ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.5.2020:77
sp. zn. 3 Azs 5/2020 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. Q. V., zastoupený
JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Praha 7, Ovenecká 78/33, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí
Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV 41451-6/SO-2018, se z r ušuj e
a věc se jí v rací k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku
34.684 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Maroše Matiaška, LL. M.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2018, č. j. OAM-911-18/ZR-2017, zrušilo Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo vnitra“) žalobci povolení k trvalému
pobytu podle §77 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle §77 odst. 3 téhož zákona stanovilo žalobci
lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání
žalobce žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 16. 5. 2018, č. j. MV-41451-6/SO-2018,
a rozhodnutí ministerstva vnitra potvrdila. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou
u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 A 152/2018-53,
zamítl.
[2] Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že krajský soud vzal za prokázané, že žalobce
je jako nezletilé dítě zcela existenčně závislé na své matce, která v současnosti nedisponuje
platným pobytovým oprávněním. Platnost povolení k trvalému pobytu žalobcovy matky byla
zrušena dne 14. 12. 2011. Nejméně od roku 2012 do 5. 4. 2016 pobýval žalobce z blíže
nezjištěných důvodů ve Vietnamu. Se svým otcem, vietnamským státním příslušníkem, není
v kontaktu. Na území České republiky žije žalobcův strýc.
[3] Krajský soud nepřisvědčil stěžejní žalobní námitce, dle které se správní orgány dostatečně
nezabývaly posouzením dopadů jejich rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.
Konstatoval, že z rozhodnutí žalované je seznatelné, jaké důvody ji vedly k zamítnutí žalobcova
odvolání. Předeslal, že zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. c) zákona
o pobytu cizinců vyžaduje splnění dvou podmínek, a to 1) zrušení pobytového oprávnění toho,
kdo o cizince pečuje, a 2) rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění musí být přiměřené
z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života cizince. První podmínka byla
v projednávané věci bezesporu splněna, neboť matce žalobce byla platnost povolení k trvalému
pobytu zrušena dne 14. 12. 2011. Pokud jde o druhou podmínku, krajský soud shledal, že správní
orgány obou stupňů si pro posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života
stěžovatele opatřily dostatek podkladů.
[4] Krajský soud uvedl, že řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu sice je jako
řízení zahajované z moci úřední ovládáno zásadou vyšetřovací, podle §52 správního řádu se však
i zde předpokládá aktivní účast účastníků řízení v procesu tvrzení a dokazování. Sama skutečnost,
že na území České republiky žije žalobcův strýc, ještě nepředstavuje nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Rozhodující je totiž povaha a pevnost rodinných vztahů, kterou žalobce nijak neprokázal. Není
tedy vůbec zřejmé, zda vztah k této osobě existuje nad rámec formálních příbuzenských vztahů.
Dodal, že správní orgány neodůvodňovaly přiměřenost dopadů rozhodnutí pouze možností
žalobce získat jiné pobytové oprávnění, ale pouze tím podpořily závěr, že žalobci není zakázán
pobyt na území České republiky, nýbrž (jen) odňat nejvyšší možný pobytový titul.
[5] Dále se krajský soud ztotožnil s názorem žalované, že k posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí nebylo nutné provést navrhované šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále
jen „OSPOD“), neboť dokumenty shromážděné správními orgány postačují pro závěry, které
učinily. Konstatoval, že správní orgány postupovaly v intencích rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 As 32/2006-52, podle něhož záleží na správním orgánu, v jakém
rozsahu bude zjišťovat skutkový stav. Provedení důkazu navrženého účastníkem tak může
správní orgán odmítnout, je-li takový důkaz nadbytečný. Připomněl také, že podle judikatury
Nejvyššího správního soudu není nezbytné, aby se správní orgány vyjadřovaly ke každému
jednotlivému aspektu posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného
života žalobce dle §174a zákona o pobytu cizinců, jestliže zjištění ke konkrétnímu kritériu nic
rozhodného nepřináší; naopak „je třeba zdůraznit, co je rozhodné a jaký celkový závěr zjištěné skutečnosti
opřené o důkazy přinášejí“. Přisvědčil proto žalované, že vzhledem k nízkému věku žalobce a jeho
předchozímu dlouhodobému pobytu v zemi původu, si na území České republiky nemohl
vytvořit dostatečné soukromé vazby; naopak by nebylo v jeho zájmu, kdyby zde měl pobývat
bez své matky.
[6] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel trvá na tom, že posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení trvalého
pobytu do jeho soukromého a rodinného života je v napadeném rozhodnutí poměrně vágní,
obsahuje pouze stručný výčet jeho rodinných vazeb, nikoli jejich zhodnocení. Namítá, že součástí
práva na respektování soukromého a rodinného života, garantovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), je podle konstantní
judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) také nejlepší zájem dítěte. Tento
zájem nezjišťovaly ani správní orgány ani krajský soud, proto nemohla být ani řádně posouzena
přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[8] Stěžovateli bylo v době rozhodování žalované 8 let a v době rozhodování krajského
soudu 9 let a byl tedy schopen ve věci formulovat vlastní názor. Povinnost zjistit názor dítěte
přitom vyplývá z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), i z judikatury ESLP
a Ústavního soudu. Důvody nezapojení stěžovatele do rozhodování o jeho pobytovém titulu
přitom absentují jak v rozhodnutí žalované, tak v napadeném rozsudku. Namísto toho byl názor
a nejlepší zájem stěžovatele zjišťován pouze prostřednictvím jeho právního zástupce.
Ten několikrát poukazoval na vhodnost zapojení OSPOD; povinností advokáta totiž není
objektivně prošetřovat nejlepší zájem dítěte. Vzhledem k tomu, že OSPOD disponuje zákonem
svěřenou kompetencí i potřebnou odborností k zjišťování zájmu dítěte, nemůže obstát závěr,
že jeho šetření není třeba. Otázku, co je v nejlepším zájmu stěžovatele, správní orgány nemohly
samy zodpovědět.
[9] Co se týče vztahu stěžovatele k jeho strýci žijícímu na území České republiky,
má stěžovatel za to, že zjištění správních orgánů byla v tomto směru nedostatečná. Matka
stěžovatele tuto vazbu při výslechu na policii zmiňovala, ovšem z žádného z provedených důkazů
neplyne její charakter (hloubka, trvalost, pevnost). Bylo proto na krajském soudu, aby v tomto
směru dokazování doplnil; k tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 6. 2015, č. j. 6 As 262/2014-26. Krajský soud namísto toho předjímal závěry, pro které
neměl oporu ve správním spisu.
[10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel objasnil okolnosti svého pobytu s matkou
na území Vietnamu v letech 2012 až 2016. Stěžovatel se narodil na území České republiky,
na naléhání jeho otce však celá rodina přesídlila do Vietnamu, neboť otec neměl v České
republice širší rodinné a sociální zázemí. Ve Vietnamu však byli stěžovatel i jeho matka vystaveni
fyzickému, psychickému i sexuálnímu týrání ze strany otce stěžovatele, který je závislý
na alkoholu a gamblingu. Stěžovatel přestal téměř mluvit, bál se, a kvůli těžkým depresivním
stavům byl v péči psychologa v Hanoji. Tuto situaci se matka stěžovatele rozhodla vyřešit útěkem
do České republiky, i poté jí však manžel opakovaně vyhrožoval. V České republice se zdravotní
stav stěžovatele zlepšil, našel si kamarády, má zde širší rodinu a navštěvuje základní školu.
V případě návratu do Vietnamu se matka stěžovatele bojí pomsty ze strany manžela. Matka
stěžovatele i po letech popisuje tyto zážitky jako peklo a pro nedostatek důvěry v této choulostivé
záležitosti se nesvěřila ani správním orgánům, ani svému předchozímu právnímu zástupci. V této
souvislosti stěžovatel poukazuje na protokol o výslechu své matky ze dne 1. 6. 2017, jako
svědkyně v řízení o zrušení jeho pobytového titulu. Z tohoto protokolu je patrné, že matka
stěžovatele byla pod enormním psychickým tlakem (na několika místech je zachyceno, že pláče),
přičemž na některé citlivé, ale pro řízení zcela zásadní otázky odmítla vypovídat
s tím, že na traumatické zážitky života s otcem stěžovatele již nechce vzpomínat. Stěžovatel
si je vědom, že v řízení před Nejvyšším správním soudem není obecně možné uvádět nové
skutečnosti, s ohledem na to, že se jedná o velmi citlivé téma, o němž se jeho matka odvážila
mluvit až nyní, se však domnívá, že by tyto okolnosti měly být kasačním soudem vzaty v potaz.
[11] Stěžovatel dále rozvedl svoji argumentaci týkající se nejlepšího zájmu dítěte. Poukázal
na rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2004, Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10, podle něhož
by nejlepší zájem dítěte, ačkoli není hlediskem rozhodujícím, měl být hlediskem předním,
kterému by měla být přiznána patřičná váha. V této souvislosti zmínil obsah nejlepšího zájmu
dítěte podle Výboru OSN pro práva dítěte. Stěžovatel namítá, že jeho názor na zrušení
pobytového oprávnění a na to, kde si přeje žít, nebyl v řízení vůbec zjišťován. Část života, kterou
si pamatuje, přitom prožil na území České republiky, kde má vytvořeno podporující rodinné
a sociální prostředí a kam s matkou uprchl před týráním svého otce. V České republice se cítí
bezpečně a jeho zdravotní a psychický stav se zde zlepšil, kvůli prožitým traumatům je však velmi
zranitelný a návrat do Vietnamu by pro něj byl devastující. Navštěvuje zde také základní školu
a má výborný prospěch, je tedy v jeho nejlepším zájmu, aby mu bylo umožněno v tomto
pokračovat. Vzhledem k věku stěžovatele a době strávené na území České republiky se také
již nelze domnívat, že jeho přesídlení do zcela odlišného kulturního prostředí země původu
by bylo bezproblémové. Stěžovatel dále poukázal na problémy spojené se získáním pobytového
oprávnění na zastupitelském úřadě v jeho domovském státě.
[12] Krajskému soudu i žalované stěžovatel vytýká, že násilí ze strany jeho otce blíže
neprošetřovaly, ač se nabízelo provedení šetření OSPOD či vypracování znaleckého posudku
ke zdravotnímu a psychickému stavu stěžovatele. Názor, že šetření OSPOD či jiného odborníka
by nic nezměnil na tom, že byl dán důvod ke zrušení pobytového oprávnění, svědčí
o nepochopení podstaty povinnosti zkoumat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Ustanovení §77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců totiž umožňuje zachovat
pobytový titul cizinci i v případě, že je jinak dán důvod pro zrušení jeho platnosti.
[13] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Podle §77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu uděleného tomu, kdo o cizince,
držitele tohoto povolení, pečoval, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince.
[17] Podle §174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci
řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného
rozhodnutí.
[18] Při posuzování přiměřenosti zásahu, spočívajícího v odnětí pobytového oprávnění
do soukromého a rodinného života cizince (§77 odst. 2 in fine zákona o pobytu cizinců), musejí
správní orgány poměřovat kritéria stanovená v §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
a to s přihlédnutím ke kritériím vyplývajícím z judikatury ESLP, vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato
judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen,
(2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních
a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, například nemožnost rodinného příslušníka následovat
cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii “ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého
práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu
spáchaného cizincem (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, stížnost
č. 46410/99, Üner proti Nizozemsku, body 57-58, rozsudek ESLP ze dne 31. 1. 2006, stížnost
č. 50435/99, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, bod 39, rozsudek ESLP ze dne
28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09, Nunez proti Norsku, bod 70).
[19] Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte přenáší ESLP také
do oblasti posuzování zásahu smluvních stran Úmluvy do rodinného života cizinců ve smyslu
čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají (především nezletilých) dětí, a přisuzuje mu v recentní judikatuře
zásadní význam. Nikoli však v tom smyslu, že by muselo vždy a za všech okolností převládnout
nad konkurujícím veřejným zájmem, ale především z hlediska procesního, kdy ESLP posuzuje,
zda příslušné správní orgány a soudy skutečně věnovaly dostatečnou pozornost hledání
spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte (který jsou také povinny v konkrétní věci
definovat) a případným konkurujícím veřejným zájmem; a zda tuto úvahu ve vydaných
rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily. Při poměřování dopadů správních
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (§174a zákona o pobytu cizinců) „je třeba
v případě, že se toto rozhodnutí dotýká nezletilých dětí, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva k výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zohledňovat nejlepší zájem dítěte,
a tedy se pečlivě zabývat situací těchto nezletilých dětí, brát v úvahu jejich věk, konkrétní okolnosti jejich pobytu
v České republice i v zemi původu, jakož i míru závislosti na péči daného cizince. Nejlepší zájem dítěte
neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se v České republice žilo lépe, nicméně je třeba
jej považovat za středobod úvah a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019-28, a v něm odkazovaná judikatura
ESLP; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[20] V tomto kontextu tedy bylo třeba hodnotit i přiměřenost vydaného rozhodnutí
žalované (a rozhodnutí ministerstva vnitra jako správního orgánu prvního stupně) ve vztahu
k zájmům stěžovatele. Nejvyšší správní soud (navazujíc na závěry vyslovené v úzce související
věci – přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění matky stěžovatele v rozsudku tohoto soudu
ze dne 9. 2. 2021, č. j. 9 Azs 3533/2020-27) ovšem shledal, že právě hledisko nejlepšího zájmu dítěte
nebylo v nyní souzené věci dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným veřejným zájmem
na zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu.
[21] Z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele se ministerstvo vnitra
omezilo na shrnutí obsahu svědecké výpovědi matky stěžovatele při výslechu konaném dne
1. 6. 2017 a konstatování, že kromě rodinné vazby k matce, s níž je toho času vedeno řízení
o správním vyhoštění, žádné další soukromé a rodinné vazby stěžovatele na území České
republiky nezjistilo. Uvedlo také, že stěžovateli nic nebrání požádat o jiný druh pobytového
oprávnění či realizovat svůj soukromý a rodinný život ve Vietnamu či na území jiného členského
státu Evropské unie; skutečnost, že stěžovatel a jeho matka byli vystaveni násilí ze strany
stěžovatelova otce, nebyla v řízení prokázána.
[22] Z protokolu o výslechu ze dne 1. 6. 2017, č. j. OAM-911-10/ZR-2017, vedeného
s matkou stěžovatele ve věci zrušení jeho trvalého pobytu se však podává, že stěžovatel toho času
chodil na území České republiky do školky a byl již přijat do první třídy na základní školu.
Na rozdíl od jeho pobytu ve Vietnamu si zde našel kamarády, s nimiž si hraje. Matka stěžovatele
rovněž zmínila, že stěžovatel zde má tety a strýce (matčina bratra). Na několika místech tohoto
protokolu je zachyceno, že svědkyně (matka stěžovatele) pláče, a to ve chvíli, kdy má vypovídat
o jejím rodinném stavu, okolnostech pobytu se stěžovatelem na území domovského státu v letech
2012 až 2016 a o důsledcích zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu. Na otázky týkající
se jejího syna a pobytu ve Vietnamu nechtěla odpovídat, neboť se nechce vracet „do období,
kdy musela hodně trpět “ . Uvedla, že ji manžel mlátil, v případě návratu se bojí toho, aby jim její
manžel neublížil, nechce, aby za ni její syn musel trpět, sám má „už hodně špatných vzpomínek“.
[23] K odvolacím námitkám, že ministerstvo vnitra dostatečně nezohlednilo sociální vazby
stěžovatele ve školce a že se nezabývalo tvrzeným týráním stěžovatele a jeho matky, žalovaná
v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze obecně uvedla, že vzhledem k dlouhodobému
pobytu na území jeho domovského státu si stěžovatel k České republice nemohl vybudovat
dostatečné soukromé vazby; naopak skutečnost, že ve Vietnamu žije jeho druhý zákonný
zástupce a prarodiče, značí významné rodinné vazby v zemi původu. Z toho důvodu
nepovažovala zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu za nepřiměřené. Indicie o možném
domácím násilí ze strany otce stěžovatele žalovaná přešla s tím, že odmítnutí matky vypovídat
k okolnostem pobytu na území Vietnamu není v dané věci relevantní, neboť za stěžovatele
rozhoduje jako zákonný zástupce právě jeho matka a že vliv jednání otce na stěžovatelovo zdraví
nebylo prokázáno lékařskými zprávami. Dodala, že rodinné problémy s otcem lze řešit v zemi
původu rozvodem, případně s tamními orgány odpovědnými za sociálně právní ochranu dětí;
z toho důvodu nebylo nutné provádět stěžovatelem navrhované šetření OSPOD.
[24] Správní orgány se krom toho vůbec nezabývaly skutečností, že pobyt stěžovatele
ve Vietnamu v délce 5 let odpovídal jeho ranému dětství, kdy je dítě více vázáno na nejbližší
rodinu, zatímco následný pobyt v České republice v délce 2 let již odpovídal jeho předškolnímu
a školnímu věku, kdy se dítě intenzivně socializuje, a kdy stěžovatel navštěvoval školku, započal
první rok povinné školní docházky v českém jazyce a vytvořil si v České republice první
společenské vazby. Na tyto okolnosti stěžovatelova života v České republice přitom matka
stěžovatele správní orgány upozorňovala (viz výslech ze dne 1. 6. 2017 a odvolání stěžovatele).
Úvahy o míře integrace nezletilého stěžovatele v České republice a zhodnocení dopadů jeho
případného přesídlení do Vietnamu z hlediska jeho nejlepšího zájmu v rozhodnutích obou
správních orgánů absentují zcela. Stranou posouzení zůstala také otázka úrovně jazykové znalosti
vietnamštiny stěžovatele (slovem i písmem), jakož i míra obtíží, kterým by čelil v situaci,
kdy by měl zbytek povinné školní docházky dokončit v jazykově a kulturně odlišném prostředí.
S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pro tvrzenou absenci
soukromých vazeb stěžovatele na území České republiky a jeho integraci ve Vietnamu
neposkytuje správní spis žádnou oporu. Napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím
ministerstva vnitra také postrádá věcnou reakci na stěžovatelovy odvolací námitky týkající
se zejména jeho společenských vazeb, a je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[25] Krajský soud v napadeném rozsudku k integraci stěžovatele v České republice pouze
stručně uvedl, že stěžovatel pobýval nejméně v letech 2012 až 2016 ve Vietnamu, takže si v České
republice nemohl vytvořit dostatečné soukromé vazby. Co se týče namítaných rodinných
(stěžovatelův strýc) a sociálních (školka a základní škola) vztahů, krajský soud se omezil na prosté
konstatování, že vztah k matčinu bratrovi stěžovatel nijak nekonkretizoval. Zcela ovšem opomněl
vypořádat námitky týkající se stěžovatelova raného sociálního života, realizovaného
v předškolním zařízení a tvrzeného domácího násilí páchaného na stěžovateli a jeho matce
ve Vietnamu (viz str. 6 až 7 žaloby). Ve správním řízení i před krajským soudem přitom bylo
namítáno, že stěžovatel v České republice navštěvuje školku, má zde kamarády a příbuzné. Krom
toho jeho matka opakovaně namítala, že se v případě návratu do země původu obává týrání
ze strany svého manžela – otce stěžovatele, neboť v minulosti byli vystaveni dlouhodobému
domácímu násilí. V této souvislosti bylo odkazováno i na protokol o výslechu stěžovatelovy
matky ze dne 1. 6. 2017, z něhož je patrné její silné citové rozrušení.
[26] Nejvyšší správní soud nesdílí názor správních orgánů, potvrzený krajským soudem,
že by zpráva OSPOD nemohla v této věci přispět k objasnění skutkového stavu. Ostatně
argumentace žalované je v tomto směru značně zavádějící, neboť potřebu tohoto šetření dává
do souvislosti s řešením „rodinných problémů“ se stěžovatelovým otcem a konstatuje, že obdobnou
pomoc může stěžovatel nalézt i ve Vietnamu. Stěžovatel se však po celou dobu odvolacího řízení
i řízení o žalobě dovolával provedení tohoto šetření za účelem zjištění dopadů rozhodnutí
do jeho aktuálního soukromého a rodinného života, posouzení jeho integrace v prostředí České
republiky a v neposlední řadě i zjištění skutečností nasvědčujících vytrpěnému domácímu násilí
v zemi původu. Je to přitom právě OSPOD, který je nadán pravomocí v oblasti ochrany práv dětí
na příznivý vývoj a jejich oprávněných zájmů (srov. §1 ve spojení s §4 zákona č. 359/1999 Sb.,
o sociálně právní ochraně dětí); jeho činnost se zaměřuje mimo jiné na děti ohrožené násilím
mezi rodiči [§6 písm. e) a g) citovaného zákona] a jde o orgán disponující potřebnou odbornou
erudicí k zodpovězení těchto otázek. Lze tak přitakat stěžovateli, že zpráva OSPOD by v tomto
konkrétním případě mohla lépe objasnit intenzitu zásahu do jeho soukromého a rodinného
života. Tato úvaha by ve svém důsledku mohla vést i k závěru, že i přes existenci důvodu
pro zrušení pobytového titulu ve smyslu §77 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců (zrušení
povolení k trvalému pobytu osobě pečující o cizince), nelze stěžovateli toto oprávnění odejmout
pro nesplnění podmínky vyplývající z ustanovení §77 odst. 2 in fine tohoto zákona,
tj. pro nepřiměřený dopad tohoto rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
[27] Správní orgány i krajský soud podepřely závěr o přiměřenosti dopadů rozhodnutí také
tím, že si stěžovatel může zařídit jiný druh pobytového oprávnění. Tento argument je ovšem
z hlediska posuzování nejlepšího zájmu dítěte, pro který je rozhodující aktuální zásah v podobě
vytržení z přirozeného prostředí, na které je dítě zvyklé (tím spíše, bylo-li v minulosti vystaveno
domácímu násilí), nepodstatný.
[28] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s námitkou, dle které se krajský soud měl
podrobněji zabývat vztahem stěžovatele a jeho strýce a doplnit v tomto směru nedostatečně
zjištěný skutkový stav vlastním dokazováním. Zde je nutné upozornit, že jakkoli je řízení
o zrušení povolení k trvalému pobytu řízením vedeným z moci úřední a jako takové je ovládáno
vyšetřovací zásadou (§3 a §50 odst. 3 správního řádu ve spojení s §77 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců), rozsah zjišťování skutečností svědčících ve prospěch účastníka vždy odpovídá míře
informací, které účastník řízení k věci sdělí a které mohou být vodítkem pro další zjišťování
správního orgánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 1 Azs 367/2018-34, či ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018-28). Matka stěžovatele
v průběhu správního řízení pouze obecně tvrdila, že na území České republiky žije stěžovatelův
strýc, k povaze tohoto příbuzenského vztahu však již ničeho dalšího neuvedla; nesdělila
například, že by s ním stěžovatel udržoval intenzivní kontakty či že by na něj byl jakkoli citově
vázán. Neposkytla tedy správním orgánům prostor k tomu, aby tuto informaci dále zkoumaly.
Obdobně úsporná je v tomto směru i žalobní námitka, kde se o existenci tohoto vztahu
stěžovatel zmínil jen dvěma větami. Na rozdíl od předchozího správního řízení je řízení o žalobě
ovládáno přísnou dispoziční zásadou (§75 odst. 2 s. ř. s.), a je tedy na žalobci, aby v zákonné
lhůtě soustředil důvody, v jejichž mezích má být rozhodnutí soudem zkoumáno, a je rovněž
na jeho vůli, jaká pochybení označí za podstatná (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84). Vzhledem k tomu, že stěžovatel
v žalobě ve vztahu ke svému strýci nic konkrétního neuvedl a namítal toliko nezohlednění tohoto
(blíže nekonkretizovaného) vztahu, přičemž ani nenavrhoval provedení důkazu k tomuto aspektu
svého soukromého a rodinného života, nemůže krajskému soudu vytýkat, že v tomto ohledu
nečinil nad rámec žalobních tvrzení žádná skutková zjištění.
[29] Námitka, že správní orgány měly do svého rozhodování zapojit stěžovatele přímo
a že měly nechat zpracovat znalecký posudek ke zdravotnímu a psychickému stavu stěžovatele,
nebyla v řízení před krajským soudem uplatněna. S ohledem na to, že stěžovatel tyto okolnosti
v žalobě nenamítal, ačkoli mu v tom nic nebránilo, posoudil Nejvyšší správní soud tyto námitky
jako nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[30] Nejvyšší správní soud z důvodů vyložených v bodech [18] až [27] tohoto
odůvodnění dospěl k závěru, že skutkový stav věci nebyl ve správním řízení zjištěn dostatečně
[§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], neboť správní orgány se blíže nezabývaly možnými následky
tvrzeného domácího násilí, jehož se měl v minulosti na stěžovateli a jeho matce dopouštět jeho
otec, ani sociálními vazbami stěžovatele ve školce a základní škole na území České republiky.
Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro absenci řádného vyhodnocení dopadů zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele,
a to z hlediska (ne)zohlednění nejlepšího zájmu dítěte [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Toto pochybení žalované aproboval krajský soud, čímž zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
(§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Za situace, kdy by krajský soud při respektování
shora vysloveného právního názoru neměl jinou možnost, než rozhodnutí žalované zrušit a věc
jí vrátit k dalšímu řízení, zrušil kasační soud z důvodu procesní ekonomie postupem podle
§110 odst. 2 písm. a) věty před středníkem s. ř. s. rovněž rozhodnutí žalované, které věc vrací
k dalšímu řízení. Žalovaná je v průběhu dalšího řízení vázána právním názorem o nutnosti
doplnit dokazování směrem ke zjištění (ne)existence domácího násilí páchaného na stěžovateli
jeho otcem a jeho případnými důsledky na stěžovatele, jakož i mírou jeho integrace na území
České republiky v souvislosti s předškolní a školní výchovou [§78 odst. 5 s. ř. s., za použití
§110 odst. 2 písm. a) věta za středníkem s. ř. s.]. V této souvislosti se nabízí především provedení
šetření prostřednictvím OSPOD v intencích návrhu stěžovatele.
[31] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se již nezabýval stěžovatelem blíže
specifikovanými okolnostmi jeho pobytu ve Vietnamu, které popsal v doplnění kasační stížnosti.
S ohledem na to, že rozhodnutí žalované bylo zrušeno mimo jiné pro nedostatečné zohlednění
indicií nasvědčujících neutěšeným poměrům v rodině stěžovatele (s přihlédnutím k protokolu
o výslechu stěžovatelovy matky ze dne 1. 6. 2017), a věc se vrací znovu do řízení před správními
orgány, bude mít stěžovatel příležitost tyto skutečnosti uplatnit v tomto řízení.
[32] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout i o nákladech celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náklady stěžovatele jsou tvořeny především částkou
10.000 Kč za zaplacené soudní poplatky (3.000 Kč za žalobu, 5.000 Kč za kasační stížnost
a 2 x 1.000 Kč za návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě a kasační stížnosti) a dále částkou
18.600 Kč za 6 úkonů právní služby jeho zástupce po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby spolu s návrhem na přiznání odkladného účinu žalobě, účast při jednání před
krajským soudem, podání blanketní kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti včetně jejich doplnění, převzetí a příprava zastoupení novým zástupcem,
a doplnění kasační stížnosti) podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Přiznána byla též náhrada
hotových výdajů zástupce, která činí dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve všech případech
300 Kč za jeden úkon (tj. 1.800 Kč za 6 úkonů právní služby). Celkem tak náklady zastoupení
tvoří částka 20.400 Kč. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Podle
§57 odst. 2 s. ř. s. platí, že je-li zástupcem účastníka advokát, který je plátcem daně, patří
k nákladům řízení rovněž částka, která odpovídá příslušné sazbě daně, vypočtená z odměny
za zastupování a z náhrad určených podle §35 odst. 2 věty druhé. Náklady řízení za zastoupení
včetně daně tedy činí 24.684 Kč; včetně nákladů na soudní poplatky jde celkem o částku
34.684 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senát