ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.152.2020:31
sp. zn. 4 Afs 152/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Regionální rada regionu
soudržnosti Jihovýchod, se sídlem Kounicova 271/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Thermal
Pasohlávky a.s., IČO 277 14 608, se sídlem Pasohlávky 1, okr. Brno-venkov, zast. Mgr. Marianem
Jeřábkem, advokátem, se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti rozhodnutí ministra financí
ze dne 6. 2. 2017, č. j. MF-909/2017/1203-RK, a rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2016,
č. j. MF-58348/2015/1203-14, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020, č. j. 5 Af 14/2017 - 43,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016, č. j. MF-58348/2015/1203-14 (dále jen
rozhodnutí žalovaného), rozhodl ve věci sporu mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení
z veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS 2
Jihovýchod ze dne 12. 6. 2013 na projekt č. CZ.1.11/2.1.00/08.01122 (dále jen „veřejnoprávní
smlouva“). Výrokem I. žalovaný uložil žalobkyni vyplatit dotaci ve výši 11.602.792,40 Kč
osobě zúčastněné na řízení a výrokem II. zamítl návrh osoby zúčastněné na řízení co do výše
124.017,60 Kč. Výrokem III. pak uložil žalobkyni povinnost zaplatit osobě zúčastněné na řízení
náklady řízení ve výši 586.341 Kč. V poučení žalovaný uvedl, že rozklad proti výrokům I. a II.
uvedeného rozhodnutí není přípustný, je však přípustný rozklad proti výroku III.
[2] Žalobkyně podala proti výroku III. uvedeného rozhodnutí žalovaného rozklad, který
ministr financí rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. MF-909/2017/1203-RK (dále jen rozhodnutí
ministra), zamítl dle §90 odst. 5 ve spojení s §152 odst. 2 písm. b) správního řádu
jako nedůvodný.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministra žalobu, v níž uvedla, že výrok I. a II.
rozhodnutí žalovaného napadla samostatnou žalobou, která je vedena u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 5 Af 5/2017. Žalobkyně zdůraznila, že rozhodnutí o nákladech řízení
je odvozeno od rozhodnutí ve věci samé, neboť je spojeno podle §141 odst. 11 správního řádu
s úspěchem ve věci samé. Napadla-li proto žalobkyně výroky I. a II. rozhodnutí žalovaného,
nemůže souhlasit ani s výrokem o nákladech řízení. Žalobkyně dále navrhla, aby soud v souladu
s §39 odst. 1 s. ř. s. spojil žaloby ke společnému projednání.
[4] V replice žalobkyně uvedla, že §79 odst. 2 správního řádu, kterým žalovaný odůvodňuje
samostatnost rozhodnutí o nákladech řízení ve sporu z veřejnoprávní smlouvy, se nachází v části
druhé správního řádu, která se dle §170 správního řádu v případě veřejnoprávních smluv a řešení
sporů vznikajících z nich použije pouze přiměřeně. Dle §141 odst. 1 správního řádu se spory
z veřejnoprávních smluv řeší ve sporném řízení, tedy v jiném typu řízení, než je klasické správní
řízení dle části druhé správního řádu, kde náklady řízení nejsou odvozovány od úspěchu ve věci
samé. Ve sporných řízeních pak ve smyslu §141 odst. 11 správního řádu výrok ve věci samé
podmiňuje rozhodnutí o tom, kdo a v jaké výši bude hradit náklady řízení. Nelze od sebe
oddělovat výrok ve věci samé a rozhodnutí o nákladech řízení i z toho důvodu, že by tím byla
krácena možnost toho, kdo se brání vůči správnímu rozhodnutí ve sporném řízení, bránit
se i proti rozhodnutí ohledně nákladů řízení. Než by soud rozhodl v řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí o věci samé, uplynula by lhůta pro podání řádného opravného prostředku
proti výroku o nákladech řízení, a tím i možnost podání následné žaloby dle soudního řádu
správního. Žalobkyně by tak přišla nesprávnou aplikací zákona o možnost změny též rozhodnutí
o nákladech řízení, což představuje porušení zásady právního státu, práva na spravedlivý proces
a právní jistoty. V takovém případě by žalobkyni zbyl jediný prostředek obrany, a to institut
obnovy řízení dle §100 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť by bylo zrušeno či změněno
rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno,
přičemž je však diskutabilní, zda je možné za podkladové rozhodnutí pokládat též rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení.
[5] Městský soud v Praze výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku rozhodl tak,
že rozhodnutí ministra je nicotné. Výrokem II. napadeného rozsudku městský soud odmítl
žalobu proti rozhodnutí ministerstva. Městský soud zdůraznil, že zákon č. 250/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“),
je ve vztahu k obecné regulaci správního řádu úpravou speciální, přičemž §10b jako lex specialis
vylučuje v posuzované věci jakékoliv úvahy o aplikaci §169 odst. 1 a 2 správního řádu.
Dále upozornil, že rozhodnutí o nákladech řízení je v souladu s §141 odst. 11 správního řádu
podmíněné výrokem ve věci, pročež musí sledovat režim tohoto výroku. Pokud je tedy
o nákladech řízení rozhodnuto spolu s meritem věci, pak by nebylo účelné, aby byl podmíněný
výrok o nákladech řízení nadále projednáván v jiném režimu než samotné meritum. Jiný výklad
by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie, neboť by vedl k nedůvodnému rozčlenění
podmiňujícího a podmíněného výroku do dvou samostatných řízení, což by způsobovalo i velké
praktické obtíže, například při nakládání se spisem. S ohledem na tyto závěry městský soud
odmítl výklad žalovaného, dle kterého proti nákladovému výroku rozhodnutí o sporu
z veřejnoprávní smlouvy je možné podat opravný prostředek, zatímco proti rozhodnutí o meritu
je opravný prostředek nepřípustný.
[6] Městský soud uzavřel, že ani proti nákladovému výroku rozhodnutí o sporu
z veřejnoprávní smlouvy nelze podat řádný opravný prostředek podle §10b odst. 3 zákona
o rozpočtových pravidlech. Jelikož ministr financí věcně rozhodoval o rozkladu, který
nebyl podle §10b odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech vůbec přípustný, je rozhodnutí
ministra nutno považovat za nicotné, neboť ministru financí nenáležela pravomoc rozhodovat
o rozkladu, který nebyl přípustný. V této souvislosti městský soud odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171,
č. 2475/2012 Sb. NSS, či ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 – 33, č. 273/2004 Sb. NSS).
[7] Na závěr městský soud upozornil, že v situaci, kdy žalobkyně napadla v řízení vedeném
u stejného soudu pod sp. zn. 5 Af 5/2017 výroky I. a II. rozhodnutí žalovaného, může
být v případě důvodnosti žaloby zrušen i výrok na napadených výrocích závislý, kterým
je v tomto případě výrok o náhradě nákladů správního řízení. Pokud tedy Městský soud v Praze
dospěje v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Af 5/2017 k názoru, že je třeba výroky I. a II. rozhodnutí
žalovaného zrušit, měl by se na základě rozsudku NSS ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 - 85,
zabývat též nutností zrušit závislý výrok III. Proto také překážka věci již dříve zahájené brání
projednání žaloby nejenom ve vztahu k výrokům I. a II. rozhodnutí žalovaného,
nýbrž i ve vztahu k výroku III. tohoto rozhodnutí.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost, v níž vyslovil nesouhlas se závěry soudu, dle kterých je rozhodnutí žalovaného nicotné.
Stěžovatel předně namítnul nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku,
jelikož krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Stěžovatel dále označil závěry
městského soudu, které argumentují účelností a zásadou procesní ekonomie, za liché. Přisvědčil
sice městskému soudu, že výrok o nákladech řízení je podmíněn výrokem ve věci, městský soud
však opomněl často se vyskytující situaci, kdy účastník řízení nerozporuje rozhodnutí ve věci,
ale pouze výši přiznané náhrady nákladů z důvodu její samotné nesprávnosti, ať již rozporuje
počet úkonů, výpočet, právní posouzení apod. Nastávají i případy, kdy účastník sice podá žalobu
ve věci, ale zároveň napadá výrok o nákladech řízení nejen z důvodu jeho akcesorické povahy,
ale i z důvodu jeho nesprávnosti. Při vydání rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní smlouvy
nelze předjímat, zda účastník řízení rozhodnutí nebude rozporovat, bude jej rozporovat celé
či bude rozporovat jenom jeho část – výrok o nákladech řízení. Pokud by neexistovala možnost,
aby se účastník řízení bránil proti nákladovému výroku rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní
smlouvy, pak by účastník řízení musel výrok o náhradě nákladů řízení napadnout správní
žalobou, byť by třeba ostatní výroky rozhodnutí nerozporoval. V takovém případě by došlo
ke zbytečnému zatěžování soudů žalobami, v nichž by soudy pouze ověřovaly správnost výše
přiznané náhrady nákladů řízení, přičemž právě takový postup by byl neekonomický.
[9] Pokud účastník řízení podá k soudu žalobu proti výroku, kterým bylo rozhodnuto ve věci,
měl by soud současně rozhodnout i o náhradě nákladů řízení, neboť v důsledku toho, že soud
rozhodne ve věci jinak, může být rozhodnuto jinak také o náhradě nákladů řízení.
Není však důvod, aby účastník, který nesouhlasí s přiznanou výší náhrady nákladů řízení, nemohl
podat rozklad proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů řízení. Pokud bude
podána k soudu žaloba proti výroku, kterým bylo rozhodnuto ve věci a soud napadené
rozhodnutí zruší, zruší i výroky na něj navazující, včetně výroku o nákladech řízení.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení má povahu samostatného výroku, když dle §79 odst. 2
správního řádu je možné rozhodnutí ve věci nákladů řízení vydat samostatně. V takovém případě
je proti rozhodnutí o nákladech řízení přípustný opravný prostředek, proto byl připuštěn i proti
III. výroku rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, v níž kasační soud rozhodoval o kasačních stížnostech proti rozsudkům
krajských správních soudů, které přezkoumávaly druhostupňová rozhodnutí o odvolání proti
rozhodnutím o náhradě nákladů sporného řízení ve sporech z veřejnoprávních smluv (rozsudky
NSS ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 As 3/2019 - 86, a ze dne 23. 1. 2020, č. j. 2 As 1/2019 - 58,
č. 3971/2020 Sb. NSS). Krajské soudy či Nejvyšší správní soud v těchto případech nevyjádřili
pochybnosti o přípustnosti odvolání, přičemž tuto otázku sice výslovně neřešily,
což však je nutné chápat tak, že možnost odvolání připustily, když nicotnost je vada zkoumaná
ve správním soudnictví z úřední povinnosti.
[11] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Nezbytnost postoupení věci rozšířenému senátu
[12] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, kterému byla věc přidělena, dospěl
při předběžném posouzení věci k názoru, že je třeba se odchýlit od názoru již vyjádřeného
v rozhodnutích jiných senátů tohoto soudu. Čtvrtý senát totiž je toho názoru, že městský soud
posoudil věc napadeným rozsudkem správně, když dovodil, že jestliže není proti rozhodnutí
o sporu z veřejnoprávní smlouvy přípustné odvolání ani rozklad, není řádný opravný prostředek
přípustný ani proti výroku o nákladech tohoto řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy.
Ve vyslovení tohoto názoru v nynější věci však brání čtvrtému senátu předchozí judikatura jiných
senátů Nejvyššího správního soudu.
[13] Konkrétně ve věcech rozhodnutých rozsudky č. j. 1 As 3/2019 - 86 a č. j. 2 As 1/2019 -
58, kterých se dovolává stěžovatel, Krajský soud v Brně a poté Nejvyšší správní soud věcně
přezkoumaly rozhodnutí Ministerstva vnitra o odvolání pouze proti nákladovému výroku
rozhodnutí krajského úřadu ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy. Aniž by se v odůvodnění
výslovně zabývaly otázkou přípustnosti odvolání proti nákladovému výroku, resp. případné
nicotnosti rozhodnutí stěžovatele o tomto odvolání, kterou v nyní projednávané věci nastolil
městský soud, resp. v kasační stížnosti stěžovatel, první a druhý senát NSS mlčky akceptovaly
přípustnost opravného prostředku proti nákladovému výroku rozhodnutí o sporu
z veřejnoprávní smlouvy. V opačném případě by totiž bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra
nicotné, jak plyne rovněž z ustálené judikatury NSS citované městským soudem v napadeném
rozsudku (rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171, č. 2475/2012 Sb. NSS, či ze
dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 – 33, č. 273/2004 Sb. NSS, podle nichž věcné rozhodnutí o
odvolání proti rozhodnutí, proti němuž odvolání není přípustné, je nicotné). K nicotnosti
napadeného správního rozhodnutí musí správní soudy (jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní
soud) přihlédnout z moci úřední (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2008, čj. 7 Afs 68/2007-
82). Pokud tak tedy neučinily a rozhodnutí Ministerstva vnitra věcně přezkoumaly, zjevně musely
vyjít z názoru, že ačkoli obecná úprava v §169 odst. 2 správního řádu proti rozhodnutí o sporu
z veřejnoprávní smlouvy nepřipouští odvolání ani rozklad, řádný opravný prostředek je přípustný
proti samotnému nákladovému výroku takového rozhodnutí. Takový názor ostatně zastává i
stěžovatel v nyní projednávané věci.
[14] Čtvrtý senát si je vědom toho, že pro založení pravomoci rozšířeného senátu je zpravidla
zapotřebí toho, aby konkurující právní názor, od něhož se postupující senát hodlá odchýlit,
popř. z něhož je odvozován rozpor v existující judikatuře Nejvyššího správního soudu,
byl vysloven explicitně. V některých případech ovšem je možno založit pravomoc rozšířeného
senátu i z mlčky vyjádřeného právního názoru, pokud je z kontextu věci nepochybné,
že rozhodnutí jiného senátu muselo jako z nutné premisy vycházet z určitého názoru. Opačný názor
by vedl k nejistotě účastníků, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §17 odst. 1
s. ř. s.
[15] K tomu je též možno poukázat na komentářovou judikaturu, která zastává stejné
stanovisko. Např. Komentář k soudnímu řádu správnímu od nakladatelství Wolters Kluwer
uvádí: „Judikatorní rozpor podle mě nevzniká, pokud by jeden z údajně rozporných právních názorů byl toliko
názorem implicitním, v odůvodnění skrytým. Jde tedy o nevyřčenou premisu dalších argumentačních kroků, kterou
lze v odůvodnění soudu snad tušit, kterou však soud výslovně jako takovou neformuloval. Rozhodné je to, co soud
ve svém rozhodnutí řekl, nikoliv to nevyřčené, co snad můžeme mezi řádky tušit. Od právě uvedeného je nutno
odlišit situace, ve kterých je nepochybné, že soud musel určitý argument zvážit, byť ho výslovně neuvedl. Takový
argument je conditio sine qua non argumentu dalšího. Příkladem budou situace, kdy soud aplikoval podzákonný
právní předpis, z čehož lze vyvodit, že měl za to, že právní předpis je secundum et intra legem (zatímco v jiném
případě dospěl soud k tomu, že právní předpis je praeter legem, a proto jej neaplikoval), eventuálně soud přiznal
určitý nárok, z čehož lze jasně vyvodit, že měl za to, že nárok není prekludován (zatímco v obdobném případě
v jiné věci dospěl k závěru, že nárok prekludován byl) atd. Půjde vesměs o argumenty, které musel vzít soud
v potaz bez ohledu na to, že ve vztahu k nim nebyla uplatněna kasační námitka (§109 odst. 4).“ (Kühn, Z.,
Kocourek, T. a kol: Soudní řád správní. Komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2019. Komentář
k §17, bod 9, citováno dle systému ASPI]. Ostatně sám rozšířený senát ve svém usnesení
ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018 – 71, č. 3909/2019 Sb. NSS, bod 14, uvedl: „Pravomoc
rozšířeného senátu však nelze vykládat dogmaticky tak, že je dána jen tehdy, pokud proti sobě stojí dva odlišné
právní názory výslovně vyjádřené v různých rozhodnutích NSS. Pokud proti sobě stojí v rozhodnutí výslovně
uvedený právní názor, na straně jedné, a právní názor sice výslovně nevyjádřený, v rozhodnutí či v procesním
postupu soudu však z logiky věci nepochybně použitý, na straně druhé, je pravomoc rozšířeného senátu dána.“
[16] Čtvrtý senát si je vědom toho, že je třeba značná opatrnost při dovozování implicitních
názorů, např. z obsahu soudního spisu či existence procesních podmínek či vad, které mohl soud
přehlédnout, aniž by hodlal zaujmout k těmto otázkám určité stanovisko. V nyní projednávané
věci jde právě o takový případ, kdy §17 odst. 1 s. ř. s. brání „malému“ senátu rozhodnout
způsobem odlišným od předchozích rozsudků č. j. 1 As 3/2019 - 86 a č. j. 2 As 1/2019 – 58,
tj. že rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti výroku o nákladech řízení v řízení o sporu
z veřejnoprávní smlouvy je nicotné pro absolutní nedostatek věcné působnosti stěžovatele
k vydání takového rozhodnutí. Na tom nemůže nic změnit ani to, že v právě citovaných
rozsudcích se nejednalo o spory z veřejnoprávní smlouvy dle §10b odst. 1 zákona
o rozpočtových pravidlech, ale o spory z veřejnoprávních smlouvy podle obecné úpravy
obsažené ve správním řádu (konkrétně se jednalo o spory z veřejnoprávních smluv o založení
dobrovolného svazku obcí podle zákona o obcích). Právní úprava vylučující opravný prostředek
proti rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní smlouvy je totiž zcela shodná v §10b odst. 3 zákona
o rozpočtových pravidlech jako v §169 odst. 2 správního řádu.
IV. Názor čtvrtého senátu na posuzovanou věc
[17] Jak již čtvrtý senát uvedl, v posuzovaném případě se §169 odst. 1 a 2 správního řádu
nepoužije. Je však zapotřebí upozornit, že speciální úprava obsažená v §10b odst. 3 zákona
o rozpočtových pravidlech je s ustanovením §169 odst. 2 správního řádu duplicitní, když stanoví,
že proti rozhodnutí ve sporném řízení vyvolaném sporem z veřejnoprávní smlouvy týkající
se dotací a návratných finančních výpomocí nelze podat odvolání ani rozklad (srov. Rigel, F.,
Bouška, M., Mlynář, R. Zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů: Komentář. Wolters Kluwer,
Praha, 2017, komentář k §10b, dostupné z právního informačního systému ASPI). Čtvrtý senát
proto podpůrně odkazuje na závěr č. 140 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra
ke správnímu řádu ze dne 7. 11. 2014, který se týká výkladu §169 odst. 2 správního řádu, a který
výslovně uvádí, že „[p]roti rozhodnutí o nákladech řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy nelze podat odvolání
ani rozklad.“
[18] V odůvodnění výše citovaného závěru poradního sboru je pak konstatováno, že „§169
odst. 2 správního řádu je třeba vykládat tak, že odvolání nebo rozklad není možné podat proti rozhodnutí,
jehož předmětem je spor z veřejnoprávní smlouvy. Pokud tedy správní orgán v rozhodnutí vydaném v řízení o sporu
z veřejnoprávní smlouvy rozhodne také o nákladech takového řízení, není možné proti rozhodnutí podat odvolání,
a to ani proti výroku o nákladech řízení. Přitom lze vycházet z toho, že výrok, resp. rozhodnutí o nákladech
řízení je podmíněné výrokem ve věci, musí tedy sledovat případný vývoj tohoto výroku. Pokud bude o nákladech
řízení rozhodnuto spolu s meritem věci, pak by nebylo účelné, aby byl podmíněný výrok o nákladech řízení nadále
projednáván v jiném režimu než samotné meritum. Výše uvedené platí i v případě, že je o nákladech řízení
vedeného o sporu z veřejnoprávní smlouvy rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Pro postup správního orgánu
v dané věci nemůže být určující, zda o nákladech řízení vedeného o sporu z veřejnoprávní smlouvy rozhodl v rámci
rozhodnutí ve věci nebo samostatným rozhodnutím.“ S touto argumentací se čtvrtý senát zcela ztotožňuje.
[19] Pokud tedy §10b odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech shodně s §169 odst. 2
správního řádu stanoví, že proti rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace
nelze podat odvolání ani rozklad, pak ve světle výše uvedeného je nutno vycházet z toho,
že odvolání ani rozklad nelze podat nejen vůči výroku ve věci samé, ale ani proti výroku
o náhradě nákladů řízení. Tento závěr je podpořen též tím, že v případě náhrady nákladů
sporného řízení, o jaké jde též v posuzované věci, se dle §141 odst. 11 správního řádu uplatňuje
zásada úspěchu ve věci. V tomto smyslu lze tedy souhlasit s městským soudem, že nákladový
výrok je podmíněn výrokem ve věci, pročež musí sledovat osud meritorního výroku.
V posuzované věci by bylo stěží účelné, jak ostatně přiléhavě konstatoval též městský soud,
aby byl podmíněný nákladový výrok nadále projednáván v odlišném režimu než věc sama.
Předestřený postup je pak souladný se zásadou procesní ekonomie, přičemž opačný výklad
by vedl k nedůvodnému rozčlenění podmiňujícího a podmíněného výroku do dvou samostatných
řízení. Pokud by městský soud ve věci žaloby proti výrokům I. a II. prvostupňového
rozhodnutí zrušil tyto výroky, musel by se v souladu s judikaturou zdejšího soudu
zabývat též zrušením výroku III. prvostupňového rozhodnutí, jakožto výroku závislého
na výrocích I. a II. prvostupňového rozhodnutí (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2008,
č. j. 7 As 4/2008 - 85), což ostatně připustil též stěžovatel v kasační stížnosti.
[20] Takový postup by nadto měl i negativní praktické dopady, a to například při nakládání
se spisem. V tomto smyslu zdejší soud považuje za mylnou argumentaci stěžovatele,
že by snad městský soud opomněl situaci, kdy účastník správního řízení napadá pouze výrok
o náhradě nákladů řízení, a že by postup, kdy by tento musel proti nákladovému výroku
prvostupňového rozhodnutí brojit přímo správní žalobou, byl neekonomický. Městský soud
naopak argumentací zásadou procesní ekonomie, dikcí zákona o rozpočtových pravidlech, který
v §10b odst. 3 explicitně zakazuje podání odvolání či rozkladu proti rozhodnutí o sporu
z veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace, aby účastníkům byl zajištěn rychlý přístup k soudu,
a specifikem sporného řízení spočívajícího v akcesorické povaze výroku o náhradě nákladů řízení,
dospěl ke správnému závěru, že v situaci, kdy nelze napadnout řádnými opravnými prostředky
výroky I. a II. prvostupňového rozhodnutí, nelze napadnout rozkladem ani nákladový výrok III.,
který jen tyto výroky doplňuje. To, že by proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo více
opravných prostředků než proti rozhodnutí o věci samé, odporuje rovněž logice jiných
procesních předpisů [srov. např. §104 odst. 2 s. ř. s., §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení skutečně může být obecně ve smyslu §79 odst. 2
správního řádu součástí výrokové části rozhodnutí o věci samé nebo může být vydán ve formě
samostatného rozhodnutí, jak poukazuje stěžovatel. Zdejší soud však připomíná, že ustanovení
části druhé správního řádu, kterým je též předmětné ustanovení §79 odst. 2 správního řádu,
se v případě veřejnoprávních smluv užijí dle §170 správního řádu pouze přiměřeně.
Nadto ani skutečnost, kdy by bylo v posuzované věci vydáno samostatné rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení, by nemohla zvrátit závěr, že v posuzované věci nelze řádným opravným
prostředkem napadnout nejen výroky ve věci samé, ale ani výrok o náhradě nákladů řízení,
jak je předestřeno výše.
[22] Čtvrtý senát uzavírá, že považuje za správný a řádně odůvodněný závěr městského soudu
ohledně nepřípustnosti řádného opravného prostředku proti nákladovému výroku rozhodnutí
o sporu z veřejnoprávní smlouvy dle §10b odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech, resp. §169
odst. 2 správního řádu. Městský soud dále správně vyslovil nicotnost rozhodnutí ministra,
když v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu je tato důsledkem vydání rozhodnutí
o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu za situace, kdy opravný
prostředek není přípustný (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171,
či ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 - 33).
V. Závěr
[23] Čtvrtý senát proto postupuje věc dle §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu s otázkou,
zda je přípustné odvolání proti výroku o nákladech řízení rozhodnutí o sporu z veřejnoprávní
smlouvy.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Zdeněk Kühn, Karel Šimka,
Filip Dienstbier, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Petr Mikeš. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané
rozšířenému senátu.
V Brně dne 20. května 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu