ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.302.2019:47
sp. zn. 3 As 302/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ateliér trvale
udržitelného rozvoje České krajiny, z. s., se sídlem Budyně nad Ohří, Břežany nad Ohří 38,
zastoupený MgA. Mgr. Pavlem Krylem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Baště sv. Jiří 7/258,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65,
za účasti: Českomoravský štěrk, a.s., se sídlem Mokrá – Horákov, Mokrá 359, zastoupený
JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 15 A 57/2019-69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) vydalo dne 13. 9. 2018
rozhodnutí – závěr zjišťovacího řízení č. j. MZP/2018/530/1370 (dále jen „ZZŘ 2018“), jímž
vyslovilo, že záměr „Zefektivnění technologie úpravy suroviny - pískovna Milhostov“ (dále jen „změna
technologie“ ) nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA“). Rozklad žalobce
proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 21. 3. 2019,
č. j. MZP/2019/430/152. Tento záměr, jehož oznamovatelem podle §6 citovaného zákona
je osoba zúčastněná na řízení (dále jen „oznamovatel“), spočívá ve změně technologie úpravy
suroviny ze současné povolené suché úpravy na úpravu mokrou.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Jádrem sporu mezi žalobcem na straně jedné a žalovaným
a oznamovatelem na straně druhé je otázka, zda změna technologie má být posouzena podle zákona
EIA. Žalobce zastává názor, že změna technologie může mít významný vliv na životní prostředí,
a tedy podléhá posouzení vlivů na životní prostředí podle tohoto zákona. Domnívá se, že záměr
povrchové těžby štěrkopísků v pískovně Milhostov jako takový nebyl z hlediska svých vlivů na
životní prostředí komplexně posouzen, proto by nyní při oznámení změny tohoto záměru mělo
k takovému posouzení dojít. Žalovaný a oznamovatel naopak zastávají názor, že se jedná pouze
o změnu technologie úpravy suroviny u záměru, který již byl z hlediska vlivů na životní prostředí
posouzen v roce 2004.
[3] Městský soud shledal, že těžba v pískovně Milhostov byla z hlediska svých vlivů na životní
prostředí posuzována již roce 2004. Dne 8. 9. 2004 vydal Krajský úřad Karlovarského kraje
podle §7 zákona EIA závěr zjišťovacího řízení ve vztahu k záměru „Pokračování těžby v pískovně
Milhostov“ na území o rozloze 39 ha, s roční kapacitou těžby 50 000 – 300 000 t/rok a dobou
těžby 5 – 9 let (dále jen „ZZŘ 2004“), v němž konstatoval, že tento záměr nebude posuzován
podle zákona EIA a že připomínky dotčených orgánů budou respektovány v navazujícím řízení
u Obvodního báňského úřadu (dále jen „OBÚ“). Toto rozhodnutí nebylo jakkoli zpochybněno.
V návaznosti na ZZŘ 2004 vydal OBÚ Sokolov dne 24. 11. 2004 rozhodnutí o povolení činnosti
prováděné hornickým způsobem, a to dobývání ložiska v pískovně Milhostov s maximální
kapacitou těžby 500 kt suroviny ročně. Z důvodu přerušení těžební činnosti povolil OBÚ
pro území kraje Karlovarského (dále jen „OBÚ Karlovarského kraje“) rozhodnutím ze dne
26. 11. 2015 zajištění pískovny. Pískovnu následně odkoupil oznamovatel se záměrem pokračovat
v těžbě s využitím mokré úpravy suroviny. V návaznosti na to vydal Krajský úřad Karlovarského
kraje (dále jen „krajský úřad“) dne 15. 7. 2016 vyjádření č. j. 2147/ZZ/16, v němž konstatoval,
že ZZŘ 2004 zůstává v platnosti, neboť oproti původnímu záměru došlo k nevýznamným
změnám v kapacitě, rozsahu, technologii, řízení provozu i ve způsobu užívání. Rozhodnutím
ze dne 4. 11. 2016 povolil OBÚ Karlovarského kraje změnu plánu zajištění pískovny a zároveň
povolil stavbu některých objektů a dalších úprav, které souvisejí s budoucí těžbou a mokrým
způsobem úpravy suroviny. Oznamovateli byla rovněž vydána další pravomocná rozhodnutí
pro pokračování těžby v pískovně a úpravu suroviny i mokrou cestou. Oznamovatel následně
podal u OBÚ Karlovarského kraje žádost o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem,
která měla spočívat ve změně způsobu úpravy štěrkopísků ze suchého třídění na mokrý způsob.
Pro účely tohoto řízení vydal krajský úřad dne 1. 2. 2017 vyjádření č. j. 246/ZZ/17,
v němž konstatoval, že závěr původního zjišťovacího řízení, ZZŘ 2004, zůstává v platnosti.
Dne 6. 9. 2017 ovšem ministerstvo (na základě podnětu žalobce) vydalo vyjádření
č. j. MZP/2017/710/688, v němž požaduje provedení zjišťovacího řízení, neboť tento záměr
naplňuje dikci bodu 2.3. kategorie I přílohy č. 1 zákona EIA, a to jako změna dle §4 odst. 1
písm. b) zákona EIA. Nato oznamovatel předložil oznámení změny záměru (dále jen „oznámení
záměru“) podle §4 odst. 1 písm. b) zákona EIA, který podřadil pod bod 79 kategorie I přílohy č. 1
zákona EIA; výsledkem takto zahájeného (nového) zjišťovacího řízení je ZZŘ 2018 ve spojení
s žalobou napadeným (druhoinstančním) rozhodnutím.
[4] Z výše podané chronologie městský soud dovodil, že oznámená změna technologie nepodléhá
bez dalšího posouzení vlivů na životní prostředí, neboť se jedná o změnu záměru, nikoli nové
stanovení dobývacího prostoru o rozloze a objemu plánované těžby, které by přesahovaly
stanovené limity. V roce 2004 totiž záměr těžby štěrkopísků o stejné rozloze (39 ha) a stejném
objemu plánované těžby (do 500 kt ročně) v této lokalitě prošel zjišťovacím řízením podle
zákona EIA s negativním závěrem (tj., že záměr nemusí být posuzován podle zákonu EIA).
Skutkové okolnosti věci však zřetelně podporují požadavek ministerstva, aby změna technologie
těžby byla předmětem zjišťovacího řízení. Ačkoli se totiž navrhovaná změna technologie nedotýká
původní rozlohy ani objemu těžby, ministerstvo zcela správně přihlédlo k dalším aspektům,
které mohly vyvolat pochybnosti o tom, zda by tato změna nemohla mít významný negativní vliv
na životní prostředí, a to zejména z důvodu použití nové technologie a změně předpokládané
doby (ukončení) těžby. Sekundárně musela být vzata v úvahu i skutečnost, že původní záměr
prošel zjišťovacím řízením již v roce 2004; přitom podle aktuálně účinné právní úpravy
by podléhal posouzení vlivů na životní prostředí obligatorně. Plynutím času došlo i ke změnám
v okolním prostředí pískovny, respektive změnám podmínek v této lokalitě (zejména vyhlášení
Národní přírodní památky Bublák a niva Plesné v roce 2017 v blízkosti pískovny). Rozhodnutí
vést o změně technologie zjišťovací řízení s cílem posoudit, zda tento záměr bude podléhat
komplexnímu posouzení vlivů na životní prostředí, tak podle městského soudu odpovídalo
smyslu a účelu zákona EIA. Toto rozhodnutí, ani okolnosti, které k němu vedly, však neurčují,
jaký má být výsledek zjišťovacího řízení; neznamenají tedy, že změna technologie může mít závažné
dopady na životní prostředí, a že proto musí projít komplexním posouzením vlivů, jak tvrdil
žalobce.
[5] Městský soud přisvědčil žalobci, že nynější dobývání ložiska v Milhostově nebylo
podrobeno komplexnímu procesu posouzení vlivů na životní prostředí. V daném případě však
právě z výše uvedených důvodů (zejména změna v předpokládaném ukončení těžby z roku 2013
na roky 2020 až 2047, vyhlášení NPP Bublák a niva Plesné, původní závěr zjišťovacího řízení byl
přijat již v roce 2004) požadovalo ministerstvo zcela správně provedení zjišťovacího řízení,
jehož cílem bylo zodpovědět právě otázku, zda k tomuto komplexnímu posouzení přistoupit.
Účelem právní úpravy není podrobit posouzení vlivů na životní prostředí všechny záměry,
nýbrž pouze ty, které by mohly závažně ovlivnit životní prostředí. Pokud v případě záměrů,
které nepodléhají posouzení vlivů automaticky [§4 odst. 1 písm. b) zákona EIA], což je případ
i nyní posuzované změny technologie, ze zjišťovacího řízení tento závěr nevyplyne, není nutno
je komplexnímu procesu posouzení podrobovat. Již v průběhu zjišťovacího řízení je záměr
z hlediska svých možných vlivů (byť nikoli podrobně a komplexně) posuzován, jedná se o jeden
z postupů podle zákona EIA.
[6] S námitkou, že obnovení těžby v pískovně lze považovat za změnu záměru ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) zákona EIA (tj. záměr vyžadující posouzení vlivů na životní prostředí vždy),
se městský soud neztotožnil. Změna technologie, respektive změna původního záměru,
totiž nedosahuje zákonných limitů dle přílohy č. 1, kategorie I, bodu 79 zákona EIA,
neboť rozsah plochy, na níž byla těžba původně povolena (39 ha), zůstává nezměněn a v případě
objemu navržené těžby se mohlo (ve srovnání s původně posouzeným záměrem) jednat
maximálně o navýšení o 200 kt ročně. Uvedený závěr není v rozporu ani se závěry plynoucími
ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018,
č. j. 6 As 91/2018-74. Stanovení doby, v níž by měla být realizace záměru ukončena, je totiž
v posuzovaném případě odhadem učiněným v návaznosti na objem suroviny, jež má být
v pískovně vytěžena a na poptávku po této surovině. Jedná se tak spíše o předpoklad, nikoli
objektivní stanovení časového rozsahu těžby. Pokud tedy případně dojde k překročení maximální
odhadnuté doby provádění záměru, ještě to neznamená, že by se na takový záměr mělo hledět
jako na záměr neposouzený, respektive takový, který by bylo nutno bez dalšího podrobit procesu
posuzování vlivů. Ostatně, platná právní úprava nestanoví žádný časový limit platnosti závěru
zjišťovacího řízení (na rozdíl od platnosti závazného stanoviska dle §9a odst. 4 zákona EIA).
Krom toho je nutno přihlédnout též k tomu, že u těžebních záměrů může dojít k přerušení
těžby na delší dobu, přičemž délku takového přerušení nelze předem odhadnout. Proto pokud
byl záměr těžby štěrkopísků posouzen a schválen tak, aby surovina byla z ložiska zcela vytěžena,
nelze naplnění tohoto účelu v delším časovém horizontu bez dalšího považovat za faktor
naznačující závažné negativní dopady do životního prostředí.
[7] Městský soud dále nepřisvědčil námitce, že ve zjišťovacím řízení nebyla posouzena změna
technologie v celém svém rozsahu. Dle jeho názoru z výroku ZZŘ 2018 vyplývá, že cílem tohoto
záměru je jen změna technologie úpravy suroviny, která se nijak nedotkne plochy, na níž je těžba
povolena, povoleného objemu těžby, způsobu těžby ani výše expedice výrobků.
Součástí záměru je předpoklad ukončení těžby včetně úpravy suroviny mokrým způsobem
v letech 2020 až 2047. Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že se změnou technologie souvisejí ještě
další doprovodné – nyní ovšem již povolené a zrealizované – stavby (akumulační jímka,
sedimentační jímka, potrubní systém, zázemí provozovny). Se žalobcem se městský soud
nicméně ztotožnil v tom, že ve vztahu k předmětnému záměru nebylo postupováno v souladu
s požadavkem právní úpravy posuzování vlivů na životní prostředí, jímž je uvážit možné dopady
konkrétního záměru na životní prostředí ještě před jeho realizací a přijmout či naplánovat
odpovídající opatření v navazujících řízeních. V dané věci totiž oznamovatel vycházel z vyjádření
krajského úřadu ze dne 15. 7. 2016 o tom, že ZZŘ 2004 zůstává v platnosti; logicky tak činil další
kroky k realizaci svého záměru (těžit štěrkopísky s využitím mokré úpravy), a získal pravomocná
rozhodnutí ke stavbám a úpravám v pískovně, které se změnou technologie bezprostředně
souvisejí. Tyto dílčí součásti posuzovaného záměru tak nelze považovat za „povolené záměry“
ve smyslu §3 písm. m) zákona EIA, protože rozhodnutí, kterými byly povoleny, nebyla vydána
v řízeních navazujících na posouzení změny technologie z hlediska zákona EIA, nýbrž ještě předtím.
[8] Posuzovaný záměr je podle městského soudu nutno vnímat jako komplex změn,
ke kterým mělo a má v zájmovém území dojít za účelem změny technologie úpravy vytěžené
suroviny. Jakkoli se totiž na úpravy a změny související s tímto záměrem nevztahuje zákon EIA
a samy o sobě mohou existovat i bez změny technologie úpravy šterkopísků, smyslem jejich
provedení je právě tato technologická změna. Za těchto okolností bylo nutné, aby ve zjišťovacím
řízení nebylo od těchto dílčích úprav a staveb bez dalšího odhlíženo s tím, že již byly pravomocně
povoleny a realizovány, nýbrž bylo nutné je vnímat jako širší součást oznámeného záměru
a v tomto rozsahu o tomto záměru uvažovat. Tomuto požadavku oznamovatel a následně
správní orgány dostáli, neboť tyto dílčí součásti změny technologie byly v oznámení záměru
zpracovaném oznamovatelem v ZZŘ 2018 i v napadeném rozhodnutí reflektovány.
[9] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku, dle které nelze vyloučit negativní vliv
změny technologie na NPP Bublák a niva Plesné. Je sice pravdou, že ve zjišťovacím řízení nebyl
informován přímo orgán ochrany přírody (Správa CHKO Slavkovský les), tato vada byla nicméně
zhojena tím, že oznamovatel v průběhu rozkladového řízení předložil odborné stanovisko
Regionálního pracoviště správy CHKO Slavkovský les ze dne 7. 12. 2018, z něhož se podává,
že v letech 2017 a 2018 nebyl pozorován žádný negativní vliv provozovny pískovny Milhostov
na předmětnou NPP; naopak, žádné obavy příslušného orgánu z budoucího významného
ovlivnění předmětu ochrany provozem pískovny z tohoto sdělení nevyplývají.
[10] Žalobce dále namítal možný významný vliv záměru, spočívající v kumulaci vlivů s jinými
záměry. K tomu městský soud uvedl, že žalobce na žádné další (konkrétní) záměry, ve vztahu
k nimž by měly být kumulační vlivy zohledněny, nepoukázal. Naproti tomu oznamovatel
kumulaci vlivů z jiných konkrétních záměrů v okolí v oznámení záměru zohlednil.
[11] Co se týče tvrzeného navýšení kapacity těžby na 500 kt ročně namísto původních 50
až 300 kt ročně, žalovaný podle městského soudu správně vyhodnotil, že v ZZŘ 2004 došlo
k pochybení, neboť v původním oznámení záměru je na několika místech uvedena
předpokládaná maximální kapacita 300 až 500 kt ročně. Jedná se tedy o zřetelnou a ničím
nepodloženou odlišnost ZZŘ 2004 od oznámení záměru z roku 2004; lze tak uvažovat i o tom,
že se jedná o písařskou chybu. V návaznosti na ZZŘ 2004 byla ostatně následným rozhodnutím
OBÚ povolena těžba suroviny o objemu 500 kt ročně. Je tak možné přisvědčit závěru
žalovaného, že těžba štěrkopísku o tomto objemu je povoleným záměrem ve smyslu §3 písm. m)
zákona EIA, neboť byla vydána v návaznosti na předcházející negativní závěr zjišťovacího řízení
k tomuto záměru. Městský soud také připomněl, že i s ohledem na uvedenou nesrovnalost
bylo na základě požadavku ministerstva provedeno zjišťovací řízení ke změně technologie. I pokud
by se ovšem nejednalo o povolený záměr těžby s maximální roční kapacitou 500 kt a předmětem
nynějšího zjišťovacího řízení by vedle změny technologie úpravy suroviny bylo navýšení objemu
těžby o 200 kt ročně, nevedla by tato skutečnost k nutnosti posoudit vliv na životní prostředí,
protože tento (zvýšený) objem by nedosahoval limitních hodnot podle přílohy č. 1 zákona EIA.
[12] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatel trvá na tom, že předmětem celého procesu posuzování vlivů na životní
prostředí (nikoli jen zjišťovacího řízení) mělo být celé znovuobnovení provozu pískovny.
Těžba štěrkopísků byla předmětem procesu EIA pouze jednou, a to pouze ve zjišťovacím řízení
dle §7 zákona EIA. Nynější ani budoucí dobývání ložiska nebylo vůbec (nikdy a nijak)
posouzeno z hlediska vlivů na životní prostředí. ZZŘ 2004 vycházelo z předpokladu trvání těžby
štěrkopísků v rozmezí 5 až 9 let, ukončení těžby mezi lety 2009 až 2013 a následné rekultivace
v letech 2014 až 2018. Nynější záměr počítá s prodloužením těžby do roku 2020 až 2047. Vliv
těžby v období od roku 2014 do současnosti tedy nebyl nikdy posouzen. Ze ZZŘ 2004
tak pro obnovu těžby (i bez ohledu na změnu technologie) nelze vycházet. Posouzení vlivů těžby
je také nutné s ohledem jedinečnost a ekologický význam tamní přírody, čehož důkazem
je existence NPP Bublák a niva Plesné. Žalovaný i krajský soud sice uvádějí, že podle sdělení
Správy CHKO Slavkovský les nebyl zaznamenán žádný negativní vliv změny technologie na NPP,
to však neznamená, že k tomu nemůže dojít.
[14] Stěžovatel má nadále za to, že předmětem nynějšího zjišťovacího řízení byl zcela chybně
pouze vliv změny úpravy suroviny na jednu konkrétní složku životního prostředí; vliv celé
pískovny posouzen nebyl, čímž oznamovatel účelově unikl z povinnosti posoudit vliv obnovení
těžby. To je dobře patrno u posouzení kumulace vlivů s jinými záměry, kde oznamovatel
i žalovaný uvedli, že byla posuzována pouze kumulace vlivů ze změny v úpravě suroviny;
kumulace z těžby a expedice není předmětem tohoto oznámení.
[15] Oznamovatel nadto opakovaně zdůrazňoval, že předmět nyní posuzovaného záměru,
včetně souvisejících stavebních úprav, již zbudoval, čímž správní orgány postavil před hotovou
věc; to však ministerstvo i žalovaný nekriticky převzali. Podle názoru stěžovatele je ale třeba
posuzovat vliv změny technologie tak, jako by zde záměr, včetně rozsáhlých stavebních úprav,
zbudován nebyl. Tomu ostatně městský soud v napadeném rozsudku přisvědčil. Následně však
dospěl k překvapivému závěru, že v oznámení záměru a ZZŘ 2018 je s těmito dílčími součástmi
pracováno a nebylo od nich odhlíženo. Stěžovatel je přesvědčen, že tomu tak nebylo, což vyplývá
ze str. 2, 5 a 24 ZZŘ 2018, kde se uvádí, že akumulační jímka, sedimentační jímka, potrubní
systém a zázemí provozovny nejsou předmětem změny technologie. I z oznámení záměru (str. 50 a 51)
vyplývá, že pokud byly tyto doprovodné úpravy zohledněny, tak pouze pro zdůvodnění toho,
že v jejich důsledku není v zájmové ploše žádná hodnotná část přírody a krajiny; k tomu
stěžovatel uvedené pasáže oznámení citoval. Ze satelitních snímků dostupných na veřejných
mapových portálech je přitom zjevné, že než oznamovatel započal s obnovením těžby, včetně
realizace souvisejících stavebních úprav, byl v prostoru pískovny stav zcela odlišný, což je patrné
z přiložených fotografií, zachycujících oblast nynější sedimentační jímky. Z výše uvedených
důvodů je celé oznámení záměru koncepčně zcela chybné. Pokud z něj ministerstvo a žalovaný
vycházeli, zatížili svá rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Pochybil proto i městský
soud, který jejich postup aproboval.
[16] Stěžovatel rovněž opakovaně namítá, že obnovení těžby v pískovně lze považovat
za změnu záměru ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona EIA, protože tato změna podstatně
překračuje původní časové omezení těžby; taková změna přitom podléhá vždy posouzení vlivů
na životní prostředí. Stěžovatel k tomu již v žalobě odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 As 91/2018-74. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že doba těžby 5 až 9 let
v původním záměru z roku 2004 byla pouhým nezávazným předpokladem (odhadem bez právní
relevance). Takové úvahy jsou v rozporu se zněním ZZŘ 2004, v němž je doba těžby výslovně
omezena právě na 5 až 9 let. Prodloužením existence a působení původního záměru o 34 let
došlo k podstatné změně jeho časového dopadu, a tedy i rozsahu záměru. Tato skutečnost
nemohla být (a ani nebyla) při hodnocení původního záměru vzata v úvahu. Podle rozsudku
č. j. 6 As 91/2018-74 změna záměru spočívající v pokračování provozu či výroby (bez nárůstu
dříve posouzené kapacity či rozsahu) nemůže obligatorně podléhat posouzení podle zákona EIA,
pokud původní záměr byl posouzen bez časového omezení. V nyní projednávané věci však
původní záměr byl posouzen s časovým omezením, které je nyní posunováno o 34 let.
[17] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s názorem městského osudu
a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
[18] Oznamovatel ve svém vyjádření uvedl, že vždy postupoval zcela v souladu s právní
úpravou. V současnosti je stále oprávněn pokračovat v těžbě štěrkopísků s využitím původní
(suché) technologie, a to na základě rozhodnutí vydaných v řízeních navazujících na ZZŘ 2004.
Konkrétně se jedná o rozhodnutí OBÚ Sokolov ze dne 24. 11. 2004 o povolení činnosti
provádění hornickým způsobem, rozhodnutí OBÚ Karlovarského kraje ze dne 26. 11. 2015
o povolení zajištění pískovny, rozhodnutí OBÚ Karlovarského kraje ze dne 4. 11. 2016
o povolení změny v systému zajištění pískovny, a sdělení tohoto orgánu ze dne 2. 3. 2018, podle
něhož oznamovatel disponuje k tomuto datu platným povolením činnosti prováděné hornickým
způsobem. Napadené rozhodnutí a ZZŘ 2018 proto nejsou vadná, neposuzovala-li obecně
znovuzahájení dobývání štěrkopísků v pískovně, protože těžba byla z hlediska vlivů na životní
prostředí posuzována již v ZZŘ 2004. Proto je správný i závěr městského soudu, že prodloužení
těžby není důvodem pro nové posouzení vlivů na životní prostředí.
[19] Nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele, že nedošlo-li dosud k rekultivaci (k níž mělo podle
původního záměru dojít do roku 2018), zakládá to důvod pro posouzení změny technologie dle
zákona EIA. Protože těžba byla v návaznosti na rozhodnutí OBÚ o zajištění pískovny řádně
přerušena, nemohlo k rekultivaci dosud dojít. Oznamovatel s rekultivací počítá po ukončení
těžby.
[20] Vzhledem k tomu, že OBÚ Sokolov vydal v návaznosti na ZZŘ 2004 příslušné povolení
k těžbě, lze původní záměr považovat za povolený záměr ve smyslu §3 písm. m) zákona EIA.
Oznamovatel souhlasí s názorem městského soudu, že změna technologie nedosahuje limitních
hodnot, proto nemusí podléhat komplexnímu posouzení vlivů na životní prostředí. Co se týče
změny podmínek v zájmové lokalitě (vyhlášení NPP Bublák a niva Plesné), oznamovatel podotkl,
že tato skutečnost nemůže mít vliv na vydané a stále platné ZZŘ 2004; zákon EIA neupravuje
žádný právní institut ex post posuzování již povolených a realizovaných záměrů. Krom toho podle
odborného stanoviska Správy CHKO Slavkovský les žádný negativní vliv pískovny nebyl zjištěn.
Nový (mokrý) způsob úpravy suroviny je z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí
(zejména ovzduší) výrazně méně škodlivý než suchý způsob, za jehož užití by oznamovatel mohl
těžit již v současnosti.
[21] Oznamovatel závěrem dodal, že předmětem zjišťovacího řízení bylo jen posouzení vlivů
změny technologie úpravy vytěžené suroviny, nikoli dobývání ložiska jako takové; jednalo se tedy
o změnu již povoleného záměru dle §4 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 písm. m) zákona EIA.
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky.
Přezkoumatelností rozsudku krajského (zde městského) soudu je však Nejvyšší správní soud
povinen zabývat se i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází
z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský (městský) soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
Městský soud se dostatečně vypořádal se všemi žalobními námitkami včetně námitek týkajících
se povahy změny technologie z hlediska zákona EIA, časového omezení těžby, potřeby provést
komplexní posouzení vlivu provozu celé pískovny na životní prostředí, jakož i neposouzení změny
technologie včetně již zbudovaných doprovodných objektů. Úvahy městského soudu jsou v nyní
posuzované věci dostatečně zřetelné a logické. Jedná se tedy o rozsudek přezkoumatelný, opírající
se o konkrétní ustanovení zákona i relevantní judikaturu, což ostatně dostatečně ilustruje
podrobné shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku v bodech [3] až [11] výše. Kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[25] Z hlediska meritorního přezkumu napadeného rozsudku považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné úvodem připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační
stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě
za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich
odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54;
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Rozsudek krajského (městského)
soudu je tedy přezkoumáván v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým
v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze
s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních
stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací
a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním
soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[26] Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného nemůže odhlédnout od skutečnosti,
že námitky uplatněné v kasační stížnosti se z části kryjí s námitkami žalobními. Stěžovatel
totiž v části kasační stížnosti (viz bod [14] výše) jen opakuje své námitky, které již byly
vypořádány v řízení před městským soudem, aniž by proti závěrům soudu postavil vlastní
konkurující argumentaci. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek tohoto soudu ze dne
14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, podle kterého „stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní
argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci
kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu
řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační
stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné,
a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako
na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“
Jak již bylo výše popsáno, tímto směrem kasační argumentace zčásti vedena není. Stěžovatel
namítá, že znovuobnovení provozu pískovny s využitím nové technologie úpravy suroviny mělo
být předmětem posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA mimo jiné
i proto, že oznamovatel posoudil pouze vliv samotné změny technologie na konkrétní složku
životního prostředí, čímž účelově unikl povinnosti posoudit vliv celé pískovny na tuto složku.
Tyto námitky však již byly městským soudem srozumitelně a přezkoumatelně vypořádány;
případnou nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí by přitom kasační soud musel zohlednit
i ex officio – viz §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s. Lze tedy konstatovat, že kasační
argumentace v této části směřuje de facto pouze proti závěrům žalovaného, neboť kopíruje
(městským soudem přezkoumatelně vypořádanou) argumentaci žalobní. Slovy výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 106/2006-58, tak stěžovatelem uplatněné
námitky směřují proti jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku),
a nejedná se tedy o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Touto částí kasační stížnosti
se proto Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat pro její nepřípustnost, a omezil
se tak jen na posouzení přezkoumatelnosti závěrů městského soudu o těchto otázkách,
a to s výsledkem výše konstatovaným.
[27] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány neposoudily změnu technologie komplexně,
tj. nezohlednily již existující stavební úpravy s ní související, a stejně tak oznamovatel tyto
stavební úpravy v oznámení záměru opomenul, respektive použil je naopak jako argument
pro podporu teze, že se v areálu pískovny žádná hodnotná část přírody již nenachází; městský
soud tento postup nesprávně aproboval. Tato námitka není důvodná.
[28] Městský soud správně uvedl, že úpravy, které oznamovatel v zájmovém území pískovny
provedl na základě pravomocných (báňských) rozhodnutí (akumulační jímka, sedimentační jímka,
potrubní systém a zázemí provozovny) je nutno považovat za širší součást oznámeného záměru,
jejichž účelem je právě technologická změna v úpravě štěrkopísků. Tyto doprovodné stavby tedy
bylo nutno v nynějším zjišťovacím řízení zohlednit, a to i přesto, že byly zbudovány na základě
povolení vydaných v návaznosti na vyjádření krajského úřadu ze dne 15. 7. 2016, podle kterého
změna technologie nebude vyžadovat posouzení vlivů na životní prostředí ani zjišťovací řízení.
Městskému soudu je proto třeba přisvědčit též v tom, že předmětné stavební úpravy nelze vnímat
jako „povolené záměry“ dle §3 písm. m) zákona EIA, protože nebyly před svým povolením
ze strany příslušných správních orgánů předběžně posouzeny z hlediska svých potenciálních vlivů
na životní prostředí. Jinými slovy řečeno, všechny dílčí etapy procesu změny technologie úpravy
vytěžené suroviny (vybudování jímek, potrubního systému apod.) měly být ještě před zahájením
příslušných povolovacích řízení zahrnuty do oznámení záměru a posouzeny ve zjišťovacím řízení
jako komplex změn v prostoru předmětné pískovny. V tomto ohledu byl tedy postup vedoucí
k realizaci změny technologie od počátku zatížen vadou spočívající v tom, že některé jednotlivé
(a nedílné) součásti oznámeného záměru zůstaly stranou předběžného posouzení vlivů na životní
prostředí.
[29] K této problematice se ve své judikatuře vyjádřil Soudní dvůr EU (dále jen „SDEU“),
jenž v rozsudku ze dne 7. 1. 2004, Wells, C-201/02, bod 68, vyslovil, že orgány členských států
jsou povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k tomu, aby odstranily opomenutí, ke kterému
došlo neposouzením vlivů na životní prostředí (srov. také rozsudky SDEU ze dne 3. 7. 2008,
Komise proti Irsku, C-215/06, bod 59, a ze dne 17. 11 2016, Stadt Wiener Neustadt, C-348/15, bod
36). Použitelné vnitrostátní právní předpisy tak mohou v určitých případech zhojit nedostatky
určitých aktů, které jsou z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí stiženy vadami, „nicméně
taková možnost by měla být vázána na podmínku, že dotyčné osobě neposkytne příležitost, jak obejít pravidla
Společenství nebo jak se zbavit povinnosti je uplatnit, a zůstat výjimečná “ (viz citovaný rozsudek SDEU
Komise proti Irsku, bod 57).
[30] Nejvyšší správní soud má přitom v nyní projednávané věci za to, že jak oznamovatel,
tak ministerstvo, potažmo žalovaný, existenci doprovodných staveb ve zjišťovacím řízení
dostatečně reflektovali. Je sice pravdou, že oznamovatel výslovně konstatoval, že předmětné
stavby nejsou součástí záměru (str. 10 oznámení záměru), vliv těchto objektů na životní prostředí
ovšem podrobně popsal například v části „Popis technického a technologického řešení záměru firmy ČMŠ
(2017)“ na str. 18, 19 a 22, kde se zabýval vodním režimem této technologické změny (odběr
technologické vody, jímání do akumulační jímky a čerpání ze sedimentační jímky). Z této části
je patrné mimo jiné to, že oznamovatel počítá s maximálním povoleným ročním odběrem vody
388,8 tis. m
3
, kterého ovšem pravděpodobně nebude ani zdaleka dosahováno. Krom toho byl
vodní zdroj pro pískovnu využíván více než sto let, a lze tedy předpokládat, že ani dalším
využíváním nebude jeho vydatnost ohrožena (str. 47). Oznamovatel také zmínil, že sedimentační
i akumulační jímka (obě zbudovány na základě pravomocného rozhodnutí OBÚ Karlovarského
kraje ze dne 4. 11. 2016, č. j. SBS 301/2016/OBÚ-08) budou po ukončení těžby odstraněny
a prostor bude rekultivován. Oznamovatel se v oznámení záměru (str. 34 a násl.) zabýval také
hlukovým zatížením z provozu již zbudované technologické linky, přičemž z provedené akustické
zkoušky zařízení vyplynulo, že hygienický limit 50 dB bude v referenčním území při běžném
provozu linky dodržen s velkou rezervou (naměřené hodnoty hluku se pohybovaly v rozmezí
od 31,4 do 37,6 dB). Technologická linka i doprovodné stavby byly zbudovány ve vytěžených
částech pískovny, na jejím samém dně, kde se nenacházela téměř žádná vegetace a tamní
prostředí neposkytuje vhodná stanoviště pro převážné množství živočichů (str. 51). Konečně,
změna technologie na mokrou úpravu suroviny bude mít příznivý dopad na čistotu ovzduší,
neboť při mokrém třídění je emitováno menší množství prachových částic PM
10
a PM
2,5
než při
mokrém třídění (str. 64 a 84). Z výše uvedeného shrnutí je zřejmé, že doprovodné stavby
zbudované před zahájením zjišťovacího řízení jsou oznamovatelem pojímány jako součást
záměru jako takového a v oznámení záměru byly adekvátně zohledněny. O tom ostatně svědčí
provedené akustické zkoušky a rozptylové studie, které by bez těchto staveb byly jen těžko
proveditelné.
[31] Ke vlivům doprovodných staveb souvisejících se změnou technologie se vyjádřilo rovněž
ministerstvo v ZZŘ 2018. Na str. 11 až 12 uvedlo, že pro pokračování těžby v pískovně a úpravu
suroviny mokrou cestou bylo vydáno rozhodnutí, jímž byla povolena stavba vodního díla
(vodovod, čerpací stanice a jímací objekt) a rozhodnutí o povolení k nakládání s podzemními
vodami Městského úřadu Cheb ze dne 21. 11. 2016, č. j. MUCH 89862/2016. Posledně uvedené
rozhodnutí „definuje podmínky, za kterých je odběr možný bez nepříznivých vlivů. Při dodržování provozní
kázně, platné legislativy a podmínek stanovených v uvedených rozhodnutích orgánů státní správy nebude docházet
v důsledku realizace záměru k ovlivnění kvality povrchových a podzemních vod. Velikost i celkovou významnost
vlivu za běžných provozních podmínek na kvalitu podzemních a povrchových vod lze hodnotit jako nevýznamnou.
[…] Vzhledem k nepřítomnosti vodotečí a přírodních útvarů povrchových stojatých vod (vyjma jímek technologické
vody) v zájmové ploše nemá záměr vliv na povrchový odtok a změnu říční sítě.“ Ministerstvo na str. 12
ZZŘ 2018 dále konstatovalo, že dno pískovny je silně antropogenně ovlivněná a obnažená
plocha, na níž nebyl potvrzen výskyt žádných vzácných a zvláště chráněných druhů rostlin
a živočichů. Vliv záměru na takové druhy je tedy možno hodnotit jako nulový.
[32] Dále se ministerstvo na str. 20 ZZŘ zabývalo obdobně formulovanou námitkou
stěžovatele (neposouzení změny technologie se zřetelem na již zbudované stavby). Uvedlo,
že oznámení záměru „zohledňuje změny v území. Ze změny záměru popsané v kapitole B. jsou vlivy
na jednotlivé složky ŽP popsány dle aktuálních dat v době zpracování oznámení záměru. Zohledněna je blízkost
nově vyhlášené NPP nejen na změnu provozu ze suché na mokrou úpravu, ale nad rámec změny záměru
specifikovaného v části B. je pro úplnost zohledněn a popsán i např. odběr vod, který je již povolen, zábor půd
aj. Dále je třeba konstatovat, že aktuální data nejen pro plochu technologie mokré úpravy a s tím souvisejících
staveb (jímek) jsou uvedena vždy pro širší oblast zahrnující i plochu vydaných ÚR pro těžbu např. znečištění
ovzduší (C.II.1., tab. č. 13), povrchové a podzemní vody (C.II.2.), pro půdy (C.II.3., obr. č. 9), geologické poměry
beze změny (C.II.4.) i další složky životního prostředí “ (zvýraznění doplněno). Vzhledem k tomu,
že stěžovatel uplatnil obdobnou námitku též v rozkladu, žalovaný na odůvodnění ZZŘ 2018 jako
na přiléhavé pouze odkázal (str. 8 napadeného rozhodnutí).
[33] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že oznámení záměru
i napadené rozhodnutí žalovaného, ve spojení se ZZŘ 2018, dostatečně reflektují spolupůsobení
již zbudovaných doprovodných staveb se samotnou změnou technologie na životní prostředí.
Tento způsob posouzení vlivů souvisejících staveb přitom lze považovat za adekvátní nápravu
nedostatku celého procesu technologické změny v úpravě vytěžené suroviny, který spočíval
v tom, že povolení k realizaci doprovodných staveb v prostoru pískovny nebyla vydána
v návaznosti na výsledek zjišťovacího řízení, ale ještě před jeho zahájením. Kasační soud zároveň
v postupu oznamovatele a správních orgánů neshledal jakoukoli snahu obcházet platnou právní
úpravu posuzování vlivů na životní prostředí. Městský soud proto nepochybil, pokud jejich
postup aproboval.
[34] Stěžovatel dále namítal, že změna technologie spadá pod §4 odst. 1 písm. a) zákona EIA
z důvodu podstatného překročení původního časového omezení těžby (o 34 let). K tomu
je předně zapotřebí uvést, že obdobnou námitkou se městský soud zevrubně zabýval na str. 20
až 21 odůvodnění (zejména body 85 až 88), kde velmi pečlivě odůvodnil, proč posunutí termínu
ukončení těžby z původně zamýšleného rozmezí let 2009 až 2013 na roky 2020 až 2047 nelze
vnímat jako důvod pro obligatorní posouzení vlivů změny technologie na životní prostředí. Předeslal,
že smyslem právní úpravy není podrobit tomuto procesu všechny záměry. U těch záměrů, které
nepodléhají posouzení vlivů na životní prostředí obligatorně podle §4 odst. 1 písm. a) zákona
EIA, záleží na výsledku zjišťovacího řízení. Vyplyne-li ze zjišťovacího řízení, že záměr nemůže
mít významný negativní vliv na životní prostředí, není nutno jej podrobovat komplexnímu
procesu posouzení vlivů, neboť by to bylo nehospodárné. Závěr zjišťovacího řízení přitom
je posouzením záměru podle zákona EIA, jakkoli ne tak podrobným a komplexním, jako
samotný proces EIA. Oznámený záměr v nyní projednávané věci nedosahuje prahových
hodnot dle citovaného ustanovení ve spojení s bodem 79 kategorie I přílohy č. 1 zákona EIA,
neboť se nedotýká plochy těžby ani jejího objemu. Co se týče doby působení tohoto záměru,
městský soud podotkl, že platná právní úprava nestanoví žádné časové omezení platnosti závěru
zjišťovacího řízení. Doba 5 až 9 let, v níž měla být podle ZZŘ 2004 ukončena těžba štěrkopísků
přitom není objektivním stanovením časového rozsahu záměru ve smyslu stěžovatelem
odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 91/2018-74, ale jen odhadem
doby ukončení těžby v návaznosti na objem suroviny, který má být v zájmové lokalitě vytěžen.
Proto překročení původně zamýšleného časového rámce neznamená, že by takový záměr bylo
nutno posuzovat podle zákona EIA.
[35] Tento závěr městského soudu musí Nejvyšší správní soud korigovat potud, že původně
stanovenou dobu těžby 5 až 9 let dle ZZŘ 2004 nelze vnímat jen jako časový rámec, v němž
při dodržení maximálního ročního objemu těžby pravděpodobně dojde k vytěžení předmětného
ložiska, nýbrž i jako regulativ vztahující se k době působení účinků záměru na životní prostředí.
Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor městského soudu, že uvedená doba těžby u původního
záměru nebyla v ZZŘ 2004 stanovena jako objektivní časové omezení jeho realizace. Je sice
pravdou, že zákon EIA nikterak neomezuje dobu platnosti závěrů zjišťovacího řízení; pokud
ovšem příslušný správní orgán v závěru zjišťovacího řízení uvede konkrétní období, v němž má
být záměr realizován, nelze takovému omezení upřít relevanci. Smyslem stanovení časového
rámce pro konkrétní záměr totiž nemusí být pouze ohraničení určité výrobní či těžební činnosti
v čase z hlediska plánovaného objemu výroby nebo dostupného množství suroviny. Takové
omezení totiž může mít za cíl například také stanovení maximální přípustné doby trvání určitého
záměru (maximální doby expozice) tak, aby jeho dopad do životního prostředí byl minimalizován
nebo aby jej bylo možno za vynaložení přiměřených nákladů následně sanovat.
[36] Tak tomu podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo i v nyní projednávané věci.
Jak vyplývá z obsahu ZZŘ 2004, závěr, že záměr s názvem „Pokračování těžby v pískovně Milhostov“
nebude posuzován podle zákona EIA, vyslovil krajský úřad přímo ve vztahu k jeho konkrétním
parametrům. V části „Kapacita (rozsah) záměru“ je mimo jiné uvedeno, že těžba štěrkopísků bude
probíhat na území o rozloze 39 ha a doba těžby bude 5 až 9 let. Obdobně v kolonce „Ukončení“
je uvedeno „5 až 9 let od zahájení těžby, rekultivace do 5 let od ukončení těžby“. Nejvyšší správní soud
proto souhlasí se stěžovatelem, že původní záměr byl ve zjišťovacím řízení v roce 2004 posouzen
s objektivním časovým omezením těžby na 5 až 9 let s následnou rekultivací, která měla být
dokončena nejpozději v roce 2018.
[37] Se stěžovatelem se ovšem nelze ztotožnit v tom, že ze shora citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 91/2018-74 lze a contrario dovodit, že byl-li určitý záměr
posouzen s časovým omezením, je při prodloužení jeho existence a působení bez dalšího nutné
podrobit jej posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA. V citovaném rozsudku
kasační soud vyslovil, že „[z]měna záměru, který neměl od počátku objektivně omezený časový rozsah
provozu, spočívající v prodloužení životnosti zařízení (jeho přizpůsobení novým zákonným požadavkům),
nepodléhá obligatornímu posouzení vlivů na životní prostředí, ledaže by vedla k zvýšení aktuální kapacity
či rozsahu záměru překračujících zákonem stanovený limit nebo by sama o sobě spadala pod přílohu č. 1 zákona
[EIA].“ Z tohoto rozsudku tedy nanejvýš plyne pouze to, že okolnost, že původní záměr byl
posouzen s časovým omezením, může být důvodem k provedení komplexního posouzení vlivů
dle zákona EIA.
[38] Pro zodpovězení otázky, zda k tomuto posouzení má dojít, přitom slouží právě zjišťovací
řízení. To ostatně zdůraznil také městský soud. Ten také správně uvedl, že posunutí termínu
ukončení těžby štěrkopísků až o 34 let bylo jedním z důvodů pro zahájení zjišťovacího řízení
v roce 2017. V tomto řízení nicméně správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že záměr
nemůže mít významný negativní vliv na životní prostředí, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti,
že těžba štěrkopísků bude ukončena teprve v letech 2020 až 2047. Proto ani kvůli posunutí
termínu ukončení těžby nebylo nutno předmětný záměr podrobit komplexnímu posouzení vlivů
na životní prostředí podle zákona EIA.
[39] Nejvyšší správní soud shrnuje, že městský soud i přes výše zmíněné dílčí pochybení dospěl
ke správnému závěru, že ukončení těžby štěrkopísků v letech 2020 až 2047 není důvodem
pro to, aby změna technologie spadala do kategorie záměrů podle §4 odst. 1 písm. a) zákona EIA,
a podléhala tak obligatornímu posouzení vlivů na životní prostředí.
[40] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[41] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v soudním řízení
před Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení
(oznamovateli) nebyla soudem uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud v jejím případě zároveň neshledal důvody hodné zvláštního zřetele,
pro které by jí náhradu nákladů řízení přiznal, proto v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.) rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu