ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.156.2019:50
sp. zn. 3 As 156/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: T. P.,
zastoupený Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti
žalovanému: řediteli Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kongresová 1666/2, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 3. 2019, č. j. 8 Ad 10/2016 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále též „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 3. 2016. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu
ve věcech služebního poměru ze dne 29. 9. 2015, č. 2437/2015, kterým byla zamítnuta žádost
žalobce o doplacení služebního příjmu, nároků odvíjejících se od služebního příjmu a náhrady
nemajetkové újmy z důvodu, že po převedení na jiné služební místo s odlišnou náplní práce
a se zařazením do jiné tarifní třídy pominuly důvody přiznání osobního příplatku, na který není
podle §122 služebního zákona právní nárok.
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu.
Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech
služebního poměru ze dne 19. 2. 2009 byl žalobce dnem 28. 2. 2009 odvolán ze služebního místa
zástupce vedoucího oddělení a ustanoven dnem 1. 3. 2009 na služební místo inspektora
s tím, že mu byl přiznán osobní příplatek podle §122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služebního zákon“) ve výši 2 500 Kč.
Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější
službu ve věcech služebního poměru ze dne 22. 6. 2010 byl žalobce dnem 1. 7. 2010 ustanoven
na služební místo komisaře s tím, že v části výroku o služebním příjmu není o přiznání osobního
příplatku zmínka. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nepodal odvolání a po uplynutí odvolací
lhůty nabylo právní moci. Rozhodnutím téhož služebního funkcionáře ze dne 16. 5. 2011 byl
dnem 1. 6. 2011 žalobci přiznán osobní příplatek ve výši 500 Kč. V dalším období se žalobce
snažil o vyvolání přezkumného řízení ve věci rozhodnutí ze dne 22. 6. 2010, ministrem vnitra mu
však nebylo vyhověno. První takovýto podnět podal dne 27. 3. 2013. Stejně tak žalobce
uplatňoval opravné prostředky proti rozhodnutím o zvýšení osobního příplatku, jehož výše
se odvíjela od původního rozhodnutí ze dne 16. 5. 2011, rovněž neúspěšně. Podáním
ze dne 20. 5. 2015 podal žalobce žádost o doplacení služebního příjmu, nároků odvíjejících
se od služebních příjmů a náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 145 000 Kč z důvodu, že mu
nebyl do té doby vyplácen osobní příplatek ve výši 2 500 Kč. Zároveň požadoval zaplatit úrok
z prodlení.
[3] Městský soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí
služebního funkcionáře ze dne 22. 6. 2010 sice ohledně odejmutí osobního příplatku vykazuje
nedostatky, neboť tento výrok je v něm obsažen toliko implicitně, nicméně pro žalobce
z tohoto faktu nelze ničeho vytěžit. Podle §182 odst. 1 služebního zákona rozhodnutí,
proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad) je v právní moci, což znamená, že rozhodnutí nelze
s výjimkou zákonem stanovených případů (odvolání, obnova řízení, přezkumné řízení, správní
žaloba) změnit nebo zrušit. Právní mocí nastávají účinky správního aktu, správní orgán i ostatní
účastníci jsou jím vázáni, i kdyby byl nezákonný. Soud proto shledal správným závěr žalovaného
i služebního funkcionáře rozhodujícího v prvním stupni, že pro vyplacení žalobcem
požadovaného osobního příplatku v celkové výši 145 000 Kč neexistuje zákonný podklad.
K žalobcem tvrzenému nerovnému zacházení pak soud uvedl, že na projednávanou věc
nedopadá ustanovení §180 odst. 3 služebního zákona, proto je na žalobci, aby své tvrzení
prokázal. Z žalobcem předloženého materiálu pouze vyplývá, že s příslušníky bylo při přiznávání
či odnímání osobního příplatku zacházeno různě (33,3 % byl příplatek ponechán, 46, 6 % byl
změněn a 20 % nebyl přiznán vůbec). Tento materiál spíše nasvědčuje tvrzení žalovaného,
že případy jsou posuzovány individuálně. Jiné důkazy předloženy nebyly, žalobcovo tvrzení
tak soud posoudil jako neprokázané.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Konkrétně namítal,
že v rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 22. 6. 2010 absentuje jakákoliv zmínka o osobním
příplatku, přesto mu příplatek dříve přiznaný přestal být vyplácen. Tímto nezákonným postupem
došlo k porušení §122 služebního zákona.
[5] Podle stěžovatele městský soud nepřihlédl k tomu, že jádrem sporu je i otázka, zda lze
či nelze ukončit výplatu dříve přiznaného osobního příplatku pouhou nečinností žalovaného,
tj. vynecháním řádku s dříve přiznaným a neodejmutým osobním příplatkem bez jakéhokoliv
zdůvodnění tohoto postupu. Dle názoru stěžovatele takto postupovat nelze, vyplývá to podle něj
i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 6 As 171/2014 – 46. K závěru
městského soudu, že rozhodnutí, které je v právní moci, je pro správní orgány i pro účastníky
závazné, i kdyby bylo nezákonné, pak stěžovatel poukázal na jiné rozhodnutí městského soudu,
týkající se jeho kolegyně (rozsudek ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 Ad 14/2015 – 55), kde bylo
rozhodnuto opačně. Dále se podle stěžovatele městský soud nedostatečně vypořádal s otázkou
nerovného zacházení, kde pouze obecně uvedl, že spisový materiál nasvědčuje spíše tvrzení
žalovaného ohledně individuálního posuzování jednotlivých nabíraných příslušníků. Příslušným
služebním funkcionářem nebylo postupováno stejně, 33,3 % nově ustanovených příslušníků mělo
v období od 1. 1. 2009 do 31. 10. 2014 osobní příplatek ponechán ve stejné výši
jako na předcházejícím místě, 46,6 % nově ustanovovaným příslušníkům byl osobní
příplatek změněn, a u 20 % příslušníků byl osobní příplatek vynechán. Stěžovatel má však
za to, že v jeho případě došlo k porušení §77 odst. 8 služebního zákona. Na služební místo
komisaře IOS byli ustanovováni v přibližně stejné době jako on další příslušníci, kteří neměli
na rozdíl od něho žádnou předchozí praxi na IOS, přesto jim byl osobní příplatek ponechán.
Žalovaný se proti tomuto zjištění neohradil, pouze uváděl, že žalobce nemá dost zkušeností
s operačním řízením. Městský soud pak vůbec neuvedl, co jej vedlo k závěru, že u stěžovatele
nešlo vzhledem k jeho pracovním zkušenostem o neodůvodněný postup při odměňování.
[6] S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tomu předesílá, že větší část kasační stížnosti se podstatnou měrou míjí s hlavním
rozhodovacím důvodem, na němž městský soud svoje rozhodnutí postavil. Proto znovu
připomíná, že městský soud při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného
vycházel především ze skutečnosti, že rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie
hlavního města Prahy pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 22. 6. 2010 nabylo
řádně právní moci, nebylo zrušeno či změněno žádným opravným prostředkem a tudíž
se, přes některé své vady, stalo závazným pro účastníky i správní orgány. Neexistuje proto žádný
právní důvod, aby žalovaný stěžovateli cokoliv doplácel.
[8] S tímto závěrem stěžovatel polemizuje pouze poukazem na jiné rozhodnutí městského
soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 Ad 14/2015 – 55, žádnou argumentaci
však k tomu nepřipojuje. Za této situace však nelze zjistit, v čem nesprávnost úvahy městského
soudu obsaženou v napadeném rozsudku spatřuje, neboť odkazovaný rozsudek se této klíčové
otázce nevěnoval vůbec a zákonnost rozhodnutí žalovaného posuzoval (ke škodě věci)
jen z hmotně právního hlediska ustanovení §209 služebního zákona. Za této situace může
Nejvyšší správní soud jen bez dalšího potvrdit, že stěžejní teze městského soudu je správná
a nelze si ani dost dobře představit, co by na ní mělo být nezákonného za situace,
kdy se ve výsledku jedná o jednoduchou a zároveň přímou aplikaci ustanovení §73 odst. 2 a §74
odst. 1 správního řádu (eventuálně též §182 odst. 2 služebního zákona). Námitky obsažené
ve zbytku kasační stížnosti jsou pak z tohoto hlediska zcela irelevantní a mohly být uplatněny
nejpozději v rámci opravných prostředků proti citovanému rozhodnutí služebního funkcionáře
ze dne 22. 6. 2010. Možnosti podat odvolání a poté případně též správní žalobu však stěžovatel
nevyužil, motivace, proč tak neučinil, přitom není rozhodná.
[9] K formální stránce tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud spíše jen pro úplnost
uvádí, že rozhodnutí o odvolání z dosavadního služebního místa a ustanovení na jiné služební
místo podle §26 odst. 1 služebního zákona v návaznosti na §23 služebního zákona je svojí
povahou tzv. novým rozhodnutím ve smyslu §101 písm. e) správního řádu. Na účinky
takového rozhodnutí se proto vztahuje též ustanovení §102 odst. 9 správního řádu, věta druhá,
podle níž „nové rozhodnutí brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí; nejsou-li
účinky nového rozhodnutí zřejmé z jeho obsahu, určí vliv na vykonatelnost nebo jiné právní účinky původního
rozhodnutí správní orgán.“ Nové rozhodnutí tedy to předchozí neruší, ale pouze jej od určitého data
nahrazuje, přičemž svou výrokovou částí kompletně nově upravuje právní poměry adresáta.
Rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne 22. 6. 2010 byl stěžovatel ke dni 30. 6. 2010
odvolán ze služebního místa inspektora a ustanoven dnem 1. 7. 2010 na služební místo komisaře.
Zároveň byl jmenován do služební hodnosti komisaře s hodnostním označením poručík
(do té doby praporčík). V souvislosti s tím byl nově upraven též jeho služební příjem,
včetně jeho jednotlivých složek. Pokud v rámci takového rozhodnutí nebyl stěžovateli přiznán
osobní příplatek podle §122 služebního zákona, není to samo o sobě vadou, neboť se jedná
o nenárokovou složku služebního příjmu. V žádném případě se ovšem za daných okolností nedá
hovořit o „odnětí“ dříve přiznaného příplatku (a tedy i o potřebě odpovídajícího explicitního
výroku rozhodnutí), neboť ten byl přiznán v souvislosti s předchozím služebním zařazením
stěžovatele, přičemž účinky rozhodnutí, jímž se tak stalo, vydáním nového rozhodnutí pominuly.
Proto se také případný odkaz na §209 služebního zákona míjí s podstatou věci, neboť zde není
žádné vykonatelné rozhodnutí, z něhož by bylo možno onen „nepropadnutelný nárok na výplatu
osobního příplatku“ dovozovat. Tím zajisté není zpochybněna dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu na téma podmínek pro přiznávání, změnu či odnětí osobního příplatku,
na niž stěžovatel odkazuje, jen je třeba mít na paměti, že by měla být aplikována pouze v rámci
právního režimu nastoleného příslušným rozhodnutím o ustanovení na služební místo.
V tomto směru je tedy rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 22. 6. 2010 zcela v pořádku,
k jeho zákonnosti v meritu věci se pak Nejvyšší správní soud za dané procesní situace nemůže
nijak vyjádřit. Z hlediska požadavku na určitost a srozumitelnost výroku, jakožto nezbytných
předpokladů pro závaznost rozhodnutí ve smyslu §73 odst. 2 správního řádu a vykonatelnost
rozhodnutí podle §74 odst. 1 správního řádu, eventuálně §182 odst. 2 služebního zákona,
mu však nelze ničeho vytknout, ostatně o jeho obsahu neměl pochyby ani sám stěžovatel
a příplatku se začal s odstupem času domáhat z jiných důvodů, jak sám potvrdil, poté,
co se dozvěděl, že některým příslušníkům sboru na stejném pracovišti byl v souvislosti
s ustanovením do funkce přiznán.
[10] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný,
kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1 s. ř. s., in fine jako nedůvodnou
zamítl.
[11] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.
Žalovaný byl ve věci úspěšný, měl by tedy právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. června 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu