ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.88.2020:46
sp. zn. 3 Azs 88/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: D. D. T., zastoupen
Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 820/45, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů
1634/3, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2019, č. j. MV-130107-5/SO-2019,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2020,
č. j. 30 A 131/2019 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Plzni (dále jen „krajský soud“) označeného v záhlaví, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2019, č. j. MV-130107-5/SO-2019, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 3. 2019, č. j. OAM-2121-27/ZR-2015. Tímto
rozhodnutím byla podle §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a podle §77 odst. 3 téhož zákona mu byla
k vycestování z území České republiky stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že výrok i odůvodnění rozhodnutí
žalované jsou přezkoumatelné. Důvodnou neshledal námitku, že správní orgány nedostatečně
zkoumaly dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán
I. stupně tuto otázkou podrobně posuzoval na stranách 4 až 10 svého rozhodnutí a rovněž
žalovaná, která se s jeho odůvodněním ztotožnila, se jí „poměrně obšírně“ zabývala. Podle krajského
soudu je přitom pochopitelné, že kromě rodinných poměrů žalobce je akcentována i jeho
dlouhodobá trestná činnost, neboť právě ta je důvodem, pro který bylo žalobci zrušeno povolení
k trvalému pobytu. K žalobcově námitce, že správní orgány měly provést jeho výslech, krajský
soud konstatoval, že žalobce neuvedl, co dalšího by jím mělo být zjištěno, a v rámci správního
řízení svůj výslech nenavrhoval, přičemž jeho provedení není obligatorním důkazním
prostředkem, pokud jej správní orgán nepotřebuje k dostatečnému zjištění skutkového stavu.
K žalobcově polemice o jeho možnosti získat nižší pobytový status pak soud uvedl, že žalobce
si mohl a měl být vědom, že dopouští-li se na zdejším území opakovaně úmyslné trestné činnosti,
je v ohrožení nejen jeho současný pobytový status, ale i možnost získat jiný. Žalobcovy námitky
týkající se nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí označil krajský soud za pokračující polemiku
s dostatečně odůvodněnými závěry správních orgánů. Krajský soud neuznal ani žalobcovu snahu
o zlehčování jím páchané trestné činnosti, neboť žalobce měl dostatečně dlouhou dobu
na seznámení se s právním řádem České republiky a své jednání nenapravil ani po několikerém
odsouzení trestním soudem. Nepřisvědčil pak ani námitkám stran aplikace tzv. výhrady veřejného
pořádku a nutnosti na žalobce hledět jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie.
Odůvodnění:
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je podle názoru krajského soudu
vybudováno na pečlivém vyhodnocení chování žalobce, které jednoznačně naplňuje
znak opakovaného narušení veřejného pořádku závažným způsobem obsažený
v §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V tomto směru označil krajský soud
za nerelevantní argument podmíněným propuštěním žalobce z výkonu trestu odnětí svobody,
neboť o něm je rozhodováno na základě trestněprávních hledisek a nevyplývá z něj,
že odsouzený nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek, jak ji má na mysli zákon o pobytu
cizinců. K žalobcovu tvrzení o spolužití s dcerou, která se o něj údajně stará a vyživuje ho, soud
doplnil, že v rámci správního řízení žalobce naopak tvrdil, že on i jeho dcery jsou zcela nemajetní,
přičemž toto své tvrzení ani nijak nedoložil. Nová tvrzení, uplatněná až v rámci žaloby, jsou pak
učiněna opožděně.
[3] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[4] Podstatnou část textu kasační stížnosti tvoří doslovně převzatá žalobní argumentace,
kterou však nelze považovat za námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srovnej například
usnesení tohoto soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63). Nejvyšší správní soud
se jí proto nemůže zabývat pro nepřípustnost. Pro stručnost tedy soud na tomto místě
zrekapituluje toliko námitky vztahující se k argumentaci krajského soudu obsažené v napadeném
rozsudku.
[5] Stěžovatel předně znovu namítá nedostatečnost zkoumání dopadu rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života a nepřiměřenost tohoto zásahu. Konkrétně rozporoval
stanovisko krajského soudu, podle kterého jeho tvrzení, že nemá ve Vietnamu žádné vazby,
přímo odporuje obsahu jím předložených listin. Stěžovatel pobýval ve Vietnamu pouze
krátkodobě, za účelem dovolené se svými dcerami, což nemůže svědčit o existenci pevného
a trvalého zázemí stěžovatele v tomto státě. K neprovedení jeho výslechu v rámci správního
řízení pak dodal, že se jednalo o řízení z moci úřední a byl to tedy výhradně správní orgán, kdo
byl povinen zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Dále pak napadal závěr
krajského soudu obsažený v bodě 41 rozsudku, podle kterého si měl být stěžovatel vědom
možných důsledků jím páchané trestné činnosti. Uvedl, že jednou z žalobních námitek byla
podrobná rekapitulace jeho trestné činnosti, při níž rozebral konkrétní intenzitu jednotlivých
provinění a svou motivaci. Touto argumentací se však krajský soud podrobněji nezabýval
a vycházel výhradně z četnosti trestně právních provinění. Ve vztahu k přiměřenosti napadeného
rozhodnutí pak stěžovatel uvedl, že český jazyk, obzvlášť právní pojmy, je pro něj velmi těžký.
Dodal, že sice své bývalé manželce nemůže příliš finančně vypomáhat, nicméně se ji snaží
psychicky podporovat a stará se o malou dceru, která trpí IgA nefropatií (jezdí jí pro léky, vozí
ji k lékaři a vypomáhá). Stěžovatel v tomto ohledu považuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Krajský soud se podle jeho názoru bez detailnějšího odůvodnění pouze
paušálně ztotožnil se závěry správních orgánů.
[6] V dalším stěžovatel opětovně předestřel svůj názor, že v jeho případě byla aplikována
tzv. výhrada veřejného pořádku rozporně s judikaturou. Nad rámec argumentace
obsažené v žalobě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 – 45. Konkrétně pak rozporoval stanovisko krajského soudu, podle kterého
byly judikatorní zásady v jeho případě respektovány a napadená správní rozhodnutí vycházela
z pečlivého hodnocení chování stěžovatele. Podle názoru stěžovatele jsou tyto závěry „v zásadě
nepřezkoumatelné“, protože on v rámci žaloby precizně argumentoval tím, z jakého konkrétního
důvodu nemohlo k naplnění aktuální hrozby narušení veřejného pořádku závažným způsobem
dojít, avšak krajský soud v podstatě jen aproboval tvrzení správních orgánů. Závěry krajského
soudu nadto nekorespondují se stavem věci ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí,
neboť především ze zprávy o dohledu probačního úředníka a z usnesení o podmíněném
propuštění vyplývá, že stěžovatel po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žije řádným
životem.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na nedostatečné vymezení žalobních
bodů, v důsledku něhož se krajský soud nemohl k námitkám stěžovatele relevantně vyjádřit.
Ke kasační námitce týkající se neprovedení výslechu stěžovatele odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018 – 32, z něhož vyplývá, že zákon
o pobytu cizinců povinnost provést výslech cizince neukládá. Neztotožnila se ani s tvrzeními
stěžovatele týkající se intenzity jím spáchané trestné činnosti. Dále žalovaná podotkla, že „jí není
zřejmé, jakým způsobem je stěžovatel schopen finančně vypomáhat své družce, když dle jeho vyjádření uvedeného
v odvolání splácí své závazky postižené exekucemi a nemá žádné úspory a na druhou stranu v rozporu s tímto
tvrzením je dle obsahu žaloby vyživován svou zletilou dcerou.“ Co se týče trestné činnosti stěžovatele,
poukázala na to, že stěžovatel pobývá na zdejším území již od roku 1996, tudíž měl dostatečnou
možnost seznámit se s právním řádem České republiky, nadto platí obecná právní zásada
ignorantia legis neminem excusat. Jeho trestnou činnost nelze označit za ojedinělý exces bagatelní
povahy. V souvislosti s argumentací stěžovatele o jeho podmínečném propuštění pak žalovaná
odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 50 A 39/2019 – 61, podle nějž skutečnost, že si cizinec odpykal svůj trest, nic nemění
na tom, že se dopustil trestné činnosti, a dále na bod 46 napadeného rozsudku.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, které jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a projednatelnými důvody, které stěžovatel
uplatnil v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel předně napadal stanovisko krajského soudu týkající se jeho vazeb ve Vietnamu,
které označil za vytržené z kontextu. Krajský soud zde konstatoval, že nemohl přehlédnout
tvrzení stěžovatele obsažené v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, podle
něhož nemá ve Vietnamu žádné vazby. Toto tvrzení podle krajského soudu odporuje obsahu
zprávy o průběhu dohledu Probační a mediační služby, v níž se uvádí, že pobýval ve Vietnamu
od srpna do října 2019. Stěžovatel pak v kasační stížnosti tvrdí, že ve Vietnamu pobýval pouze
za účelem dovolené se svými dcerami. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že ve zprávě
o průběhu dohledu, kterou sám stěžovatel předložil krajskému soudu, se výslovně uvádí,
že „od srpna do konce října 2019 byl u rodiny ve Vietnamu“. Je to tedy naopak tvrzení stěžovatele, které
je v rozporu s jím předloženou zprávou o průběhu dohledu, která výslovně zmiňuje jeho pobyt
u rodiny, a jejíž obsah stěžovatel nijak nerozporoval. Tato námitka je tedy nedůvodná. Nadto
je nutno poznamenat, že krajský soud na tuto skutečnost upozornil pouze nad rámec
konstatování, že stěžovatel po celou dobu řízení ani neuvedl, v jakém směru měla být zjištění
správních orgánů ohledně jeho rodinného zázemí deficitní. Nejedná se tak o žádný zásadní závěr,
který by sám o sobě mohl způsobit nezákonnost napadeného rozsudku.
[10] Co se týče stěžovatelova tvrzení, že se jednalo o řízení z moci úřední a byl to tedy
výhradně správní orgán, kdo byl povinen zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že opačný postup není v rozporu se závěry
vyplývajícími z judikatury, na které odkazoval krajský soud (viz odst. 38 napadeného rozsudku).
Podle nich správní orgán není povinen z vlastní iniciativy provést výslech cizince, pokud
by nemohl přinést nové skutkové okolnosti, které by mohly jakkoliv ovlivnit výsledek posouzení.
V tomto kontextu je případný též odkaz žalované na nedávný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018 – 32, v němž je výslovně konstatováno, že zákon
o pobytu cizinců povinnost provést výslech cizince neukládá, a je tudíž na správním uvážení
správního orgánu, zda k němu přistoupí či nikoli. Ani tato námitka tedy není důvodná.
[11] Pravdivým neshledal Nejvyšší správní soud ani tvrzení stěžovatele, že se krajský soud
dostatečně nezabýval jeho argumentací, týkající se intenzity jím spáchaných trestných činů
a motivace, a vycházel výhradně z četnosti jeho trestněprávních provinění. Krajský soud
v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že se neztotožňuje se snahou stěžovatele o zlehčování
jeho dlouhodobého a opakovaného páchání nikoli bagatelní trestné činnosti, tím, že jde o jednání
pramenící z nedisciplinovanosti a neznalosti právních předpisů. Nevycházel přitom toliko
z četnosti jeho provinění, což je patrné jak z části napadeného rozsudku, v níž krajský soud
podrobně rekapituluje trestní minulost stěžovatele, tak i z navazující argumentace, kdy krajský
soud opakovaně hovoří také o povaze a závažnosti jím spáchané trestné činnosti (viz body 36, 39,
či 41 napadeného rozsudku).
[12] Argumentaci stěžovatele týkající se obtížnosti českého jazyka pro jeho osobu pak Nejvyšší
správní soud nepovažuje za relevantní za situace, kdy stěžovatel pobývá v České republice již déle
než dvacet let, během kterých měl více než dostatečnou možnost se integrovat do společnosti,
a to včetně zvládnutí českého jazyka. Jím spáchanou trestnou činnost pak nelze omlouvat
neznalostí českého jazyka, nadto s přihlédnutím k povaze jím spáchaných trestných činů. Pokud
jde o samotné řízení, v něm byl stěžovatel zastoupen právním zástupcem, se kterým jistě
komunikoval a skrze nějž měl možnost řádně uplatnit svá práva a kvalifikovaně se vyjádřit.
[13] Pokud jde o žalobcovo tvrzení týkající se psychické a praktické výpomoci bývalé
manželce a zajišťování lékařské péče dceři, není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, vůči které
konkrétní části argumentace krajského soudu toto tvrzení směřuje. Ztotožňuje se však s krajským
soudem v tom směru, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav věci a zohlednily veškerá
stěžovatelem uplatněná tvrzení týkající se jeho soukromého a rodinného života. Jejich součástí
však tato argumentace nebyla a správním orgánům tak nelze vyčítat, že se těmito tvrzeními, která
byla nově uplatněna až v rámci soudního řízení, nezabývaly.
[14] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle
kterého se krajský soud pouze paušálně ztotožnil se závěry správních orgánů týkajícími se dopadu
rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a přiměřenosti tohoto zásahu.
[15] Nejvyšší správní soud dále nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že závěry krajského
soudu týkající se aplikace výhrady veřejného pořádku jsou nepřezkoumatelné. Krajský soud
se argumentaci stěžovatele obsažené v tomto žalobním bodě podrobně věnoval v bodech 43.
až 47. napadeného rozsudku. Zde přisvědčil stěžovateli, že při výkladu neurčitého právního
pojmu veřejného pořádku je nutno přihlédnout i k normám evropského práva a jejich výkladu
zastávanému judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Dospěl však k závěru, že judikatorní
závěry citované stěžovatelem byly v projednávaném případě respektovány, neboť chování
stěžovatele, který dlouhodobě a opakovaně páchal trestnou činnost, bylo správními orgány
pečlivě vyhodnoceno. Stejně tak se krajský soud svědomitě zabýval i žalobní argumentací týkající
se podmíněného propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a již v předchozí části
napadeného rozsudku se i zabýval charakterem jeho trestné činnosti, kterou podle krajského
soudu stěžovatel bagatelizoval. Vyjádřil se také k námitce stěžovatele, že je nutno jej považovat
za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Tím byla žalobní argumentace stěžovatele
v tomto bodě vyčerpána. Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu
v tomto ohledu zatížen jakýmikoli vadami.
[16] K uplatněné argumentaci stěžovatele odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, pak kasační soud toliko konstatuje, že nepřináší
do projednávané věci ničeho nového a že závěry v tomto rozsudku obsažené byly správními
orgány respektovány. Veškerá tam citovaná judikatorní kritéria byla řádně posouzena. Stěžovatel
ostatně ani neuvádí, jakým deficitem by správní rozhodnutí v tomto ohledu měla trpět.
[17] Skutečnost, že stěžovatel po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žije řádným
životem, pak nelze posuzovat tak, že by závěry napadeného rozsudku nekorespondovaly
se stavem věci ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Jak přiléhavě uvedl krajský soud,
podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody neznamená, že daný
odsouzený nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek, jak ji má na mysli zákon o pobytu cizinců.
Stěžovateli byl nadto stanoven dohled a vykonává trest obecně prospěšných prací, z čehož nelze
bez dalšího usuzovat na přesvědčení trestního soudu o napravení stěžovatele. Skutečnost,
že stěžovatel aktuálně nepáchá další trestnou činnost, je jistě možné vyhodnotit jako pozitivní,
nicméně ji nelze v projednávané věci považovat za relevantní a negující jeho předchozí jednání,
jímž naplnil znaky opakovaného narušení veřejného pořádku závažným způsobem obsaženého
v §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[18] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované, která by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, nevznikly v řízení náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 21. července 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu