ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.215.2020:43
sp. zn. 3 Azs 215/2020 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého právní věci žalobce: V. S., zastoupený
JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice – Semtín č. p. 81, Rybitví,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 5. 2020, č. j. 50 Az 1/2020 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2020. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost
žalobce o prodloužení doplňkové ochrany s odůvodněním, že pominuly důvody, pro které byla
tato ochrana v minulosti poskytnuta.
[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Žalobci byla
v roce 2010 poskytnuta mezinárodní ochrana formou doplňkové ochrany podle §14a odst. 1
a odst. 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť v České
republice žil společně s manželkou a synem A. nar. X. Vycestování žalobce by tak bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Doplňková ochrana byla na žádost žalobce opakovaně prodlužována, při
šetření situace v řízení o jeho poslední žádosti ze dne 23. 9. 2019 však žalovaný zjistil, že
manželství žalobce se rozpadlo, bylo rozvedeno a žalobce žije s jinou ženou. Synovi A., jehož
výchovu rodiče nezvládali (záškoláctví, trestná činnost), byla s jejich souhlasem rozsudkem
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 9. 2019 nařízena ústavní výchova do 8. 7. 2021, tedy
do dovršení jeho zletilosti. Výchovu syna tak primárně zajišťuje státní zařízení – Diagnostický
ústav pro mládež, nikoliv žalobce. K tomu soud na dokreslení uvedl, že samotný žalobce byl na
území české republiky již sedmkrát soudně trestán, naposledy v roce 2018 pro ohrožení pod
vlivem návykové látky, a dopouštěl se i přestupků. Tyto skutečnosti svědčí o jeho nedostatečné
integraci.
[3] Krajský soud proto shodně s žalovaným dospěl k závěru, že v případě žalobce
již pominuly důvody, pro které mu byla doplňková ochrana udělena. Vzhledem k tomu,
že výše uvedená skutková zjištění žalobce ve své žalobě nijak nezpochybnil, dospěl krajský soud
k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je zákonné. K tomu podotkl, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou rodinné vazby samy o sobě důvodem
pro poskytnutí doplňkové ochrany, takže pokud byla žalobci v roce 2010 udělena právě jen
z tohoto důvodu, postupoval vůči němu žalovaný mimořádně vstřícně.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že krajským soudem nebyly provedeny
důkazy, které navrhoval, soud se nezabýval otázkou, zda nebude na Ukrajině stíhán jen proto,
že se zde více než 10 let nezdržoval, a nezjišťoval ani, zda má v České republice trvalé soukromé
vazby. Žalovaný vycházel jen z tvrzení bývalé manželky stěžovatele, jejíž výpověď nemůže být
považována za nestrannou. Umístění syna do diagnostického ústavu pak nic nevypovídá o tom,
jaký má nezletilý vztah ke svému otci. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek krajského soudu
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
[5] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k meritornímu posouzení uplatněných
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[7] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[8] V projednávané věci stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti,
žádný důvod přijatelnosti v jeho věci nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti.
Skutkové okolnosti případu, ani právní rámec, v němž jsou zasazeny, nenastolují žádnou právní
otázku, k níž by se Nejvyšší správní soud musel vyjádřit v rámci procesu sjednocování judikatury,
rovněž rozsudek krajského soudu je zpracován standardně a nevykazuje žádné zřejmé vady,
jež by mohly být důvodem k jeho zásahu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle výše
citovaného ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[9] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 26. srpna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu