ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.345.2020:38
sp. zn. 4 Ads 345/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: REDEK s.r.o.,
IČ 05504708, se sídlem Prokopka 176/2, Praha 9, zast. Mgr. Jiřím Čížkem, advokátem, se sídlem
Riegrova 223/20, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. A. V., o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2018, č. j. MPSV-2018/229680-422/2, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 10 Ad 3/2019 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 8.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
Mgr. Jiřího Čížka.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Úřad práce České republiky - generální ředitelství (dále jen „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 2. 10. 2018, č. j. UPCR-2018/71336/3, podle §63 odst. 2 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“), odňal žalobkyni povolení ke zprostředkování zaměstnání, udělené jeho
předchozím rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018, č. j. UPCR-2018/25730/6 (dále jen „povolení
ke zprostředkování zaměstnání“), z důvodu porušení povinnosti stanovené v §58a zákona
o zaměstnanosti, jehož se žalobkyně dopustila tím, že zprostředkovávala zaměstnání
bez sjednaného pojištění.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 12. 2018, č. j. MPSV-2018/229680-422/2, podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 10 Ad 3/2019 - 57, rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud mimo jiné přisvědčil námitce žalobkyně, že správní
orgány nezjistily, zda skutečně zprostředkovávala zaměstnání bez sjednaného pojištění podle
§58a zákona o zaměstnanosti. Podle městského soudu zákonodárce stanovil v §63 odst. 2
písm. d) zákona o zaměstnanosti pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání
agenturou práce tři podmínky, a to, že i) právnická/fyzická osoba má povolení
ke zprostředkování zaměstnání, ii) tato osoba zprostředkovává zaměstnání a iii) bez sjednaného
pojištění podle §58a téhož zákona. Správní orgány přitom vyložily ve svých rozhodnutích
předmětné ustanovení zákona o zaměstnanosti bez ohledu na druhou podmínku,
podle níž je potřeba použitý pojem „zprostředkovává“ vykládat jako faktickou a skutečnou činnost
spočívající v poskytování služby zprostředkování zaměstnání. Podle městského soudu je ostatně
tentýž pojem použit i v §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti, jehož výklad provedený
v posuzovaném případě správními orgány by vedl k absurdním důsledkům spočívajícím
v automatickém odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání při pozastavení výkonu činnosti
agentury práce. Ze znění odkázaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je přitom zřejmé, že má
na mysli pouze faktickou činnost spočívající ve zprostředkovávání zaměstnání, přičemž není
důvodu se domnívat, že by se význam obou pojmů v tomtéž ustanovení zákona o zaměstnanosti
měl lišit.
[5] Pokud jde o rozhodný okamžik, k němuž má mít agentura práce sjednáno pojištění
podle §58a zákona o zaměstnanosti, není podle městského soudu ke splnění této povinnosti
v předmětném zákoně stanovena žádná konkrétní lhůta. Pokud měly správní orgány
za to, že žalobkyně měla mít toto pojištění sjednáno již ke dni nabytí právní moci rozhodnutí
o udělení povolení ke zprostředkovávání zaměstnání, pak tento výklad postrádá oporu v zákoně
o zaměstnanosti. Jediná konkrétní lhůta je totiž stanovena v §58a odst. 2 zákona o zaměstnanosti
ohledně povinnosti doložit Úřadu práce České republiky sjednání tohoto pojištění, z čehož plyne,
že v zájmu splnění uvedené povinnosti je agentura práce povinna sjednat pojištění
před uplynutím lhůty dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení
ke zprostředkování zaměstnání.
[6] Městský soud dále poukázal na smysl a účel §58a zákona o zaměstnanosti, který slouží
k posílení právní jistoty a zajištění práva na mzdu ve prospěch agenturních zaměstnanců.
Povinnost sjednat příslušné pojištění tak odpovídá nejpozději okamžiku zahájení faktického
zprostředkovávání zaměstnání, tj. zaměstnání konkrétních fyzických osob za účelem výkonu
práce pro uživatele. Takto sjednané pojištění musí agentura práce doložit do dvou měsíců
ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání. Porušení
povinnosti podle §58a odst. 2 zákona o zaměstnanosti má jen pořádkový charakter a může
být postihováno sankcí podle §140 odst. 1 písm. f) téhož zákona jako přestupek.
[7] Nepředložila-li proto žalobkyně ve stanovené lhůtě doklad o sjednání předmětného pojištění,
nelze mít podle městského soudu automaticky za to, že taktéž zprostředkovávala zaměstnání
bez tohoto pojištění. V souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §3 a §50 odst. 3
správního řádu jsou pak správní orgány povinny shromáždit odpovídající podklady prokazující
závěr, že agentura práce skutečně zprostředkovávala zaměstnání bez sjednaného pojištění.
V posuzovaném případě však v důsledku nesprávného výkladu §58a a 63 odst. 2 písm. d) zákona
o zaměstnanosti správní orgány tyto skutečnosti vůbec neposuzovaly, a proto ani nezjistily
dostatečně skutkový stav věci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost, v níž označil důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, stěžovatel namítl,
že všechny agentury práce, kterým bylo uděleno povolení ke zprostředkování zaměstnání, mají
povinnost mít sjednáno pojištění podle §58a odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, a to nejpozději
ke dni právní moci rozhodnutí o udělení tohoto povolení. Od tohoto okamžiku je totiž agentura
práce oprávněna ke zprostředkovávání zaměstnání a vztahují se na ni veškerá práva a povinnosti
s tím související. Lhůta stanovená v §58a odst. 2 zákona o zaměstnanosti se vztahuje výlučně
k povinnosti doložit sjednání tohoto pojištění, nikoli k samotné povinnosti pojištění sjednat.
Uvedené vyplývá také ze skutečnosti, že podle předmětného ustanovení je agentura práce
povinna pojištění sjednat i pro její budoucí zaměstnance. Lhůta k doložení sjednání pojištění
současně běží ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování
zaměstnání, nikoli ode dne započetí zprostředkovatelské činnosti. Žalobkyně
však v posuzovaném případě neprokázala, že by splnila byť její první povinnost spočívající
ve sjednání pojištění podle §58a zákona o zaměstnanosti.
[9] Povinnost sjednat pojištění byla podle stěžovatele do zákona o zaměstnanosti vložena novelou
zákona č. 347/2010 Sb., a to s účinností ode dne 1. 1. 2011. Tomu odpovídalo ustanovení §63
odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti, jež bylo dále modifikováno s účinností
ode dne 29. 7. 2017 tak, že došlo k odstranění důvodu odejmutí povolení ke zprostředkování
zaměstnání spočívajícího v nedoložení sjednání pojištění ve stanovené lhůtě. Toto pochybení
bylo nadále postihováno jako přestupek podle §140 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti.
Agentura práce, která však nesplnila její prvotní povinnost předmětné pojištění sjednat, byla
považována za osobu zprostředkovávající zaměstnání bez povinného pojištění. Stěžovatel dále
odkázal na metody výkladu právních norem a konstatoval, že městský soud vyložil relevantní
ustanovení zákona o zaměstnanosti bez ohledu na jejich smysl a účel i základní výkladové indicie
obsažené v důvodové zprávě. Důsledkem takového výkladu by byla reálná neaplikovatelnost
§58a odst. 2 věty druhé zákona o zaměstnanosti. Agentura práce by totiž mohla pojištění sjednat
až ve chvíli, kdy by začala fakticky zprostředkovávat zaměstnání, tedy například až po uplynutí
půl roku ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Není tak rozhodující, zdali žalobkyně fakticky zprostředkovatelskou činnost vykonávala,
nýbrž že byla ke zprostředkování zaměstnání oprávněna.
[10] Stěžovatel dále konstatoval, že pouhé nesplnění povinnosti doložit sjednání pojištění
ve stanovené lhůtě nepostačuje k odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání.
Tato skutečnost však vyvolává důvodné podezření o nesplnění prvotní povinnosti agentury práce
toto pojištění sjednat. V posuzovaném případě přitom žalobkyně neprokázala, že by předmětné
pojištění sjednala, přičemž nedoložila v tomto směru žádný doklad, ačkoli o svých povinnostech
byla řádně poučena. Žalobkyně tak neučinila ani dodatečně v průběhu řízení o odnětí povolení.
Ze skutkových okolností posuzovaného případu je tak zřejmé, že žalobkyně povinné pojištění
v rozporu se zákonem o zaměstnanosti nesjednala.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výklad relevantních ustanovení zákona
o zaměstnanosti provedený stěžovatelem nemá oporu v jeho znění. Povinnost sjednat pojištění
podle §58a zákona o zaměstnanosti totiž má pouze agentura práce, nikoli žadatel o povolení
ke zprostředkování zaměstnání. Logicky tak nastává situace, kdy agentura práce předmětné
pojištění ještě nemá a sjedná jej až s určitou časovou prodlevou ode dne právní moci rozhodnutí
o povolení ke zprostředkování zaměstnání. Lhůtu ke splnění této povinnosti pak lze dovodit
z §58a odst. 2 zákona o zaměstnanosti, respektive z §63 odst. 2 písm. d) téhož zákona, podle
kterého bude odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání agentuře práce, která
zprostředkovává zaměstnání bez sjednaného povinného pojištění. Z výše uvedeného je zřejmé,
že agentura práce je povinna sjednat předmětné pojištění do okamžiku zahájení faktické
zprostředkovatelské činnosti, v opačném případě totiž ani nemůže vzniknout situace popsaná
v §58a odst. 1 zákona o zaměstnanosti, tedy že dočasně přidělenému zaměstnanci nevznikne
právo na plnění. Dále se žalobkyně ztotožnila se závěry městského soudu a zdůraznila,
že stěžovatel porušuje §2 odst. 4 správního řádu, pokud v ostatních obdobných případech
postupoval zcela odlišně.
[13] S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
[14] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že pro odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání žalobkyni byla rozhodná pouze skutečnost, že tímto povolením
žalobkyně disponovala, nikoli skutečnost, zdali vykonávala faktickou zprostředkovatelskou
činnost. Výklad pojmů „zprostředkování zaměstnání“ a „zprostředkovává“ je totiž zásadní pro další
posouzení věci.
[17] Podle §14 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, se zprostředkováním zaměstnání rozumí
a) vyhledání zaměstnání pro fyzickou osobu, která se o práci uchází, a vyhledání zaměstnanců pro zaměstnavatele,
který hledá nové pracovní síly, b) zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, kterým
se rozumí jiná právnická nebo fyzická osoba, která práci přiděluje a dohlíží na její provedení (dále jen "uživatel")
a c) poradenská a informační činnost v oblasti pracovních příležitostí. Podle odstavce druhého
téhož ustanovení, za zprostředkování zaměstnání podle odstavce 1 písm. b) se rovněž považuje, je-li cizinec
vyslán svým zahraničním zaměstnavatelem k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy
s českou právnickou nebo fyzickou osobou a obsahem této smlouvy je pronájem pracovní síly.
[18] Podle uvedeného ustanovení platí, že zprostředkováním zaměstnání se rozumí určitá předem
popsaná činnost směřující k zaměstnání určité osoby u uživatele, a to včetně vyhledání příslušné
pracovní pozice a odpovídající poradenské činnosti. Je proto zřejmé, že zprostředkováním
zaměstnání je potřeba rozumět určitou činnost či faktické úkony vykonávané agenturou práce,
jež k takové činnosti získala příslušné oprávnění. Z citovaného ustanovení naopak nelze dovodit,
že za zprostředkování zaměstnání je nutné označit již skutečnost, že agentura práce disponuje
povolením ke zprostředkování zaměstnání. Jinými slovy, pokud by zákonodárce
zamýšlel, aby zprostředkování zaměstnání nespočívalo v určité předem vymezené činnosti, jistě
by do zákona o zaměstnanosti včlenil ustanovení, podle něhož by se zprostředkovatelskou
činností rozumělo držení příslušného povolení.
[19] Podle §58a odst. 1 zákona o zaměstnanosti, agentura práce, které bylo uděleno povolení
ke zprostředkování zaměstnání podle §14 odst. 1 písm. b), je povinna sjednat pojištění záruky pro případ svého
úpadku (dále jen „pojištění“), na základě něhož vzniká dočasně přidělenému zaměstnanci právo na plnění
v případě, kdy mu agentura práce z důvodu svého úpadku nevyplatila mzdu. Podle odstavce druhého
téhož ustanovení, agentura práce podle odstavce 1 je povinna sjednat pojištění ve výši zajišťující výplatu mzdy
nejméně do výše trojnásobku průměrného měsíčního čistého výdělku všech svých zaměstnanců, které dočasně
přiděluje nebo které bude dočasně přidělovat k výkonu práce u uživatele. Sjednání pojištění je agentura práce
povinna doložit generálnímu ředitelství Úřadu práce do 2 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o povolení
ke zprostředkování zaměstnání.
[20] Podle §63 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, Úřad práce rozhodnutím povolení
ke zprostředkování zaměstnání odejme, jestliže právnická nebo fyzická osoba zprostředkovává zaměstnání
bez sjednaného pojištění podle §58a.
[21] Ve znění §63 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti je uvedena formulace „zprostředkovává
zaměstnání bez sjednaného pojištění“. Městský soud přitom správně poukázal na skutečnost,
že tentýž pojem „zprostředkovává“ je použit taktéž v písmenu f) téhož ustanovení.
Podle stěžovatele je pro odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání rozhodné pouze
to, že žalobkyně byla ke zprostředkovatelské činnosti oprávněna, nikoli otázka případného
výkonu faktické činnosti. Vzhledem k výše uvedenému však takovému výkladu §63 odst. 2
písm. d) zákona o zaměstnanosti nelze přisvědčit.
[22] Nejvyšší správní soud výše s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti
konstatoval, že za zprostředkování zaměstnání je potřeba rozumět určitou zákonem předem
popsanou činnost spočívající v zaměstnání fyzických osob u uživatele. Stěžovatel však v rozporu
s touto skutečností pojem „zprostředkovává zaměstnání“ ztotožňuje pouze s držením oprávnění
ke zprostředkovatelské činnosti. Takový výklad však nemá oporu v zákoně, jak již správně
konstatoval městský soud s odkazem na §63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti, a naopak
by vedl k absurdním důsledkům spočívajícím v automatickém odnětí povolení
ke zprostředkování zaměstnání v případě, kdy by agentura práce disponovala předmětným
povolením, avšak přerušila svou činnost. Použil-li současně zákonodárce v jediném ustanovení
totožné pojmy, nelze mít za to, že jejich význam je odlišný.
[23] Uvedené úvahy jsou současně zásadní pro stanovení rozhodného okamžiku, k němuž musí
mít agentura práce příslušné pojištění sjednáno. Stěžovatel totiž namítl, že žalobkyně
byla povinna sjednat pojištění podle §58a zákona o zaměstnanosti nejpozději ke dni právní moci
rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání, jelikož od tohoto okamžiku
má agentura zákonem o zaměstnanosti stanovena konkrétní práva i odpovídající
povinnosti.Toto pojištění pak má povinnost sjednat i pro své budoucí zaměstnance. V opačném
případě již od uvedeného okamžiku zprostředkovává zaměstnání bez příslušného povolení.
[24] Městský soud správně konstatoval, že zákon o zaměstnanosti v žádném ze svých ustanovení
neurčil konkrétní lhůtu pro sjednání pojištění podle §58a téhož zákona. Pouze v odstavci
druhém větě druhé tohoto ustanovení je stanovena povinnost agentury práce doložit sjednání
příslušného pojištění do dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení
ke zprostředkování zaměstnání. Porušení této povinnosti je pak postihováno jako přestupek
podle §140 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti.
[25] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že jelikož §63 odst. 2
písm. d) zákona o zaměstnanosti agentuře práce zapovídá zprostředkovávání zaměstnání
bez sjednaného pojištění, je nutné, aby toto pojištění měla sjednáno k okamžiku zahájení
konkrétní zprostředkovatelské činnosti. V opačném případě je dán důvod pro odnětí jejího
povolení ke zprostředkování zaměstnání. Nejzazším časovým okamžikem pro sjednání
předmětného pojištění je uplynutí dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o udělení
povolení ke zprostředkování zaměstnání, které je současně agentura práce povinna doložit, jinak
jedná v rozporu s §58a odst. 2 větou druhou zákona o zaměstnanosti.
[26] Je tak třeba odmítnout námitku stěžovatele, že podle výkladu městského soudu by agentuře
práce stačilo sjednat pojištění podle §58a zákona o zaměstnanosti až po uplynutí například půl
roku ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání,
čímž by se stalo předmětné ustanovení neaplikovatelným. Agentura práce je totiž nejpozději
do dvou měsíců od uvedeného dne povinna doložit sjednání tohoto pojištění, jinak se vystavuje
hrozbě sankce za přestupek podle §140 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Současně
je potřeba přisvědčit tvrzení stěžovatele, že dvouměsíční lhůta podle §58a odst. 2 věta druhá
zákona o zaměstnanosti běží ode dne právní moci rozhodnutí o udělení povolení
ke zprostředkování zaměstnání, nikoli až od zahájení faktické zprostředkovatelské činnosti
agenturou práce. To ostatně městský soud v odůvodnění jeho rozsudku vůbec netvrdil. Nicméně
nedoložení sjednání pojištění v uvedené dvouměsíční lhůtě zakládá toliko odpovědnost agentury
práce za přestupek podle §140 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti, avšak nikoliv důvod
pro odnětí jejího povolení ke zprostředkování zaměstnání postupem podle §63 odst. 2 písm. d)
téhož zákona.
[27] Uvedené úvahy totiž korespondují se smyslem a účelem pojištění sjednaného k zajištění
mzdových nároků zaměstnanců agentury při jejím úpadku podle §58a zákona o zam ěstnanosti.
Nevykonává-li totiž agentura práce dosud žádnou zprostředkovatelskou činnost či nemá-li zatím
žádné zaměstnance k přidělení uživateli, tak žádné mzdové nároky ohroženy ani být nemohou.
Stěžovatel tak bez bližšího důvodu lpí na povinnosti mít sjednáno pojištění nejpozději ke dni
právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání, aniž by reflektoval
skutečný smysl předmětného pojištění. Stěžovatel jen vyjádřil obavu z neaplikovatelnosti §58a
odst. 2 zákona o zaměstnanosti, aniž by zvážil pravý účel sjednání pojištění agenturou práce.
[28] Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že výklad §58a a §63
odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti provedený správními orgány nemá oporu v zákoně.
Ten totiž v žádném ze svých ustanovení nestanoví povinnost mít sjednáno pojištění nejpozději
ke dni právní moci rozhodnutí o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání ani oprávnění
Úřadu práce České republiky odejmout povolení ke zprostředkování zaměstnání při nesplnění
takové údajné povinnosti.
[29] V posuzovaném případě tak bylo třeba mít za jednoznačně prokázané, zdali žalobkyně
zprostředkovávala zaměstnání bez sjednaného pojištění, jak stanoví §63 odst. 2 písm. d) zákona
o zaměstnanosti, neboť k odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání nestačila pouhá
skutečnost, že žalobkyně neprokázala uzavření pojištění ve lhůtě uvedené v §58a odst. 2 zákona
o zaměstnanosti. Jinými slovy, zákon o zaměstnanosti v §63 odst. 2 písm. d) za důvod pro odnětí
povolení ke zprostředkování zaměstnání stanoví pouze předchozí zprostředkovávání zaměstnání
bez sjednaného pojištění, nikoli nesjednání pojištění v dvouměsíční lhůtě. Pokud by zákonodárce
zamýšlel obdobně postihovat také nesjednání pojištění ve lhůtě podle §58a odst. 2 zákona
o zaměstnanosti, měl tak učinit jasnou zákonnou formulací.
[30] Žalovaný ani správní orgán I. stupně v důsledku svého nesprávného výkladu předmětných
ustanovení zákona o zaměstnanosti však vůbec nezjišťovali, zdali žalobkyně vykonávala nějakou
faktickou zprostředkovatelskou činnost. Za této situace městský soud nepochybil, když učinil
závěr o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[31] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud výše uvedenou spornou právní otázku
posoudil správně, a proto důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl
naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žalobkyně
má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila, neboť měla
ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 věta první za použití §120 s. ř. s.).
[34] Důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti tvoří odměna za zastupování
advokátem, která byla určena podle §11 odst. 1 písm. a), d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (příprava a převzetí
zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti), tedy v celkové výši 6.200 Kč. Náhrada hotových
výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených
dvou úkonů, což je celkem 600 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané
hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena
o částku 1.428 Kč odpovídající této dani v sazbě 21 %. Celkové důvodně vynaložené náklady
žalobkyně v řízení o kasační stížnosti tak činí 8.228 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil
neúspěšnému stěžovateli povinnost zaplatit tuto částku úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti, a to k rukám jejího zástupce. Ke splnění této povinnosti stanovil
Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[35] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť toto právo by jí podle ustanovení §60 odst. 5 a §120 s. ř. s. vzniklo pouze v případě
náhrady nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem,
což se v daném případě nestalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu