ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.168.2019:42
sp. zn. 4 As 168/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr. Janou
Čižmárovou, advokátkou, se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro
ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na
řízení: Vysoká škola ekonomická v Praze, se sídlem nám. Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3,
proti rozhodnutí rektorky Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j.
28/9011/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. 3. 2019, č. j. 9 A 75/2017 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Vysoká škola ekonomická v Praze (dále jen „VŠE“) rozhodnutími ze dne 27. 12. 2016,
č. j. 9017/I/461C-162/16, č. j. 9017/I/461B-161/16 a č. j. 9017/I/461A-160/16, odmítla
podle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“), žádosti žalobce o poskytnutí informace o 1) názvu
diplomové práce, kterou na této škole obhajoval pan M. E. (nar. dne X), 2) členech zkušební
komise pro závěrečné zkoušky, před kterými pan M. E. skládal na této škole státní závěrečnou
zkoušku, a 3) termínu, kdy pan M. E. skládal na této škole státní závěrečnou zkoušku, o jaký typ
státní závěrečné zkoušky se jednalo a pro případ, že bylo takových dat více, uvedení všech
termínů.
[2] Rektorka VŠE (dále také jen „původní žalovaná“) v záhlaví označeným rozhodnutím
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce proti vyjmenovaným rozhodnutím
VŠE.
II.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud především neshledal napadené rozhodnutí nicotným z důvodu věcné
nepříslušnosti původní žalované k jeho vydání s ohledem na §87 písm. l) zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) [dále
jen „zákon o vysokých školách“], jak namítal žalobce. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 80/2015 - 39, podle něhož je odvolacím orgánem
ve věcech poskytování informací vztahujících se k samosprávné působnosti veřejných škol rektor,
uzavřel, že původní žalovaná v dané věci rozhodovala jako věcně i funkčně příslušný orgán.
[5] Městský soud nezjistil ani nezákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že právo
na přístup k informacím není bezbřehé a neomezené. Poskytnutí informací se lze na povinném
subjektu domáhat pouze při splnění podmínek zakotvených v zákoně o svobodném přístupu
k informacím. Poskytnutí informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí
fyzické osoby a osobních údajů je přitom vázáno na podmínku souladu jejich poskytnutí mimo
jiné se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Městský soud přisvědčil závěru
původní žalované, že v posuzované věci by poskytnutí žalobcem požadovaných informací [které
všechny spadají pod zákonnou definici osobního údaje ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně
osobních údajů] bylo zpracováním osobních údajů ve smyslu §4 písm. e) tohoto zákona,
k němuž VŠE nebyla podle §5 odst. 2 téhož zákona oprávněna bez souhlasu dotčené osoby;
na řešenou situaci přitom nedopadá žádná z výjimek uvedených v citovaném ustanovení.
Poskytnutí požadovaných informací žalobci by tudíž bylo v rozporu s ustanovením §8a zákona
o svobodném přístupu k informacím ve spojení s §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů.
[6] Městský soud žalobci obecně přitakal v tom, že posuzovaný spor je střetem práva
na ochranu soukromí a práva na informace, přičemž každé omezení poskytování informací
je nutné vykládat restriktivně. V nynější věci však žalobcovo právo na informace musí ustoupit
právu na soukromí subjektu údajů. Z žalobcových podání nevyplývá žádný jiný důvod
k prolomení práva na soukromí subjektu údajů, než jeho soukromý zájem. Žalobce neuvedl,
že dotčená osoba je veřejně činná, ani že on sám je novinářem (to, že to sdělil v telefonickém
rozhovoru povinnému subjektu, je ničím neprokázané tvrzení). Informace o veřejně činné osobě
mající charakter osobních údajů mohl žalobce požadovat podle výjimky uvedené v §5 odst. 2
písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, avšak u instituce, pro niž dotčená osoba veřejnou
nebo úřední činnost vykonává, nikoliv u vysoké školy. Městský soud neakceptoval ani tvrzení
žalobce, že skutečnost, že je novinářem, bylo možné dovodit z jeho e-mailové adresy,
z níž povinnému subjektu žádosti o informace zaslal, a to s poukazem na liberální pravidla
pro vytváření e-mailových adres.
[7] Městský soud dále nepřisvědčil žalobní argumentaci, že informace jednou „zveřejněné“
v průběhu státní závěrečné zkoušky a obhajoby kvalifikační práce již dále nepožívají ochrany.
Samotný fakt, že se státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce konají veřejně, nečiní
informace v podobě osobních údajů „zveřejněné“ v jejich průběhu natrvalo veřejnými a volně
přístupnými komukoliv. Tyto osobní údaje neztrácejí charakter osobních údajů a povinný subjekt
je při každém jejich dalším zpracování v budoucnu nadále povinen respektovat omezení
vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky
včetně obhajoby kvalifikační práce je zajištění jejich řádného průběhu prostřednictvím možné
kontroly. Poté, co státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce proběhne, byl účel
jejich veřejnosti naplněn. Městský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že informace,
o které žádal, již byly zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné zkoušky, a tedy jsou určitým
způsobem veřejně dosažitelné.
[8] K poukazu žalobce na §47b zákona o vysokých školách městský soud uvedl,
že ustanovení zakotvující povinnost zveřejňování závěrečných prací, u nichž proběhla obhajoba,
a to včetně posudků, se stalo účinným až od 1. 1. 2006. Jelikož nebylo přijato žádné přechodné
ustanovení, které by se týkalo závěrečných prací, u nichž proběhla obhajoba před tímto datem,
uzavřel městský soud, že tato povinnost vznikla vysokým školám až od momentu nabytí
účinnosti tohoto ustanovení, a to včetně fikce souhlasu studentů se zveřejněním své práce.
Pokud tedy byla diplomová práce obhájena před tím, než nabyla tato právní úprava účinnosti
(opak žalobce netvrdí), může vysoká škola název diplomové práce konkrétního studenta
poskytnout žadateli o informace pouze tehdy, má-li k tomu souhlas jejího autora.
III.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek a věc vrátil rektorce
VŠE k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel městskému soudu vytýká, že v posuzované věci nesprávně posoudil střet dvou
ústavně zaručených práv - práva na ochranu soukromí a práva na informace. Řádně
totiž neprovedl test proporcionality a nehodnotil argumenty stěžovatele ve vzájemné souvislosti,
v důsledku čehož nezákonně upřednostnil právo na ochranu soukromí. Podle ustálené judikatury
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je přitom třeba při střetu práva
na informace s právem na ochranu osobních údajů, tedy ústavně zaručených práv, která stojí
na stejné úrovni, s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu vážit, zda jednomu
právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.
[11] Stěžovatel uvádí, že podle §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů může správce
zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů; z tohoto obecného pravidla
však uvedené ustanovení stanovuje výjimky. Podle §5 odst. 2 písm. e) citovaného zákona
je možné bez takového souhlasu osobní údaje zpracovávat v případě, pokud je to nezbytné
pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové
zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu
jeho soukromého a osobního života. Stěžovatel k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 - 41, podle něhož je závěr o absolutní
prioritě jednoho základního práva nad druhým z ústavně právního hlediska nepřípustný.
[12] Na podkladě uvedené výjimky tedy stěžovatel dovozuje, že je v nynějším případě nutné
provést test proporcionality a rozhodnout, zda převažuje zájem na poskytnutí stěžovatelem
požadované informace, nebo právo na ochranu soukromí subjektu údajů. Prvním krokem
testu proporcionality je zhodnocení kritéria vhodnosti. Stěžovatel je přesvědčen o tom,
že je ve veřejném zájmu možnost kontroly, zda určitá osoba absolvovala vysokou školu;
informace o absolvování vysoké školy je důležitá např. při rozhodování o tom, zda určitou osobu
volit do veřejné funkce, neboť ovlivňuje respektování informací či názorů pocházejících od této
osoby. Dalším krokem je zhodnocení kritéria potřebnosti. Podle stěžovatele je potřebnost
v nynějším případě dána, neboť požadované informace nemohou být získány jinak. Třetím
krokem je porovnání závažnosti v kolizi stojících práv. Stěžovatel k tomu zdůrazňuje, že soud
měl zohlednit, že stěžovatel žádal o poskytnutí informací, jejichž zveřejnění za běžných okolností
nepředstavuje pro dotčenou osobu žádnou újmu, nedotýkají se výsostně intimního
nebo osobního prostoru, nejde o citlivý údaj podle §4 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů. Jediná myslitelná by byla újma, kdy by o sobě dotčená osoba tvrdila,
že absolvovala vysokou školu, ač by to nebyla pravda. Takovou ochranu osobnosti
však podle stěžovatele nelze poskytnout.
[13] Městský soud měl také podle stěžovatele zohlednit, že požadované informace
již byly zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel k tomu poukazuje
na to, že podle §46 odst. 3 zákona o vysokých školách se studium řádně ukončuje státní
závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce, přičemž podle §53 odst. 1
téhož zákona se státní závěrečná zkouška koná před zkušební komisí a její průběh a vyhlášení
výsledků jsou veřejné. Stěžovatel netvrdí, že jednou zveřejněné informace již nepožívají ochrany,
ale jedná se o jeden z aspektů, který je podle něj třeba vzít v úvahu při porovnání závažnosti
v kolizi stojících práv.
[14] Stěžovatel namítá i to, že městský soud měl zohlednit změnu právní úpravy,
tedy zakotvení §47b odst. 1 zákona o vysokých školách, podle něhož vysoká škola nevýdělečně
zveřejňuje kvalifikační práce, u kterých proběhla obhajoba, včetně posudků oponentů a záznamu
o průběhu a výsledku obhajoby prostřednictvím databáze, kterou spravuje. Podle odst. 2
téhož ustanovení kvalifikační práce odevzdané uchazečem k obhajobě musí být též nejméně pět
pracovních dnů před konáním obhajoby zveřejněny k nahlížení veřejnosti v místě určeném
vnitřním předpisem vysoké školy nebo není-li tak určeno, v místě pracoviště vysoké školy, kde
se má konat obhajoba práce. Každý si může ze zveřejněné práce pořizovat na své náklady výpisy,
opisy nebo rozmnoženiny. Podle odst. 3 citovaného ustanovení také platí, že odevzdáním práce
autor souhlasí se zveřejněním své práce podle zákona o vysokých školách, bez ohledu na výsledek
obhajoby. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce,
jakož i zveřejňování kvalifikačních prací, je zajištění kontroly průběhu státní závěrečné zkoušky,
a to včetně kontroly, zda určitá osoba závěrečnou zkoušku skutečně vykoná. Jde o výraz
transparentnosti a otevřenosti vysokoškolského prostředí. Uvedená změna právní úpravy
pak podle stěžovatele vypovídá o dalším prohlubování tohoto trendu. Stěžovatel k tomu
zdůrazňuje, že žalovaná i městský soud nesprávně argumentují rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011 - 116, který se týká informací zveřejněných
v soudním řízení, přičemž z něj účelově vytrhávají pouze část; tento rozsudek však podle
stěžovatele v celkovém kontextu podporuje jeho názor, že je třeba v posuzované věci zohlednit
skutečnost, že požadované informace jsou dostupné i z jiného zdroje, jakož i povahu informací.
Stěžovatel na podporu svých tvrzení poukazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 - 41.
[15] Stěžovatel nakonec opakuje, že důvod, pro který žádal o poskytnutí informací, sdělil
zástupci VŠE v telefonickém rozhovoru. Nadto však zdůrazňuje, že zákon o svobodném
přístupu k informacím nerozlišuje mezi poskytnutím informace žadateli, který je novinářem,
a žadateli, který jím není; v každém případě je totiž naplněna informační a kontrolní funkce
takové žádosti.
[16] Stěžovatel je tedy na podkladě uvedených skutečností přesvědčen o tom, že jeho žádosti
o poskytnutí informace neměla VŠE odmítnout s poukazem na ochranu osobních údajů, měla
mu vyhovět a informace poskytnout.
IV.
[17] Původní žalovaná (rektorka VŠE) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla,
že se ztotožňuje se závěry městského soudu uvedenými v napadeném rozsudku.
V.
[18] S účinností od 24. 4. 2019, tedy po vydání napadeného rozsudku, došlo přijetím zákona
č. 111/2019 Sb., k novelizaci §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím (Nelze-li
podle §178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad
pro ochranu osobních údajů). S ohledem na absenci jakéhokoliv přechodného ustanovení
souvisejícího s novelizací uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
pokračoval jako s žalovaným namísto rektorky VŠE s Úřadem pro ochranu osobních údajů.
[19] Tento žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na předchozí vyjádření
původní žalované, s její argumentací ke kasační stížnosti se plně ztotožnil.
[20] Obsáhleji se dále vyjádřil k otázce nákladů řízení. Poukázal na úmysl zákonodárce
při přijetí výše zmíněné novely zákona o svobodném přístupu k informacím a požadoval,
aby Nejvyšší správní soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédl ke specifickým okolnostem
daného případu spočívajících především v tom, že nynější žalovaný se účastníkem řízení stal
právě a jen v důsledku změny právní úpravy. VŠE je však stále v postavení povinného subjektu.
Nejvyšší správní soud by proto měl přihlédnout především k zásadě procesní odpovědnosti
za zavinění a zohlednit, že nynější žalovaný nemá možnost řízení jakkoliv ovlivnit.
[21] S ohledem na výše uvedenou novelizaci zákona o svobodném přístupu k informacím
vystupovala VŠE v řízení o kasační stížnosti jako osoba zúčastněná na řízení podle §34 s. ř. s.,
a jako taková opětovně přisvědčila závěrům vyplývajícím z napadeného rozsudku.
VI.
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] V nyní posuzované věci žádal stěžovatel VŠE ve smyslu zákona o svobodném přístupu
k informacím o poskytnutí informací týkajících se pana M. E. Konkrétně žádal o sdělení 1) názvu
diplomové práce, kterou na VŠE obhajoval, 2) členů zkušební komise pro závěrečné zkoušky,
před kterými skládal na této škole státní závěrečnou zkoušku, a 3) termínu, kdy skládal na této
škole státní závěrečnou zkoušku, o jaký typ státní závěrečné zkoušky se jednalo a pro případ, že
bylo takových dat více, uvedení všech termínů. VŠE odmítla podle §15 odst. 1 zákona o
svobodném přístupu k informacím stěžovatelovy žádosti o informace s odůvodněním, že
požadované informace obsahují osobní údaje, které nemohou být bez souhlasu subjektu údajů
(kterým zde byl jednak M. E., ale i členové zkušební komise) třetí osobě poskytnuty. Tomuto
závěru přisvědčila i původní žalovaná a následně také městský soud.
[25] Právo na ochranu osobních údajů je zakotveno v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož „[k]aždý má právo na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Nejvyšší správní soud vyjádřil
obecná východiska týkající se ochrany osobních údajů např. v rozsudku ze dne
12. 2. 2009, č. j. 9 As 34/2008 - 68. Vyslovil v něm, že „zpracování osobních údajů vychází ze zásady,
podle níž právo disponovat s osobními údaji náleží fyzické osobě, k níž se tyto informace vztahují (subjektu
údajů), a nikoli tomu, kdo je jejich držitelem. Je proto logické, že základním právním titulem pro zpracování
osobních údajů je z principu věci souhlas subjektu údajů. Požadavek souhlasu však není zákonem stanoven
jako absolutní. Zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu
jeho soukromého nebo osobního života.“
[26] Nejvyšší správní soud předesílá, že v nynější věci není mezi účastníky řízení sporu o tom,
že všechny stěžovatelem požadované informace zahrnují osobní údaje ve smyslu §4 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů. Sporným však je otázka, zda byla VŠE oprávněna poskytnutí
těchto údajů stěžovateli odepřít s poukazem na to, že se jedná o osobní údaje, které nemohou
být třetí osobě poskytovány bez souhlasu subjektu údajů.
[27] Podle ustanovení §8a zákona o svobodném přístupu k informacím, informace týkající
se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu
s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.
[28] Citované ustanovení odráží vztah mezi právem na informace (čl. 17 odst. 5 Listiny)
a právem na ochranu osobních údajů, respektive právem na ochranu soukromí, jehož součástí
je ochrana osobních údajů (čl. 10 odst. 3 Listiny). Právním předpisem, na který citované
ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím odkazovalo, byl v rozhodné době mimo
jiné zákon o ochraně osobních údajů [ten byl sice s účinností od 24. 4. 2019 nahrazen zákonem
č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ale pro nynější případ posuzovaný s ohledem
na právní stav účinný ke dni rozhodování žalované (viz §75 s. ř. s.) je stěžejní právě znění zákona
o ochraně osobních údajů].
[29] Zákon o ochraně osobních údajů v §5 odst. 2 obecně zakotvoval pravidlo, podle
něhož může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů [v souladu
s §4 písm. e) téhož zákona se přitom za „zpracování osobních údajů“ považuje rovněž jejich
poskytování na základě zákona o svobodném přístupu k informacím]. Z tohoto obecného
pravidla totéž ustanovení rovněž vymezovalo výjimky, tedy stanovovalo, v jakých případech
může správce zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů. Dále bylo třeba zohlednit
pravidlo stanovené v §10 zákona o ochraně osobních údajů, podle něhož při zpracování osobních
údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu
na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého
a osobního života subjektu údajů.
[30] Z citovaných ustanovení §8a zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení
s §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů je zřejmé, že v posuzovaném případě by byla VŠE
oprávněna poskytnout stěžovateli požadované informace [zahrnující údaje, které podle jejich
povahy představovaly osobní údaje ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů]
buď tehdy, souhlasil-li by s tím subjekt údajů (pan M. E., resp. členové zkušební komise), nebo i
bez souhlasu, to však pouze za předpokladu, pokud by se na údaje obsažené v těchto informacích
vztahovala některá z výjimek vyplývajících z §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů [Správce
může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, a)
jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce, b) jestliže je zpracování nezbytné pro
plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy
uskutečněné na návrh subjektu údajů, c) pokud je to nezbytně třeba k ochraně životně důležitých zájmů subjektu
údajů. V tomto případě je třeba bez zbytečného odkladu získat jeho souhlas. Pokud souhlas není dán, musí
správce ukončit zpracování a údaje zlikvidovat, d) jedná-li se o oprávněně zveřejněné osobní údaje v souladu se
zvláštním právním předpisem
13)
. Tím však není dotčeno právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu
údajů, e) pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené
osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života, f) pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci
veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení,
nebo, g) jedná-li se o zpracování výlučně pro účely archivnictví podle zvláštního zákona, jak výše naznačeno.].
[31] Nejvyšší správní soud především ze správního spisu nezjistil existenci souhlasu subjektu
údajů s poskytnutím jeho osobních údajů na základě zákona o svobodném přístupu
k informacím. Skutečnost, že takový souhlas nebyl dán, ostatně vyplýval i z napadeného
rozhodnutí ve spojení s jemu předcházejícími rozhodnutími VŠE.
[32] Kasační soud dále konstatuje, že stěžovatel v rámci své žalobní argumentace netvrdil,
že by v posuzované věci byla dána některá z výjimek umožňujících zpracování osobních údajů
bez souhlasu subjektu údajů dle §5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. Není
přitom úkolem správních soudů, aby nad rámec stěžovatelem uplatněných žalobních bodů
z úřední povinnosti zkoumaly, zda některé z uvedených ustanovení na posuzovanou věc dopadá,
neboť to by bylo popřením dispoziční zásady ovládající správní soudnictví.
[33] Nynější stěžovatelovu námitku, že v jeho případě mu měly být poskytnuty požadované
informace konkrétně podle výjimky zakotvené §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních
údajů, hodnotí Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel
ji totiž neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo. V řízení o kasační stížnosti mu tudíž tato
námitka již nepřísluší.
[34] Městský soud se v napadeném rozsudku také v obecné rovině vyjádřil i ke střetu dvou
ústavně zaručených práv - práva na ochranu soukromí subjektu údajů a práva na informace
stěžovatele. Zdůraznil, že právo na přístup k informacím není bezbřehé a neomezené, a že tedy
poskytnutí informací se lze na povinném subjektu domáhat pouze při splnění podmínek
zakotvených v zákoně o svobodném přístupu k informacím, který v souladu s článkem 17 odst. 5
Listiny provádí toto ústavně garantované právo. Jednou z těchto podmínek, která se týká
osobních údajů, je podmínka souladu jejich poskytnutí se zákonem o ochraně osobních údajů.
S touto úvahou se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[35] Městský soud sice vytkl původní žalované, že v napadeném rozhodnutí provedla
poměřování v opozici stojících základních práv „poněkud úsporně“, ale v kontextu celého případu
(kdy stěžovatel své žádosti o informace nikterak blíže neodůvodnil a skutečnosti, že je novinářem
a subjekt údajů osobou veřejně činnou, uvedl poprvé až v žalobě) je zhodnotil jako dostačující.
Městský soud nakonec odmítl i argumentaci stěžovatele, že důvody, pro které žádá o poskytnutí
informací, sdělil v telefonickém rozhovoru zástupci VŠE, neboť ji shledal jako toliko ničím
neprokázané tvrzení.
[36] Nejvyšší správní soud se s právě uvedenými závěry městského soudu (vycházejícími také
z odůvodnění napadeného rozhodnutí) ohledně střetu práva na ochranu soukromí subjektu údajů
a práva na informace stěžovatele plně ztotožňuje a s ohledem na okolnosti posuzovaného
případu, jak je kasační soud výše uvedl, je považuje za dostatečné a věcně správné.
[37] K související námitce, že městský soud neprovedl stěžovatelem naznačený třístupňový
test proporcionality, dále Nejvyšší správní soud dodává, že to s ohledem na výše uvedené
skutečnosti nebylo třeba, resp. ani možné. V případě údajů podle §8a zákona o svobodném
přístupu k informacím prvotní předpoklady pro jejich poskytnutí stanovil zákonodárce tak,
že jejich poskytnutí musí být v souladu s předpisy, upravujícími jejich ochranu. Jak již Nejvyšší
správní soud shora vysvětil, v daném případě byl primárním předpokladem poskytnutí
požadovaných informací představujících osobní údaje souhlas subjektu údajů.
Ten ale prokazatelně nebyl poskytnut. Jak bylo výše vysvětleno, žalobce řádně neuplatnil žalobní
argumentaci, která by umožňovala posouzení aplikovatelnosti některé z výjimek ze zákazu
zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu uvedených v §5 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů. Za takové situace bylo provádění testu proporcionality nadbytečné. Posouzení
proporcionality poskytnutí údajů vymezených v §8a zákona o svobodném přístupu k informacím
přichází v úvahu teprve za předpokladu, že jde o některý z případů výjimky z tohoto souhlasu
vymezený v §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů (obdobně viz také již citovaný rozsudek
č. j. 1 As 78/2014 - 41).
[38] Nedůvodnými nakonec shledal Nejvyšší správní soud i stěžovatelovy námitky, že městský
soud měl při posuzování oprávněnosti odmítnutí jeho žádostí o poskytnutí informací zohlednit
skutečnost, že ve smyslu §46 odst. 3 zákona o vysokých školách ve spojení s §53 odst. 1
téhož zákona byly již požadované informace zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné
zkoušky, jejíž součástí je i obhajoba kvalifikační práce, a rovněž skutečnost, že zákon o vysokých
školách nyní obsahuje ustanovení §47b, podle něhož vysoká škola zveřejňuje kvalifikační práce,
u nichž proběhla obhajoba, včetně posudků oponentů a záznamu o průběhu a výsledku obhajoby
prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje (odst. 1), kvalifikační práce
odevzdané uchazečem k obhajobě nejméně pět pracovních dnů před konáním obhajoby
zveřejňuje k nahlížení veřejnosti, přičemž každý si může ze zveřejněné práce pořizovat na své
náklady výpisy, opisy nebo rozmnoženiny (odst. 2), a autor odevzdáním práce souhlasí
se zveřejněním své práce podle tohoto zákona, bez ohledu na výsledek obhajoby (odst. 3).
[39] Právě uvedenou stěžovatelovou argumentací se městský soud podrobně zabýval
v napadeném rozsudku a neshledal (ve shodě s původní žalovanou), že by tyto skutečnosti měly
jakýkoliv vliv na úspěch stěžovatelových žádostí o poskytnutí informací v nynější věci. Kasační
soud se přitom s těmito závěry beze zbytku ztotožňuje. Skutečnost, že se státní závěrečná
zkouška včetně obhajoby kvalifikační práce koná podle zákona o vysokých školách veřejně,
nečiní z osobních údajů „zveřejněných“ v jejím průběhu informace nadále veřejnými a volně
přístupnými komukoliv. Osobní údaje neztrácejí charakter osobních údajů ve smyslu §4 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů a povinný subjekt je i poté při každém jejich dalším zpracování
v budoucnu povinen respektovat omezení vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů.
Pokud ve vztahu k uvedenému městský soud na podkladě rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011 - 166, dovodil, že samotná skutečnost, že v určitém
momentu došlo ke zveřejnění některých osobních údajů, neznamená to, že tyto údaje již nadále
nepožívají ochrany ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, nelze mu ničeho vytknout.
I když se citovaný rozsudek zabýval otázkou ochrany osobních údajů zveřejněných v soudním
řízení, je výše uvedený závěr městského soudu z něj vyvozený na nyní posuzovanou věc
přiléhavý.
[40] Kasační soud k právě uvedenému poukazuje např. i na rozsudek ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 7 As 20/2013 - 23, v němž se sice jednalo o informace zveřejněné při veřejném jednání
zastupitelstva, nicméně zde Nejvyšší správní soud vyslovil, že i přes zveřejnění se stále jedná
o osobní údaje podléhající ochraně.
[41] Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je zajištění
jejího řádného průběhu prostřednictvím možné kontroly ze strany veřejnosti. Kontrolu řádného
průběhu státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je přitom z podstaty věci
možné konat pouze v jejím průběhu; po jejím ukončení byl již tento účel naplněn. Snaha domoci
se s odstupem času informací, které byly krátkodobě dostupné v průběhu konání státní závěrečné
zkoušky a obhajoby kvalifikační práce, s odkazem na zásady veřejnosti a transparentnosti
vysokoškolského prostředí proto neobstojí.
[42] Nejvyšší správní soud také přisvědčil závěru městského soudu ohledně ustanovení §47b
zákona o vysokých školách. Uvedené ustanovení sice vtělilo do zákona povinnost zveřejňovat
kvalifikační práce, u nichž proběhla obhajoba, a to včetně posudků, ale stalo se tak až s účinností
od 1. 1. 2006. Pro neexistenci přechodných ustanovení k §47b zákona o vysokých školách
ve vztahu ke kvalifikačním pracím, u nichž proběhla obhajoba před tímto datem, vznikla uvedená
povinnost vysokým školám až od momentu nabytí účinnosti novely, která zakotvila ustanovení
§47b zákona o vysokých školách; to platí i o fikci souhlasu studentů se zveřejněním práce.
Pokud tedy byla kvalifikační práce obhájena před datem 1. 1. 2006, je vysoká škola
oprávněna název kvalifikační práce konkrétního studenta poskytnout žadateli o informaci
pouze tehdy, má-li k tomu souhlas jejího autora.
[43] S ohledem na uvedené skutečnosti kasační soud uzavírá, že kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) nebyl v posuzované věci naplněn.
VII.
[44] Kasační stížnost není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[45] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[46] O nákladech řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Osobě zúčastněné
na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí vznikly náklady řízení. Nejsou
zde prokazatelně ani žádné další náklady, které by jí bylo možno přiznat podle věty druhé
téhož ustanovení (z důvodů zvláštního zřetele hodných). Osoba zúčastněná na řízení proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu