ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.64.2021:24
sp. zn. 3 Azs 64/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: A. S., zastoupený Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j. 19 Az 58/2020-39,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2020, č. j. OAM-90/LE-VL17-D02-2020, žalovaný zastavil
řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť shledal žádost nepřípustnou podle
§10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Tímto rozhodnutím bylo dále rozhodnuto o tom, že státem
příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země,
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Polská republika. Žalobu
proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 1. 2021,
č. j. 19 Az 58/2020-39.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, s níž spojil
návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku se až na výjimku dále uvedenou svým obsahem
doslova shoduje s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě proti výše specifikovanému
rozhodnutí žalovaného. Ten stěžovatel odůvodňoval jednak tím, že v důsledku předání do Polska
v dublinském řízení by byl bezprostředně ohrožen jeho život a zdraví, neboť podle aktuálních
zpráv z českých médií je Polsko zemí nejvíce zasaženou pandemií onemocnění COVID-19
v Evropě, a jednak tím, že by mu nuceným vycestováním bylo znemožněno účinně uplatňovat
jeho procesní práva. Nad rámec těchto tvrzení stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti uvedl, že v jeho případě jsou dány konkrétní individuální důvody pro setrvání
na území ČR, neboť není osobně schopen využívat jakékoli moderní technologie, a nemůže
tak komunikovat se svým zástupcem jinak než osobně. Navrhuje proto, aby byl odkladný účinek
přiznán jak vůči rozsudku krajského soudu, tak vůči napadenému rozhodnutí, v intencích
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 Azs 4/2017-23.
[4] Žalovaný uvedl, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Má za to, že stěžovatel
neuvedl ve své žádosti žádné nové skutečnosti, které nemohl uplatnit ve své dřívější žádosti
u krajského soudu, neuvedl, v čem konkrétně spočívá hrozba újmy na jeho právech a nedostál ani
povinnosti svá tvrzení prokázat. Předání do jiného členského státu nepředstavuje v případě
stěžovatele zásah takové intenzity, který by výkon jeho práva na spravedlivý proces zásadně
eliminoval; krom toho Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasačních stížnostech zpravidla bez
jednání. Z recentní judikatury Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že obecně vyjádřený
zájem cizince na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu
s advokátem nemohou být samy o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Obecné tvrzení o tom, že stěžovatel může se zástupcem komunikovat pouze osobně,
neobstojí. Institut mezinárodní ochrany je svou povahou výjimečný a nelze jej zaměňovat
s jinými formami legalizace pobytu na území ČR.
[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského
soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené
podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§107 s. ř. s.).
[7] Dále je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně jako
samotné řízení o kasační stížnosti, ovládáno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud
je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede
ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka dohledávat či domýšlet
konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku vznesenému v návrhu
na přiznání odkladného účinku.
[8] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně
individualizován a podložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese břemeno tvrzení
i důkazní. K tomu, aby mohl být kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, proto musí stěžovatel
v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma
spočívá a jaký je její rozsah. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel musí navrhnout provedení
odpovídajících důkazů (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012-32; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje.
Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[9] Nejvyšší správní soud na tomto místě upozorňuje, že nynější návrh na přiznání
odkladného účinku spočívá převážně v doslovném převzetí obsahu návrhu na přiznání
odkladného účinku žalobě, který stěžovatel, prostřednictvím stejného právního zástupce, podal
ke krajskému soudu v listopadu roku 2020. Tento návrh přitom krajský soud zamítl usnesením
ze dne 7. 12. 2020, č. j. 19 Az 58/2020-30.
[10] Ve vztahu k hrozbě spočívající v nakažení se virem označovaným jako SARS-CoV-2
v důsledku předání do Polska stěžovatel neuvedl oproti původní žádosti v řízení před krajským
soudem nic dalšího. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje,
že tvrzení o vysokém riziku nákazy onemocněním COVID-19 v Polsku a s ní souvisejícím
nebezpečím pro zdraví, potažmo život stěžovatele, jsou ničím nepodložená a spekulativní.
Pandemií uvedeného onemocnění je ve značné míře zasažena řada států Evropy včetně
České republiky, není proto důvod v tomto mezi Polskem a Českou republikou
jakkoli rozlišovat. Krom toho nelze očekávat, že by k transferu stěžovatele do Polska došlo
v době, kdy by to z hlediska epidemiologické situace nebylo možné.
[11] Stěžovatel dále vyjádřil obavu z narušení svého práva na spravedlivý proces. I tato část
návrhu na přiznání odkladného účinku však, jak výše uvedeno, doslova kopíruje pasáž předchozí
žádosti podané ke krajskému soudu; tato pasáž nadto spočívá takřka výhradně z citací judikatury
kasačního soudu, aniž by byly citované judikaturní závěry vztaženy na konkrétní případ
stěžovatele. V této souvislosti proto postačí uvést, že podle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS,
„[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být
v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších
individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“
[12] Tvrzení o tom, že stěžovatel neovládá žádné moderní komunikační technologie a není
schopen se svým zástupcem komunikovat jinak než osobně, uplatnil stěžovatel až v žádosti
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tato tvrzení však nedoložil žádným důkazem.
S ohledem na mladý věk stěžovatele a na to, že o své neschopnosti využívat současné prostředky
komunikace na dálku musel zajisté vědět již v řízení před krajským soudem, považuje zdejší soud
uvedenou argumentaci rovněž za nevěrohodnou, ba účelovou. Lze tak uzavřít, že stěžovatel
neprokázal, že by mu bránila jakákoli překážka v tom, aby se z Polska spojil se svým advokátem
prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících efektivní komunikaci na dálku, a zajistil
tak, že jeho zástupce bude náležitě informován o všech podstatných skutečnostech a jeho vůli.
Takový postup je v době rozvinutých informačních technologií, a tím spíše s ohledem
na současnou epidemiologickou situaci, zcela běžný. Na danou věc se proto plně uplatní shora
uvedený názor rozšířeného senátu.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno
důkazní, jimiž by svůj návrh podepřel. Kasační soud se proto již nezabýval poměřováním tvrzené
újmy stěžovatele k možným újmám jiných osob a ani otázkou dotčení důležitého veřejného
zájmu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.
[14] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle §107 s. ř. s. ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutím se nikterak
nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu