ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.45.2019:33
sp. zn. 3 Azs 45/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. S. B., zastoupený
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 41 A 53/2018-67,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019, č. j. 41 A 53/2018-67, se z ru š u j e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2018, č. j. KRPB-260492-24/ČJ-2017-060022-50A, uložila
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie (dále jen
„správní orgán I. stupně“) žalobci podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území
ČR a podle §50a odst. 4 tohoto zákona stanovila dobu k vycestování do 60 dnů ode dne
doručení tohoto rozhodnutí. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím
ze dne 22. 8. 2018, č. j. CPR-22373-2/ČJ-2018-930310-V242.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soud v Brně, který je výše
uvedeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud vycházel z toho,
že žalobce disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem studia, jehož platnost
vypršela dne 13. 9. 2017. Dne 14. 9. 2017 se dostavil na Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky (dále jen „ministerstvo vnitra“), aby požádal o prodloužení platnosti tohoto
povolení. Tam mu bylo sděleno, že jeho žádost je opožděná a že jí pravděpodobně nebude
vyhověno. Téhož dne žalobce obdržel výjezdní příkaz s platností do 12. 11. 2017. Dne
13. 11. 2017 se žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně za účelem řešení své pobytové
situace. V návaznosti na to bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně nicméně shledal,
že rozhodnutím o správním vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého života
žalobce s ohledem na jeho prezenční studium na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy
univerzity v Brně a stipendium, které mu bylo přiznáno do 30. 9. 2020. Proto řízení o správním
vyhoštění „odklonil “ do řízení o povinnosti opustit území a rozhodnutím označeným v bodu
[1] žalobci uložil povinnost opustit území podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[3] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalované, že žalobce porušil zákonnou povinnost
požádat včas o prodloužení platnosti pobytového oprávnění (žádost podal o jeden den později)
a že rozhodnutí o opuštění území je pro něj mnohem „mírnějším trestem“, než správní vyhoštění,
shledal nicméně, že i přesto je napadené rozhodnutí vůči žalobci příliš „tvrdé “ a výrazně zasahuje
do jeho soukromého života. V daném případě bylo na místě aplikovat §174a zákona o pobytu
cizinců a posoudit přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho soukromého života.
Nejednalo se totiž o natolik závažné porušení zákona, aby s ohledem na §174a citovaného
zákona nebylo možné věc posoudit jinak, než uložením povinnosti opustit území ČR. Krajský
soud akcentoval, že žalobce pobýval na území ČR z důvodu studia v bakalářském studijním
programu na Mendelově univerzitě v Brně a měl přiznáno stipendium do 30. 9. 2020. V důsledku
napadeného rozhodnutí musí žalobce odjet na určitou dobu do země původu a vyřídit
si přes zastupitelský úřad prodloužení povolení k pobytu, což znamená, že by nemohl pokračovat
v prezenčním studiu a čerpat přiznané stipendium. To by mohlo zhatit jeho cíl dostudovat
ve stanoveném čase (30. 9. 2020) uvedenou vysokou školu a konečně i účel, pro který mu bylo
uděleno povolení k dlouhodobému pobytu. Ze správního spisu přitom nevyplývá, že by žalobce
na území ČR nevedl řádný život, neplnil si své povinnosti a porušoval zákony, nebylo tedy
zjištěno, že by jeho další pobyt byl v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[4] Je sice pravdou, že je v zájmu ČR, aby na jejím území pobývali pouze cizinci s platným
povolením k pobytu, žalobce však podal žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu pouhý jeden den po lhůtě, v níž tak měl učinit. Zároveň je nutno
přihlédnout i k tomu, že podal proti rozhodnutí ve věci neprodloužení pobytu žalobu,
o níž dosud krajským soudem nebylo rozhodnuto.
[5] Proti tomuto rozsudku podává žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť způsob a rozsah
důvodů, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, je ve vztahu k pojetí zákona o pobytu
cizinců nesrozumitelný. Krom toho krajský soud svým odůvodněním cizinci nabízí možnost
setrvat na území ČR a nadále plnit účel studia až do ukončení v termínu přiznaného stipendia
i přesto, že jeho pobyt je neoprávněný. Optikou závěrů krajského soudu bude rozhodnutí
o povinnosti opustit území s ohledem na probíhající studium nepřiměřené vždy. Krajský soud
zcela opomíjí povinnost cizince vyřídit si příslušné pobytové oprávnění; to nelze nahradit
ani přiznaným stipendiem ani rozhodnutím soudu. Žalobce nedisponuje žádným pobytovým
oprávněním a ani krajský soud nenabízí žádný právní institut, kterým by bylo možné jeho pobyt
legalizovat či alespoň dočasně tolerovat.
[7] Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud
stanovil správním orgánům povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí v intencích
§174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ačkoli v §174a odst. 3 tohoto zákona je stanoveno,
že posouzení přiměřenosti rozhodnutí je třeba provést jen v těch případech, kde to výslovně
zákon stanoví; §50a odst. 3 tuto povinnost nestanovuje. U rozhodnutí o povinnosti opustit
území se při hodnocení přiměřenosti uplatní čl. 5 směrnice 2008/115/ES o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (dále jen „směrnice 2008/115/ES“), který ukládá členským státům EU povinnost
náležitě zohlednit tři kritéria, a to: a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav
dotčeného státního příslušníka třetí země; dodržena musí být i zásada nenavracení. Kritérium
probíhajícího studia však citované ustanovení neuvádí.
[8] Krajský soud nezpochybnil, že žalobce nedostál povinnosti požádat o prodloužení
pobytového titulu včas, a že se tak do postavení nelegálně pobývajícího cizince dostal vlastní
vinou. S jeho závěrem, že napadené rozhodnutí je vůči žalobci příliš „tvrdé “ a že se správní
orgány dostatečně nezabývaly jeho přiměřeností, se však nelze ztotožnit. Podnětem pro zahájení
řízení se žalobcem byl jeho prokázaný neoprávněný pobyt na území ČR. Nejvyšší správní soud
přitom opakovaně judikoval, že správní orgány nemají v takovém případě prostor pro správní
úvahu, zda řízení zahájit. Projevem zohlednění aktuální situace žalobce je skutečnost, že správní
orgán I. stupně poté, co zjistil, že žalobce zde studuje a má přiznáno stipendium, převedl řízení
do rámce §50a zákona o pobytu cizinců a jako formu nejmírnějšího možného opatření vydal
rozhodnutí o povinnosti opustit území. Zároveň žalobci stanovil nejdelší možnou lhůtu
pro vycestování (60 dnů), aby si před odjezdem mohl zajistit potřebné náležitosti
pro bezproblémový návrat do ČR a následný pobyt. Žalobce však toto nereflektoval,
a to ani přesto, že byl informován o lhůtě k vycestování a o tom, že odvolání proti tomuto
rozhodnutí nemá ze zákona odkladný účinek. Krajský soud však následně jeho žalobě odkladný
účinek přiznal, čímž suploval zákonodárnou moc a připustil, aby byl cizinec na území ČR trpěn
bez jakéhokoli pobytového oprávnění či fikce pobytu. Nabytím právní moci napadeného
rozsudku pak vznikla situace, kdy žalobce nadále pobývá na území ČR bez příslušného
pobytového oprávnění (a to již od 14. 9. 2017), a vystavuje se tak riziku správního vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) ve spojení s §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, a případného
zajištění.
[9] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že intenzita zásahu
napadeného rozhodnutí neodpovídá závažnosti žalobcova jednání. Žalobce byl povinen se před
vstupem na území ČR seznámit s podmínkami vstupu a pobytu, což evidentně neučinil. Jeho
protiprávní jednání bylo nade vší pochybnost prokázáno. Nelze mu proto přičítat k dobru,
že opomněl splnit svoji zákonnou povinnost o pouhý jeden den a že je studentem s přiznaným
stipendiem. Názor krajského soudu by mohl nahrávat obcházení zákona zneužíváním institutu
přiměřenosti, a to i přesto, že by šlo o jednání vědomé a úmyslné. Pro krátkodobé neoprávněné
pobyty by totiž cizinci pravděpodobně už vůbec nebylo možno uložit povinnost opustit území
ČR, neboť by takové rozhodnutí bylo vždy nepřiměřené.
[10] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu
a odkázal na obsah žaloby. Uvedl, že jeho případ je přesně toho typu, kde má §174a zákona
o pobytu cizinců odstranit nepřiměřenou tvrdost rozhodnutí, které by jinak dostálo zákonným
podmínkám jeho vydání. Žalovaná dlouhodobě a systematicky uplatňuje praxi vydávání
rozhodnutí o povinnosti opustit území i přes citelný zásah do soukromého a rodinného života
cizince, a to s odůvodněním, že k jinému postupu není oprávněna. To však není pravda a není
to ani smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců ani v duchu zásad správního práva. Správní
orgán je oprávněn zvolit i jiné, měkčí alternativy rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že tato kritéria
napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se dostatečně vypořádal se všemi žalobními
námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací. O tom, že je
napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí i skutečnost,
že stěžovatelka s jeho závěry obsáhle polemizuje. Kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[14] Stěžovatelka předně rozporovala názor krajského soudu, že správní orgány jsou
i při vydávání rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR podle §50a zákona o pobytu cizinců
povinny zabývat se přiměřeností tohoto rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého
a rodinného života cizince podle §174a uvedeného zákona. Tato námitka není důvodná.
Uvedenou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 7 Azs 24/2017-29, č. 3574/2017 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyslovil, že „[s]myslem §174a zákona o pobytu cizinců
je posouzení ´přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona‘ do soukromého a rodinného života. Jinak
řečeno, posuzuje se, zda konkrétní zásah představovaný konkrétním rozhodnutím nezasahuje nepřiměřeně
do soukromého a rodinného života cizince.“ Je sice pravdou, že §50a zákona o pobytu cizinců dopadá
mimo jiné právě na situaci, kdy by rozhodnutí v podobě správního vyhoštění představovalo
pro cizince nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života, to však neznamená,
že „odkloní-li “ následně správní orgán řízení o správním vyhoštění do rámce §50a citovaného
zákona, nemá již povinnost posoudit přiměřenost i u tohoto nového typu zásahu do soukromého
a rodinného života cizince. Je tedy povinen „zvážit, zda tento mírnější zásah již je přiměřený či nikoli.
Posuzování přiměřenosti se totiž váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož
přiměřenost ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažována“ (viz bod [26] citovaného
rozsudku).
[15] Na uvedeném závěru setrval Nejvyšší správní soud i poté, co s účinností od 15. 8. 2017
přibyl do §174a zákona o pobytu cizinců odstavec 3, který stanoví, že přiměřenost dopadů
rozhodnutí podle uvedeného zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento
zákon výslovně stanoví (novela č. 222/2017 Sb.). V rozsudku ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS, judikoval, že uvedená novelizace (§174a odst. 3)
sama o sobě nemohla změnit podstatu závěru plynoucího z rozsudku č. j. 7 Azs 24/2017-29,
podle něhož postup vylučující posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí je rozporný
s čl. 5 směrnice 2008/115/ES. Pro posouzení dané věci proto nemůže být „určující
ani to, že do vnitrostátního práva přibude úprava, která rozpornou transpozici směrnice výslovně stvrdí “ .
Z toho důvodu jsou správní orgány povinny se i po přijetí novely č. 222/2017 Sb. zabývat
přiměřeností rozhodnutí o povinnosti opustit území podle §50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců
z hlediska dopadů do soukromého nebo rodinného života cizince (viz bod [15] rozsudku
č. j. 8 Azs 290/2018-27).
[16] Judikatura Nejvyššího správního soudu tedy dospěla k jednoznačnému závěru,
že povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí není vyčerpána „odkloněním“ řízení o správním
vyhoštění do řízení o povinnosti opustit území (§50a zákona o pobytu cizinců). Na druhou
stranu lze jistě souhlasit se stěžovatelkou, že takový postup v sobě prvotní úvahu stran
přiměřenosti dopadů výsledného rozhodnutí již obsahuje. Podle §50a odst. 6 citovaného zákona
totiž platí, že řízení o správním vyhoštění cizince neoprávněně pobývajícího na území ČR
se považuje za řízení o povinnosti opustit území, je-li zjištěno, že „důsledkem rozhodnutí o správním
vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“. Rozhodnutí o povinnosti
opustit území je tak v podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího
na území ČR. Vzhledem k tomu, že s tímto typem rozhodnutí není spojen zákaz opětovného
vstupu na území po určitou dobu, budou jeho dopady do soukromého a rodinného života cizince
již z podstaty méně intenzivní než v případě správního vyhoštění. Nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života v důsledku vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území
proto „bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost
přítomnosti cizince na území ČR“. V tomto ohledu bude třeba hodnotit mimo jiné i to, jak složitý
je v daném případě návrat cizince do ČR (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35).
[17] Optikou výše uvedených závěrů hodnotil Nejvyšší správní soud přiměřenost napadeného
rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého života žalobce. Stěžovatelka totiž rozporovala také
názor krajského soudu, že toto rozhodnutí je vůči žalobci příliš „tvrdé “ , protože žalobce byl
de facto připraven o možnost naplnit účel uděleného dlouhodobého pobytu, tj. dostudovat
bakalářský program na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity s přiznaným
stipendiem. Namítala, že s ohledem na závěry krajského soudu by probíhající studium bylo vždy
překážkou pro uložení povinnosti opustit území ČR. Tato námitka je důvodná.
[18] Ukončení pobytu cizince na území ČR podle §50a zákona o pobytu cizinců v době,
kdy zde tento cizinec řádně studuje vysokou školu a požívá přiznaného stipendia, nepochybně
představuje zásah do jeho soukromého života, Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že tyto
okolnosti samy o sobě nečiní tento zásah nepřiměřeným. Předně je třeba uvést, že žalobci nebyl
uložen zákaz vstupu na území ČR, a může se tedy k prezenčnímu studiu vrátit prakticky ihned
poté, co si na zastupitelském úřadu ve své domovské zemi pro opětovný vstup do ČR vyřídí
potřebné formality. Zdejší soud v žalobcově případě zároveň neshledal závažné okolnosti, které
by, slovy výše citovaného rozsudku č. j. 1 Azs 296/2018-35, ospravedlňovaly naprostou nezbytnost
žalobcovy přítomnosti v ČR. Žalobce ostatně ani takové okolnosti netvrdil; do protokolu o výslechu
ze dne 8. 12. 2017, č. j. KRPB-260492-6/ČJ-2017-060022-SV, uvedl, že v návratu do Guiney
mu nic nebrání, v ČR by jen rád dokončil studium. Vycestování do země původu na přechodnou
dobu přitom nemusí být nutně spjato s ukončením studia na vysoké škole. Tomuto následku
je možno předejít například pomocí individuálního studijního plánu, případně přerušením studia,
a to na dobu, než si žalobce vyřídí nové povolení ke vstupu a pobytu na území ČR. K takovému
„provizornímu“ řešení pobytové situace přitom ministerstvo vnitra poskytlo žalobci dostatečný
prostor stanovením 60denní lhůty k vycestování ve výjezdním příkazu. Žalobce však této
možnosti nevyužil a nedbal povinnosti v této lhůtě území ČR opustit. Nebezpečí definitivního
ukončení pobytu (v podobě správního vyhoštění, respektive rozhodnutí o povinnosti opustit
území) se tak vystavil vlastním přičiněním, a to aniž by jeho krátkodobý návrat do Guiney musel
bezpodmínečně zhatit započaté studium na vysoké škole. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že v projednávané věci neshledal důvody, pro které by na žalobci nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby na přechodnou dobu vycestoval; rozhodnutí o povinnosti opustit území proto
z hlediska zásahu do soukromého života žalobce považuje za přiměřené.
[19] S ohledem na výše uvedené lze stěžovatelce přisvědčit i v tom, že intenzita zásahu
napadeného rozhodnutí do práv žalobce je přiměřená závažnosti jeho protiprávního jednání.
Předně je třeba uvést, že žalobce měl před uplynutím doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu lhůtu 120 dní na to, aby požádal o prodloužení platnosti tohoto oprávnění
(§47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Skutečnost, že se na ministerstvo vnitra dostavil poprvé
pouhé tři dny před uplynutím této lhůty, kdy se na něj ovšem nedostala řada (jak uvedl
do protokolu o výslechu ze dne 8. 12. 2017), a žádost o prodloužení pobytového titulu podal
až den po skončení platnosti povolení k pobytu, lze přičítat jen jeho vlastní liknavosti. Žalobce
měl přinejmenším stále ještě dva (pracovní) dny (12. a 13. 9. 2017) na to, aby podal žádost
ve lhůtě. Avšak i poté, co žádost podal opožděně, vyšlo ministerstvo vnitra žalobci vstříc
a ve výjezdním příkazu mu stanovilo 60 denní lhůtu k vycestování, aby si s ohledem
na probíhající studium stihl uspořádat své záležitosti. Překročením této lhůty se žalobce opět
pouze vlastním přičiněním dostal do situace, kdy na území ČR pobýval neoprávněně, byť opět
pouhý jeden den. Přitom již výše bylo vyloženo, že pro řádné plnění studijních povinností,
přinejmenším po přechodnou dobu, nebylo naprosto nezbytné, aby zde žalobce setrval. Je třeba
rovněž připomenout, že z judikatury tohoto soudu vyplývá nutnost správního vyhoštění cizince
i tehdy, pobývá-li na území ČR nelegálně pouze jeden den, za podmínky, že rozhodnutí nebude
mít nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života (například rozsudek ze dne
3. 6. 2011, č. j. 5 As 39/2011-55).
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že veřejný zájem, kterým je v daném případě zájem
státu na tom, aby na území ČR pobývali jen cizinci s platným pobytovým oprávněním, respektive
na tom, aby byl dodržen zákonem stanovený postup vyřizování žádostí o jeho udělení, převáží
v nyní projednávané věci nad zájmem žalobce na ochraně soukromého života (zde nerušené
pokračování v prezenčním studiu na vysoké škole). V tomto směru tedy není opodstatněná obava
stěžovatelky, že pro krátkodobý neoprávněný pobyt nebude možno cizincům uložit povinnost
opustit území ČR.
[21] Co se týče výhrad stěžovatelky k postupu krajského soudu, který usnesením přiznal
odkladný účinek žalobě pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí a nikoli též ve vztahu
k předběžně vykonatelnému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že rozhodnutí o odkladném účinku není předmětem tohoto kasačního řízení; ostatně
je jako takové ze soudního přezkumu vyloučeno [viz §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. a dále usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 5 As 52/2004-172, č. 507/2005 Sb. NSS].
K problematice důsledků zrušení pouze druhostupňového rozhodnutí pro pobytový status
žalobce není, s ohledem na výsledek tohoto řízení o kasační stížnosti, a zde vyslovený závazný
právní názor, nutné se vyjadřovat
[22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek je zatížen
vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 věty prvé
před středníkem s. ř. s. proto tento rozsudek zrušil a věc současně vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku,
pokud jde o posouzení otázky přiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu
do soukromého a rodinného života žalobce (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[23] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším
řízení rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu