ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.253.2020:31
sp. zn. 4 Afs 253/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Rakovnicko o. p. s.,
IČO: 282 38 435, se sídlem Lubenská 2250, Rakovník, zast. Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou,
advokátkou, se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2018,
č. j. 8607/2018-MZE-14113, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 14 A 215/2018 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně
žalobce Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 19. 12. 2017, č. j. SZIF/2017/0743958, jímž
byla žalobci uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 900.000 Kč, které mu byly
poskytnuty jako dotace v rámci programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1. Realizace
projektů spolupráce.
[2] Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítal, že uložená povinnost vrátit celou
dotaci je v rozporu se zásadou proporcionality. Zmínil, že musí být preferováno rozumné správní
uvážení a dobré mravy a nad ryze formální výklad postavit účel a smysl poskytnuté dotace, který
byl zcela naplněn. Projekt prošel důkladnou kontrolou své faktické realizace s jasným závěrem,
že je vše v pořádku. Žalobce tak byl a nadále je v dobré víře, že postupoval zcela správně.
Proplacení projektu po proběhnuté kontrole realizace považuje žalobce za uznání toho,
že projekt byl shledán po jeho realizaci v pořádku. Pokud je následně namítáno, že nebyly
dodrženy měřitelné indikátory, je to nový, nepředvídatelný přístup orgánu veřejné spravy, který
nemá logické ani právní odůvodnění.
[3] Za nesporné žalobce označil, že měřitelné indikátory byly ze strany žalobce naplněny
a pouze okolnosti nezaviněné žalobcem, které nemohl objektivně ovlivnit, vedly k tomu,
že expozice nebylo možné provozovat na hradě Křivoklátě. Listinami nicméně bylo prokázáno,
že výstupy projektu mohou být provozovány jiným způsobem, který má navíc vyšší pozitivní
dopad na celý projekt. Lze tedy říci, že změny, k nimž došlo, vedly ke zlepšení výstupu projektu.
Za podstatné žalobce označil, že účel projektu byl zcela naplněn, a byl tak naplněn i účel
investované dotace, a to dokonce kvalitněji. Žalobce žalovanému vytknul formální přístup,
kdy je pro něj podstatné, kde se projekt realizuje, a zcela opomíjí kvalitu faktické realizace,
tedy jak projekt funguje.
[4] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že v rácení dotace se řídí úpravou §11a zákona
č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších
zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu) (dále též „zákon o SZIF“), který
v odst. 9 vylučuje použití zákona o rozpočtových pravidlech. To znamená, že v případě žalobce
není možné užít §44a odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech, jenž Generálnímu finančnímu
ředitelství umožňuje z důvodů hodných zvláštního zřetele zcela nebo zčásti prominout odvod
za porušení rozpočtové kázně. Ustanovení §11a zákona o SZIF neobsahuje obdobu tohoto
zmocnění ke správní úvaze a neobsahuje jej ani kapitola 16 opatření IV. 2. 1. „Realizace projektů
spolupráce v Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013“ (dále též „pravidla PRV“),
která se týká snížení částky dotace, ani čl. XI. Dohody o poskytnutí dotace.
[5] Přesto byl podle městského soudu žalovaný povinen přiměřenost výše vratky posuzovat.
Tato povinnost totiž vyplývá přímo z ústavních práv žalobce. Uzavřením dohody a splněním
podmínek pro vyplacení dotace vzniká příjemci dotace veřejné subjektivní majetkové právo
na dotaci, které podléhá ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny lze zasáhnout, avšak zásah musí sledovat
legitimní účel a splňovat podmínku přiměřenosti.
[6] V posuzované věci přiměřenost zásahu do vlastnického práva žalobce znamená,
že žalobce je povinnen vrátit dotaci právě v takové výši, která splní účel institutu vrácení dotace.
Legitimní účel vrácení dotace spočívá v neposkytování dotace osobám, které nečerpají peněžní
prostředky v souladu s dotačními podmínkami. Přiměřenost vrácení odvisí od závažnosti
protiprávního nakládání s dotací, přičemž se řídí pravidlem, čím závažnější porušení, tím vyšší
sankce. Žalovaný musí náležitě odůvodnit, proč žalobci uložil povinnost vrátit dotaci zrovna
ve výši celé dotace. Řečeno jinak, proč k dosažení ochranného účelu vratky nepostačoval mírnější
postih.
[7] Žalovanému je šetření přiměřenosti uloženo ústavním pořádkem. V souladu
s hierarchickým uspořádáním právního řádu nemůže na této povinnosti nic měnit znění kapitoly
9 písm. c) bodu 1 pravidel PRV, které při porušení měřitelného indikátoru paušálně stanoví
sankci ve výši celé dotace. Ústavněprávní povinnost má přednost. Nerozhodná je taktéž
skutečnost, že dotace byla poskytnuta na základě dohody, tj. veřejnoprávní smlouvy, neboť stále
se jedná o výkon veřejné moci, který podléhá ústavnímu rámci.
[8] K názoru vyslovenému v bodu 19 rozsudku NSS ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 10 Afs 158/2017 - 63, městský soud uvedl, že jej nezastává s odkazem na výše zmíněnou
ochranu základních práv. Povinnost stanovit výši sankce úměrně porušené povinnosti plyne
přímo z ústavního pořádku, a nemusí být na zákonné úrovni výslovně upravena, neboť základní
práva prostupují celým právním řádem. Obdobný názor nakonec zastává též rozšířený senát NSS
v pozdějším rozhodnutí (bod 33 usnesení ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 - 33). Podle
městského soudu přitom není dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem
o rozpočtových pravidlech a zákonem o státním zemědělském intervenčním fondu, oba předpisy
se týkají dotací z veřejných prostředků a oba druhy dotací představují obdobné dobrodiní
ze strany státu.
[9] Městský soud dále argumentoval tím, že nepřiměřené vrácení dotace se příčí také právu
EU. Shrnul, že žalovaný se při určení výše dotace k vrácení musí v novém rozhodnutí zabývat
zejména počtem (ne)naplněných měřitelných indikátorů, mírou jejich (ne)naplnění, dobou jejich
(ne)naplnění, otázkou, na čí vrub jdou příčiny porušení dotačních podmínek, jakož i žalobcem
namítanou skutečností, že zajistil pokračování projektu náhradním způsobem, zejména
zapůjčováním expozic k výstavám a prezentacím mimo hrad Křivoklát, a uskutečňováním
vzdělávacích programů přímo ve školách. V tomto ohledu musí žalovaný posoudit,
zda je z hlediska splnění měřitelných indikátorů rozhodné výhradně místo jejich plnění (hrad
Křivoklát), nebo též účel, kterého mají dosáhnout, např. vzdělávání návštěvníků daných expozic.
[10] S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti městský soud k žalobcem namítané dobré víře
uvedl, že se jí nemůže dovolávat, neboť došlo ke změně skutkového stavu zjištěného kontrolami
ze dne 5. 2. a 19. 3. 2015. Nepřisvědčil závěru žalobce, že nezaviněné okolnosti vedly
k nemožnosti provozovat expozice na hradě Křivoklátě. Z dodatku č. 1 k nájemní smlouvě
ze dne 1. 9. 2014 vyplývá, že nájemní vztah mezi žalobcem a Národním památkovým ústavem
skončil dne 18. 6. 2015, a to na žádost žalobce. Žalobce z vlastní vůle způsobil nedodržení
preferenčního kritéria č. 9 (str. 21 žádosti o dotaci). Tento následek tak nenastal nezaviněně,
nýbrž úmyslným jednáním žalobce.
[11] Tvrzení, že výstupy projektu mohou být uskutečněny jiným způsobem, který
má příznivější dopad na celý projekt, není při posuzování porušení dotačních podmínek
rozhodné, protože podmínky pro čerpání dotace jsou splněny jen v případě, že jsou dodrženy
měřitelné indikátory vcelku. Měřitelné indikátory jsou dodrženy, jsou-li realizovány v místě
určení. Dle str. 14 žádosti o dotaci je tímto místem hrad Křivoklát. Řečeno jinak, měřitelný
ukazatel projektu je splněn, pokud je projekt uskutečňován právě v historicky významných
prostorách hradu Křivoklátu. Tento požadavek žalobce nesplnil, proto mu žalovaný uložil dotaci
vrátit. Potud byl postup žalovaného podle městského soudu v pořádku, až následně pochybil,
protože se nezabýval přiměřeností výše odvodu.
[12] Na rozdíl od žalobce dospěl městský soud k závěru, že podmínky pro poskytnutí dotace
jsou absolutní, neboť jedině tak mohou sloužit jako průkazné ukazatele řádného využití dotace.
To znamená, že projekt musí být uskutečněn sjednaným způsobem a na sjednaném místě. Tento
závěr vyplývá z kapitoly 9 písm. c) bodu 1 pravidel PRV a strany 7 bodu 2 dohody. Byl to navíc
žalobce, který na s. 14 žádosti o dotaci jako místo realizace expozice alchymistické badatelny,
a výtvarného umění a řemesel určil hrad Křivoklát. Místo a způsob provedení projektu
jsou rovnocennými podmínkami, které musí být naplněny současně. Žalovaný postupoval
po právu, když realizaci projektu na místě odlišném od hradu Křivoklátu vyhodnotil
jako porušení podmínek poskytnutí dotace.
[13] Závěrem městský soud upozornil, že je nutné rozlišovat mezi nesplněním podmínek
dotace kvůli nedodržení měřitelných indikátorů a stanovením výše odvodu. Zatímco v případě
porušení podmínek dotace se neposuzuje, nakolik byly podmínky porušeny, ale zda byly
porušeny, při stanovení sankce je nutné brát v potaz míru tohoto porušení a jeho dopad na účel
poskytnuté dotace.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[14] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Podle stěžovatele rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018, č. j. 10 Afs 158/2017 - 63, potvrzuje,
že stěžovatel nemá žádný prostor pro moderaci výše sankce. Ústavní soud navíc při přezkumu
tohoto rozsudku v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 2340/18, neshledal žádnou
formalistickou či protiústavní aplikaci relevantních právních předpisů – zejména §11a zákona
o SZIF, který upravuje vrácení dotace a penále. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné
pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ustanovení zaručených práv ze strany
správních orgánů, zjištěno nebylo. Úvaha městského soudu o potřebě ústavně konformního
výkladu výše uvedeného ustanovení zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný
správními orgány byl Ústavním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem.
[15] Žalovaný dále zdůraznil, že městským soudem požadované rozlišování
porušení dotačních podmínek podle rozsahu či závaznosti je obsaženo již v samotných
Pravidlech PRV – kapitola 16. odst. 2 stanovuje různé výše sankcí od 1% do 100 %. Pravidla
PRV tak plně respektují čl. 35 odst. 3 nařízení Komise (EU) č. 640/2014, jelikož rozlišují
závažnost porušení podmínek Pravidel PRV. Městský soud potvrdil závěr žalovaného, že projekt
nebyl provozován, a to dokonce z vůle žalobce, který sám podal výpověď z nájemní smlouvy,
tedy z vlastní vůle přestal projekt provozovat.
[16] Rozsudek městského soudu je navíc podle stěžovatele i vnitřně rozporný, když na jednu
stranu uvádí, že uzavřením dohody a splněním podmínek pro vyplacení dotace vzniká příjemci
dotace veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci, ale na jiných místech opakovaně
konstatuje, že k porušení podmínek pro vyplacení dotace bezesporu došlo, z čehož přímo
vyplývá, že žalobci žádné takové právo nevzniklo a vzniknout nemohlo. Splnění podmínek
v případě dotací vyplácených Státním zemědělským intervenčním fondem znamená nutnost nejen
splnit přílušná kritéria pro jejich vyplacení, ale také dodržet veškeré další podmínky dané
příslušnými pravidly, tedy i plnění měřitelných indikátorů po celou dobu udržitelnosti projektu,
tj. po dobu vázanosti projektu na účel, který byl v daném případě 5 let od podpisu dohody.
Tím, že nebyly splněny měřitelné indikátory, jak správně konstatoval městský soud, nejsou
splněny podmínky pro vyplácení dotace. Měřitelný indikátor v tomto případě mohl být splněn
pouze v případě, kdy by po celou dobu vázanosti projektu na účel bylo dodrženo jeho znění,
tedy pokud by na hradě Křivoklátě vznikly dvě interaktivní expozice přístupné v rámci provozní
doby hradu Křivoklát provozované po celou dobu udržitelnosti podpořeného projektu.
To se žalobci dodržet nepodařilo, a účel dotace tak splněn nebyl.
[17] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu.
Odsouhlasit postih za rozumnější jednání s příznivým dopadem na účel projektu by bylo podle
žalobce absurdní. Žalobce znovu zdůraznil, že proplacení projektu po proběhnuté kontrole
realizace považuje za uznání toho, že projekt byl shledán po jeho realizaci v pořádku. Ve věci
je nesporné, že měřitelné indikátory byly ze strany žalobce naplněny, došlo pouze k tomu,
že expozice není provozována na hradě Křivoklátě, ale je provozována způsobem, který má lepší
dopad na celý projekt.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení, zda v případě vrácení dotace podle §11a zákona o SZIF je správní orgán povinen
posuzovat přiměřenost výše vrácení dotace, tedy zabývat se poměrem mezi závažností porušení
podmínek dotace a uložené výši vrácení dotace.
[21] Nejvyšší správní soud v prvé řadě ve shodě s městským soudem konstatuje, že uzavřením
dohody o poskytnutí dotace a splněním podmínek pro vyplacení dotace vzniká příjemci dotace
veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci podléhající ochraně vlastnického práva dle čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Do tohoto práva lze na základě zákona zasáhnout, avšak tento
zásah musí sledovat legitimní účel a splňovat podmínku přiměřenosti. Uložení povinnosti vrátit
dotaci přitom zcela nepochybně představuje velmi závažný zásah do majetkových práv žalobce,
kterému byla dotace ve výši 900.000 Kč proplacena dne 24. 4. 2015.
[22] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na závěry, k nimž dospěl rozšířený senát zdejšího
soudu v usnesení ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 - 33, č. 3854/2019 Sb. NSS.
Konkrétně v bodech 33 a 38 cit. usnesení uvedl, že „jednou z elementárních zásad působení práva
ve společnosti je, že zásahy veřejné moci do právní sféry fyzických a právnických osob musí být přiměřené.
Ve vztahu k rozhodování o odvodu za porušení rozpočtové kázně to znamená, že při ukládání odvodu nelze
abstrahovat od závažnosti porušení dotačních podmínek (…) [P]ři stanovení výše odvodu je třeba zvažovat
všechny podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu přiměřenosti,
tedy rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Pokud tedy
okolnosti konkrétního případu vyvolávají otázku ohledně závažnosti porušení dané povinnosti, musí správce daně
zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze
k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti. V každém případě však půjde o porušení
rozpočtové kázně.“
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 10 Afs 158/2017 - 63, dovozuje, že nemá žádný prostor pro moderaci výše vrácení dotace
na základě úvahy o jeho přiměřenosti, a závěr městského soudu o potřebě ústavně konformního
výkladu §11a zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány
byl Nejvyšším správním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem. Ke stejnému
závěru dospěl i Ústavní soud, který usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 2340/18, odmítl
ústavní stížnost proti cit. rozsudku NSS.
[24] Nejvyšší správní soud k této argumentaci stěžovatele uvádí, že z výše již zmíněného
usnesení rozšířeného senátu vyplývá obecná zásada, že při odnímání dotací je třeba vycházet
ze zásady přiměřenosti a nelze abstrahovat od závažnosti porušení dotačních podmínek.
Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, není dán rozumný důvod pro rozlišování
mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o ZISF, neboť oba právní předpisy
se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu.
Závěry přijaté rozšířeným senátem zdejšího soudu ve výše uvedeném usnesení je tedy třeba
vztáhnout jak na odvod za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel,
tak i na vrácení dotace podle zákona o ZSIF, k němuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší správní
soud dále v této souvislosti konstatuje, že předmětné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno
po rozsudku č. j. 10 Afs 158/2017 – 63, a překonalo tedy stěžovatelem zmiňovaný závěr uvedený
v bodě 19 toho rozsudku, dle kterého „zákon o SZIF neobsahuje žádné ustanovení, které by umožnilo
prominout penále či přímo povinnost vrátit dotaci (jako je např. §44a odst. 12 zákona o rozpočtových pravidlech)
a neposkytuje fondu ani žádný prostor pro moderaci výše sankce postihující porušení podmínek, za kterých byla
poskytnuta dotace. Pro příjemce dotace tak podle zákona o SZIF nejpřísněji platí pravidla, která musejí
v souvislosti s dotovaným projektem dodržovat.“
[25] Ústavní soud se ve výše uvedeném usnesení k otázce posuzování přiměřenosti vrácení
dotace podle §11a zákona o SZIF nevyjádřil. Mimoto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti
pro zjevnou neopodstatněnost není (na rozdíl od nálezu) závazné ani pro samotný Ústavní soud
v dalších případech (srov. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), ale v přísném smyslu
ani pro ostatní orgány veřejné moci včetně správních soudů (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 89). Uvedené argumentaci stěžovatele proto
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nepřisvědčil a konstatuje, že závěr městského
soudu, že žalovaný byl povinen posuzovat přiměřenost výše vrácení dotace, je zcela správný.
Městský soud navíc v bodě 51 kasační stížností napadeného rozsudku náležitě a srozumitelně
nastínil, jakými kritérii se má žalovaný při posouzení přiměřenosti vrácení dotace zabývat.
[26] K sankčnímu systému obsaženému v §16 odst. 2 Pravidel, na který poukazuje stěžovatel
v kasační stížnosti, který stanovuje pod písm. X snížení dotace o 1 %, písm. A snížení dotace
o 10 %, písm. B snížení dotace o 50 % a písm. C snížení dotace o 100 %, Nejvyšší správní soud
uvádí, že tento systém nenahrazuje zcela posouzení přiměřenosti snížení, resp. vrácení dotace,
neboť v zásadě se jedná o obdobný, pouze do více kategorií rozčleněný systém, jako v §44a
odst. 4 písm. a) a b) rozpočtových pravidel, jímž se zabýval rozšířený senát zdejšího soudu
ve výše uvedeném usnesení. V návaznosti na výše uvedený závěr o tom, že i v případě dotací
poskytovaných podle zákona o SZIF je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze abstrahovat
od závažnosti porušení dotačních podmínek, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepostačuje
konstatovat, jak to činí správní orgány, že ze strany žalobce došlo k porušení kapitoly 9. písm c)
bod 1 obecných podmínek pravidel PRV, což má za následek sankci C, což dle kapitoly 16
bodu 2 Pravidel znamená snížení dotace o 100 % (v případě již poskytnouté dotace její vrácení).
Je třeba se zabývat zejména k námitce příjemce dotace tím, zda výše vrácení dotace není zcela
nepřiměřená ve vztahu k porušení podmínek dotace. Konkrétně je třeba hodnotit poměr
mezi závažností porušení podmínek dotace, které v posuzované věci spočívá v porušení
měřitelných indikátorů týkajících se výstupu, a cílů projektu, k jejichž dodržování se žalobce
zavázal v rámci dohody o poskytnutí dotace, a výší finančních prostředků (poskytnuté dotace),
jež je žalobce povinen vrátit v důsledku tohoto porušení podmínek dotace.
[27] Poukazu stěžovatele na skutečnost, že žalobce sám podal výpověď nájemní smlouvy,
tedy z vlastní vůle přestal projekt realizovat na určeném místě, výše uvedené závěry nevyvrací.
Skutečnost, že žalobce po výpovědi nájemní smlouvy realizoval projekt na jiném místě, totiž
představuje porušení podmínek poskytnutí dotace, což je jiná právní otázka než stanovení výše
vrácení dotace v souladu se zásadou proporcionality.
[28] V posuzované věci došlo k tomu, že žalobce dne 31. 12. 2014 předložil žádost
o proplacení dotace. Správní orgán provedl kontrolu projektu na místě, nezjistil žádné závady
a dotaci dne 24. 4. 2015 žalobci proplatil. Vzhledem k tomu, že k okamžiku poskytnutí dotace
žalobce splnil všechny stanovené podmínky, nelze stěžovateli přisvědčit, že žalobci žádné právo
na dotaci nevzniklo. Při další kontrole dne 14. 7. 2015 však bylo zjištěno, že měřitelné indikátory
dotace již naplněny nejsou (stanovená doba udržitelnosti projektu byla 5 let od podpisu dohody
o poskytnutí dotace, která byla podepsána dne 10. 1. 2014). K porušení podmínek dotace
tedy došlo až po jejím vyplacení. Nelze proto tvrdit, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti,
že tím, že nebyly splněny měřitelné indikátory, nevzniklo žalobci vůbec právo na vyplacení
dotace. V okamžiku poskytnutí (vyplacení) dotace totiž podmínky splněny byly. Městský soud
zohlednil veškeré podstatné věci a jeho závěr, že uzavřením dohody a splněním podmínek
pro vyplacení dotace vzniká příjemci dotace veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci,
není v rozporu s dalším závěrem, že k porušení podmínek pro vyplacení bezesporu došlo.
Tyto závěry totiž zohledňují skutečnosti, které nastaly po sobě, nikoli zároveň. Nejvyšší správní
soud proto neshledal stěžovatelem namítanou vnitřní rozpornost kasační stížností napadeného
rozsudku.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu odměny
právního zástupce za jeden úkon právní služby [vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 24. 8. 2020),
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] ve výši
3.100 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, proto se odměna a náhrada
hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani, tj. o 21 %. Celkově tedy je stěžovatel
povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu