ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.335.2020:48
sp. zn. 3 Azs 335/2020 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020,
č. j. 4 Az 8/2019 – 79,
takto:
Návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by soud žalovanému uložil povinnost vydat
žalobci průkaz o povolení k pobytu, se zam í t á .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného a udělil žalobci doplňkovou ochranu podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“). Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení tohoto rozsudku.
[2] Nejvyšší správní soud obdržel v uvedené věci žádost žalobce o vydání předběžného
opatření, kterým by stěžovateli uložil povinnost vydat žalobci průkaz o povolení k pobytu
ve smyslu §59 zákona o azylu. Svoji žádost odůvodnil postupem stěžovatele, který mu s odkazem
na odkladný účinek podané kasační stížnosti odmítá vydat průkaz o povolení k pobytu,
na který má však po udělení doplňkové ochrany právní nárok. Tento obstrukční postup
stěžovatele představuje pro žalobce hrozbu vážné újmy, neboť bez průkazu o povolení k pobytu
nemá žalobce žádnou reálnou možnost, aby si prací či jinou výdělečnou činností obstaral finanční
prostředky pro své životní potřeby, což ve svém důsledku může vést až ke ztrátě bydlení.
[3] Stěžovatel ve svém vyjádření k návrhu žalobce uvedl, že podle §99 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) platí, že povolení k zaměstnání nelze
vydat cizinci, který v České republice požádal o udělení mezinárodní ochrany, a to po dobu
6 měsíců ode dne podání této žádosti. V žalobcově případě však tato lhůta již uplynula.
Stěžovatel se proto domnívá, že tvrzené riziko hrozby vážné újmy postrádá oporu v reálných
souvislostech.
[4] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“
[5] Z citovaného ustanovení vyplývá, že účelem předběžného opatření je prozatímní úprava
poměrů účastníků, pokud v důsledku postupu účastníka řízení hrozí druhému účastníkovi vážná
újma.
[6] Výkladem pojmu „vážná újma“ se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne
24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS. Uvedl v něm, že „[v]ážnou újmou
je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost
správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení
s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným
či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní
narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou
tedy budou zejména intenzivní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných
jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména
o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici
jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv
nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat
jinou hospodářskou činnost).“ Podle Ústavního soudu nastává potřeba prozatímní úpravy poměrů
účastníků „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání
či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2974/14).
[7] Vážnou újmu žalobce dovozuje z finanční tísně, která mu hrozí v důsledku postupu
stěžovatele, neboť bez průkazu povolení k pobytu nemůže na území České republiky legálně
pracovat a vydělávat si tak vlastní prací finanční prostředky na úhradu svých životních nákladů.
[8] Tuto obavu však Nejvyšší správní soud nesdílí, neboť žalobce, jak sám uvedl
a jak vyplývá i z napadeného rozhodnutí, požádal o udělení mezinárodní ochrany již před 11 lety
a může proto požádat o povolení k zaměstnání, neboť se na něj nevztahuje omezení uvedené
v §99 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Není tedy pravdou, že by bez vydání průkazu o povolení
k pobytu nemohl pro svoji obživu a bydlení získávat finanční prostředky vlastní prací.
[9] I kdyby však žalobci hrozilo, že se bez průkazu o povolení k pobytu ocitne ve finanční
tísni, nemohl by Nejvyšší správní soud jeho návrhu vyhovět. Ustanovení §38 odst. 1 s. ř. s. totiž
umožňuje předběžným opatřením uložit pouze povinnost něco vykonat, něčeho se zdržet nebo
něco snášet. Předběžným opatřením proto nelze žalobci udělit oprávnění, tj. povolení k pobytu,
a proto ani nelze stěžovateli uložit povinnost, aby žalobci vydal průkaz, který toto povolení
osvědčuje.
[10] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobce nedoložil existenci hrozby vážné újmy,
jež by souvisela s předmětem řízení, a proto návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. července 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu