ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.45.2021:15
sp. zn. 3 As 45/2021 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Bc. M. H., proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021,
č. j. 44 A 31/2020 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2020, č. j. 107674/2020/KUSK, kterým žalovaný zamítl
jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mělník, odboru dopravních a správních
agend ze dne 21. 8. 2019, č. j. 52257/DSA/19/JABA. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2020,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce
1 000 Kč. V řízení o žalobě žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku.
[2] Usnesením ze dne 9. 2. 2021, č. j. 44 A 31/2020 – 51, krajský soud zamítl žádost žalobce
o osvobození od soudního poplatku (výrok I. usnesení) a současně ho vyzval k jeho zaplacení
v částce 3 000 Kč (výrok II. usnesení).
[3] Z odůvodnění usnesení vyplývá, že žalobce zaslal krajskému soudu dva vyplněné
formuláře „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce“ (dále jen „prohlášení“), jimiž se snažil prokázat svou nemajetnost.
Při posuzování žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku vycházel krajský soud
z prohlášení, které mu bylo doručeno později, a tudíž obsahuje aktuálnější informace o poměrech
žalobce. Dále krajský soud uvedl, že informace tvrzené v tomto prohlášení nekorespondují
s některými žalobcem předloženými listinami, které měly zde uvedené skutečnosti
osvědčit. Proto vzal za prokázané toliko příjmy doložené listinnými důkazy
(které činí 1 592 Kč + 2 200 Kč + 1 005 Kč) a odečetl od nich základní výdaje žalobce (tedy
2 490 Kč + 3240 Kč + 2000 Kč). Krajský soud konstatoval, že ačkoli žalobcem uváděné příjmy
jsou nižší, než jím deklarované výdaje (i přes to, že krajský soud nezohledňoval další tvrzené
výdaje - například povolené splátky dlužných pořádkových pokut či splátky dluhu na náhradě
nákladů řízení), tato skutečnost nevypovídá nic o majetkových poměrech ani finanční situaci
žalobce, nýbrž jen o tom, že žalobce zjevně soudu nesdělil všechny informace. Pro úplnost
krajský soud uvedl, že žalobce sice tvrdil, že „si vypomáhá překlenovacími půjčkami“, avšak nesdělil,
kdo mu je poskytuje, jak často a v jaké výši. Krajský soud tedy uzavřel, že žalobce řádně
neobjasnil své majetkové poměry a jím uváděné údaje jsou tudíž nevěrohodné. Proto zamítl
žádost žalobce o osvobození od soudního poplatku. Odkázal přitom na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 – 88.
[4] Proti tomuto usnesení podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž výslovně neuvádí žádný z důvodů podle §103 odst. 1 soudního řádu správního (dále
též „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel předně namítá, že krajský soud jím tvrzené skutečnosti o jeho nemajetnosti
zkreslil. Ke své žádosti totiž přiložil jiné důkazy, než ty, z nichž krajský soud vycházel ve svém
rozhodnutí, respektive krajský soud některé důkazy stěžovatele opomenul. V žádosti totiž tvrdil,
že nedostatek svých příjmů řeší překlenovacími půjčkami od I. H., což ovšem krajský soud „hrubě
zkreslil na pouhou výpomoc nad rámec sociálních dávek“. Krajský soud také úmyslně přehlédl „úplný
ilustrující výpis“ z jeho bankovního účtu za říjen roku 2020, důvod vzniku závazku stěžovatele vůči
I. H. i to, že v listopadu roku 2020 uhradil výživné na nezletilé dítě. Kromě toho namítá, že
pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nekonkretizoval bližší údaje o závazku, který
má vůči I. H., měl jej vyzvat k jejich upřesnění.
[6] Ve zbylé části kasační stížnosti stěžovatel uvádí skutečnosti, jimiž se snaží prokázat,
že soudkyně krajského soudu JUDr. Věra Šimůnková, která vydala napadené usnesení,
se dopustila „přečinu zneužití pravomoci úřední osoby“. Tohoto trestného činu se dle stěžovatele měla
dopustit tím, že při posuzování jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku zamlčela
či „deformovala“ některé skutečnosti, které stěžovatel soudu doložil. Důvodem takového postupu
zřejmě bylo, že „ego“ soudkyně neuneslo stěžovatelovu kritiku. Jelikož bylo napadené usnesení
vydáno v neprospěch stěžovatele v důsledku trestného činu této soudkyně, řízení před krajským
soudem bylo zmatečné.
[7] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost směřuje proti procesnímu usnesení, které se dotýká
výlučně stěžovatele, nevyzýval Nejvyšší správní soud žalovaného k vyjádření.
[8] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že nepožadoval zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost. Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatele o osvobozená od soudního poplatku, by totiž trvání na podmínce
uhrazení soudního poplatku nebylo účelné (srovnej rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 6. 2013,
č. j. 8 As 7/2013 - 14, a zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[9] Zároveň Nejvyšší správní soud v řízení o kasačních stížnostech tohoto typu netrvá
ani na jinak povinném zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., neboť to je podle
ustálené judikatury obligatorní pouze v řízení o kasační stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti
rozhodnutí ve věci samé (v podrobnostech viz již citované usnesení rozšířeného senátu tohoto
soudu č. j. 1 As 196/2014 - 19). V posuzovaném případě tedy stěžovatel nebyl povinen být
v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (o jeho ustanovení ostatně ani nepožádal).
[10] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou zmatečnosti řízení před krajským
soudem [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Stěžovatel tvrdí, že soudkyně krajského soudu,
která vydala napadené usnesení, se při rozhodování o žádosti stěžovatele o osvobození
od soudního poplatku dopustila trestného činu – konkrétně přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Napadené usnesení
je tudíž podle stěžovatele zmatečné, neboť bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku
trestného činu soudkyně.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti de facto tvrdí, že soudkyně JUDr. Šimůnková vědomě
zkreslila jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy s úmyslem nevyhovět jeho žádosti
o osvobození od soudního poplatku, k čemuž zřejmě došlo v reakci na stěžovatelovu kritiku její
rozhodovací činnosti. Kasační soud k námitce zmatečnosti uvádí, že stěžovatelem tvrzené
okolnosti o spáchání trestného činu touto soudkyní jsou pouhou spekulací, která nemá odraz
v obsahu přiloženého soudního spisu. Jak bude rozebráno níže, JUDr. Šimůnková při posuzování
žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku vycházela z jím předložených dokladů,
aniž by některé z nich zamlčela nebo skutečnosti z nich vyplývající „deformovala“. V napadeném
usnesení také vysvětlila, proč žádost stěžovatele zamítla, přičemž tento postup je podepřen
jím vyplněným prohlášením a obsahem listin, jimiž se snažil zde tvrzené skutečnosti prokázat.
Nic tedy nenasvědčuje tomu, že soudkyně JUDr. Šimůnková rozhodla v neprospěch stěžovatele
proto, že její „ego neuneslo“ stěžovatelovu kritiku její rozhodovací činnosti. Nejvyšší správní soud
tedy nepřisvědčil stěžovateli, že by řízení před krajským soudem bylo z toho důvodu zmatečné.
[14] Stěžovatel dále tvrdil, že ke své žádosti přiložil jiné důkazy, než ty, z nichž krajský soud
vycházel ve svém rozhodnutí. Nespecifikoval však, jaké důkazy byly krajským soudem
opomenuty. Proto lze jen v obecnosti uvést, že veškerá zjištění krajského soudu ohledně
osobních, výdělkových a majetkových poměrů stěžovatele jsou opřena o důkazy založené
v soudním spise, přičemž kasační soud nezjistil, že by krajský soud některé z nich zamlčel.
Pro úplnost lze dodat, že krajský soud mezi pravidelnými měsíčními výdaji zohlednil také výživné
stěžovatele na jeho nezletilého syna. Není tedy pravdou, že by tuto skutečnost opomenul.
[15] Důvodná není ani námitka, že krajský soud zkreslil informace, které stěžovatel uvedl
ve svém prohlášení a doložil je listinnými důkazy. Nejvyšší správní soud z prohlášení ze dne
12. 11. 2020 ověřil, že některé stěžovatelem uváděné pravidelné měsíční příjmy a výdaje jsou
v rozporu s jím předloženými listinami (například výdaje na nájemné či informace o pravidelnosti
pobíraného příspěvku na bydlení). Krajský soud tedy správně konstatoval, že stěžovatel
dostatečně neobjasnil své majetkové poměry a jím tvrzené údaje jsou tudíž nevěrohodné.
Jestliže byl stěžovatel výzvou krajského soudu ze dne 16. 10. 2020 poučen o tom, že je povinen
pravdivě, úplně a přesně vylíčit své širší majetkové poměry a doložit je příslušnými listinami
(viz č. l. 27 soudního spisu), avšak i přes poučení soudu této povinnosti nedostál, musí nést
negativní následky spojené s nevyhověním této výzvě. Soud totiž výdělkové a majetkové
možnosti účastníka sám z úřední povinnosti nezjišťuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, č. 537/2005 Sb. NSS).
[16] Krajský soud dále podle stěžovatele pochybil, jestliže nevzal v potaz, že stěžovatel
v prohlášení vysvětlil, že nedostatek svých příjmů řeší překlenovacími půjčkami od I. H.,
respektive krajský soud tuto skutečnost „hrubě zkreslil na pouhou výpomoc nad rámec sociálních dávek“.
Nejvyšší správní soud ze strany 4 prohlášení ze dne 12. 11. 2020 ověřil, že stěžovatel uvedl,
že nedostatek svých příjmů řeší překlenovacími půjčkami. Nekonkretizoval však avšak od koho,
v jaké výši a pravidelnosti jsou mu poskytovány, na což krajský soud správně poukázal na straně
4 napadeného usnesení.
[17] Je sice pravdou, že stěžovatel krajskému soudu doložil výpis z bankovního účtu za říjen
roku 2020, který je veden u Fio banky a. s. na jeho jméno, v němž je uvedena příchozí
platba ve výši 1 500 Kč od I. H. s poznámkou „překlenovací půjčka do 30. 11. 2020“ (viz č. l. 43
spisu krajského soudu), doklad o jediné jemu poskytnuté půjčce však nic neříká o tom, zda se
jedná o pravidelnou půjčku, jaká bývá její výše, zda mu ji pravidelně poskytuje I. H. nebo také
někdo jiný (a případně v jaké frekvenci a výši). Pro úplnost je třeba dodat, že krajský soud
objektivně nemohl vzít v potaz výpisy z bankovního účtu stěžovatele za další měsíce (konkrétně
prosinec roku 2020, leden roku 2021 a únor roku 2021), které byly doloženy až Nejvyššímu
správnímu soudu společně s kasační stížností. Pokud tyto okolnosti existovaly již v době
rozhodování krajského soudu o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku, měl
je ve své žádosti uplatnit a krajskému soudu prokázat, což ovšem neučinil (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54, č. 311/2004 Sb. NSS).
Povinností krajského soudu však nebylo stěžovatele opakovaně vyzývat, aby skutečnosti
rozhodné po posouzení jeho žádosti (včetně informací ohledně „překlenovacích půjček“) doplňoval.
Tím spíše, že stěžovatel již vícekrát žádal o osvobození od soudních poplatků, proto si musel být
vědom, že je povinen soudu dostatečně prokázat svou nemajetnost, aby mohl jeho žádost
adekvátně posoudit.
[18] Jelikož kasační stížnost není důvodná, kasační soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[19] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o žalovaného, tomu v daném řízení žádné náklady nemohly vzniknout, neboť řízení o kasační
stížnosti se týkalo výlučně procesních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto o jeho
nákladech řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu