ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.251.2019:37
sp. zn. 4 Ads 251/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. P., proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 30. 10. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2019, č. j. 17 Ad 22/2018 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2019, č. j. 17 Ad 22/2018 - 29,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 9. 2018, č. j. X (dále jen „rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně“), uložila žalobci podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a
provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení“), povinnost vrátit žalované přeplatek ve výši 199.884 Kč, který vznikl za období od
1. 4. 2016 do 22. 6. 2017 na starobním důchodu.
[2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla námitky žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“)
žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten shora označeným rozsudkem
zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Dospěl totiž k závěru, že činnost žalobce v Komisi investiční a životního prostředí Rady
města Frýdek-Místek (do níž byl žalobce jmenován dne 27. 11. 2014 a za kterou pobíral příjem,
v důsledku čehož byl účasten důchodového pojištění; dále jen „komise“), kterou vykonával
i poté, co mu byl ode dne 1. 4. 2016 přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku
(tzv. předčasný starobní důchod), není možné považovat za výdělečnou činnost ve smyslu §27
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
a proto byla v jeho případě podmínka pro výplatu dávek předčasného starobního důchodu
podle §37 odst. 2 téhož zákona, spočívající v nevykonávání výdělečné činnosti, splněna.
[5] Krajský soud předeslal, že pokud by byl žalobce ke dni výplaty předčasného starobního
důchodu výdělečně činný ve smyslu §27 zákona o důchodovém pojištění, byly by mu dávky
vyplaceny, ačkoliv by mu podle §37 odst. 2 tohoto zákona nenáležely; byl by tedy zásadně
povinen je vrátit. Krajský soud však také zdůraznil specifičnost posuzované situace, kdy žalobce
již před přiznáním předčasného starobního důchodu nesplňoval podmínky pro jeho výplatu,
o čemž žalovaná věděla, resp. musela vědět, jelikož žalobce svou činnost v komisi oznámil Úřadu
práce ve Frýdku-Místku (dále jen „úřad práce“) a současně za něj bylo hrazeno důchodové
pojištění žalované již před přiznáním předčasného starobního důchodu a po celou dobu výplaty
dávek předčasného starobního důchodu. Žalovaná tedy již od počátku podle krajského soudu
založila nezákonnou praxi. Krajský soud proto zkoumal, zda touto praxí mohla žalovaná vyvolat
v žalobci oprávněnou důvěru (či „legitimní očekávání“) podléhající ochraně. Vycházel přitom
z rozsudku ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, v němž se Nejvyšší správní soud
věnoval otázce, zda i nezákonná praxe správního orgánu je způsobilá vyvolat v adresátu této
praxe oprávněnou důvěru v přijatou praxi, která podléhá ochraně. Krajský soud dospěl k závěru,
že v nynějším případě byly splněny všechny podmínky vyjmenované v citovaném rozsudku,
a proto uzavřel, že žalovaná vyvolala v žalobci oprávněnou důvěru v přijatou nezákonnou praxi
žalované spočívající ve výkladu zákona o důchodovém pojištění v tom smyslu, že výkon
žalobcovy činnosti v komisi není výdělečnou činností, tedy že výkon této činnosti nebrání výplatě
dávek předčasného starobního důchodu žalobci.
III.
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatelka především uvádí, že podle §118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení platí, že byl-li občanu vyplacen starobní důchod a nebyly přitom splněny
podmínky pro výplatu tohoto důchodu stanovené zákonem o důchodovém pojištění, má plátce
důchodu vůči takovému neoprávněnému příjemci nárok na vrácení těch vyplacených částek
důchodu, které mu nenáležely. A to bez ohledu na subjektivní stránku věci, tedy bez ohledu
na zavinění takového neoprávněného příjemce. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu nastává tato odpovědnost okamžikem, kdy se naplní hypotéza ustanovení §118a odst. 2
citovaného zákona, tedy dojde k výplatě dávky, ač k tomu nebyly splněny podmínky podle §37
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Není přitom rozhodující ani to, zda neoprávněný
příjemce důchodu splnil či nesplnil svou ohlašovací povinnost podle §50 odst. 1 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jelikož ustanovení §118a odst. 2 neupravuje
ani žádné liberační důvody, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní
odpovědnosti, je podle stěžovatelky zřejmé, že v posuzovaném případě postupovala zcela
v souladu se zákonem, uložila-li žalobci povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu,
a to bez ohledu na důvod, pro který byla částka neprávem vyplacena. K žalobcovým námitkám,
že jednal v dobré víře v provázanost orgánů státní správy zabezpečujících jeho důchodové
pojištění, proto neměl krajský soud podle stěžovatelky přihlédnout.
[8] Stěžovatelka má za to, že je napadený rozsudek v rozporu s právní úpravou
i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Vytýká krajskému soudu, že se v něm opíral
o rozsudek kasačního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, který se týkal účasti
státních příslušníků Švýcarské federace na nemocenském pojištění a stanovení příslušnosti
k právním předpisům, tedy zcela skutkově i právně odlišnou problematikou od nyní posuzované
věci. Podle stěžovatelky měl naopak krajský soud v napadeném rozsudku vycházet z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2013 - 40, ze dne 20. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 13/2003 - 56, ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 Ads 96/2006 - 93, ze dne 27. 3. 2006,
č. j. 4 Ads 40/2005 - 24, ze dne 16. 2. 2006, č. j. 6 Ads 6/2005 - 61, které zcela dopadají na nyní
posuzovanou problematiku.
[9] Ač má stěžovatelka za to, že odpovědnost podle ustanovení §118a odst. 2 o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení je konstruována jako objektivní (stěžovatelka má tedy nárok
na vrácení přeplatku bez ohledu na to, zda žalobce vznik přeplatku zavinil, nebo ne, či jej zavinil
ve formě „lehké“ nedbalosti, jak dovodil krajský soud), sporuje v kasační stížnosti i další úvahy
krajského soudu ohledně „míry spoluzavinění žalobce na nezákonném jednání stěžovatelky“.
Stěžovatelka poukazuje na to, že žalobce v žádosti o předčasný starobní důchod
ze dne 20. 1. 2016 vlastnoručním podpisem stvrdil, že jeho výdělečná činnost skončila
dne 31. 1. 2012, samostatně výdělečná činnost u něj nepřichází v úvahu a ode dne 1. 4. 2016
nebude vykonávat výdělečnou činnost a nebude vykonávat ani samostatně výdělečnou činnost.
Svým podpisem rovněž vzal na vědomí poučení v žádosti uvedené, že veškeré údaje uvedl podle
pravdy, je si vědom toho, že nepravdivé údaje mohou přivodit nejen odnětí neprávem získaného
důchodu a vymáhání náhrady škody, ale i trestního stíhání. Na rozdíl od krajského soudu
nepovažuje stěžovatelka prokazatelné nesplnění ohlašovací povinnosti vůči plátci důchodu podle
§50 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení za jednání odpovídající
jednání řádného příjemce dávky starobního důchodu. Žalobce sice v minulosti informoval úřad
práce o výkonu výdělečné činnosti (k čemuž ho zavazují příslušná ustanovení zákona
o zaměstnanosti), ale plátci důchodu takovou informaci při vyplňování žádosti o předčasný
starobní důchod zamlčel, byť si byl vědom toho, o jaký typ starobního důchodu žádá.
[10] Stěžovatelka také krajskému soudu vytýká, že v napadeném rozsudku zcela pomíjí
specifický charakter předčasného starobního důchodu. Podle §31 zákona o důchodovém
pojištění náleží pojištěnci v důsledku přiznání předčasného starobního důchodu plnění
z důchodového systému o několik let dříve, než by si mohl nárokovat podle §29 a násl. téhož
zákona. Vzhledem k této skutečnosti zákonodárce stanovil pro nárok na výplatu předčasného
starobního důchodu přísnější podmínky, z nichž jednou je právě podmínka nevykonávání
výdělečné činnosti zakládající účast na pojištění (bez ohledu na výši příjmu plynoucí
z této činnosti) do dosažení důchodového věku. Žádost o přiznání předčasného starobního
důchodu má přitom zcela dispozitivní charakter a je pouze na pojištěnci, zda a od kdy o tento
důchod požádá s přihlédnutím ke všem relevantním souvislostem. S vědomím toho, že je žalobce
již při podání žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu výdělečně činný a hodlá
v této činnosti i nadále pokračovat, by stěžovatelka v souladu se zákonnými podmínkami
pro nárok na přiznání starobního důchodu a jeho výplatu po podání žalobcovy žádosti
došetřovala, zda výdělečná činnost žalobce zakládá účast na pojištění, či nikoliv. Výsledek
rozhodovací činnosti by byl poté závislý na výsledku šetření. Žalobce však ve své žádosti uvedl,
že je veden na úřadu práce a že od 1. 4. 2016 nebude vykonávat výdělečnou činnost.
[11] Podle stěžovatelky přitom není z hlediska zásady hospodárnosti řízení důvodné,
aby ověřovala všechny skutečnosti sdělované žadateli při sepisování žádosti o přiznání starobního
důchodu či později v průběhu správního řízení (tj. aby v podstatě ke každému žadateli
přistupovala s tím, že všechna jeho tvrzení jsou nepravdivá). Navíc v řadě případů se může stát,
že poživatel důchodu po nějakou dobu vykonává výdělečnou činnost, která nezakládá účast
na pojištění, ale později dojde ke změně zaměstnání nebo k překročení rozhodného příjmu
a je založena účast na pojištění. Z toho důvodu je v ustanovení §50 odst. 1 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení stanovena povinnost oprávněného nebo jiného příjemce
důchodu oznámit plátci dávky skutečnosti rozhodné pro nárok na důchod, jeho výši a výplatu.
Pokud v nynějším případě žalobce ohlásil informaci, která má vliv na nárok na výplatu dávky
důchodového pojištění, kterého je poživatelem, úřadu práce (a to cca 2 roky před podáním
žádosti o přiznání předčasného starobního důchod), nelze tento postup považovat za splnění
ohlašovací povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení. Systémy úřadu práce a stěžovatelky
nejsou propojeny, není mezi nimi založena ani zákonná ohlašovací povinnost. Stěžovatelka proto
odmítá závěr krajského soudu, že skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši či výplatu
lze oznámit kdykoliv (i před podáním žádosti) jakémukoliv orgánu a že takto učiněné oznámení
„prolamuje“ objektivní odpovědnost podle §50 odst. 1 zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení a §118a odst. 2 téhož zákona. Podle stěžovatelky ustanovení §50 odst. 1
citovaného zákona zcela jasně uvádí, že skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši
a výplatu se oznamují plátci dávky a oznamuje je oprávněný nebo jiný příjemce dávky
důchodového pojištění.
[12] Stěžovatelka zdůrazňuje, že v žalobcově případě nedošlo k porušení práva na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří podle článku 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“). Tohoto práva se totiž dá ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích
zákonů, které uvedené ustanovení provádějí. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci
si počínala v souladu se zákonem a její postup ve vztahu k žalobci nebyl diskriminační, natož
aby žalobce krátil na jeho právu na přiměřené hmotné zabezpečení.
IV.
[13] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že na doporučení úřadu práce (který
o jeho činnosti v komisi věděl od 11. 12. 2014), se obrátil na Okresní správu sociálního
zabezpečení Frýdek-Místek (dále jen „okresní správa sociálního zabezpečení“) s žádostí
o posouzení toho, zda splňuje podmínky pro odchod do předčasného starobního důchodu
k 1. 4. 2016. Následně se při vyplňování žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu řídil
radami a pokyny zde obdrženými, nic neskrýval ani nezamlčoval. Žalobce také v úvodu kasační
stížnosti poukázal na nepřesnost ve formulaci odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský
soud uvedl, že „[l]ze obecně konstatovat, že žalobce si měl být vědom, jak výdělečnou činnost definuje §27
zákona o důchodovém pojištění a upozornit na chybu při vyplňování žádosti, nicméně zjevně spoléhal
na propojenost systému evidence uchazečů o zaměstnání, kterému svou činnost řádně oznámil, a správy
důchodového pojištění a na vnitřní provázanost správy sociálního zabezpečení, kde by mělo být jasně evidováno,
že žalobce do systému důchodového pojištění přispívá, což lze posoudit jako zavinění ve formě nevědomé nedbalosti
[…].“ Podle žalobce je výraz „spoléhal se“ zavádějící, neboť byl přesvědčen o tom, že si pracovnice
okresní správy sociálního zabezpečení ověří, jak slíbila, na úřadu práce vliv jeho činnosti
pro komisi na možnost přiznání předčasného starobního důchodu, stejně jako bude ověřovat
i další údaje. Závěr krajského soudu, že se „spoléhal na propojenost systémů“ úřadu práce
a stěžovatelky, se tudíž podle žalobce nezakládá na pravdě. Tuto chybnou interpretaci
v napadeném rozsudku se přitom nyní snaží stěžovatelka v kasační stížnosti zneužít a z chybného
postupu pracovnice okresní správy sociálního zabezpečení obviňuje žalobce, který spoléhal
na údajnou komunikaci mezi správními úřady.
[14] Nesprávnou dále shledal žalobce kasační argumentaci, že vlastnoručně podepsal formulář,
kde bylo uvedeno, že jeho výdělečná činnost skončila 31. 1. 2012, samostatná výdělečná činnost
nepřichází v úvahu a že od 1. 4. 2016 nebude vykonávat žádnou výdělečnou činnost, a tudíž
je vinen neoprávněným pobíráním důchodové dávky. Zdůraznil, že žadatel sám formulář
k žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu nevyplňuje, odpovídá na otázky, které
mu z programu na počítači vybere pracovník okresní správy sociálního zabezpečení nebo potvrdí
jeho odpověď. O souboru otázek nemá žadatel přehled, neví, kam přesně směřují a nemá
ani jinou možnost se k nim vyjádřit; záleží tedy na pracovníku okresní správy sociálního
zabezpečení, které otázky žadateli položí a jaké doklady bude požadovat. Poté, co v nynějším
případě pracovnice okresní správy sociálního zabezpečení na svém počítači neobjevila informaci
o tom, že žalobce je od 1. 1. 2016 účasten na pojištění (aniž o tom věděl) a věděla,
že je registrován jako nezaměstnaný na úřadu práce, sama do počítače vyplnila datum o ukončení
výdělečné činnosti 31. 1. 2012 podle dokladu o ukončení pracovního poměru. Žalobce
s tím souhlasil, protože činnost v komisi nevykonával z důvodu výdělečné činnosti a mylně
předpokládal, že ustanovení §27 zákona o důchodovém pojištění se na něj nevztahuje. Vzhledem
k tomu, že byl dlouhodobě nezaměstnaný a po operaci páteře, tvrdil pracovnici, že samostatná
výdělečná činnost nepřichází v úvahu a že od 1. 4. 2016 nebude vykonávat žádnou výdělečnou
činnost. Jak vyjádřil i krajský soud, uvedené odpovědi směřují k tomu, že žadatel o předčasný
starobní důchod se zavazuje nezahájit výdělečnou činnost po přiznání předčasného starobního
důchodu. Po přiznání předčasného starobního důchodu měl žalobce za to, že jeho žádost byla
stěžovatelkou řádně přezkoumána, a tudíž se utvrdil v tom, že jeho činnost v komisi skutečně
nemá vliv na jeho zákonný nárok na přiznání předčasného starobního důchodu. Jelikož
po přiznání předčasného starobního důchodu žádnou výdělečnou činnost nezahájil a podmínky
pro přiznání zůstaly stejné, nebyl povinen postupovat podle §50 odst. 1 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, tedy splnit ohlašovací povinnost.
[15] Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatelky, že napadený rozsudek je v rozporu
se zněním ustanovení §118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Zdůraznil, že nezneužil sociálních dávek, ale stěžovatelka řadou svých pochybení uvedla žalobce
v omyl a znemožnila mu prokázat vše potřebné k posouzení toho, zda má zákonný nárok
na přiznání předčasného starobního důchodu. Stěžovatelka svým jednáním od počátku založila
nezákonnou praxi, ač měla ve svých evidencích k dispozici všechny rozhodné skutečnosti.
Stěžovatelka proto nesplnila povinnosti jí uložené ustanovením §83 odst. 1 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení; konkrétně nerozhodla správně o žádosti sepsané pracovnicí
okresní správy sociálního zabezpečení, neprověřila ji a nedoplnila chybějící údaje. Stěžovatelka
se však snaží odpovědnost za nedostatečné přezkoumání žádosti a nesprávné rozhodnutí
o ní přenést na žalobce. K tomu žalobce uvedl, že veřejný ochránce práv považuje
za nepřijatelné, aby se správní orgán ve smyslu zásady „neznalost zákona neomlouvá“ zcela
vyvázal z odpovědnosti za svou svěřenou činnost, resp. aby zákonnost a správnost rozhodnutí
v plném rozsahu přenášel na pojištěnce.
[16] Žalobce má tedy s ohledem na předestřené skutečnosti za to, že napadený rozsudek
vadou nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nevykazuje, a navrhl proto Nejvyššímu
správnímu soudu zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že podmínky
pro výplatu dávek tzv. předčasného starobního důchodu podle §37 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, na který žalobci vznikl podle §31 téhož zákona nárok, žalobce v období
od 1. 4. 2016 do 22. 6. 2017 splňoval, neboť jeho činnost v komisi nebylo možné považovat
za výdělečnou činnost ve smyslu §27 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka totiž podle
krajského soudu žalobci i přes skutečnost, že ten již před přiznáním předčasného starobního
důchodu nesplňoval podmínky pro jeho výplatu, neboť pracoval pro komisi a dostával
za to odměnu (o čemž stěžovatelka věděla, resp. měla vědět, jelikož to žalobce oznámil úřadu
práce a bylo za něj hrazeno důchodové pojištění), přiznala předčasný starobní důchod,
tedy v něm vyvolala oprávněné přesvědčení o tom, že výkon činnosti v komisi není výdělečnou
činností ve smyslu §27 zákona o důchodovém pojištění, a tudíž nebrání výplatě dávek
předčasného starobního důchodu; tato oprávněná žalobcova důvěra proto podle krajského soudu
podléhala ochraně.
[20] Spornou v nynější věci je tedy otázka, zda činnost žalobce v komisi byla v posuzovaném
období výdělečnou činností ve smyslu §27 zákona o důchodovém pojištění, či nikoliv,
a s ohledem na to, zda žalobci, kterému podle §31 tohoto zákona vznikl nárok na předčasný
starobní důchod, náležela v tomto období jeho výplata ve smyslu §37 odst. 2 téhož zákona.
Stěžovatelka je přesvědčená o tom, že žalobcova činnost v komisi byla výdělečnou činností,
a proto žalobci výplata předčasného starobního důchodu nenáležela. Žalobce má ve shodě
s krajským soudem za to, že jeho činnost v komisi nebylo možné pro pochybení stěžovatelky
(spočívající v tom, že mu i přes vědomost o jeho činnosti v komisi přiznala a vyplácela předčasný
starobní důchod, a založila v něm tak oprávněnou důvěru v závěr, že výkon činnosti v komisi
není výdělečnou činností ve smyslu §27 zákona o důchodovém pojištění) za výdělečnou činnost
ve smyslu §27 citovaného zákona považovat, a tudíž mu náležela výplata předčasného starobního
důchodu.
[21] Podle §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že výplata starobního důchodu,
na který vznikl nárok podle §31 (předčasný starobní důchod; poznámka Nejvyššího správního
soudu), nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována
podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci […]. Výdělečnou činností se podle §27 téhož
zákona rozumí činnost osob uvedených v §5 odst. 1 a v §5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast
na pojištění.
[22] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobci byl od 1. 4. 2016 do 22. 6. 2017
(než dne 23. 6. 2017 dovršil důchodový věk podle §32 zákona o důchodovém pojištění) vyplácen
předčasný starobní důchod přiznaný podle §31 zákona o důchodovém pojištění, že žalobce
byl v tomtéž období členem Komise investiční a životního prostředí Rady města Frýdek-Místek
pro volební období 2014 – 2018, do níž byl jmenován dne 27. 11. 2014, ani o tom, že tato
činnost založila žalobcovu účast na důchodovém pojištění.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení
a obsahu správního spisu (zejména pak oznámení okresní správy sociálního zabezpečení
ze dne 19. 6. 2018 a přiloženého hlášení o zaměstnání poživatele předčasného starobního
důchodu ze dne 4. 5. 2018) k dílčímu závěru, že žalobce v době, kdy mu byl od 1. 4. 2016
do 22. 6. 2017 vyplácen předčasný starobní důchod, vykonával výdělečnou činnost ve smyslu §27
zákona o důchodovém pojištění. Byly totiž naplněny obě podmínky stanovené tímto
ustanovením k tomu, aby jeho činnost pro komisi mohla být považována za výdělečnou činnost.
Zaprvé, žalobcova činnost pro komisi spadala do kategorie činností osob uvedených v §5 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění [konkrétně pod písm. d), jako činnost osob, které podle
zvláštního zákona „vykonávají veřejnou funkci mimo pracovní nebo služební poměr, pokud se na jejich pracovní
vztah vztahuje ve stanoveném rozsahu zákoník práce a nejsou uvedeny v písmenech g) až i) a o) až s)“].
Zadruhé, tato činnost byla vykonávána v rozsahu, který zakládal účast na pojištění podle §8
citovaného zákona ve spojení s §5 písm. a) bod 11. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, ve spojení s §6 téhož zákona. S ohledem na znění ustanovení §37 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění tudíž žalobci výplata předčasného starobního důchodu od 1. 4. 2016
do 22. 6. 2017 pro souběžný výkon výdělečné činnosti nenáležela.
[24] Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zakládá v §118a plátci důchodu
vůči jeho příjemci nárok na vrácení částek důchodu neprávem vyplacených nebo nenáležejících.
Podle §118a odst. 1 tohoto zákona je nárok na vrácení neprávem vyplacených částek důchodu
(nebo vyšších částek než náležejí) dán tehdy, jestliže důchod byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší
částce, než náležel, proto, že příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal
důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem
nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část
byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel.
[25] Podle §118a odst. 2 téhož zákona platí, že jestliže byl občanu vyplácen starobní důchod
a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu
tohoto důchodu (poznámkou pod čarou zde zákon výslovně odkazuje na ustanovení §37 zákona
o důchodovém pojištění, upravující souběh starobního důchodu a příjmem z výdělečné činnosti),
má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního
důchodu, které nenáležely. Na nyní posuzovaný případ tedy dopadá právě zmíněný §118a odst. 2
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
[26] Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjádřil, že ustanovení §118a
odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obecně zakládá nárok plátce
důchodu na vrácení neprávem vyplacených částek důchodu příjemcem důchodu. Je založen
na subjektivní odpovědnosti příjemce důchodu a je podmíněn tím, že příjemce nesplnil některou
jemu uloženou povinnost a současně přijal důchod, ačkoliv musel z okolností předpokládat,
že mu byl vyplacen neprávem, nebo vědomě jiným způsobem způsobil neoprávněné vyplacení
důchodu.
[27] Naproti tomu nárok plátce důchodu vůči příjemci důchodu podle §118a odst. 2 téhož
zákona je samostatnou skutkovou podstatou. Toto ustanovení ve spojení s ustanovením §37
zákona o důchodovém pojištění zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního
důchodu vrátit plátci důchodu ty vyplacené dávky, které mu nenáležely, tj. byly mu vyplaceny,
ač pro výplatu těchto dávek nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém
pojištění. Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde tedy spojen s hmotněprávní úpravou, jejímž
záměrem je zabránit souběhu výplat starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti
bez ohledu na subjektivní stránku věci, a tedy bez ohledu na zavinění. Ustanovení §118a odst. 2
citovaného zákona nezná ani žádné liberační důvody, které by mohly být případnou příčinou
zproštění této objektivní právní odpovědnosti příjemce dávky (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003 - 40, ze dne 17. 6. 2004,
č. j. 1 Ads 12/2003 - 42, nebo ze dne 16. 2. 2006, č. j. 6 Ads 6/2005 - 61).
[28] Podmínky vzniku přeplatku na důchodu podle §118a odst. 1 a 2 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení přitom nelze volně zaměňovat ani je aplikovat současně; z povahy věci
je to ostatně vyloučeno. Pokud je totiž vznik přeplatku podle §118a odst. 2 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení postaven na přísném objektivním principu (tedy bez ohledu na zavinění
příjemce důchodu), nelze v takovém případě aplikovat prvky obsažené v §118a odst. 1 zákona
o organizaci sociálního zabezpečení, který naopak zjevně stojí na principu zavinění, neboť
pro svou aplikaci vyžaduje, aby příjemce dávky o relevantních skutečnostech věděl nebo měl
či musel vědět. Předpokladem objektivní odpovědnosti nemůže být zavinění, neboť potom
by se nejednalo o objektivní odpovědnost, ale o odpovědnost subjektivní. Jestliže jsou
tedy splněny podmínky §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, nelze zároveň
aplikovat §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, který je vystaven
na subjektivní odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 6 Ads 47/2017 - 24).
[29] Jak již kasační soud výše vyložil, v nyní posuzovaném případě byl žalobci vyplácen
předčasný starobní důchod přiznaný podle §31 zákona o důchodovém pojištění, ač ve stejném
období vykonával výdělečnou činnost ve smyslu §27 téhož zákona. Tedy i přesto, že pro výplatu
předčasného starobního důchodu nebyly splněny shora nastíněné podmínky stanovené zákonem
o důchodovém pojištění. S ohledem na znění ustanovení §37 odst. 2 citovaného zákona
ve spojení s §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení tudíž žalobci výplata
starobního důchodu po dobu výkonu výdělečné činnosti nenáležela. Je proto povinen vyplacené
dávky předčasného starobního důchodu, jež mu nenáležely, plátci důchodu (stěžovatelce) vrátit.
Žalobce přitom, jak výše vyloženo, nese za neoprávněně vyplacené dávky předčasného
starobního důchodu objektivní odpovědnost (nezávisející na jeho zavinění). Tato odpovědnost
nastala již v okamžiku, kdy byla naplněna hypotéza právní normy vyjádřená v §118a odst. 2
zákona o organizaci sociálního zabezpečení. Pro nastoupení sekundárního odpovědnostního
právního vztahu tedy postačilo pouhé vyplacení neoprávněných dávek, a to v důsledku toho,
že nebyly splněny podmínky §37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
[30] Pro posouzení věci je tudíž zcela nerozhodné, zda přeplatek na dávce vznikl zaviněním
žalobce (např. tím, že při sepisování žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu nesdělil
pracovnici okresní správy sociálního zabezpečení všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení
žádosti, zejména pak, že pracuje pro komisi), nebo pochybením pracovnice okresní správy
sociálního zabezpečení (která výkon výdělečné činnosti žalobce v komisi neověřila či nezjistila),
či snad pochybením stěžovatelky, která žalobci předčasný starobní důchod přiznala a následně
mu vyplácela dávky předčasného starobního důchodu. Podstatné je pouze to, že dávky
předčasného starobního důchodu byly žalobci vypláceny, aniž podle zákonné úpravy žalobci
v uvedené době náležely (obdobně se již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. i v rozsudku
ze dne 27. 3. 2006, č. j. 4 Ads 40/2005 - 24).
[31] Nejvyšší správní soud si je vědom jistého nepříznivého dopadu správních rozhodnutí
na ekonomickou situaci žalobce, avšak musí trvat na tom, aby byla dodržena dikce §118a odst. 2
zákona o organizaci sociálního zabezpečení, podle kterého (s ohledem na skutkové okolnosti
případu) žalobce musel pro účely výplaty předčasného starobního důchodu přiznaného podle
§31 zákona o důchodovém pojištění splňovat podmínku spočívající v nevykonávání výdělečné
činnosti. Jestliže žalobce vykonával činnost, která naplňovala znaky výdělečné činnosti podle
zákona o důchodovém pojištění (není přitom rozhodné, kdy tato započala), potom byly naplněny
podmínky §118a odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení pro uložení povinnosti
vrátit takto vzniklý přeplatek na starobním důchodu stěžovatelce.
[32] Krajský soud tedy s ohledem na výše předestřené závěry v napadeném rozsudku pochybil,
zvažoval-li nad rámec závěru o objektivní odpovědnosti žalobce za přeplatek na dávkách
předčasného starobního důchodu další okolnosti, konkrétně zavinění orgánů sociálního
zabezpečení, a dovodil-li, že pochybení stěžovatelky spočívající v přiznání předčasného důchodu
žalobci i přes to, že nebyly splněny podmínky zákona o důchodovém pojištění, založilo v žalobci
oprávněnou důvěru v závěr, že jeho činnost pro komisi nebyla výdělečnou činností podle §27
zákona o důchodovém pojištění, a tudíž bylo nutné v nynějším případě tuto činnost nepovažovat
za překážku přiznání předčasného starobního důchodu podle §37 odst. 2 téhož zákona.
[33] Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 -
159, z nichž krajský soud v napadeném rozsudku vycházel, jsou nadto pro posouzení nynější věci
nepřiléhavé. Kasační soud se v citovaném rozsudku zabýval otázkou, zda je i nezákonná praxe
správního orgánu způsobilá vyvolat v adresátu této praxe oprávněnou důvěru v přijatou praxi.
V posuzovaném případě však nebyla přezkoumávána žádná správní praxe správního orgánu ve
smyslu tohoto rozsudku (v němž šlo o správní praxi stěžovatelky vůči plátcům pojistného, tedy
vůči mnoha subjektům), ale o jedno rozhodnutí o přiznání předčasného starobního důchodu, na
podkladě kterého byly následně žalobci vypláceny dávky, a o související rozhodnutí o povinnosti
žalobce vrátit přeplatek na starobním důchodu. Nad rámec uvedeného kasační soud doplňuje, že
i v citovaném rozsudku nakonec Nejvyšší správní soud vyslovil, že zájem na zachování statu quo
nelze shledat ochranyhodným při vědomí, že znamená popření principu legality.
[34] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na uvedené skutečnosti uzavírá, že kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl v posuzované věci naplněn.
VI.
[35] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 části věty první
před středníkem s. ř. s. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tedy s ohledem na závěry uvedené výše opětovně
posoudí žalobu v rozsahu uplatněných žalobních bodů a poté znovu rozhodne.
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu