ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.194.2020:45
sp. zn. 3 Azs 194/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: V. T. B.,
zastoupena Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 21. 5. 2020, č. j. 62 A 75/2018 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2018, č. j. MV-91460-4/SO-2016. Tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 5. 2016, č. j. OAM-435-16/ZR-2016, jehož
výrokem I. byla podle §46 odst. 1 v návaznosti na §37 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) stěžovatelce zrušena platnost
povolení k dlouhodobému pobytu, a výrokem II. jí byla podle §37 odst. 3 téhož zákona
stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí.
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu, který vyplývá
ze správního spisu. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná s platností
od 7. 4. 2015 do 6. 4. 2017. Dne 11. 2. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán od Policejního
prezidia České republiky dopis, podle něhož SIRENE Norsko v rámci konzultační procedury
dle čl. 35 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států
Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky
o postupném odstraňování kontrol na společných hranících (dále jen „Schengenská úmluva“),
sdělil, že příslušný imigrační úřad Norska rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015 rozhodl o vyhoštění
stěžovatelky z Norska a zákazu vstupu do Schengenského prostoru platném do 19. 7. 2020.
Dle tohoto sdělení bylo důvodem tohoto rozhodnutí „[p]orušení norských imigračních zákonů
(nikoliv porušení norského trestního zákoníku) a to pro skutek zdržování se na území Norska bez platného
povolení. Osobě vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku a pracovala zde v období leden 2015
- červenec 2015.“ Stěžovatelka byla s ohledem na zjištěné skutečnosti zařazena jako „nežádoucí
cizinec“ do Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) pro účely odepření vstupu.
Na podkladě těchto skutečností prvostupňový orgán dne 24. 2. 2016 zahájil z moci úřední řízení
podle §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu
stěžovatelky podle §37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, přičemž rozhodl, jak bylo
uvedeno shora.
[3] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je nedůvodná. Krajský soud
zdůraznil, že konzultační proces je dostatečný, pokud v případě záznamu do SIS dojde
k vzájemné výměně informací mezi stranou, která záznam učinila, a stranou, která vydala
povolení k pobytu, týkající se okolností záznamu, tj. za účelem ověření totožnosti cizince, a toho,
zda a z jakého důvodu byl záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého
vyhoštění. Pokud jde o obdržené informace, ty plně podléhají uvážení správních orgánů,
zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Z ničeho
přitom neplyne, že by v rámci rozhodování o zrušení platnosti povolení k pobytu stěžovatelky
měl správní orgán vycházet přímo z rozhodnutí, na jehož základě byl záznam do SIS proveden.
Krajský soud taktéž konstatoval, že informace sdělené v dopisu odboru mezinárodní policejní
spolupráce Policejního prezidia ČR jsou dostatečným podkladem pro posouzení, zda je dopad
rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky přiměřený jeho
důvodům. Podle názoru soudu z uvedeného dopisu rovněž jednoznačně vyplývá, že o jejím
vyhoštění z Norska a uložení zákazu vstupu bylo rozhodnuto proto, že bez platného povolení
v Norsku pracovala; ostatně sama stěžovatelka při výslechu uvedla, že se domnívala, že má
v Norsku platné pracovní povolení. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že správní orgány
se řádně vypořádaly i se skutečnostmi týkajícími se dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatelky, které vyplývají z §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[4] Kasační stížnost podala stěžovatelka formálně z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i žalobou napadené rozhodnutí, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka setrvala na svém názoru, že skutková zjištěná vyplývající ze správního spisu
jsou nedostatečná stran konkretizace skutku, pro který jí bylo uloženo vyhoštění z Norska. Podle
jejího názoru ze sdělení Policejního prezidia nevyplývá, v jakém období se měla na území Norska
neoprávněně zdržovat, zda se jednalo o úmyslné porušování norských imigračních zákonů,
zda byla držitelkou norského víza a jeho platnost skončila, zda si vízum neprodloužila
nebo jí nebylo uděleno, ani zda je jí kladeno za vinu, že v Norsku nelegálně pracovala,
či nikoli. Stěžovatelka má za to, že z předmětného sdělení vyplývá jediná konkrétní informace,
a to, že na její straně došlo k porušení norských imigračních zákonů jejím neoprávněným
pobytem. Pokud však má toto předchozí protiprávní jednání stěžovatelky vést ke zrušení jejího
povolení k dlouhodobému pobytu vydaného Českou republikou, a správní orgány na její případ
aplikují §37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, které jako podmínku zrušení víza stanoví
přiměřenost, měla by jim být podstata, druh a délka protiprávního jednání stěžovatelky známa,
jelikož pouze s touto znalostí jsou schopni řádně poměřovat, zda je zrušení povolení přiměřené
jeho důvodům. Je rovněž vyloučené, aby se stěžovatelka dopouštěla protiprávního jednání
spočívajícího v neoprávněném pobytu v období od ledna do června 2015, neboť z jejího výslechu
a dokladů vyplývá, že si v České republice v březnu 2015 prokazatelně prodlužovala platnost
povolení k dlouhodobému pobytu a následně jí byly snímány biometrické údaje.
[6] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že si v České republice za dobu
svého pobytu nevybudovala silné zázemí. Dobru osmi let považuje za dostatečné dlouhou
k tomu, aby nucené vycestování do země původu bylo vnímáno jako totální rozvrat jejího
soukromého života. Stěžovatelka zde úspěšně podnikala a z příjmů z podnikání byla schopna
pomáhat své rodině ve Vietnamu. Ke své znalosti češtiny (domluví se pouze v základech),
poznamenala, že vietnamský jazyk patří do zcela jiné jazykové skupiny a čeština je k naučení
jedním z nejtěžších jazyků. Pokud si k výslechu před správním orgánem zajistila tlumočení,
je takový postup zcela legitimní a logický, neboť jeho předmětem nejsou běžné záležitosti
každodenního života. Poznamenala také, že v České republice se žádného protiprávního jednání
nedopustila, a zájem Norska je dostatečně chráněn uloženým vyhoštěním z jeho území.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru v řízení byla
prokázána existence skutečností, které naplňují podmínky pro zrušení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu stěžovatelky. Podotkla, že správní orgán není nadán pravomocí
k přezkumu rozhodnutí zahraničních státních orgánů o vyhoštění cizinců, a tudíž měla
stěžovatelka námitky vůči svému vyhoštění z Norska uplatnit u tamních imigračních orgánů.
Důvodem pro zrušení jejího povolení k pobytu pak nebylo samo o sobě jednání, kterého
se v Norsku dopustila, ale záznam v SIS, jehož existenci stěžovatelka nezpochybňuje. Správní
orgány rovněž řádně posoudily veškeré okolnosti soukromého a rodinného života stěžovatelky,
které měly k dispozici. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem sporu v projednávané věci je toliko otázka, zda v rámci konzultačního řízení
prováděného podle čl. 25 odst. 2 Schengenské úmluvy byla informace, z jakého důvodu byl
norskými správními orgány vytvořen záznam o stěžovatelce do SIS, ověřena dostatečně - tedy
tak, aby bylo možno posoudit přiměřenost důsledků rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu stěžovatelky ve smyslu §37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
Mezi stranami není sporu o tom, že stěžovatelka je vedena v SIS jako nežádoucí cizinec, neboť
byla vyhoštěna z Norska a byl jí uložen zákaz vstupu do Norska do 19. 7. 2020.
[10] Podle §37 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže jiný stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování
rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1
rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území
některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování, a dále
z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území, za podmínky, že důsledky
tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo
přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
[11] Jak zdůraznil již krajský soud, podoba konzultačního řízení prováděného podle čl. 25
odst. 2 Schengenské úmluvy není nijak upravena a z tohoto důvodu stěžovatelka nemá veřejné
subjektivní právo požadovat, aby konzultační řízení probíhalo určitým způsobem. K naplnění
jeho účelu postačí, pokud v případě záznamu do SIS dojde mezi stranou, která záznam učinila,
a stranou, která vydala povolení k pobytu, k vzájemné výměně informací týkajících se okolností
záznamu. V posuzovaném případě se tedy jedná o ověření skutečnosti, zda cizinec, kterému byl
v Norsku vytvořen záznam do SIS, je totožný s osobou stěžovatelky, dále zda a z jakého důvodu
byl norskými správními orgány záznam vytvořen a zda neuplynula doba platnosti uloženého
vyhoštění. Tyto obdržené informace pak plně podléhají uvážení správních orgánů české strany,
zda je vyhodnotí jako dostatečný důvod k odnětí dříve vydaného povolení k pobytu. Ke zrušení
povolení k dlouhodobému pobytu podle §46 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, tedy postačí, jestliže správní orgán zjistí, že byl proveden záznam do SIS a toto
zjištění v následně vedeném konzultačním řízení ověří co do důvodnosti záznamu.
[12] Po posouzení všech relevantních skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že konkretizace důvodů, pro něž byl norskými správními orgány vytvořen záznam
v SIS o stěžovatelce, je pro účely rozhodnutí v této věci dostatečná. Byť je nutno konstatovat,
že tato informace je Policejním prezidiem ČR podána poměrně vágním způsobem, v souvislosti
s dalšími okolnostmi projednávané věci ji lze vyhodnotit jako dostačující. Předně je nutno
poznamenat, jak ostatně činí sama stěžovatelka, že v rozhodné době byla držitelkou povolení
k dlouhodobému pobytu v České republice a mohla tak na základě volného pohybu osob
na území Norska vstoupit a pobývat tam bez norského víza. Již při vědomosti o této objektivní
skutečnosti tedy nelze uvažovat o tom, že by k porušení norských imigračních zákonů
mohlo dojít samotným pobytem stěžovatelky na území Norska. V dopisu Policejního prezidia
je pak jednoznačně uvedeno, že stěžovatelce vypršela lhůta pro vízum a i přesto zůstala v Norsku
a pracovala zde v období leden 2015 – červenec 2015. Tedy již za tohoto stavu lze učinit závěr,
že k porušení norských imigračních zákonů ze strany stěžovatelky mohlo dojít toliko na podkladě
její pracovní činnosti na tamním území bez povolení. Nadto sama stěžovatelka při výslechu
správnímu orgánu potvrdila, že v Norsku v uvedené době pracovala, nicméně povolení za tímto
účelem jí měl opatřit její známý, a ona si není vědoma toho, zda tak skutečně učinil. Současně
výslovně uvedla, že důvodem jejího vyhoštění z Norska byla skutečnost, že „neměla vhodné doklady,
aby tam zůstala“. Co se týče vymezení období, kdy mělo k porušení norských imigračních zákonů
dojít, sama stěžovatelka při výslechu uvedené období výslovně potvrdila. Uvedla sice, že v březnu
až dubnu roku 2015 v České republice pobývala kvůli zařízení dokumentů k prodloužení jejího
pobytu v ČR, nicméně se jednalo o krátkodobý účelový pobyt v ČR, který podle názoru
Nejvyššího správního soudu na uvedeném nic podstatného nemění. Naopak, na podkladě
informace poskytnuté Policejním prezidiem a výpovědi stěžovatelky měly správní orgány
k dispozici přesné relevantní časové údaje.
[13] V projednávané věci tedy stěžovatelka byla prokazatelně vedena v SIS jako nežádoucí
cizinec. Mezi českou a norskou stranou došlo v souladu s čl. 25 Schengenské úmluvy k řádnému
konzultačnímu řízení, v rámci něhož byly zjištěny a ověřeny dostatečně konkrétní informace,
které pro svoji závažnost opravňovaly správní orgány ke zrušení platnosti povolení stěžovatelky
k dlouhodobému pobytu. Posouzení, zda se jedná o dostatečné důvody k odnětí povolení
k dlouhodobému pobytu, přitom spadá do výlučné pravomoci smluvní strany, která povolení
vydala. S ohledem na vnitrostátní právní úpravu české správní orgány nemají oprávnění
přehodnocovat skutkový závěr o důvodnosti jejího vyhoštění z Norska. Jejich úkolem bylo pouze
ověřit existenci rozhodnutí vydaného norskými správními orgány, které bylo důvodem záznamu
v SIS a tvořilo tak podklad pro vytvoření překážky dlouhodobého pobytu na území České
republiky, což učinily.
[14] Pokud jde o dílčí argumentaci stěžovatelky, týkající se posouzení dopadu rozhodnutí
žalované do jejího soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhý fakt,
že zde stěžovatelka pobývá již osm let a její podnikatelská činnost na území České republiky
jí umožňuje vypomáhat rodině v zemi jejího původu, nic nesvědčí o tom, jak silné zázemí
si zde vybudovala. Správní orgány i krajský soud podrobně osvětlily, z jakého důvodu dospěly
k závěru, že dopad rozhodnutí na soukromý a rodinný život není nepřiměřený a přitom zvážily
všechny relevantní skutečnosti. Ani v tomto směru Nejvyšší správní soud neshledal v jejich
rozhodnutích žádné vady.
[15] S poukazem na shora uvedené důvody tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. října 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu