ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.428.2019:33
sp. zn. 3 Azs 428/2019 – 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: T. H. G. D.,
zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019,
č. j. 44 A 64/2019 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“),
jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2019,
č. j. CPR-39057-2/ČJ-2018-930310-V234. Tímto rozhodnutím změnila žalovaná
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne
3. 11. 2018, č. j. KRPU-56096-52/ČJ-2018-040022-SV, jímž bylo stěžovatelce uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (viz čl. II bod 1 zákona č. 176/2019 Sb.; dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaná změnila prvostupňové rozhodnutí pouze tak, že snížila
dobu, po kterou nelze umožnit stěžovatelce vstup na území členských států Evropské unie,
z 1 roku na 10 měsíců, a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[2] Krajský soud vyšel v napadeném rozsudku ze skutkových zjištění žalované, podle
níž stěžovatelka pobývala na území České republiky v době od 26. 6. 2017 do 14. 3. 2018 bez
povolení k pobytu. Stěžovatelka uzavřela dne 6. 5. 2015 ve Vietnamu manželství s N. T. C. (dále
jen „manžel“), jenž již v té době měl povolen na území České republiky trvalý pobyt. Následně
stěžovatelce bylo vydáno vízum za účelem sloučení rodiny platné po dobu 50 dnů v období od
13. 6. 2016 do 1. 8. 2016, na jehož základě přicestovala dne 5. 7. 2016 do České republiky.
V době platnosti tohoto víza podala stěžovatelka žádost o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem soužití rodiny, o níž bylo vedeno společné řízení s obdobnou žádostí, kterou
stěžovatelka podala ještě před svým vycestováním z Vietnamu na Zastupitelském úřadu v Hanoji.
Obě žádosti byly zamítnuty rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28. 1. 2017, které bylo
k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017, jež nabylo právní moci dne 15. 5. 2017. Tímto
okamžikem se na stěžovatelku přestala vztahovat fikce povolení k pobytu, neboť ačkoliv podala
proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žalobu, nepožádala
o přiznání odkladného účinku žalobě a návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž podala
až v průběhu řízení o správním vyhoštění, byl soudem zamítnut. Pro účely stanovení doby
neoprávněného pobytu na území České republiky bylo zohledněno, že po nabytí právní moci
zamítavého rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu by stěžovatelce byl
udělen výjezdní příkaz na dobu 40 dnů, což odpovídá správní praxi.
[3] Krajský soud se v návaznosti na uplatněné žalobní body zabýval nejprve přiměřeností
dopadu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Poukázal
na to, že stěžovatelka odmítla ve správním řízení vypovídat, ani nevyužila svého práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. To sice není kladeno stěžovatelce k tíži, nicméně svým přístupem
se vystavila nebezpečí, že správní orgány některé skutečnosti, které by jí byly ku prospěchu,
nezjistí. Správní orgány zohlednily, že se stěžovatelka snaží získat povolení k dlouhodobému
pobytu, což se jí však nepodařilo, neboť její žádosti byly zamítnuty. Jelikož v návaznosti
na rozhodnutí správních orgánů nevycestovala z území České republiky, naplnila skutkovou
podstatu upravenou v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud
nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že jí žalovaná odpírá rodinný život. Ačkoliv nucený návrat
stěžovatelky do Vietnamu může představovat určitý zásah do soukromého a rodinného života,
dojde-li k odloučení od manžela, tento zásah nedosahuje takové intenzity, aby mohl být
považován za nepřiměřený. Poukázal na to, že stěžovatelka uzavřela manželství dne 6. 5. 2015
ve Vietnamu v situaci, kdy její manžel byl na rozdíl od ní držitelem pobytového oprávnění
na území České republiky. Stěžovatelka získala pobytové oprávnění více než rok po uzavření
manželství, jeho držitelkou byla zhruba jeden rok. Již při uzavírání manželství a při úvahách
o dalším společném rodinném životě se svým manželem musela stěžovatelka počítat
s tím, že budou nuceni žít odděleně, pokud se její manžel rozhodne využít své pobytové
oprávnění na území České republiky. Byť se mohla snažit rovněž získat pobytové oprávnění
na území České republiky, musela si být vědoma toho, že na něj nemá právní nárok a může jít
o marné úsilí. Stěžovatelka přitom nemá k území České republiky jinou osobní či společenskou
vazbu, než je její manžel (ten je však rovněž občanem Vietnamu), nemá zde ani žádný majetek.
Rozhodnutí žalované se nijak nedotýká pobytového oprávnění manžela, jenž i nadále může
pobývat na území České republiky a vydělávat zde prostředky na obživu celé rodiny podnikáním.
Situace stěžovatelky je nyní shodná jako v době uzavírání manželství; stěžovatelka nemá žádný
pobytový titul pro území České republiky, manžel je oprávněn zde pobývat. Stěžovatelka proto
nemůže účinně argumentovat tím, že manžel bude muset společně s ní odcestovat, neboť záleží
pouze na manželově (či jejich společném) rozhodnutí, jak se zachová. V daném případě tedy
převážil veřejný zájem na vyhoštění stěžovatelky nad zájmem na jejím soukromém a rodinném
životě. Nelegální pobyt stěžovatelky na území České republiky přitom rozhodně nebyl
nezaviněný či krátkodobý. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že od právní moci rozhodnutí
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců pobývá na území České republiky
neoprávněně, přičemž v tomto stavu vědomě setrvala téměř 10 měsíců.
[4] Krajský soud uzavřel, že v případě stěžovatelky byly beze zbytku naplněny skutkové
předpoklady pro uložení správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců, přičemž uložení správního vyhoštění není v jejím případě nepřiměřené. Správní orgány
proto musely vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, nemohly stěžovatelce uložit povinnost
opustit území podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně zpochybňuje posouzení přiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění ze strany krajského soudu. V žalobě netvrdila, že by jí správní orgány kladly
k tíži, že odmítla vypovídat. Argument krajského soudu, že jí využití práva odepřít výpověď
nebylo kladeno k tíži, nereaguje na žádný žalobní bod. Stěžovatelka zdůrazňuje, že byť to sama
při své výpovědi neuvedla, je z obsahu správního spisu zřejmé, že správní orgány věděly,
že je provdaná a že její manžel je držitelem povolení k trvalému pobytu. Stěžovatelka uzavírala
manželství s tím, že bude sdílet společnou domácnost a společný život s manželem,
přičemž jí bylo známo, že při splnění podmínek jí vznikne nárok na udělení pobytového
oprávnění. Tyto podmínky splnila, přicestovala na území České republiky a do současné doby
sdílí svůj život s manželem. Jinou intenzitu má zásah od soukromého života v případě, že dochází
k rozdělení rodiny po několikaletém soužití, a jinou v případě, že jde o dočasnou nemožnost
zahájit sdílení společné domácnosti v počátku manželského svazku. Nelze proto uzavřít,
že stěžovatelka měla počítat s tím, že po několika letech bude nuceně oddělena ze společného
svazku a bude jí znemožněno pokračovat v rodinném životě. Stěžovatelka dále namítá,
že pobytová kontrola je formou opatření vysvětlení dle §137 správního řádu a záznam o jejím
průběhu nemůže být ve smyslu odst. 4 tohoto ustanovení použit jako důkaz. Soud proto nemohl
z provedených pobytových kontrol dovozovat žádné závěry. Pokud nebyly v řízení
provedeny jiné důkazy a soud měl jakékoliv pochybnosti, měl rozhodnutí žalované zrušit podle
§76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Odůvodnění rozsudku
krajského soudu je vnitřně rozporné, neboť v něm je na jedné straně uvedeno, že stěžovatelka
odepřela odpověď, na druhé straně měla dle soudu uvést, že ve Vietnamu žijí její děti a matka.
To však stěžovatelka neuvedla. Krajský soud dle stěžovatelky založil závěr o tom, že nedošlo
k zásahu do jejího soukromého a rodinného života, na pochybnostech o způsobu fungování
manželství, které však čerpal z procesně nepoužitelných výsledků pobytových kontrol,
a z toho, že stěžovatelka má ve Vietnamu zázemí, tudíž se má kam vrátit, což ovšem nemá oporu
ve spisu. Jsou-li obě tyto premisy nepravdivé, nemůže být pravdivý ani závěr z nich vyvozený,
tedy že nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života. Tvrzení krajského soudu,
že má manžel zůstat v České republice a živit rodinu, svědčí o nedostatečném pokusu o vhled
do situace stěžovatelky. Manžel buď zůstane v České republice, a rodina tak bude schopna přežít
v ekonomickém smyslu, ovšem současně dojde k rozdělení rodiny, nebo bude následovat
stěžovatelku do Vietnamu, kde je však prakticky nemožné nalézt zaměstnání či podnikat.
V každém případě tak dojde k enormnímu zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky a jejího manžela.
[6] Dále stěžovatelka namítá, že by měl být zohledněn důvod, pro nějž byla zamítnuta její
žádost o vydání povolení k pobytu, tedy že se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Nejedná
se tak o důvod, který by závisel na její vůli nebo jejím předchozím jednání. Nespáchala žádný
trestný čin, neporušila předpisy cizineckého práva apod. To je významné pro podřazení její
situace pod §50a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka se snaží řešit svoji pobytovou situaci,
rozhodnutí správních orgánů ve věci povolení k dlouhodobému pobytu má za nezákonné, proto
proti němu podala žalobu. Nehodlala se nijak skrývat na území nebo tu pobývat dlouhodobě
nelegálně, nicméně současně nechtěla opustit svého manžela a vycestovat zpět do Vietnamu,
neboť s ohledem na značné problémy s podáváním žádostí u Zastupitelského úřadu v Hanoji
se obávala, že by se s manželem již neshledala, popřípadě by se s ním shledala jen příležitostně
při jeho návštěvě ve Vietnamu. Zájem na jejím vyhoštění je tak minimální a při poměřování
zájmu na zachování jejího soukromého a rodinného života se jeví jako zcela zanedbatelný.
Správní orgány odhlížejí od toho, že stěžovatelka usiluje s manželem o sloučení rodiny,
přesto do jejich rodinného života zasahují vyhoštěním na dobu 10 měsíců.
[7] Stěžovatelka konečně namítá, že rozhodnutí neodpovídá §2 odst. 3 a 4 správního řádu.
Zásah do rodinného života stěžovatelky by byl mnohem menší, pokud by jí správní orgány vydaly
pouze příkaz k opuštění České republiky dle §50a zákona o pobytu cizinců. Žalovaná
neobjasnila, proč nebylo možné řešit věc tímto způsobem. V této souvislosti stěžovatelka
připomíná, že se na ni vztahuje směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu
na sloučení rodiny (dále jen „směrnice o právu na sloučení rodiny“). Krajský soud se s touto
námitkou vypořádal nedostatečně, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, soud tím současně
nahradil činnost správního orgánu, což je nepřípustné.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela odkázala na shromážděný spisový
materiál, rozsudek krajského soudu odmítla blíže komentovat.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou, skládající se z řady dílčích
námitek (včetně tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku), kterou stěžovatelka
napadá závěr krajského soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje přiměřený zásah
do jejího soukromého a rodinného života.
[12] Stěžovatelka namítá, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je vnitřně rozporné,
neboť na jedné straně krajský soud uvedl, že odepřela výpověď, na druhé straně vycházel z toho,
že má ve Vietnamu děti a matku. Takovou skutečnost však stěžovatelka neuvedla a není obsahem
správního spisu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka ve správním řízení odmítla
vypovídat a ani se nevyjádřila k věci či podkladům rozhodnutí v tom směru, že by uvedla
jakékoliv okolnosti týkající se svých rodinných příslušníků kromě manžela. Krajský soud ovšem
správně poukázal na to, že v řízení byl vyslechnut manžel, přičemž právě on ve své výpovědi
uvedl, že stěžovatelka má děti z předchozího vztahu, které žijí ve Vietnamu s matkou
stěžovatelky. Součástí správního spisu je též žádost stěžovatelky ze dne 21. 10. 2015 o udělení
dlouhodobého víza, z níž plyne, že stěžovatelka má dvě děti (ročník narození 2010 a 2012),
přičemž stávající manželství uzavřela dne 6. 5. 2015. Je tedy zřejmé, že obsahem správního spisu
jsou podklady, které svědčí o tom, že stěžovatelka má z předchozího vztahu dvě děti, které žijí
s její matkou ve Vietnamu. Uvedl-li krajský soud v bodě 26 svého rozsudku, že tyto skutečnosti
sdělila stěžovatelka, jde jen o nepřesnost v jeho argumentaci, která však nemá žádný vliv na její
věcnou správnost. Rozsudek krajského soudu tak není nepřezkoumatelný z důvodu
nesrozumitelnosti pro jeho vnitřní rozpornost.
[13] Stěžovatelka má dále za to, že zjištění učiněná při pobytových kontrolách jsou
dle §137 odst. 4 správního řádu procesně nepoužitelná v řízení o správním vyhoštění. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelka neuplatnila tuto námitku v žalobě, ač tak učinit mohla.
Námitka je proto nepřípustná dle §104 odst. 4 s. ř. s.
[14] Pokud jde o samotný výsledek pobytových kontrol, manžel stěžovatelky se k nim v rámci
své výpovědi vyjádřil tak, že potvrdil, že se v bytě se stěžovatelkou fakticky nezdržovali,
přespávali v obchodě, který právě zařizovali, do bytu se vrátili až po první pobytové kontrole,
aby neměli další potíže. S tímto vysvětlením se správní orgán I. stupně vypořádal na straně 11
svého rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že i na základě výpovědi manžela má za prokázané,
že stěžovatelka ani manžel v místě hlášeného pobytu v dané době nebydleli. Pobytové
kontroly tak nebyly jedinými důkazními prostředky, o něž správní orgány opřely svůj závěr
o tom, že stěžovatelka ani manžel nebydleli v místě hlášeného pobytu. Správní orgány provedly
všechny důkazní prostředky, které jsou v jejich možnostech a jimiž lze ověřit, zda stěžovatelka
bydlela v místě hlášeného pobytu a zda tam sdílela společnou domácnost s manželem.
Stěžovatelka odmítla vypovídat, k podkladům rozhodnutí (tedy i k úředním záznamům
o pobytové kontrole) se nevyjádřila. Správním orgánům proto nelze vytýkat, že nevedly další
dokazování ke zjištění místa faktického bydliště stěžovatelky a ke zjištění, zda na tomto správním
orgánům neznámém místě vedla stěžovatelka s manželem společnou domácnost. Nebyly tak dány
podmínky pro zrušení rozhodnutí žalované dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jak namítá
stěžovatelka, neboť zjištění učiněná správními orgány mají oporu ve správním spisu a nejsou
s ním v rozporu, přičemž byly vyčerpány všechny důkazní prostředky, které měly správní orgány
k dispozici, tedy doplnění dokazování je vyloučeno. Výsledkem dokazování je, že nebylo
prokázáno, že by stěžovatelka v době první pobytové kontroly bydlela v místě hlášeného pobytu
a že by zde vedla s manželem společnou domácnost, bydliště stěžovatelky i bydliště jejího
manžela zůstalo neobjasněno. Společně bydlet v místě hlášeného pobytu začala stěžovatelka
s manželem teprve po první pobytové kontrole. Obdobně shrnul výsledky dokazování i krajský
soud, přičemž nebylo jeho úkolem, aby odstraňoval pochybnosti o tom, zda stěžovatelka sdílela
společnou domácnost s manželem na jiném místě, než na adrese hlášeného pobytu. Zjištění
plynoucí z pobytových kontrol je ostatně spíše doplňkového charakteru, pro posouzení
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění není významné, neboť krajský soud nezaložil
napadený rozsudek na tom, že stěžovatelka fakticky nežije s manželem, nesdílí s ním společnou
domácnost apod. Krajský soud naopak vycházel z toho, že stěžovatelka fakticky realizuje
manželský život s manželem.
[15] Stěžovatelka dále namítá, že závěr krajského soudu, podle něhož jí není kladeno k tíži
využití práva nevypovídat, nereaguje na žádný žalobní bod. Nejvyššímu správnímu soudu není
zřejmé, kam stěžovatelka touto dílčí kasační námitkou směřuje. Stěžovatelce lze sice přisvědčit,
že v žalobě neuplatnila žalobní bod, jímž by namítla, že žalovaná jí kladla k tíži využití práva
nevypovídat, jestliže se ale krajský soud touto otázkou zabýval a vysvětlil, jaký význam by měla
spolupráce ze strany stěžovatelky pro zjištění skutkového stavu v aspektech rozhodných
pro posouzení přiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život, nelze mít jen z tohoto
důvodu rozsudek za nezákonný. Nejvyšší správní soud vnímá příslušný odstavec rozsudku
krajského soudu (22) jako vstup do problematiky posuzování přiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění, a to právě v kontextu toho, že řadu informací o svém soukromém
a rodinném životě mohla správním orgánům sdělit pouze sama stěžovatelka, neboť nebylo
v možnostech správních orgánů tyto informace zjistit. To ostatně odpovídá ustálené judikatuře
Nejvyššího správního soudu, podle níž při zjišťování podstatných skutečností pro aplikaci
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění) může
správní orgán zpravidla vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník, respektive nemůže zajít
dál, než kam jej účastník pustí. Neochota nebo nemožnost tvrdit a případně prokázat tyto
skutečnosti jde proto k tíži účastníka. To však neplatí v případě, jestliže jsou relevantní
skutečnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu správního
řízení vyšly najevo (rozsudky ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Azs 90/2015 – 32, a ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 6 Azs 182/2015 – 20). Stěžovatelka v této dílčí kasační námitce poukazuje
na to, že od počátku bylo správním orgánům známo, že je provdána a její manžel má na území
České republiky povolení k trvalému pobytu. Z rozhodnutí správních orgánů i rozsudku
krajského soudu ovšem jednoznačně plyne, že z těchto skutečností při posuzování přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění vycházely.
[16] Stěžovatelka rovněž namítá, že závěr krajského soudu svědčí o nerespektování jejího
soukromého a rodinného života, neboť uzavírala manželství s tím, že bude sdílet společnou
domácnost a společný život s manželem, přičemž jí bylo známo, že při splnění podmínek
jí vznikne nárok na udělení pobytového oprávnění. Tyto podmínky splnila,
přicestovala na území České republiky a dosud sdílí svůj život s manželem. Nejvyšší správní soud
má za to, že argumentace stěžovatelky je značně zjednodušující. Není sporu o tom, že manžel má
povolen trvalý pobyt na území České republiky. Manžel měl povolen pobyt na území České
republiky již v roce 2013, kdy se se stěžovatelkou seznámil, v roce 2014 mu bylo uděleno
povolení k trvalému pobytu a dne 6. 5. 2015 se oženil se stěžovatelkou. Ta po 5 měsících
od uzavření manželství podala žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem sloučení,
přičemž jí bylo uděleno vízum na dobu 50 dnů, na jehož základě pak dne 5. 7. 2016 přicestovala
na území České republiky, kde byla oprávněna pobývat nejprve po dobu platnosti víza, posléze
po dobu trvání řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, tj. do 25. 6. 2017.
Není důvodu nevěřit stěžovatelce, že uzavřela manželství s tím, že bude sdílet společnou
domácnost s manželem. Ani skutečnost, že manžel byl v době uzavření manželství držitelem
povolení k trvalému pobytu, ovšem stěžovatelce nezakládala nárok na to, aby s manželem sdílela
společnou domácnost na území České republiky. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že jakožto
rodinný příslušník ve smyslu směrnice o právu na sloučení rodiny má nárok na vydání
pobytového oprávnění, ovšem pouze za podmínek stanovených touto směrnicí, respektive
v českých právních předpisech provádějících směrnici. Nárok na udělení pobytového oprávnění
ve smyslu směrnice o právu na sloučení rodiny neznamená, že by stěžovatelka mohla legitimně
bez dalšího spoléhat na to, že jí bude pobytové oprávnění automaticky uděleno (nárok vzniká
pouze při prokázání splnění podmínek), tím méně že by mohla pobývat na území České republiky
bez takového pobytového oprávnění. V daném případě ostatně byla žádost stěžovatelky o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem spolčeného soužití rodiny na území zamítnuta
z důvodu neprokázání splnění podmínek pro udělení tohoto povolení. Stěžovatelka ani její
manžel tedy nemohli při uzavírání manželství legitimně spoléhat na to, že jim bude umožněno
soužití na území České republiky. Tato možnost je vždy závislá na tom, zda stěžovatelka a její
manžel splňují podmínky dle směrnice o právu na sloučení rodiny a vnitrostátního práva.
Manželé ostatně museli počítat též s tím, že manžel může pozbýt povolení k trvalému pobytu
na území České republiky. Jediným státem, v němž mohou vést společný život bez jakýchkoliv
podmínek, je Vietnam, jehož státními občany jsou oba manželé.
[17] Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že pominul rozdílnou intenzitu zásahu
do soukromého života po několikaletém soužití oproti dočasné nemožnosti zahájit sdílení
společné domácnosti v počátku manželského svazku, ani této argumentaci nemůže Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Z obsahu správního spisu vyplývá, že první rok manželství žila
stěžovatelka ve Vietnamu, přičemž není zřejmé, zda tam sdílela společnou domácnost
s manželem, nebo zda žili odděleně. Následně stěžovatelka žila cca 1 rok na území České
republiky na základě víza a fikce povolení k pobytu, poté zde žila neoprávněně. Ani po roce a půl
pobytu na území České republiky neměla stěžovatelka se svým manželem pevnou domácnost,
na místě hlášeného pobytu nebydleli, neměli tam zařízenou domácnost, přespávali (podle svých
tvrzení) v obchodě, který právě zařizovali. Lze připustit, že stěžovatelka žila na území České
republiky s manželem, v důsledku čehož byl již dříve založený manželský vztah obohacen
o společné soužití, takže se do určité míry prohloubil vztah mezi manžely. Do jisté míry
nadnesené srovnání krajského soudu, že v případě návratu stěžovatelky do Vietnamu a odloučení
manželů se nebude jejich vztah příliš lišit od toho, jak vypadal v době uzavření manželství, nelze
mít za zcela nesprávné. Nelze odhlížet od toho, že k navázání vztahu mezi stěžovatelkou
a manželem i k uzavření manželství došlo v situaci, kdy každý pobýval v jiné zemi. Stěžovatelka
byla oprávněna pobývat na území České republiky pouze jeden rok. Za tuto dobu společného
soužití sice mohlo dojít k prohloubení jejich vztahu, ovšem nejde o takovou dobu soužití,
po jejímž uplynutí by odloučení manželů (navíc jen na dobu 10 měsíců, která odpovídá době
zákazu vstupu na území) bylo nepřijatelné. Zejména pak nelze přisvědčit stěžovatelce, že nemohla
počítat s tím, že po několika letech bude oddělena ze společného svazku a bude jí znemožněno
pokračovat ve společném soužití. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již výše, stěžovatelce
nesvědčilo bez dalšího legitimní očekávání, že jí bude vydáno povolení k pobytu za účelem
společného soužití rodiny, a ani doba jednoho roku legálního pobytu na území České republiky,
a tedy společného soužití s manželem, není natolik dlouhá (i vzhledem k trvajícím rodinným
vazbám ve Vietnamu), aby založila stěžovatelce legitimní očekávání, že jí nebude uloženo správní
vyhoštění.
[18] Proti závěru krajského soudu, že dopady rozhodnutí o vyhoštění do práva na soukromý
a rodinný život lze považovat za přiměřené, stěžovatelka argumentuje rovněž svou bezúhonností.
[19] Demonstrativní výčet kritérií, k nimž se při posuzování přiměřenosti rozhodnutí přihlíží,
je uveden v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Patří mezi ně závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délka pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povaha
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzita vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[20] Ustanovení §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vychází z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod týkající
se rozhodnutí o vyhoštění. Mezi hlediska, která berou soudy v imigračních případech v potaz,
patří zejména povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (například závažnost porušení
veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem), délka pobytu cizince v hostitelském
státě, doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování
cizince v průběhu této doby, rodinná situace cizince (například doba trvání manželství a jiné
faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru), počet nezletilých dětí a jejich věk, dále
rozsah, v jakém by byl soukromý anebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický,
osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli
právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění),
rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.), imigrační
historie dotčených osob (například porušení imigračních pravidel v minulosti) a v neposlední řadě
také věk a zdravotní stav cizince. Evropský soud pro lidská práva uvádí, že tato kritéria mají
usnadnit aplikaci čl. 8 Úmluvy v případech vyhoštění s tím, že váha jednotlivých
kritérií se nevyhnutelně liší v závislosti na zvláštních okolnostech konkrétního případu
(viz např. rozsudek ze dne 20. 9. 2011 ve věci A. A. proti Spojenému království, stížnost
č. 8000/08).
[21] Pokud stěžovatelka zdůrazňuje, že se dopustila „pouze“ porušení zákona o pobytu
cizinců, jinak je bezúhonná, pak Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že důvodem pro její
správní vyhoštění bylo skutečně „jen“ porušení podmínek stanovených právními předpisy
na úseku pobytu cizinců, které spočívá v tom, že pobývala na území České republiky
neoprávněně. Nelze ovšem odhlédnout od toho, že se jednalo o dlouhodobé protiprávní jednání,
které trvalo déle než 8 měsíců, přičemž stěžovatelka o něm musela vědět. Závažnost tohoto
jednání nelze bagatelizovat jen tím, že nevykazuje znaky trestného činu či přestupku. Zájem státu
na vyhoštění cizince, který pobývá na jeho území neoprávněně, nelze považovat za zanedbatelný
pouze z důvodu, že cizinec nepáchal žádnou další trestnou či jinou nezákonnou činnost
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 182/2015 – 20).
Správní vyhoštění sice v daném případě může pro stěžovatelku znamenat, že bude po dobu
10 měsíců odloučena od svého manžela, nelze však odhlížet od toho, že ve Vietnamu má dvě
nezletilé děti a matku, od nichž byla dobrovolně odloučena po celou dobu, co pobývá na území
České republiky (ať již legálně, nebo nelegálně). Manželství přitom uzavírala v situaci, kdy musela
počítat s tím, že jediným státem, v němž může bez dalšího vést společný život s manželem,
je Vietnam. Doba společného soužití s manželem, po kterou jí svědčilo oprávnění k pobytu
na území České republiky, nebyla příliš dlouhá (cca 1 rok). Stěžovatelka neuvedla, že by na území
České republiky navázala významnější mezilidské vztahy, začlenila se do české společnosti,
naučila se český jazyk. Naopak stále má zázemí ve Vietnamu, k němuž ji váží i společenské
a kulturní vazby. I kdyby se manžel rozhodl zůstat na území České republiky,
k čemuž ho opravňuje povolení k trvalému pobytu, byl by zásah do soukromého a rodinného
života, jenž je omezený na dobu 10 měsíců, přiměřený významu veřejného zájmu,
který stěžovatelka svým jednáním porušila. Manžel přitom nepochybně může následovat
stěžovatelku do Vietnamu. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na ekonomické ztráty,
které by manžel a potažmo celá rodina, kterou živí, utrpěl, nevylíčila ovšem své majetkové
poměry ani majetkové poměry své rodiny, takže nelze posoudit rozsah ekonomické újmy,
kterou by rodina utrpěla. Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by si její manžel
či ona sama nemohli najít ve Vietnamu zaměstnání či vykonávat jinou ekonomickou činnost,
díky níž by si dokázali opatřit prostředky na uspokojení základních životních potřeb. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí o správním vyhoštění
představuje přiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
[22] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, podle níž se žalovaná nevypořádala
s otázkou, proč nebylo možné na věc aplikovat §50a zákona o pobytu cizinců, který představuje
mírnější prostředek řešení dané situace, a to i s ohledem na skutečnost, že se na stěžovatelku
vztahuje směrnice o právu na sloučení rodiny. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že v průběhu
správního řízení se stěžovatelka výslovně nedovolávala uložení povinnosti opustit území
dle §50a zákona o pobytu cizinců namísto uložení správního vyhoštění. Poukazovala pouze
na to, že správní vyhoštění nepřiměřeným způsobem zasáhne do jejího soukromého a rodinného
života. Správní orgány dospěly k závěru, že uložení správního vyhoštění není nepřiměřeným
opatřením vzhledem k právu stěžovatelky na soukromý a rodinný život. Žalovaná v návaznosti
na tento závěr, s nímž se ztotožnila, doplnila, že správní orgán I. stupně byl za této situace
povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, k čemuž odkázala na dva rozsudky Nejvyššího
správního soudu (viz str. 7 rozhodnutí žalované). Správní orgány se tedy vypořádaly s otázkou,
zda jsou povinny uložit stěžovatelce správní vyhoštění, adekvátně tomu, jakou procesní obranu
uplatnila stěžovatelka v řízení. Rozhodnutí žalované nelze mít za nepřezkoumatelné,
neboť z něj srozumitelně plyne právní názor, že při naplnění skutkové podstaty upravené
v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona o pobytu cizinců jsou správní orgány povinny uložit
cizinci správní vyhoštění, pokud nedospějí k závěru, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřené
vzhledem k právu na soukromý a rodinný život.
[23] Teprve v žalobě stěžovatelka namítla, že méně intenzivním zásahem do jejího rodinného
života by bylo vydání příkazu k opuštění České republiky podle §50a zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud byl povinen se s tímto žalobním bodem vypořádat, což také učinil na str. 8
rozsudku, kde uvedl, že postup dle §50a odst. 3 písm. c) ve spojení s odst. 6 zákona o pobytu
cizinců, jehož se stěžovatelka dovolává, by byl namístě v případě, pokud by rozhodnutí
o správním vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život
stěžovatelky. Tento závěr ovšem nelze v dané věci učinit. Případ stěžovatelky nelze podřadit
pod jinou skutkovou podstatu upravenou v §50a zákona o pobytu cizinců,
např. v odstavci 1, neboť stěžovatelka nedisponovala platným oprávněním k pobytu vydaným
jiným členským státem Evropské unie. Krajský soud uzavřel, že z rozhodnutí žalované lze
implicitně dovodit, že postup dle §50a zákona o pobytu cizinců nebyl zvolen proto, že žalovaná
nedospěla k závěru, že by rozhodnutí o správním vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatelky.
[24] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by krajský soud nahrazoval
činnost správních orgánů a místo nich činil závěr o tom, zda v daném případě bylo možné
postupovat dle §50a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud byl povinen vypořádat se věcně
s žalobním bodem, třebaže nemá předobraz v odvolací námitce uplatněné stěžovatelkou
v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani ve vyjádření, které by stěžovatelka
učinila v průběhu správního řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 – 62). Krajský soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatelky přichází teoreticky do úvahy uložení povinnosti opustit území pouze dle §50a
odst. 3 písm. c) ve spojení s odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Vyložil vztah mezi uložením
povinnosti opustit území dle těchto ustanovení a uložením správního vyhoštění tak, že v případě,
kdy je naplněna skutková podstata pro uložení správního vyhoštění, lze uložit povinnost opustit
území pouze tehdy, pokud by uložení správního vyhoštění bylo vyloučeno z důvodu
nepřiměřenosti takového opatření. Krajský soud nepochybil ani v tom, že vyvodil z rozhodnutí
žalované implicitní závěr, že správní orgány neshledaly důvod pro uložení povinnosti opustit
území právě proto, že uložení správního vyhoštění posoudily jako přiměřené opatření. Správním
orgánům nelze dle Nejvyššího správního soudu vytýkat, že se výslovně nevyjádřily k možné
aplikaci §50a zákona o pobytu cizinců, jestliže dospěly k závěru, že uložení správního vyhoštění
není nepřiměřeným zásahem do práva na soukromý a rodinný život a jestliže se stěžovatelka
ve správním řízení tohoto postupu nedovolávala. Požadavek stěžovatelky vyjádřený v kasační
stížnosti, že implicitní vypořádání této právní otázky ze strany žalované není dostatečné,
neodpovídá průběhu správního řízení, v němž byla stěžovatelka v tomto směru zcela pasivní.
Krajský soud se tedy s žalobním bodem řádně vypořádal, vysvětlil, z jakého důvodu
je nedůvodný, přičemž v žádném směru nevykročil z rozsahu své přezkumné pravomoci, zejména
nenahradil činnost správních orgánů. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním posouzením
dané otázky ze strany krajského soudu, neboť zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Azs 276/2016 – 48, ze dne
6. 3. 2019, č. j. 8 Azs 262/2018 – 40, ze dne 14. 4. 2020, č. j. 3 Azs 254/2019 – 42, a ze dne
29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 – 33).
[25] Stěžovatelka dále namítá, že se na n i vztahuje směrnice o právu na sloučení rodiny,
aniž by však odkázala na jakékoliv její ustanovení, které by vylučovalo právo členských států
Evropské unie uložit správní vyhoštění rodinným příslušníkům ve smyslu této směrnice.
Vzhledem k neurčitosti této argumentace nejde o řádně formulovanou kasační námitku. Nejvyšší
správní soud nicméně považuje za vhodné alespoň stručně uvést, že podle čl. 17 směrnice
o právu na sloučení rodiny členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných
vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných,
kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení
k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby
usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků. Z toho plyne, že směrnice o právu
na sloučení rodiny nezakazuje členským státům, aby osobám, které spadají pod rozsah této
směrnice, uložily správní vyhoštění. Pouze klade důraz na to, aby byly pečlivě zváženy okolnosti,
které svědčí o intenzitě soukromého a rodinného života cizince. Ani směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí,
která upravuje podmínky, za nichž lze rozhodnout o navrácení cizince a uložit mu zákaz vstupu,
a která se vztahuje na všechny osoby neoprávněně pobývající na území členských států Evropské
unie, nevylučuje možnost členských států rozhodnout o navrácení a uložit zákaz vstupu osobám,
na které se vztahuje směrnice o právu na sloučení rodiny. Okolnosti, jejichž zohlednění vyžaduje
čl. 17 směrnice o právu na sloučení rodiny, vzaly správní orgány při svých úvahách
o přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění v úvahu (viz výše).
[26] Stěžovatelka dále namítá, že by v jejím případě měl být zohledněn důvod, pro který byla
zamítnuta její žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. V této souvislosti zmiňuje
především to, že nehodlala pobývat na území České republiky dlouhodobě nelegálně,
nebo se dokonce skrývat, jen nechtěla opustit svého manžela. Žalovaná dle stěžovatelky odhlíží
od toho, že se pokouší o sloučení se svým manželem, čemuž brání vydáním rozhodnutí
o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z hlediska naplnění skutkové
podstaty upravené v §119 odst. 1 písm. c) bodě 2 zákona o pobytu cizinců je nerozhodné,
z jakého důvodu pobývá cizinec na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu.
Není proto významné zjišťovat, proč nebylo stěžovatelce uděleno povolení k dlouhodobému
pobytu, tím méně pak hodnotit závažnost důvodu pro zamítnutí této žádosti. Žalovaná vyšla
z objektivního zjištění, že stěžovatelka pobývala na území České republiky bez víza či oprávnění
k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna, v době od 26. 6. 2017 do 14. 3. 2018, čímž naplnila
skutkovou podstatu upravenou ve výše uvedeném ustanovení. Tento závěr žalované stěžovatelka
nenapadla v žalobě ani kasační stížnosti. Snaha stěžovatelky o soužití s jejím manželem byla
z hlediska možného správního vyhoštění relevantní pouze po dobu, kdy byla stěžovatelka
držitelkou platného víza a kdy jí svědčila fikce povolení k pobytu v důsledku probíhajícího řízení
o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Jakmile ovšem stěžovatelka pozbyla
oprávnění k pobytu, což nezpochybňuje, nemohou jí být motivy, pro něž se rozhodla nadále
pobývat na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ku prospěchu. Soužití
s manželem, jenž je držitelem povolení k trvalému pobytu, na území České republiky a absence
jiného porušení právních norem (kromě neoprávněného pobytu) jsou aspekty, jimiž se správní
orgány zabývaly ve svých rozhodnutích, a to nejen z hlediska přiměřenosti správního vyhoštění
ve vztahu k právu na soukromý a rodinný život, nýbrž též při stanovení délky zákazu vstupu
na území členských států Evropské unie. Rozhodnutí o správním vyhoštění není nezákonné
pouze pro to, že maří dosažení cíle, který stěžovatelka s manželem sledují, tj. soužití na území
České republiky. Toto soužití lze totiž fakticky realizovat pouze na základě právních nástrojů
upravených v zákoně o pobytu cizinců, mj. v návaznosti na směrnici o právu na sloučení rodiny,
nikoliv však zcela mimo tento právní rámec prostřednictvím neoprávněného pobytu na území.
[27] Z důvodů výše uvedených má soud za nedůvodnou i obecnou námitku stěžovatelky,
že rozhodnutí o správním vyhoštění je v rozporu s §2 odst. 3 a 4 správního řádu, tedy není
v souladu s veřejným zájmem, neodpovídá okolnostem daného případu a nešetří oprávněné
zájmy stěžovatelky. Jak totiž Nejvyšší správní soud výše vyložil, rozhodnutí o správním vyhoštění
bylo vydáno po zohlednění všech relevantních okolností daného případu, odpovídá veřejnému
zájmu na tom, aby na území České republiky pobývaly pouze oprávněné osoby, přičemž uložení
správního vyhoštění představuje přiměřený zásah do soukromého a rodinného života
stěžovatelky.
[28] Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem
zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto
řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu