ECLI:CZ:NSS:2021:3.AFS.441.2019:58
sp. zn. 3 Afs 441/2019 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
Lapertas, a. s., se sídlem Vídeňská 183/124, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou,
advokátkou se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 Af 74/2017-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni
platebním výměrem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 3599191/16/3002-50526-705358 daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období červenec 2014 ve výši 10 093 Kč. Správce daně neuznal žalobkyni
odpočet daně, neboť neprokázala použití přijatého zdanitelného plnění (pořízení pohonných
hmot a opravu motocyklu) při své ekonomické činnosti. Žalovaný rozhodnutím ze dne
16. 8. 2017, č. j. 35329/17/5300-21444-700333 zamítl odvolání žalobkyně a vydaný platební
výměr potvrdil.
[2] Žalobkyně se u K rajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení
rozhodnutí žalovaného. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, neboť je z něj zřejmý
důvod, proč žalobkyni nevznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Dále krajský soud
konstatoval, že požadavky správce daně na věrohodnost a průkaznost knih jízd byly oprávněné,
neboť předložené dokumenty umožňovaly zjistit pouze omezené informace. Krajský soud
se tak ztotožnil se závěrem žalovaného, podle kterého žalobkyně neprokázala, že by cesty
uváděné v knihách jízd bezpochyby souvisely s uskutečňovanou ekonomickou činností žalobkyně
nebo měly přímou vazbu na tuto činnost. Přestože daňové předpisy neukládají plátci povinnost
vést k doložení této skutečnosti knihu jízd, tato okolnost podle krajského soudu nezbavuje
daňový subjekt jeho důkazní povinnosti prokázat, že motorové vozidlo sloužilo
pro ekonomickou činnost. Stejně tak je daňový subjekt povinen prokázat, že k použití opravy
motorového vozidla jako zdanitelného plnění došlo v rámci jeho ekonomické činnosti.
Ze seznámení s výsledkem kontrolního zjištění i ze zprávy o daňové kontrole vyplynulo,
že žalobkyně vlastní dva motocykly zn. Aprilia. Z prvotního daňového dokladu od společnosti
Hošek Pitstop, s. r. o. nelze zjistit, o jaký motocykl se jedná, a proto podle krajského soudu
vyvstaly pochybnosti o tom, zda opravený motocykl byl v majetku žalobkyně a zda jej žalobkyně
využívá ke své ekonomické činnosti. Jelikož žalobkyně nepředložila správci daně takové důkazní
prostředky, které by jednoznačně propojily přijatá plnění s její ekonomickou činností, postupoval
správce daně správně, pokud žalobkyni vyzval k doložení požadovaných skutečností. Pro vznik
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty byla žalobkyně povinna prokázat, jakým způsobem
přijatá plnění (pohonné hmoty a opravu motocyklu zn. Aprilia) použila pro uskutečnění
své ekonomické činnosti. Za tímto účelem tedy byla povinna uvést kdy, kam, s kým a za jakým
účelem realizovala tu kterou cestu příslušným vozidlem a který konkrétní motocykl byl opraven.
Požadované informace mohla žalobkyně podle krajského soudu prokázat např. parkovacími
lístky, uzavřenými smlouvami, sdělením, s jakým konkrétním obchodním partnerem jednala,
v jaké věci a s jakým výsledkem, apod. Na výzvu však žalobkyně nereagovala a sama
se tak dostala do důkazní nouze. Krajský soud proto poznamenal, že i nadále existovaly důvodné
pochybnosti o naplnění podmínek uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
[3] Žalobkyně částečně reagovala až v rámci odvolání, v němž specifikovala, že se jednalo
o opravu motocyklu Aprilia 125 XV a k prokázání tohoto tvrzení navrhla provedení místního
šetření u společnosti Hošek Pitstop, s. r. o. Krajský soud poukázal na odpověď této společnosti
založenou ve správním spise, z níž navzdory přiložené objednávce, faktuře a výpisu provedených
prací nelze určit konkrétní typ motocyklu značky Aprilia. Z úředního záznamu správce daně
navíc vyplynulo, že pracovník správce daně se opakovaně marně pokoušel telefonicky
kontaktovat jednatele společnosti Hošek Pitstop, s. r. o. za účelem sjednání termínu žalobkyní
požadovaného místního šetření a že se na adrese sídla uvedené v obchodním rejstříku
tato společnost fakticky nenachází. Vzhledem k tomu, že se správci daně ani dalším šetřením
na adrese Pražákova 836/68, Brno nepodařilo nalézt provozovnu společnosti
Hošek Pitstop, s. r. o., ztotožnil se krajský soud se žalovaným, že další šetření by bylo
zcela nadbytečné, neboť žalobkyně provedení tohoto šetření navrhla pouze za účelem prokázání,
že se jednalo o opravu motocyklu Aprilia 125 XV, avšak i přes výzvu neprokázala, že by právě
tento motocykl, potažmo jeho opravu, využívala ke své ekonomické činnosti.
[4] Krajský soud také odmítl námitku žalobkyně, že by správce daně bezdůvodně
a opakovaně vznášel nekonkrétní pochybnosti a žádal předložení dalších a dalších důkazních
prostředků. Výzvu k prokázání skutečností správce daně vydal v souladu s §92 odst. 4 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), přičemž není zřejmé, jak by měl
tento postup souviset s tvrzeným neférovým jednáním ze strany správce daně. Krajský soud
neprovedl v žalobě navržené důkazy (výslechy svědků), což odůvodnil poukazem na povinnost
daňového subjektu označit či předložit relevantní důkazní prostředky do skončení daňového
řízení. Dále uvedl, že soudní přezkum nenahrazuje prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy
a není tak možné, aby se žalobce pokoušel napravit v soudním řízení svoji liknavost
během správního řízení a teprve v řízení před správními soudy navrhoval provedení nových
důkazů s tím, že skutkový stav neměl být ve správním řízení dostatečně zjištěn. Žalobkyně
výslech těchto svědků v daňovém řízení nenavrhla a ani v žalobě nevysvětlila, proč nebylo možné
tyto důkazní návrhy předložit již v daňovém řízení. Navíc lze podle krajského soudu
zcela objektivně pochybovat o hypotetické věrohodnosti navržených svědků, kteří by si zpětně
po pěti letech měli pamatovat konkréta z daných cest.
II. Kasační stížnost, replika a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V ní namítla, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přenosu důkazního břemene
na stěžovatelku, otázku důkazní správnosti knih jízd a zákonné limity finanční kontroly.
Požadavky na sdělení konkrétních skutečností týkajících se užívání firemních vozidel
(kam stěžovatelka jela, s kým jednala, jaký byl obsah a výsledek tohoto jednání) jsou v rozporu
s ústavními garancemi. Napadený rozsudek je tendenční, neboť krajský soud hodnotil skutečnosti
výhradně ve prospěch žalovaného a nezabýval se námitkami stěžovatelky o nezákonnosti
prováděné kontroly spočívající ve zcela zjevně excesivním až šikanózním postupu žalovaného,
který pouze hledal důvody pro odmítnutí nadměrného odpočtu a vydával zcela obecné výzvy
k odstranění pochybností.
[6] Správce daně vyzval k odstranění pochybností na základě zcela nelegitimních a fiktivních
důvodů, což stěžovatelka vnímá zejména ve vztahu k doloženým knihám jízd. Drobné chyby,
které tyto knihy obsahují, vyplývají z povahy jejich vedení. Požadavek správce daně na sdělení
podrobných informací o služebních cestách je závažným zásahem do stěžovatelčina soukromí,
přesto jej krajský soud aproboval. Je nemyslitelné, aby stěžovatelka sdělovala správci daně,
zda jela za obchodním partnerem, advokátem či daňovým poradcem, o čem jednala a na čem
se dohodla, jen kvůli vrácení odpočtu daně. Správce daně svými požadavky excesivně
a šikanózně uplatňuje svoji pravomoc. Krajský soud odmítl vyslechnout navržené svědky
s tím, že si konkrétní údaje ze služebních cest nemohou pamatovat. To je sice pravda, avšak
samotná tato úvaha o tom, že by o takových jednotlivostech měli vypovídat, je scestná.
Zaměstnanci by měli vypovídat, zda a jak často vozidla užívali, v čem spočívaly jejich úkoly
a zda knihy jízd odpovídají skutečnému rozsahu užívání. Tyto informace, pokud by je svědci
potvrdili, by měly správci daně i soudu stačit k závěru o využívání vozidel k ekonomické činnosti.
[7] V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně s odkazem na judikaturu NSS
a §89 a §90 daňového řádu dále namítla, že výzva k odstranění pochybností je příliš obecná
a nelze z ní zjistit žádné konkrétní pochybnosti, které by byly podloženy konkrétními skutkovými
poznatky a že žalobkyně nemohla tušit, z jakého důvodu již předložené doklady správci daně
k prokázání nároku na odpočet daně nestačí.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že stěžovatelka
v kasační stížnosti pouze cyklicky opakuje stále stejné argumenty a pokračuje v lamentaci
nad nespravedlností, které se jí dostalo. Správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví. To však ani podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu neznamená povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu
jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností. Správce daně není
povinen prokázat, že se obchodní transakce neuskutečnila tak, jak to tvrdí daňový subjekt,
či prokázat namísto daňového subjektu, jak se transakce uskutečnila. Aby správce daně unesl
své důkazní břemeno, je povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné
pochyby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012-61).
Unese-li správce daně své důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti pochyb, pak dochází
k přenesení důkazního břemene zpět na daňový subjekt a je na něm, aby pochybnosti správce
daně vyvrátil a prokázal, že se zdanitelné plnění uskutečnilo tak, jak tvrdí.
[9] Správce daně toto důkazní břemeno unesl a ve výzvě označil a prokázal existenci
konkrétních skutečností, které jej vedly k pochybnostem o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky.
Stěžovatelka však na výzvu nijak nereagovala a své důkazní břemeno neunesla. Ze zákonné
důkazní povinnosti vyplývá, že daňový subjekt by si měl ve svém zájmu zajistit důkazy, kterými
je schopen prokázat naplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně. Podmínka
použití přijatých zdanitelných plnění v rámci svých ekonomických činností přitom vyplývá přímo
z §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232, č. 2033/2010 Sb. NSS). Správní
orgány nepostupovaly nepřiměřeně, nehospodárně ani svévolně, ale v souladu se zásadami správy
daní zvolily racionální postup (daňovou kontrolu) k dosažení cíle správy daní (zjistit a stanovit
daň z přidané hodnoty ve správné výši a zabezpečit její úhradu). Pokud jde o neprovedení
svědeckých výpovědí, stěžejním argumentem pro odmítnutí výslechů svědků byla skutečnost,
že je stěžovatelka nenavrhla v průběhu daňového řízení. To trvalo téměř tři roky a stěžovatelka
správním orgánům nesdělila, že požaduje provedení těchto svědeckých výpovědí. Výslech
svědků účelově navrhla až v žalobě. Tato procesní taktika či pasivita však nemůže jít k tíži
žalovaného. Soudní řízení nepředstavuje pokračování daňového řízení, v němž stěžovatelka
na využití svých práv rezignovala.
[10] K replice žalobkyně žalovaný dodal, že správce daně v předložené věci nikdy nevydal
výzvu k odstranění pochybností podle §89 daňového řádu, neboť zahájil daňovou kontrolu
podle §85 daňového řádu a vydal výzvu k prokázání skutečností podle §92 odst. 4 daňového
řádu ve spojení s §86 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Argumentace uvedená v replice se tak týká
zcela jiného daňového mechanismu a je proto nepřípadná.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]; vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, přitom neshledal (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnosti není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, neboť jde o vadu, která brání věcnému přezkumu ostatních kasačních námitek.
Za nepřezkoumatelné rozhodnutí se považuje rozhodnutí, které je nesrozumitelné,
nebo z něhož nelze zjistit, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodující, jak hodnotil podstatné
důvody či skutečnosti uplatněné v žalobě a proč považuje právní argumentaci účastníka
za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52 nebo ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
je však vyhrazeno pouze tak závažným vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost
skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. K přezkumu rozhodnutí krajského soudu
proto stačí, pokud alespoň z celkového kontextu všech uvedených důvodů je zřejmé, jaký názor
krajský soud zaujal k podstatným skutkovým tvrzením (srov. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123 a rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 8 Afs 267/2017-38).
[14] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
se nezabýval její námitkou o nezákonnosti „finanční“ kontroly. Tu přitom stěžovatelka spatřuje
v excesivním až šikanózním postupu správce daně, který nestandardními výzvami pouze hledal
důvod pro neuznání nadměrného odpočtu.
[15] Nejvyšší správní soud nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud se touto námitkou zabýval v odst. 16 a vysvětlil, proč postup žalovaného
nepovažuje ve vztahu ke stěžovatelce za šikanózní, přičemž výslovně konstatoval, že výzvu
k prokázání tvrzených skutečností žalovaný vydal v souladu s §92 odst. 4 daňového řádu
a že je oprávněním správce daně prověřit jakoukoliv třeba i menší či podle stěžovatelky
až zanedbatelnou obchodní transakci. Skutečnost, že stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti
je proto nedůvodná.
[16] Před posouzením ostatních kasačních námitek směřujících proti právnímu posouzení věci
Nejvyšší správní soud předesílá, že se téměř shodnou věcí jako v nynějším případě zabýval
v rozsudku ze dne 25. 6. 2021, č. j. 8 Afs 313/2019-35. Předmětem sporu byly taktéž platební
výměry správce daně, v nichž stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně s odůvodněním,
že neprokázala použití přijatých zdanitelných plnění (pořízení motocyklů, automobilů, jejich
oprav, služeb vedoucích k jejich pořízení a pořízení pohonných hmot) v rámci své ekonomické
činnosti. Kasační argumentace byla téměř shodná, soud proto ze závěrů tohoto rozsudku v nyní
souzené věci plně vychází, neboť neshledal žádný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit.
[17] Za zcela zásadní otázku stěžovatelka považuje přenos důkazního břemene z daňového
subjektu na správce daně. Domnívá se, že správci daně předložila perfektní podklady,
z nichž nárok na odpočet daně vyplývá a má proto za to, že správce daně zahájil svůj postup
k odstranění pochybností na základě nelegitimních a pouze fiktivních a účelových důvodů.
Stěžovatelka nesouhlasí, že by k unesení důkazního břemene musela správci daně prokazovat
s kým a o čem jednala. Krajský soud odkazem na rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 2 Afs 9/2012-24 správně poznamenal, že povinností stěžovatelky jako daňového subjektu
je tvrdit veškeré významné skutečnosti pro stanovení základu daně a výše daně. Tyto skutečnosti
je pak stěžovatelka podle §92 odst. 3 daňového řádu povinna i prokázat. Z toho proto vyplývá
i povinnost prokázat nárok na odpočet daně dalšími způsoby v případě, že správci daně vzniknou
pochybnosti o správnosti předložených daňových dokladů (viz rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2021
č. j. 8 Afs 5/2011-130, a ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 126/2017-43). Stěžovatelka prokazovala
využití vozidel ke své ekonomické činnosti předložením knih jízd. Z nich však vyplývalo
pouze omezené množství informací – datum a čas jízdy, ujeté kilometry pro služební a soukromé
účely (u soukromých jízd však bylo vždy uvedeno 0 km), místo odjezdu a příjezdu vymezené
jen názvy měst (např. Brno – Brno, Brno – cílové město), důvod jízdy vymezený pouze obecně
jako „kontrola nemovitosti“ bez vazby na konkrétní nemovitost, jež by umožňovala její bližší
identifikaci, a počáteční a konečný stav tachometru. Správce daně své pochybnosti o využití
pohonných hmot pro ekonomické účely ve výzvě k prokázání skutečností opřel mj. o zjištění,
že u některých čerpání pohonných hmot neodpovídají časové údaje nebo údaje o místu čerpání
údajům z knih jízd. Pokud jde o opravu motocyklu značky Aprilia, správní orgány uvedly,
že stěžovatelka neprokázala, že by opravený motocykl měla ve svém obchodním majetku
a neprokázala ani to, že by jej požívala ke své ekonomické činnosti. Správce daně
své pochybnosti o reálnosti využití provedené opravy pro ekonomické účely opřel ve výzvě
k prokázání skutečností o zjištění, že stěžovatelka má ve svém majetku dva motocykly
této značky, avšak ani u jednoho neprokázala jejich využití pro svoji ekonomickou činnost.
Motocykl, jehož oprava byla předmětem zdanitelného plnění, nebyl na daňovém dokladu blíže
identifikován a nebylo proto možné zjistit, o který konkrétní motocykl se jedná a zda jej tedy
stěžovatelka využívá pro svoji ekonomickou činnost.
[18] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nepovažuje pochybnosti vyjádřené
správcem daně za excesivní, jelikož rozsah poskytnutých údajů nedává správci daně žádnou
možnost blíže ověřit všechna tvrzení stěžovatelky o využití vozidel, resp. uplatněných
zdanitelných plnění k ekonomické činnosti. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry žalovaného
a krajského soudu, podle kterých měla k vyvrácení pochybností ve vztahu ke knihám jízd sdělit,
kde přesně byla (její zaměstnanci), u koho a kdy, s kým a o čem jednala, a jak to použila
pro uskutečnění své ekonomické činnosti, apod. Z toho však v žádném případě neplyne,
že by bylo i v případě návštěv daňového poradce či advokáta její povinností detailně sdělovat
všechny tyto skutečnosti včetně obsahu jednání. Především však z napadeného rozsudku
i rozhodnutí žalovaného vyplývá, že uvedené skutkové otázky byly uvedeny
pouze demonstrativně s tím, že stěžovatelka mohla rozhodné skutečnosti (tj. využití vozidel
pro ekonomickou činnost) prokazovat jakkoliv jinak a vedení průkazných knih jízd včetně
konkrétních údajů o osobách či objektech představuje pouze jednu z možností. Stěžovatelka
ale žádné takové jiné důkazy, které by dokládaly využití vozidel pro ekonomickou činnost,
nepředložila.
[19] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že krajský soud neprovedl k důkazu navržené svědecké
výpovědi zaměstnanců, kteří mohli vypovídat ke způsobu využívání vozidel. Vymezuje
se však pouze proti okrajovému závěru krajského soudu, který vyjádřil pochybnosti
o tom, zda by si zaměstnanci po pěti letech pamatovali konkrétní okolnosti jednotlivých cest.
Stěžovatelka zcela pomíjí stěžejní závěr krajského soudu, kterým neprovedení svědeckých
výpovědí odůvodnil. Krajský soud zdůraznil, že soudní přezkum má v dané věci
pouze subsidiární povahu a že tedy není přípustné, aby stěžovatelka svou liknavost spočívající
v neunesení důkazního břemene v daňovém řízení doháněla v řízení před krajským soudem nově
vzneseným požadavkem na provedení do té doby nenavržených důkazů a namítáním
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, aniž by zdůvodnila, z jakého důvodu nebylo možné
uvedené důkazní návrhy předložit již v rámci daňového řízení. Uvedený závěr je zcela v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které „na provedení důkazů nově navržených teprve
v řízení před krajským soudem je třeba trvat obvykle tehdy, pokud tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení
odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt
objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami, např. nebylo umožněno důkazní
návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout, atp. (…) správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní
pasivitu daňového subjektu, který nebyl v řízení před správcem daně a v řízení odvolacím co do svých tvrzení
a co do návrhu důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správním soudy“
(viz rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232). Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka tento závěr krajského soudu vůbec nezpochybnila, není ani tato námitka důvodná.
[20] Pokud jde o námitku nekonkrétnosti učiněné výzvy, souhlasí Nejvyšší správní
soud se žalovaným, že správce daně stěžovatelku nevyzval k odstranění pochybností podle
§89 odst. 1 daňového řádu, ale k prokázání skutečností podle §92 odst. 4 téhož zákona,
což ostatně výslovně z dané výzvy vyplývá. Učiněnou výzvu pak ve shodě s krajským soudem
a žalovaným i Nejvyšší správní soud považuje za řádnou, neboť správce daně dodržel obě
podmínky stanovené v §92 odst. 4 daňového řádu, podle kterého „[p]okud to vyžaduje průběh řízení,
může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně,
a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.“ Z tohoto ustanovení
vyplývá, že správce daně může daňový subjekt vyzvat k prokázání potřebných skutečností
jen tehdy, vyžaduje-li to důkazní situace v probíhajícím daňovém řízení a zároveň jen tehdy
pokud požadované informace správce daně nemůže získat z vlastní úřední činnosti. Oba tyto
požadavky správce daně dodržel, neboť ve výzvě odkázal na probíhající daňovou kontrolu
a srozumitelně také formuloval, které skutečnosti, jež nemůže získat z vlastní úřední činnosti,
je potřeba prokázat (využití pohonných hmot a opravy motocyklu ke stěžovatelčině ekonomické
činnosti) a proč tyto skutečnosti z již předložených dokladů nevyplývají. Nejvyšší správní soud
proto i tuto námitku považuje za nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Jelikož žádná z uplatněných námitek nebyla důvodná, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 19. července 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu