ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.180.2019:33
sp. zn. 3 As 180/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mgr. L. H.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem AK Riegrova 12, Olomouc, za
účasti: Ing. L. H., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2017, č. j. KUOK
75049/2017, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 65 A 6/2018 – 28, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5.
2019, č. j. 65 A 6/2018 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 65 A 6/2018 – 28, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2019, č. j. 65 A 6/2018 – 44,
se r uš í a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 9. 5. 2017, jímž byl zrušen podle
§12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel údaj
o místě trvalého pobytu žalobce na adrese Janského 2, Olomouc.
[2] Správní orgán prvního stupně vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového
stavu. Žalobce byl k trvalému pobytu na výše uvedené adrese přihlášen v rámci oznamovací
povinnosti rodičů dle zákona č. 135/1982 Sb., tudíž mu k bytu svědčilo odvozené užívací právo.
Vznik jiného užívacího práva nebyl účastníky nijak doložen. Neužívání bytu žalobcem bylo
prokázáno svědeckými výpověď svědků K. a V. a potvrdila je i matka žalobce RNDr. D. H. Toto
právo zaniklo odebráním souhlasu vlastníkem objektu – navrhovatelem Ing. L. H. v návaznosti
na neužívání společné domácnosti, tudíž obě podmínky pro zrušení údaje o místě trvalého
pobytu byly splněny.
[3] Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního
stupně, že žalobci nesvědčí ani nesvědčil žádný věcně-právní titul k užívání bytu na adrese J., O.,
podle jeho názoru měl žalobce pouze odvozené užívací právo vyplývající ze vztahu rodiče a
dítěte, tj. z jakési formy souhlasu rodičů „s žitím“ dítěte v jejich domácnosti. Takové odvozené
užívací právo nemá zákonem upravenou formu, zpravidla se jedná o ústní souhlas, jehož
obdobou může být i odvolatelem namítaná ústní dohoda o tom, že může v bytě bydlet. Zánik
takového souhlasu, přivolení či dohody může být vysloven i ústně, přičemž za odebrání souhlasu
s bydlením je považováno i podání návrhu na zrušení údaje o místě trvalého pobytu. Navrhovatel
(osoba zúčastněná na řízení) podáním takového návrhu souhlas s užíváním bytu žalobci odebral.
Žalobce přitom již dlouhodobě bydlí na adrese J., O.. Zánik užívacího práva žalobce k bytu na
adrese J., O. tak byl spolehlivě prokázán.
[4] V rámci řízení o žalobě dospěl krajský soud k závěru, že je prokázána první podmínka
pro zrušení údaje o místě trvalého pobytu žalobce – neužívání bytu žalobcem, nedostatečně
však byla žalovaným zjištěna druhá podmínka – zánik jeho užívacího práva. Soud poukázal
především na skutečnost, že se žalovaný nevypořádal dostatečně s tvrzením žalobce
o tom, že jeho užívací právo je odvozeno od ústní dohody o bezplatném užívání bytu z roku
2005, kterou uzavřel se svými rodiči za přítomnosti prarodičů B. Dle názoru soudu bylo třeba
nejprve postavit najisto, zda takováto dohoda byla opravdu uzavřena a co bylo jejím obsahem.
Žalovaný k této dohodě pouze bez jakékoliv argumentace uvedl, že žalobci právní titul k užívání
bytu založit nemohla. V tomto bodu proto krajský soud vyhodnotil napadené rozhodnutí
žalovaného jako nepřezkoumatelné. Žalovanému pak vytkl i další procesní pochybení, která však
ve výsledku neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[5] Kasační stížnost proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) formálně
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel konkrétně nesouhlasil se závěry krajského soudu, že se náležitě nevypořádal
s tvrzením žalobce o uzavření ústní dohody. K tomu upozornil, že na str. 9 v posledním odstavci
a na str. 10 v prvním odstavci je uvedeno, že „obdobou tohoto souhlasu může být i odvolavatelem
namítaná ústní dohoda o tom, že v bytě může bydlet… za odebrání souhlasu s bydlením, užíváním nemovitosti
je považováno i podání návrhu na zrušení údaje o místu trvalého pobytu, kterým navrhovatel, disponující právním
titulem k užívání nemovitosti, vyslovuje písemně svůj nesouhlas s tímto stavem… Je tedy zcela a výhradně na osobě
disponující právním titulem k užívání bytu, s kým a kdy chce sdílet společné bydlení, společnou domácnost
a s kým a kdy ji sdílet nehodlá. Ing. L. H. svým návrhem a výslovně i ve svém návrhu souhlas s užíváním bytu
svému synovi Mgr. L. H. odebral. Na základě těchto zjištění, kdy Mgr. L. H. prokazatelně nedisponuje
vlastnickým, spoluvlastnickým ani nájemním právem, nesvědčí mu ani právo z titulu věcného břemene a jeho
odvozené užívací právo zaniklo odvoláním souhlasu spoluvlastníka nemovitosti na předmětné adrese, odvolací
orgán konstatuje, že existence podmínky zániku užívacího práva Mgr. L. H. k objektu (…) byla v řízení
spolehlivě prokázána.“
[7] Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že to, co je expresis verbis řečeno o souhlasu,
vztahuje se i na ústní dohodu o tom, že žalobce může v bytě bydlet, neboť „dohoda o společném
bydlení“ je jen jiný typ odvozeného bydlení. Stěžovatel má tedy za to, že se otázkou existence
užívacího práva žalobce zabýval dostatečně a jeho závěry jsou v tomto ohledu správné. Navrhl
proto, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[8] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce vyjádřil názor, že ani jeden z uplatněných
důvodů není dán a rozhodnutí stěžovatele je tak, jak uvedl krajský soud, nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
[9] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupí k přezkumu napadeného rozsudku, musí
předeslat, že stěžovatelem uplatněný důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je za situace,
kdy kasační stížnost podává žalovaný správní orgán, pojmově vyloučen, procesní vady v řízení
před krajským soudem podle §103 odst. 1, písm. d) s. ř. s. pak stěžovatel nijak nekonkretizoval.
Zákonnost napadeného rozsudku je tak možno přezkoumat pouze z hlediska zbývajícího
uplatněného důvodu - nesprávného posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[10] Hlavním rozhodovacím důvodem krajského soudu, jenž vedl ke zrušení rozhodnutí
žalovaného, byla jeho nepřezkoumatelnost v otázce vzniku, trvání a zániku užívacího práva
žalobce k bytu na adrese J., O. Zde je nutno konstatovat, že úvahy krajského soudu mají v tomto
bodu racionální jádro a že se rozhodnutí žalovaného vskutku pohybuje na samé hranici
přezkoumatelnosti, nemluvě o četných procesních vadách, které jak řízení před správním
orgánem prvního stupně, tak i řízení odvolací, provázely. Je především třeba přisvědčit krajskému
soudu, že námitku žalobce ohledně užívacího titulu měl žalovaný vypořádat explicitně a mnohem
podrobněji, než jak to učinil, a to tak, aby výsledek jeho úvah byl účastníkům na první pohled
zřejmý, nikoliv kuse a takovým způsobem, aby jeho skutečné závěry bylo nutno dovozovat
interpretací textu. Stejně tak souhlasí Nejvyšší správní soud v obecné rovině s názorem krajského
soudu, že hodnocení rozhodných skutečností následuje až po jejich řádném zjištění a že tedy
základem pro úvahy o zániku užívacího práva k bytu je řádné zjištění důvodů jeho vzniku či
trvání.
[11] Přes výše uvedené má však Nejvyšší správní soud za to, že míra nedostatků odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí a intenzita pochybení žalovaného ještě hranice
nepřezkoumatelnosti úplně nedosahují. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí je pojem, který je definován pouze doktrínou, správní řád
tento pojem nezná vůbec, soudní řád správní jej pak zakotvuje v ustanovení §76 odst. 1,
žádné jeho pojmové znaky však neuvádí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů je tak na úrovni správního řízení vnímána především jako důsledek nedostatku
skutkových důvodů, výjimečně se může jednat i o jiné závažné nedostatky, např. pokud
z odůvodnění rozhodnutí nelze vůbec seznat právní názor, který vedl správní orgán k výroku
ve věci samé. V obecné rovině tak lze za nepřezkoumatelné označit takové správní rozhodnutí,
o jehož zákonnosti si správní soud kvůli jeho vadám objektivně nemůže učinit úsudek.
Při posuzování hraničních případů (neboť hranice nepřezkoumatelnosti není nijak exaktně
stanovena a v praxi dochází k významným rozdílům při výkladu a následné aplikaci tohoto
pojmu) je pak třeba brát ohled i na princip rychlosti a hospodárnosti řízení, a proto, je-li
to možné, je na místě přiklonit se k věcnému přezkumu správního rozhodnutí, neboť každé
zrušení rozhodnutí z procesních důvodů významně odsouvá konečné rozhodnutí ve věci.
[12] Z hlediska výše uvedeného je nutno konstatovat, že tak závažnými vadami, které by zcela
znemožňovaly jeho přezkum, rozhodnutí stěžovatele přeci jen netrpí. Skutkový stav byl
správními orgány ve své větší části nakonec zjištěn řádně, jediná výtka soudu pak směřuje
k absenci přesného zjištění užívacího titulu žalobce k bytu na J., O. v důsledku neověření jeho
tvrzení o existenci dohody o bezplatném užívání bytu. Z napadeného rozhodnutí je však
seznatelné, že stěžovatel nepovažoval tuto skutečnost za rozhodnou, neboť dle jeho názoru by
ani případné prokázání existence dohody nic nezměnilo na jeho právní úvaze o zániku užívacího
práva žalobce z důvodu odnětí souhlasu navrhovatele (osoby zúčastněné na řízení). Odůvodnění
tohoto názoru, jak bylo již uvedeno výše, je velmi kusé a klade na adresáty určité interpretační
nároky, nicméně právní názor stěžovatele je z jeho rozhodnutí zjistitelný. Bylo tedy na krajském
soudu, aby stěžovatelovu tezi posoudil a podle výsledku pak zvolil další postup (buď žalobu
zamítl, anebo sám doplnil dokazování a podle výsledku rozhodl, anebo zrušil napadené
rozhodnutí a uložil doplnění dokazování stěžovateli). Nejvyšší správní soud ovšem, přes mírně
odlišný názor na přezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele, musí zároveň vyslovit určité
pochopení pro postup krajského soudu ve věci, neboť má za to, že úroveň správního řízení
na tak významných správních orgánech jako je Magistrát města Olomouce a Krajský úřad
Olomouckého kraje, by měla být řádově vyšší a ani ve výjimečných případech by zde nemělo
docházet jak při postupu v řízení, tak při vydávání rozhodnutí, k tak četným a zároveň
nepochopitelným chybám jako v projednávaném případě.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud (byť hraničně) nesprávně posoudil
procesní právní otázku přezkoumatelnosti žalovaného správního rozhodnutí, a tím naplnil
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Napadený rozsudek proto podle
§110 odst. 1, s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je soud
podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným
v předchozím odstavci. V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne též o nákladech řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. května 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu