ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.27.2021:16
sp. zn. 3 Azs 27/2021 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: B. S., zastoupený
Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Škroupova 796/10, Plzeň, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2021,
č. j. 57 A 1/2021 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 12. 2020, č. j. CPR-26938-3/ČJ-2020-930310-V242,
zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje
ze dne 14. 7. 2020, č. j. KRPS-49893-27/ČJ-2020-010024, a toto rozhodnutí
potvrdila. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), na dobu 1 roku.
[2] Dne 12. 1. 2021 žalobce podal prostřednictvím svého zástupce ke Krajskému soudu
v Praze (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalované, kterou krajský soud usnesením
ze dne 18. 1. 2021, č. j. 57 A 1/2021 – 22, odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Krajský soud shledal, že žaloba proti rozhodnutí žalované byla podána po uplynutí
zákonné desetidenní lhůty, která vyplývá z §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Poukázal
na to, že rozhodnutí žalované bylo zástupci žalobce doručeno dne 15. 12. 2020, poslední den
lhůty k podání žaloby tedy nastal v pondělí 28. 12. 2020. Pokud však zástupce žalobce žalobu
zaslal krajskému soudu teprve dne 12. 1. 2021, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Zmeškání lhůty k podání žaloby přitom nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tvrdí, že rozhodnutí žalované
mu bylo nesprávně doručeno, neboť ho obdržel jen jeho zástupce (dne 15. 12. 2020), který neměl
úředně ověřenou plnou moc k přebírání zásilky za stěžovatele. Stěžovatel je proto přesvědčen,
že rozhodnutí žalované mělo být doručeno přímo jemu a jeho doručení zástupci mělo jen
informativní charakter. Uzavírá, že jeho zástupce žalobu podal jen „z obavy z prodlení“ a současně
stěžovatele informoval, že pravděpodobně v brzké době obdrží rozhodnutí žalované.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem sporu v nynější věci je včasnost žaloby stěžovatele a s tím související otázka,
zda rozhodnutí žalované bylo stěžovateli řádně doručeno prostřednictvím jeho zástupce.
[9] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že rozhodnutí žalované bylo zástupci
stěžovatele doručeno dne 15. 12. 2020 (viz doručenka na č. l. 9 správního spisu), tuto skutečnost
ostatně nerozporuje ani stěžovatel v kasační stížnosti. Součástí správního spisu je i plná moc
ze dne 15. 4. 2020 udělená stěžovatelem advokátovi Mgr. Marianovi Francovi (tedy stejnému
zástupci, který jej zastupuje v nynějším řízení o kasační stížnosti) opravňující ho k zastupování
stěžovatele v řízení o správním vyhoštění (doslova „ke všem úkonům“ v tomto správním řízení).
[10] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním
zákonem, který stanoví jinou lhůtu, je v tomto případě zákon o pobytu cizinců, který
v §172 odst. 2 stanoví, že žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění musí být podána do 10 dnů
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání lhůty nelze prominout.
[11] Základním pravidlem vyplývajícím z §34 odst. 2 správního řádu při doručování
písemností správním orgánem, má-li účastník řízení ve správním řízení zástupce,
je, že se písemnosti doručují pouze tomuto zástupci. Toto zákonné ustanovení se jako obecná
právní úprava použije i na řízení o vyhoštění cizince. Výjimkou z pravidla o doručení písemností
toliko zástupci účastníka řízení je situace, při níž má účastník řízení něco osobně vykonat. Tehdy
je nutno doručit písemnost jak zástupci, tak účastníku řízení. Nejvyšší správní soud již dříve
k tomuto pravidlu v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008 – 61 (všechna judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz), uvedl, že právě zástupce je tou osobou, která má
hájit práva zastoupeného ve správním řízení, a proto „[n]ormuje správní řád zásadu, že i písemnosti,
které jsou zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky
založení běhu lhůt pro účely řízení.“
[12] Rozhodnutí, kterým se končí správní řízení (jímž je také rozhodnutí žalované), není
úkonem, kterým by se účastníku řízení ukládala povinnost něco v tomto řízení osobně vykonat,
a to ani tehdy, jestliže tato rozhodnutí zakládají povinnost účastníka řízení k určitému plnění
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 As 53/2004 – 60). Není tedy
pochyb o tom, že rozhodnutí žalované bylo dne 15. 12. 2020 správně doručeno osobě oprávněné
jednat za stěžovatele (jeho zástupci), která byla k takovému úkonu stěžovatelem řádně zmocněna.
To dokládá plná moc založená ve správním spise (v podrobnostech viz odstavec [9] shora),
přičemž nebylo třeba, aby byla stěžovatelem udělená plná moc úředně ověřená. Proto také
doručení rozhodnutí zástupci nemělo pouze informativní charakter (jak stěžovatel mylně uvádí
v kasační stížnosti), ale mělo účinky stejné, jako kdyby bylo rozhodnutí oznámeno přímo
stěžovateli. Proto také den doručení je rozhodným okamžikem pro určení počátku běhu lhůty
k podání správní žaloby (viz předcházející odstavec tohoto rozsudku).
[13] Kasační soud tak přisvědčuje krajskému soudu, že lhůta k podání žaloby v souladu
s §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §40 odst. 2 a 3 s. ř. s. stěžovateli marně
uplynula v pondělí 28. 12. 2020. Z doručenky založené ve spise krajského soudu
na č. l. 15 vyplývá, že zástupce stěžovatele žalobu prostřednictvím své datové schránky podal
teprve dne 12. 1. 2021, tedy zjevně opožděně.
[14] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační důvod
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn není, a kasační stížnost tak není důvodná.
Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná, které však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu