ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.289.2020:48
sp. zn. 3 Azs 289/2020 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého právní věci žalobce: O. N., zastoupený Mgr.
Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 Az 35/2019-32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jiřímu Kokešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 28. 1. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V pohovoru
k žádosti za přítomnosti tlumočnice uvedl, že se ze zdravotních důvodů brání nástupu
na povinnou základní vojenskou službu. Podstoupil operaci očí, po které nesmí zvedat těžké věci.
Vojenští lékaři jej však pro tuto službu shledali způsobilým, přestože jim předložil příslušné
lékařské zprávy. Proti jejich závěru se nijak nebránil a odjel do České republiky. Celý život chtěl
být vojákem, ale vylekalo ho to, že nemá dělat žádné těžké práce. Žádný jiný důvod, proč odmítá
základní vojenskou službu absolvovat, při pohovoru neuvedl.
[2] Žalobce se dne 21. 5. 2019 za účasti tlumočnice seznámil s podklady rozhodnutí.
Ty si vlastním mobilním telefonem vyfotil. K vyjádření či k jejich doplnění mu žalovaný stanovil
lhůtu 7 dnů, čehož však žalobce nevyužil a k podkladům se dále již nevyjádřil a ani je nedoplnil.
Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. OAM-105/ZA-ZA11-VL16-2019, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“).
[3] Žalobu, kterou žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal, zamítl městský soud v záhlaví
označeným rozsudkem. Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že branná povinnost
je legitimní občanskou povinností, kterou nelze považovat za relevantní azylový důvod,
a že podle výnosu prezidenta Ukrajiny ze dne 26. 9. 2016, č. 411/2016, jsou do bojů na východě
země nasazováni již pouze profesionální vojáci nebo dobrovolníci. Poukázal také na zprávu
žalovaného o bezpečnostní situaci na Ukrajině, z níž vyplývá, že zde existuje možnost náhradní
(civilní, alternativní) vojenské služby a že tato služba je obvykle vykonávána v nemocnicích těmi,
kteří odmítnou nastoupit na vojenskou službu z náboženských důvodů. Městský soud
konstatoval, že žalobce před nástupcem na vojenskou službu absolvoval lékařskou prohlídku,
při které byl jeho zdravotní stav posuzován skupinou vojenských lékařů. Ti jej uznali způsobilým
vojenské služby, přičemž žalobce se proti jejich závěru nikterak nebránil. Městský soud
v tomto postupu neshledal žádný důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[4] Tvrzení žalobce, že výkon vojenské služby je v rozporu s jeho přesvědčením a vírou,
městský soud odmítl jako nevěrohodné, neboť žalobce tuto skutečnost jako důvod,
proč brannou povinnost odmítá, při pohovoru se žalovaným neuváděl a naopak tvrdil, že chtěl
být celý život vojákem a že jej od toho odrazuje pouze lékařské doporučení, aby nevykonával
žádné těžké práce. Žalovanému proto podle městského soudu nelze vytýkat, že se náboženským
vyznáním žalobce nezabýval ve vztahu k jeho neochotě splnit brannou povinnost
a že nepřistoupil k udělení mezinárodní ochrany z důvodu výhrady svědomí.
[5] Městský soud dále poznamenal, že Česká republika považuje s účinností od 22. 3. 2019
Ukrajinu, s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou
proruských separatistů, za bezpečnou zemi původu. Dále poukázal na to, že žalobce prožil
v podstatě celý svůj život v Zakarpatské oblasti, která je pod kontrolou ukrajinské ústřední vlády
a kde, jak vyplývá ze zprávy o bezpečnostní a politické situaci na Ukrajině, po roce 2015
nedocházelo k žádným dalším bezpečnostním incidentům. Městský soud proto neshledal žádný
důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
[6] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uvedl, že v řízení před městským
soudem poukázal na překážky výkonu náhradní vojenské služby a že vojenská komise možnost
náhradní vojenské služby odmítá a pokud se dotčená osoba brání, tak je jí vyhrožováno.
Stěžovatel uvedl, že jeho vrstevníci alternativní službu nedostali a že jim následně bylo
vyhrožováno. Stěžovatel má za to, že náhradní vojenská služba je na Ukrajině jen hypotetická,
protože splnit pro ni podmínky je nereálné, když již byl vojenskými lékaři uznán schopným
nastoupit vojenskou službu. Jeho přesvědčení a víra, která mu zakazuje válčit, nejsou v době
válečného konfliktu dostačujícím argumentem k nenastoupení vojenské služby. Také zopakoval,
že byl odveden i přesto, že mu absolvovaná operace očí nedovoluje zvedat těžká břemena,
což jej ve výkonu vojenské služby omezuje. Žalovaný se měl obavou stěžovatele zabývat
mnohem podrobněji a měl rovněž posoudit, jaký trest žalobci hrozí, pokud do armády
nenastoupí a zda tento trest není vzhledem k okolnostem nepřiměřený. Tyto okolnosti při svém
rozhodnutí pak nezohlednil ani městský soud.
[7] Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal včas a prostřednictvím ustanoveného advokáta,
je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je ovšem i její přijatelnost. V souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. však Nejvyšší správní soud posoudil
předloženou kasační stížnost jako nepřijatelnou, neboť svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele se zabýval Nejvyšší správní soud v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém uvedl,
že kasační stížnost je přijatelná, jestliže: 1. obsahuje otázky, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2. obsahuje otázky, které dosavadní judikatura řeší rozdílně;
3. Je potřeba učinit judikaturní odklon; 4. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí shledá zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení
se přitom v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud krajský soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze ani vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu. O zásadní pochybení se může jednat také tehdy, pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V obou nastíněných případech je současně třeba se důvodně
domnívat, že kdyby k pochybení nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
[9] Předložená kasační stížnosti výše uvedené podmínky přijatelnosti nesplňuje. Předně lze
konstatovat, že kasační stížnost neobsahuje otázky, které by judikatura správních soudů řešila
rozdílně, popř. které by dosud vůbec neřešila.
[10] Otázkou obav z odvedení do armády se Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně
(viz např. usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015-31, ze dne 20. 4. 2016,
č. j. 2 Azs 67/2016-24 nebo ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 Azs 175/2016-26), přičemž dospěl
k závěru, že ani riziko účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu bez dalšího nezakládá
azylově relevantní důvod. V usnesení ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 235/2016-36, se pak
Nejvyšší správní soud zabýval i otázkou výhrady svědomí, která může udělení mezinárodní
ochrany v souvislosti s odmítnutím branné povinnosti odůvodnit. Poznamenal přitom,
že rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany není nezákonné, pokud stěžovatel
výhradou svědomí argumentuje poprvé až v žalobě. Tak tomu přitom je i v předložené věci.
Ačkoli stěžovatel při pohovoru uvedl, že se řadí mezi svědky Jehovovy, v průběhu správního
řízení ani jednou žalovanému nezmínil, že by právě jeho víra byla důvodem, proč odmítá splnit
brannou povinnost. Naopak za účasti tlumočnice opakovaně uvedl, že jediným důvodem
pro odmítnutí branné povinnosti je omezení, které má v důsledku operace očí. Městský soud
proto správně poukázal na nevěrohodnost stěžovatelova žalobního tvrzení, že mu ve výkonu
povinné základní vojenské služby brání přesvědčení a víra. Uvedené tvrzení je totiž v přímém
rozporu s výpovědí, kterou stěžovatel učinil při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu
a v níž uvedl, že si přál být vojákem celý svůj život, ovšem zdravotní omezení mu v tom brání.
[11] Ve stejném usnesení Nejvyšší správní soud vypořádal i otázku obav z možného trestu
za odepření výkonu vojenské služby. Konstatoval v něm, že ukrajinské orgány za takovéto
jednání doposud ukládaly pouze tresty pokuty, veřejné služby či maximálně podmíněné tresty,
přestože lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí 5 let, a proto stěžovateli (ukrajinskému
státnímu příslušníkovi) nehrozí žádný mimořádný trest.
[12] Ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 psím. c) zákona
o azylu Nejvyšší správní soud opakovaně upozornil, že právní úprava míří výhradně na civilisty
a nikoliv na vojáky, kteří se nacházejí v oblasti ohrožené vnitřním ozbrojeným konfliktem
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68,
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015-31, ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 235/2016-36).
Stěžovatelova obava, že mu hrozí vážná újma, protože se jako voják bude muset pohybovat
v oblastech zasažených vnitřním válečným konfliktem, proto nesplňuje podmínky doplňkové
ochrany.
[13] Nejvyšší správní soud dále v nyní posuzované věci neshledal, že by rozsudek trpěl
tak závažnými vadami, pro které by ho bylo nutné i bez návrhu stěžovatele zrušit. Městský soud
věc posoudil v souladu s konstantní judikaturou, od které není třeba učinit judikaturní odklon.
Skutečnost, že se městský soud nevyjádřil k otázce obavy z možného trestu za odepření branné
povinnosti, nečiní jeho rozsudek nepřezkoumatelným, jak stěžovatel v kasační stížnosti namítá.
Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel tuto obavu jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany
v řízení o žádosti vůbec nevznesl. Tato obava se proto zcela pochopitelně jeví jako účelová.
Nejvyšší správní soud se možnými tresty za odepření výkonu vojenské služby již ve své judikatuře
zabýval (srov. bod 12 tohoto usnesení), přičemž dospěl k závěru, že za takovéto jednání
ukrajinskému státnímu příslušníkovi nehrozí žádný mimořádný trest. I když se tedy městský soud
k této otázce výslovně nevyjádřil, nejedná se o pochybení, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že z napadeného rozsudku je patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jakými úvahami se při posouzení rozhodných skutečností
řídil a k jakým závěrům přitom dospěl. Předložená kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil k věcnému projednání uplatněných
kasačních námitek a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[16] Nejvyšší správní soud stěžovateli v řízení o kasační stížnosti ustanovil zástupcem z řad
advokátů Mgr. Jiřího Kokeše. Zástupce stěžovatele učinil jeden úkon právní služby – sepis
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],
za který mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Ze spisu vedeného ke kasační stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelův zástupce byl plátcem DPH,
Nejvyšší správní soud proto přiznanou odměnu o tuto daň nenavýšil. Náklady zastoupení žalobce
nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu