ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.329.2019:29
sp. zn. 3 As 329/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
FCC Dačice, s.r.o., sídlem U Stadionu 50/V, Dačice, zastoupena JUDr. Tomášem
Vrchlabským, advokátem se sídlem Polská 2269/62, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 A 197/2016 - 110,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2016, č. j. 985/510/16, 51258/ENV/16.
Tímto rozhodnutím žalovaný k odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí České inspekce
životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice ze dne 24. 6. 2016,
č. j. ČIŽP/42/IPP/SR01/1506951.012/15/CDV, jímž byla stěžovatelce podle
§37 odst. 6 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb. o integrované prevenci a omezování znečištění,
o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované
prevenci), uložena pokuta ve výši 290 000 Kč za spáchání správního deliktu podle
§37 odst. 4 téhož zákona, kterého se měla dopustit tím, že provozovala skládku odpadů
S-OO Borek v rozporu se závaznými podmínkami C.1.2, C.2.6, C.2.10, C.2.17, C.2.18, C.2.22,
D.1.2, D.2.2, CH.1 a J.1 stanovenými v rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje o vydání
integrovaného povolení ze dne 22. 3. 2004. Žalovaný ve výroku I. původně uloženou pokutu
snížil na 200 000 Kč a z textu podmínky D. 2.2 vypustil slova: “ačkoli přebytek průsakových vod měl
být odvážen do smluvního zařízení se schopností odbourat znečišťující látky“, ve zbytku prvostupňové
rozhodnutí potvrdil.
[2] Porušení závazné podmínky C.2.17 stěžovatelkou, výhradně vůči jejímuž posouzení jsou
vznášeny námitky v kasační stížnosti, mělo spočívat v tom, že část odstraňovaných odpadů
nebyla ke dni kontroly 19. 5. 2015 řádně „průběžně hutněna kompaktorem a zpracována do skládkového
tělesa“. Při ukládání byly totiž odpady vrstveny na vodorovné ploše, jejíž čelo tvořil nezhutněný
svah o výšce cca 4 až 5 m a šíři cca 20 m, po kterém odpady volně přepadávaly a proto
již nemohly být kompaktorem dostatečně zhutněny. Prvostupňový správní orgán zjištěný stav
popsal v protokolu o kontrole a zachytil na fotografiích. Konstatoval, že tento stav byl konečný
a nepředstavoval pouze dílčí fázi, neboť danou vrstvu komunálního odpadu, která byla
na skládce zjištěna, již technicky nelze zhutnit. Proto má být hrnutí a hutnění odpadů prováděno
po menších vrstvách. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil s tím, že k formování tělesa skládky
způsobem popsaným stěžovatelkou (tj., že v době kontroly se jednalo teprve o fázi zapracování
odpadů do tělesa skládky tak, aby po jejich zhutnění a překrytí materiálem TZS byl dodržen
projektový tvar tělesa skládky) někdy dochází, avšak jedná se o postup, který není v souladu
s podmínkami integrovaného povolení, protože neumožňuje dostatečné zhutnění odpadů.
Zdůraznil, že způsob ukládání odpadu na skládce je popsán v kapitole 3.6.3 provozního řádu, kde
doporučená mocnost vrstvy odpadu pro účinné zhutnění kompaktorem je 0,5 m s tím,
že výškové těleso má být budováno po etážích o mocnosti cca 2 m. Z tohoto důvodu se ztotožnil
i se závěrem prvostupňového orgánu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na výslech svědků.
K termínu „průběžné hutnění“ přisvědčil stěžovatelce v tom, že jej nelze vykládat tak, že se má
jednat o nepřetržitý proces, nicméně stěžovatelka měla postupovat tak, jak je uvedeno
v provozním řádu (kapitola 3.6.2, strana 26), což nečinila.
[3] Ve vztahu porušení závazné podmínky C.2.17 stěžovatelka v žalobě namítala výhradně
to, že správní orgány nedodržení povinnosti provádět průběžné hutnění odpadů nesprávně
dovozují pouze ze skutečnosti, že odpady nebyly hutněny právě v okamžiku, kdy na skládce
probíhala kontrola. Její povinností je provádět hutnění ukládaných odpadů tak, aby byly dodrženy
parametry, které jsou kladeny na tvar tělesa skládky a jeho pevnost, ale ne to, že bude hutnit
ukládané odpady neustále a vždy ihned po jejich uložení. Stěžovatelka přitom provedla zhutnění
odpadu po skončení kontroly, tedy při kontrole se jednalo pouze o dílčí fázi formování tělesa
skládky. Stav hutnění lze podle stěžovatelky posoudit až tehdy, když jsou zhutněné odpady
připraveny k překrytí materiálem TZS.
[4] Městský soud v reakci na žalobní tvrzení stěžovatelky odkázal na vypořádání dané
námitky žalovaným, v rámci něhož byla vyvrácena obrana stěžovatelky, spočívající v tvrzení,
že ke zhutnění odpadu došlo ke konci pracovní doby po skončení kontroly. Uzavřel,
že hodnocení žalovaného nelze nic vytknout, neboť zjištěný a řádně zaprotokolovaný stav byl
posuzován pouze optikou jeho souladu s integrovaným povolením a provozním řádem, přičemž
bylo z konkrétních zjištění dovozeno, že stěžovatelka podmínky v nich obsažené nerespektovala.
[5] Kasační stížnost podala stěžovatelka z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Podle stěžovatelky správní orgány ani městský soud neprokázaly, že před skončením
denní směny neprovedla zhutnění odpadů na předmětném svahu, a tedy že nesplnila svou
povinnost dle závazné podmínky C.2.17 integrovaného povolení. Žalovaný i městský soud pouze
nekriticky převzaly nesprávný a nepřezkoumatelný závěr prvostupňového správního orgánu,
podle kterého zhutnění odpadů již nebylo technicky možné, a odmítli k němu provést
stěžovatelkou navrhované výpovědi svědků, jejichž nevěrohodnost naprosto bezdůvodně
presumoval prvostupňový správní orgán. Podle stěžovatelky je však uvedený závěr ryzí spekulací,
nemá oporu v obsahu spisu a nebyl podložen ani žádným přijatelným vysvětlením. Stěžovatelka
rovněž namítla, že pokud by svým postupem porušila závazný postup při tvarování tělesa skládky
stanovený v kapitole 3.6.3 provozního řádu, může jít nanejvýš o porušení závazné podmínky
K.1 integrovaného povolení, a nikoli závazné podmínky C.2.17, jak je jí nesprávně kladeno
za vinu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém závěru, že neplnění podmínky
C.2.17 integrovaného povolení bylo řádně prokázáno. Připustil, že stěžovatelka mohla do konce
směny ještě provést nějaké částečné zhutnění odpadů, nicméně to nic nemění na skutečnosti,
že odpady na vytvořeném svahu nebyly hutněny průběžně. Vzhledem k tomu, že o zjištěném
stavu nebyly žádné pochybnosti a pro posouzení, zda byly odpady hutněny průběžně, nebylo
důležité, jaká byla situace na konci směny, žalovaný nepovažoval za potřebné provádět
stěžovatelkou navržený výslech svědků. Žalovaný dodal, že na kapitolu 3.6.3 provozního řádu
odkazoval pouze na doplnění, aby bylo zřejmé, jak má probíhat ukládání a hutnění odpadu.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka zakládá svoji obranu v projednávané věci výlučně na skutečnosti, že v řízení
nebylo prokázáno, že před skončením denní směny neprovedla zhutnění odpadů na předmětném
svahu, a porušení závazné podmínky C.2.17 je tedy nesprávně dovozováno pouze ze skutečnosti,
že odpady nebyly hutněny právě v okamžiku, kdy na skládce probíhala kontrola. Takovéto tvrzení
stěžovatelky se však míjí s odůvodněním, které ve svých rozhodnutích uvedly jak oba správní
orgány, tak i městský soud.
[10] Již prvostupňový správní orgán v protokolu o kontrole i ve svém rozhodnutí uváděl,
že skládka určitým způsobem průběžně hutněna je a její povrch je pevný. Žalovaný
pak v rozhodnutí o odvolání připustil, že k formování tělesa skládky způsobem popsaným
stěžovatelkou někdy dochází. Zdůraznil nicméně, že jí zvolený postup není souladný
s podmínkami integrovaného povolení. Již z uvedeného je tedy patrné, že správní orgány
nedovozovaly porušení závazné podmínky C.2.17 ze skutečnosti, že stěžovatelka odpady
průběžně nehutnila právě v době provádění fyzické kontroly, či snad ze skutečnosti,
že by hutnění neprováděla vůbec. Stěžovatelce bylo vytýkáno, že postup, kterým hutnění odpadu
provádí, respektive prováděla minimálně v den, kdy byla na skládce uskutečněna fyzická kontrola,
není souladný s integrovaným povolením, neboť neumožňuje jeho zhutnění v dostatečné kvalitě
- tedy tak, aby naplňovalo stanovenou závaznou podmínku „průběžného“ hutnění.
[11] Tento svůj závěr správní orgány podložily mimo jiné odkazem na kapitolu 3.6.3
provozního řádu skládky, podle něhož sice lze v případě technologické potřeby při formování
horizontu tělesa skládky do projektovaného tvaru dočasně provozovat aktivní plochu, nicméně
je třeba při jejím provozování dodržovat doporučení. Tato doporučení pak výslovně stanovují
maximální mocnost vrstvy odpadu pro účinné zhutnění kompaktorem na 0,5 metrů a rovněž
zákaz tvořit při hutnění odpadů výrazné výškové rozdíly a odpad z nich namísto rozdrcení
několika pojezdy kompaktorem shazovat bez řádného zhutnění (výškově má být těleso budováno
po etážích o mocnosti cca 2 metry). Tyto hodnoty však stěžovatelka nedodržela a proto nemohlo
po skončení směny k dostatečně účinnému zhutnění odpadů kompaktorem již dojít, jinými slovy
(jak uváděly správní orgány), takové dodatečné zhutnění odpadu již není technicky možné.
[12] Pro projednávanou věc tedy není rozhodné, zda stěžovatelka skutečně po ukončení
kontroly nějaké dodatečné zhutnění odpadu provedla, či nikoliv. Na stav zjištěný v době
provádění kontroly totiž nelze ve světle výše uvedeného hledět toliko jako na „dílčí fázi formování
tělesa skládky“, neboť toto jeho formování v míře, v jaké jej stěžovatelka prováděla,
již neumožňovalo dostatečné zhutnění odpadu (tedy takové zhutnění odpadu, které by bylo
možno ještě považovat za „průběžné“, jak jej má na mysli podmínka C.2.17 integrovaného
povolení), ale toliko dodatečné zhutnění, které již nebude dostatečně efektivní. Proto také nebylo
potřebné k této skutečnosti provádět další dokazování, ať už výpověďmi svědků, které
stěžovatelka navrhovala, či jiným způsobem, což správní orgány stěžovatelce ve svých
rozhodnutích řádně zdůvodnily. Odkaz správních orgánů na provozní řád skládky
pak na uvedeném nic nemění. Jednalo se toliko o podpůrnou argumentaci, na podkladě které
bylo možno srozumitelně vysvětlit, z jakého důvodu nebylo při stěžovatelkou zvoleném postupu
možné dosáhnout zhutnění odpadu v dostatečné míře. Lze také podotknout, že žalovaný
porušení závazné podmínky C.2.17 vyhodnotil jako méně závažné, a řádně to zohlednil při úvaze
o výši uložené sankce, kterou stěžovatelce poměrně významně snížil.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 5. listopadu 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu