že tohoto dne bylo zástupci stěžovatele vyjádření žalovaného skutečně
doručeno. Nicméně v potvrzení o dodání a doručení do datové schránky je v kolonce „Doručování
písemností“ (správně „Doručované písemnosti“ – pozn. NSS) uvedeno, že byla doručena listina
č. j. 45 Af 37/2017 – 10 v PDF a vyjádření žalovaného. Výzva soudu ze dne 19. 3. 2018 je však
označena č. j. 45 Af 37/2017 – 77 a takto v doručovaných dokumentech nazvána není.
[10] Stěžovatel uvádí, že i kdyby mu výzva soudu byla řádně doručena, nebyla by „právně
účinná“, protože nebyla vyhotovena předsedou senátu, jak výslovně požaduje §51 odst. 1 s. ř. s.,
ale vyšším soudním úředníkem. K tomu odkazuje na §11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb.,
o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících
zákonů (dále jen „zákon o VSÚ“).
[11] K napadenému rozsudku pak poukazuje na to, že krajský soud v něm vycházel
z rozhodnutí ÚOHS. Proto je stěžovatel dle svých slov „nucen se opětovně vypořádat“ s odůvodněním
rozsudku KS z ledna 2018, jímž krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí
předsedy ÚOHS o rozkladu (v podrobnostech viz odstavec [4] výše). V části I. (ve více než 90
číslovaných odstavcích) kasační stížnosti tedy reprodukuje svoji argumentaci proti posledně
uvedenému rozsudku.
[12] V části II. kasační stížnost stěžovatel polemizuje s napadeným rozsudkem ohledně
stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Není mu zřejmé, jak krajský soud dospěl
k závěru, že správce daně při určení výše odvodu uplatnil princip proporcionality a zohlednil
všechny polehčující okolnosti. V kasační stížnosti pak doslovně opakuje část žaloby, v níž brojil
proti nedostatečnému odůvodnění výše odvodu ve zprávě o daňové kontrole a dovolával
se aplikace pokynů COCOF a rozhodnutí EK.
[13] Krajský soud uvedl, že v případě stěžovatele nelze porušení zásady transparentnosti
považovat za formální či administrativní pochybení. Stěžovatel k tomu uvádí, že „mělo být rovněž
reflektováno“, jaké dopady porušení zásady transparentnosti mohly nastat. Něco jiného je například
porušení transparentnosti při podání nabídek, jejich otevírání či hodnocení, a něco jiného
je porušení zásady transparentnosti při zúžení počtu zájemců, protože nemohlo dojít k ovlivnění
výběru nejvhodnější nabídky.
[14] Stěžovatel se znovu dovolává aplikace pokynů COCOF a rozhodnutí EK, protože by tam
stanovená pravidla měla být pro členské státy výchozí při „nastavování podmínek“. Členské státy
by pak měly mít vlastní pravidla mírnější, zatímco v případě stěžovatele byla použita pravidla
přísnější. Poté opakuje svoji žalobní argumentaci k tomu, jaká ustanovení těchto dokumentů
by měla být aplikována. K této otázce stěžovatel uzavírá, že tvrzenou „nesrovnalost“ (tj. vytýkané
porušení zásady transparentnosti – pozn. NSS) lze podle těchto dokumentů podřadit pod rubriku
„nesprávné použití některých méně významných ustanovení“. Za tento druh nesrovnalosti se doporučuje
použít opravu ve výši 2 %, 5 % nebo 10 % hodnoty zakázky podle závažnosti nesrovnalostí
a/nebo v opakovaných případech.
[15] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel předkládá časovou osu a rekapitulaci vývoje věci,
vyjadřuje se znovu k postupu při zadávání své veřejné zakázky a brojí proti neprovedení důkazů
v řízení před ÚOHS (které vyústilo v rozhodnutí ÚOHS, jak jsou definována v odstavci [4] výše).
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud jako
nedůvodnou zamítl. K namítané vadě řízení před krajským soudem uvádí, že k ní není oprávněn
se vyjadřovat, neboť procesní postup je plně v kompetenci krajského soudu. K polemice
stěžovatele s rozsudkem KS z ledna 2018 uvádí, že stěžovatel pominul argumentaci krajského
soudu v napadeném rozsudku, odkazující na §52 s. ř. s., podle něhož je vázán rozhodnutím
ÚOHS. K výši odvodu za porušení rozpočtové kázně žalovaný uvádí, že byla řádně odůvodněna
ve zprávě o daňové kontrole a jeho rozhodnutí. Pokyny COCOF, jichž se stěžovatel dovolává,
nejsou pro orgány finanční správy závazné.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou vady řízení před krajským soudem.
Pokud by krajský soud rozhodl ve věci samé bez jednání, aniž by žalobci řádně doručil výzvu
k vyslovení souhlasu s takovým postupem, jednalo by se o vadu řízení a byl by dán kasační důvod
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, publ. pod č. 482/2005 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[20] Stěžovatel tvrdí, že mu nebyla doručena výzva soudu, aby se k možnosti nařízení jednání
vyjádřil. Jeho tvrzení však není jednoznačné: připouští totiž, že mu (prostřednictvím jeho
zástupce) bylo doručeno vyjádření žalovaného, které však bylo přílohou příslušné výzvy.
Současně tvrdí, že identifikace výzvy (název příslušného souboru PDF) byla chybná,
neboť soubor nebyl označen příslušným číslem jednacím (45 Af 37/2017 – 77), ale názvem
„45Af_37_2017_10.pdf“. Stěžovatel však již nevysvětlil, jaký dokument mu byl (vedle vyjádření
žalovaného) skutečně doručen. Ve spisu se totiž jiný dokument, než příslušná výzva (k jejímu
obsahu viz níže), nenachází.
[21] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu dále ověřil, že na čísle listu 77 je obsažena
tato výzva, vyhotovená vyšším soudním úředníkem, obsahující: (a) poučení stěžovatele
o možnosti namítnout podjatost dle §36 odst. 1 s. ř. s.; (b) sdělení, že se mu zasílá vyjádření
žalovaného a že může podat repliku ve lhůtě dvou měsíců; a konečně (c) možnost, aby soudu
sdělil, zda souhlasí, aby soud rozhodl bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li do dvou týdnů
od doručení svůj nesouhlas, bude mít soud za to, že s tímto postupem souhlasí. Na čísle listu 77a
je založeno Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky, které je označeno správnou spisovou
značkou, v rubrice Identifikace písemností uvádí správné číslo jednací výzvy (45 Af 37/2017 – 77)
a text „výzva a pouč. žalob. + vyjádření žalov., lh. 20/5, -70-74“. V rubrice Doručované písemnosti jsou
označeny dva soubory: „45Af_37_2017_10.pdf“
a „TMP624523824744_18__Mikroregion_Litavka___vyjádření_k_žalobě.pdf“. Dle tohoto potvrzení
byla výzva (spolu s vyjádřením žalovaného) zástupci stěžovatele doručena dne 20. 3. 2018.
[22] Ze spisu krajského soudu je také patrné, že listiny zasílané soudem prostřednictvím
datové schránky byly vždy konvertovány do formátu PDF a označovány spisovou značkou
a pořadovým číslem, přiřazovaným nezávisle na čísle listu spisu, vždy však
postupně chronologicky. Například usnesení krajského soudu (ze dne 22. 12. 2017,
č. j. 45 Af 37/2017 - 55), jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, bylo též
doručeno zástupci stěžovatele prostřednictvím jeho datové schránky s názvem souboru
„45Af_37_2017_3.pdf“. Stěžovatel tento poplatek ve stanovené lhůtě zaplatil a žádné problémy
s doručováním krajskému soudu nesdělil.
[23] Z výše uvedeného plyne, že krajský soud stěžovateli (jeho zástupci) výzvu k vyjádření
řádně doručil a stěžovatel se k ní nevyjádřil. Tvrzení stěžovatele, opřené o pouhý rozpor označení
PDF souboru a čísla jednacího výzvy, je zcela nevěrohodné a nepravdivé. Pokud by měl
problémy s doručováním do datové schránky, projevily by se jistě již dříve v řízení,
např. při doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku či usnesení o přiznání odkladného účinku
(ze dne 18. 1. 2018, č. j. 45 Af 37/2017 – 63). Veškeré listiny totiž krajský soud stěžovateli zasílal
shodným způsobem – tj. prostřednictvím jeho zástupce do datové schránky.
[24] Věrohodnost stěžovatele je dále oslabena tím, že – zřejmě jsa si vědom slabosti svého
tvrzení o nesprávně označeném PDF souboru – nabízí alternativní důvod, proč by výzva měla
být nezákonná (jeho slovy „právně neúčinná“). Tento důvod spatřuje v tom, že výzvu nepodepsala
osobně předsedkyně senátu, ale VSÚ. Stěžovatel se přitom odvolává na §11 písm. l) zákona
o VSÚ. Podle tohoto ustanovení vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení
správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou věcí,
kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci.
[25] Tato námitka však stojí na neudržitelném výkladu posledně citovaného ustanovení, podle
něhož by byl oním zvláštním zákonem opět soudní řád správní, konkrétně jeho §51, jenž hovoří
o výzvě předsedy senátu. Stěžovatel má za to, že tím je vyloučeno, aby výzvu vydal VSÚ. Tento
výklad je nesprávný. Právě návětí §11 zákona o VSÚ výslovně zmiňuje soudní řád správní
a obecně opravňuje vyšší soudní úředníky, aby prováděli veškeré úkony soudu prvního stupně – zjevně
míněno veškeré úkony krajského soudu, předvídané právě s. ř. s. jako příslušným procesním
kodexem.
[26] Je-li tomu tak, potom §11 písm. l) zákona o VSÚ hovořící o možné výjimce z pravidel
dle zvláštního zákona nemůže cílit zpět na soudní řád správní. Šlo by totiž o jakousi tautologii, při
níž by zákonodárce „jedním dechem“ svěřil pravomoc činit úkony dle procesního předpisu VSÚ
a současně by je této pravomoci ustanovením §11 písm. l) zákona o VSÚ de facto zbavil,
neboť by postačovalo, aby procesní předpis hovořil o úkonu předsedy senátu, aby tato zákonná
delegace pravomoci na VSÚ byla vyprázdněna. Takový výklad vede k absurdním důsledkům
(argumentum ad absurdum).
[27] Delegace pravomoci soudu (zde předsedkyně senátu) na VSÚ je též v souladu
s judikaturou Ústavního soudu, jenž se opakovaně zabýval ústavními aspekty této problematiky.
Dospěl přitom k závěru, že (zjednodušeně řečeno) taková delegace není možná, týká-li se nikoli
triviálních procesních úkonů, ale vlastní rozhodovací činnosti, která byla soudu Ústavou svěřena.
V nálezu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (dostupném na https://nalus.usoud.cz),
Ústavní soud konstatoval, že „[v]yšší soudní úředník nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné
vlastnosti, které postrádá (osobní nezávislost, osobní předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska
je nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval, bez ohledu na formu rozhodnutí.“ Nejvyšší
správní soud k tomu dodává, že předmětná výzva je vskutku, řečeno slovy citovaného nálezu, jen
úkonem „jednoduché či rutinní povahy“ a jistě nejde o vlastní rozhodovací činnost soudu ve věci
samé. Je proto zcela racionální a ústavně konformní, pokud takovou výzvu vydává VSÚ
či asistent soudce.
[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že (a) krajský soud výzvu k vyjádření ohledně nařízení
jednání vydal prostřednictvím VSÚ, který měl pravomoc jednat za předsedkyni senátu dle zákona
o VSÚ, (b) tato výzva byla stěžovateli řádně doručena prostřednictvím jeho zástupce;
a (c) stěžovatel na výzvu nereagoval, takže krajský soud mohl rozhodnout bez nařízení jednání
podle §51 odst. 1, věta druhá s. ř. s. Tato kasační námitka není důvodná.
[29] Nad rámec nutného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné upozornit zástupce
stěžovatele, jenž je advokátem, že podle čl. 17 odst. 2 etického kodexu (usnesení představenstva
ČAK č. 1/1997 Věstníku) advokát nesmí v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou
nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta. V kontextu výše uvedeného vzniká přinejmenším
důvodné podezření, že zástupce v kasační stížnosti uvedl nepravdivé údaje o tom, že mu výzva
soudu nebyla doručena. Proto na něj soud nyní apeluje, aby se napříště při zastupování klientů
před soudem podobných nepravdivých tvrzení vyvaroval a dbal na dodržování pravidel profesní
etiky.
[30] V další části kasační stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům rozhodnutí ÚOHS
a rozsudku KS z ledna 2018. Tato část kasační stížnosti však neobsahuje žádnou polemiku
se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. Uvedené výtky tedy de facto směřují proti
jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku), a nejedná se tedy
o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[31] Konečně poslední kasační námitka se týká části napadeného rozsudku, v níž krajský soud
reagoval na žalobní námitky, jejichž podstatou bylo, že rozhodnutí žalovaného, resp. správce
daně, o odvodu za porušení rozpočtové kázně je nepřezkoumatelné a že výše odvodu měla být
nižší, v souladu s rozhodnutím EK a pokyny COCOF. K tomu stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí, že mu „není zřejmé“, jak krajský soud dospěl k závěru, že správce daně při určení výše
odvodu uplatnil princip proporcionality a zohlednil všechny polehčující okolnosti.
[32] Krajský soud se k těmto námitkám obsáhle vyjádřil především v odstavcích 42 až 46
napadeného rozsudku. Poukázal na příslušné pasáže v rozhodnutí žalovaného. Vysvětlil též,
z jakých úvah orgány finanční správy při určení výše odvodu vycházely a jakým způsobem je
aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Stěžovatel s konkrétními úvahami krajského soudu
nepolemizuje a omezuje se tedy spíše jen na obecně vyjádřený nesouhlas. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že považuje napadený rozsudek za přezkoumatelný a řádně odpovídající na žalobní
námitky. Pokud stěžovatel tvrdí, že mu určitá část napadeného rozsudku „není zřejmá“, takové
tvrzení je pro zdejší soud obtížně pochopitelné; lze k tomu jen zopakovat, že úvahy krajského
soudu jsou plně přezkoumatelné a bylo na stěžovateli, aby se je konkrétní argumentací
v kasační stížnosti pokusil vyvrátit. To se však nestalo.
[33] Stěžovatel dále uvádí, že „mělo být rovněž reflektováno“, jaké dopady porušení zásady
transparentnosti mohly nastat; porušení zásady transparentnosti při zúžení počtu zájemců, jehož
se dopustil, totiž nemohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. K tomu Nejvyšší správní soud
nejprve předesílá, že z citované formulace není zřejmé, vůči kterému orgánu tuto výtku stěžovatel
směřuje: zda vůči správci daně, žalovanému či krajskému soudu. I kdyby však tato výtka
směřovala vůči krajskému soudu, jednalo by se o nepřípustnou novotu, neboť nemá – ani
v hrubých obrysech – předobraz v žalobě. Proto je tato námitka nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
[34] V kasační stížnosti stěžovatel též doslovně opakuje část žaloby, v níž brojil proti
nedostatečnému odůvodnění výše odvodu ve zprávě o daňové kontrole a dovolával se aplikace
pokynů COCOF a rozhodnutí EK. Příslušná část kasační stížnosti tak vůbec nesměřuje proti
napadenému rozhodnutí a ani zde se nejedná o přípustné námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
(viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[35] Stěžovatel se znovu domáhá aplikace pokynů COCOF a rozhodnutí EK s tím, že by tam
stanovená pravidla měla být pro členské státy výchozí při „nastavování podmínek“. Tato
argumentace je velmi obecná; Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v kasační stížnosti
(a konec konců i v žalobě) zcela chybí vysvětlení, z jakého ustanovení unijního či českého
právního předpisu stěžovatel vyvozuje, že by rozhodnutí EK a pokyny COCOF měly na věc
vůbec dopadat. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, který uvedl,
že „[r]ozhodnutí EK představuje metodiku právě pro poskytovatele dotací, jak nastavit klasifikaci pochybení
a rozpětí sankčních opatření (opravy, odvody) za porušení podmínek rozhodnutí či smlouvy o poskytnutí dotace.
Žalobce však netvrdí a neprokazuje, že by v dané věci rozhodnutí o poskytnutí dotace bylo v rozporu
s Rozhodnutím EK, proto se soud vzájemnou slučitelností těchto dokumentů nezabýval. Podstatné je, že finanční
úřad nebyl povinen při svém rozhodování o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně přímo aplikovat toto
rozhodnutí, odkazovat na něj apod.“ Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
[36] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[37] O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věta první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka - žalovaného - nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady převyšující rámec úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu