ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.198.2020:51
sp. zn. 4 As 198/2020 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. H., zast. JUDr. Martinem
Stehlíkem, advokátem, se sídlem Skrétova 48, Plzeň, proti žalované: Státní zemědělská a
potravinářská inspekce, Inspektorát v Plzni, se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Plzeň, o žalobě
proti rozhodnutím ředitele žalované ze dne 4. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-367/2017, ze dne
18. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-378/2017, a ze dne 18. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-379/2017,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2020,
č. j. 30 A 28/2018 - 154,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2020,
č. j. 30 A 28/2018 - 154, se od m ít á .
II. Kasační stížnosti proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 5. 3. 2020, č. j. 30 A 28/2018 - 154, se z amí t á.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 6.800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Martina Stehlíka.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Při kontrole dodržování povinností při uvádění potravin na trh, která se uskutečnila
dne 9. 11. 2017 v provozovně žalobce v Karlových Varech, T. G. Masaryka 1067/40,
bylo zjištěno, že některé z žalobcem vyráběných výrobků porušují chráněné zeměpisné označení
Karlovarské oplatky. Konkrétně se jednalo o výrobky nazvané „Královské oplatky“. Podle závěrů
žalované tyto oplatky nesplňovaly požadavky chráněného zeměpisného označení zejména
tím, že byly vyráběny mimo území Karlových Varů (v Luhačovicích) a že při jejich výrobě
nebyla užita vřídelní voda. Obaly daných výrobků obsahovaly prvky způsobilé vyvolat
v průměrném spotřebiteli klamný dojem, že pochází z Karlových Varů. Těmito prvky
bylo zejména vyobrazení Mlýnské či Tržní kolonády v Karlových Varech s jejich popisky
na obalech výrobků. O této kontrole byl sepsán protokol č. P085-41016/17, přičemž jedné
z námitek žalobce proti němu vznesené bylo vyhověno a zbývající námitky byly vyhodnoceny
jako nedůvodné ve sdělení ředitele žalované o vyřízení námitek ze dne 4. 12. 2017,
č. j. SZPI/AA415-367/2017.
[2] Na základě výsledku uvedené kontroly byla vydána rozhodnutí ředitele žalované
ze dne 18. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-378/2017 a č. j. SZPI/AA415-379/2017,
jimiž byla podle §5 odst. 5 poslední věty zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské
a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 146/2002 Sb.“), změněna opatření žalované ze dne 9. 11. 2017
č. D060-40464/17/C a č. P085-41016/17/C tak, že podle §5 odst. 1 písm. a) bodu 1, a písm. c)
zákona č. 146/2002 Sb. byl nařízen zákaz uvádění na trh shora uvedených výrobků a jejich
stažení z důvodu porušení ustanovení čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 1151/2012, o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin, v platném znění.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 30 A 28/2018 - 154, odmítl žalobu
proti sdělení ředitele žalované o vyřízení námitek ze dne 4. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-367/2017,
neboť nebylo samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (výrok I.). Rozhodnutí ředitele
žalované ze dne 18. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-378/2017 a č. j. SZPI/AA415-379/2017,
však krajský soud zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (výroky II. a III.).
Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 23.000 Kč k rukám jeho
zástupce do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ředitele žalované ze dne 18. 12. 2017,
č. j. SZPI/AA415-378/2017 a č. j. SZPI/AA415-379/2017, se nedostatečným způsobem
zabývala tím, co v žalobcově případě chráněné zeměpisné označení konkrétně obsahuje,
tedy co zahrnuje a co jím je chráněno. Žalovaná totiž nezpochybnila tvrzení žalobce, že obdobně
značené výrobky posuzovala již v roce 2011 a s vyobrazením lázeňské kolonády tehdy neměla
problém. Žalovaná proto byla povinna ve svých rozhodnutích řádně odůvodnit tuto názorovou
změnu, což však neučinila.
[5] Dále krajský soud žalované vytkl, že dostatečně nevypořádala námitky týkající se ochranné
známky registrované Evropským úřadem duševního vlastnictví v žalobcův prospěch, přestože ten
uvedenou skutečnost správnímu orgánu sdělil. Obal výrobku s vyobrazením Mlýnské kolonády
je totiž taktéž registrován jako ochranná známka Evropské unie. Žalovaná se tedy měla vypořádat
s tím, že Evropský úřad průmyslového vlastnictví zaregistroval ochrannou známku, která
podle jejího názoru porušuje chráněné zeměpisné označení, a to tím spíše, že uvedený evropský
úřad případné porušení chráněného zeměpisného označení neshledal, byť jej posuzoval, jak tvrdil
žalobce v odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti a jejím doplnění namítla, že obě její zrušená rozhodnutí
jsou řádně odůvodněná, a závěr krajského soudu o jejich nedostatečnosti je tak nesprávný.
V těchto rozhodnutích totiž jasně vymezila, čím předmětné výrobky specifikaci chráněného
zeměpisného označení Karlovarské oplatky neodpovídaly, a uvedla i rozsah ochrany, který
zeměpisnému označení podle evropských předpisů náleží.
[8] K údajnému názorovému posunu ve vztahu k rozhodnutí z roku 2011 stěžovatelka
předně uvedla, že tuto námitku žalobce uplatnil poprvé až v žalobě. Sama přitom neshledala,
že by se odchýlila od své dřívější rozhodovací praxe, a tak se touto otázkou v odůvodnění
rozhodnutí podrobněji nezabývala. Žalobce ve všech svých podáních spojoval námitku
porušení legitimního očekávání výhradně s posuzováním výrobků jiných výrobců na trhu, které
podle jeho názoru také nesplňují specifikaci chráněného zeměpisného označení. Na základě
podnětu žalobce byly tyto výrobky kontrolovány a v některých případech byla ukládána opatření
k odstranění protiprávního stavu. V tomto postupu tak jen stěží lze shledávat porušení
legitimního očekávání žalobce.
[9] Stěžovatelka dále uvedla, že tvrzení žalobce o údajné změně rozhodovací praxe
oproti předchozímu schválení přeznačení výrobků žalobce správním orgánem neodpovídá
skutečnosti. V protokolu z roku 2012 je totiž uvedeno jen to, že žalobce splnil opatření, které mu
ukládalo „přeznačit potraviny s obchodním označením "Královské oplatky z Karlových Varů“ takovým
způsobem, aby nedocházelo k připomenutí chráněného názvu "Karlovarské oplatky“. Zaslat na KI SZPI
v Plzni, Jiráskovo nám. 8, 308 58, Plzeň informaci, jakým způsobem, byly potraviny s obchodním označením
"Královské oplatky z Karlových Varů“ přeznačeny.“ Z odůvodnění tohoto opatření je přitom zřejmé,
že předmětem posouzení stěžovatelkou bylo pouze slovní vyjádření názvu výrobku „Královské
oplatky z Karlových Varů“. Ostatní části označení daného výrobku správní orgán neposuzoval,
tudíž nemohlo být založeno legitimní očekávání žalobce, že výrobek je ve všech ostatních částech
označení souladný s právními předpisy. Skutečnost, že stěžovatelka neměla výhrady ke způsobu,
jakým žalobce odstranil vytýkané nedostatky, mu tak nemohla založit legitimní očekávání ohledně
přípustnosti vyobrazení lázeňské kolonády na obalech jeho výrobků, neboť tento aspekt
nebyl pro dané opatření relevantní.
[10] K výhradám týkajícím se nedostatečného vypořádání s existencí registrované obchodní
známky Evropským úřadem duševního vlastnictví stěžovatelka uvedla, že ve svých předmětných
rozhodnutích řádně popsala, jaký vliv může mít existence ochranné známky na posouzení dané
situace. Evropský úřad duševního vlastnictví totiž v řízení o registraci ochranné známky zkoumá
soulad s chráněnými zeměpisnými označeními pouze tehdy, bylo-li to v řízení namítáno.
Z veřejně dostupných zdrojů přitom vyplývá, že námitka v tomto konkrétním řízení
nebyla vznesena. Samotná registrace ochranné známky proto nezaručuje soulad s chráněným
zeměpisným označením. Stěžovatelka tak nezpochybňuje samotnou správnost registrace
ochranné známky, nýbrž pouze její užití. To přitom Evropský úřad duševního vlastnictví
z podstaty věci posuzovat nemůže, neboť jeho přípustnost závisí na konkrétních okolnostech
věci nezávislých na požadavcích pro registraci ochranné známky. Například pokud by žalobcem
registrovaná ochranná známka byla použita na výrobku splňujícím specifikaci chráněného
zeměpisného označení Karlovarské oplatky, nebylo by takové označení způsobilé být zavádějící
ohledně původu výrobku. Pokud chce žalobce tuto známku používat na potraviny typu oplatek,
musí tedy dodržovat podmínky specifikace zapsané pro chráněné zeměpisné označení Karlovarské
oplatky, jinak by jejím užitím mohl být spotřebitel klamán ohledně zeměpisného původu výrobku.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti a jeho doplnění ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu a částečně zopakoval své žalobní námitky. Zejména připomněl, že stěžovatelka
provedla v jeho provozovně kontrolu již v roce 2011. Při této kontrole mu bylo vytknuto,
že jeho výrobek označený jako „Královské oplatky z Karlových Varů“ klame spotřebitele.
Následně bylo vydáno opatření k odstranění zjištěných nedostatků, podle něhož byl žalobce
povinen přeznačit uvedené potraviny takovým způsobem, aby nedocházelo k připomenutí
chráněného zeměpisného označení. Termín splnění byl stanoven na 31. 12. 2011. Žalobce
následně přeznačil obaly svých výrobků tak, že vypustil celé spojení „Královské oplatky
z Karlových Varů“. Nicméně s názorem stěžovatelky nesouhlasil a podal proti uvedenému
rozhodnutí správní žalobu. Té bylo vyhověno pravomocným rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 18. 3. 2016, č. j. 5 A 31/2012 - 76, v němž soud konstatoval, že označení
„Královské oplatky“ není zaměnitelné s označením Karlovarské oplatky. Stěžovatelka v reakci
na rozhodnutí soudu vydala dne 10. 5. 2016 rozhodnutí, v němž nově uvedla, že se žalobce
dopouští porušovaní chráněného zeměpisného označení tím, že jsou na obalu uvedeny fotografie
s popiskem místa „Mlýnská kolonáda - Karlovy Vary“ a „Tržní kolonáda - Karlovy Vary“.
Za závadný byl rovněž nově považován text na obalech vztahující se ke Karlovým Varům.
[13] Tímto rozhodnutím stěžovatelka podle názoru žalobce jednoznačně porušila zásadu
předvídatelnosti správního rozhodování, neboť skutkově shodné případy posuzovala zcela
odlišně. Nejprve fotografie a text na obalu nepovažovala za závadné, což sama potvrdila,
neboť musela schválit žalobci přeznačení obalů, což se také stalo v protokolu
č. PO 13-40589/12. Následně (o 5 let později) už ovšem fotografie a texty dle názoru
stěžovatelky závadné byly, přičemž z žalobcovy strany nedošlo k žádným změnám či událostem,
které by takový názorový obrat odůvodňovaly. Obaly obdobné obalům přeznačeným
podle původního rozhodnutí stěžovatelky (proti nimž nic nenamítala) totiž najednou chráněné
zeměpisné označení opět porušovaly, přestože byly přeznačeny podle požadavků stěžovatelky.
Žalobce měl přitom již od roku 2012 logicky za to, že jeho nově přeznačené obaly podmínky
chráněného zeměpisného označení neporušují, jelikož proti nim stěžovatelka nic nenamítala.
Přestože žalobce považoval změnu rozhodnutí za obcházení soudního rozhodnutí, nenapadl
jej správní žalobou. Rozhodnutí totiž směřovalo proti obalům, které žalobce několik let vůbec
nepoužíval (soudní řízení trvalo přes 5 let). Nepovažoval tedy za účelné a efektivní vynakládat
finanční částky a energii na zneplatnění příslušného opatření. Když však stěžovatelka následně
po více než roce provedla kontrolu, která vyústila ve vydání žalobou napadených rozhodnutí,
žalobce se proti nim již bránil všemi dostupnými prostředky, včetně soudní žaloby.
[14] K otázce existence evropské ochranné známky pak žalobce uvedl, že podle článku 7 nařízení
Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009, o ochranné známce Společenství (dále
jen „nařízení Rady č. 207/2009“), Evropský úřad pro duševní vlastnictví musí ex offo zamítnout
takovou přihlášku ochranné známky, která obsahuje označení původu nebo zeměpisného
označení, pokud tím chráněné zeměpisné označení napodobuje či zneužívá. Podle žalobce
tak není správný názor stěžovatelky, že existence ochranné známky je pro ni z hlediska
posuzované věci irelevantní. Evropský úřad pro duševní vlastnictví totiž byl povinen
se případnému zásahu do chráněného zeměpisného označení věnovat, a stěžovatelka
tak byla povinna vypořádat se s jeho rozhodnutím.
[15] S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podané kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu
o odmítnutí žaloby proti sdělení ředitele žalované o vyřízení námitek ze dne 4. 12. 2017,
č. j. SZPI/AA415-367/2017, není přípustná, neboť kasační stížnost podaná účastníkem, který
byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud
měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 - 41).
Ohledně výroku o odmítnutí žaloby byla stěžovatelka procesně úspěšná, neboť rozhodnutí jejího
ředitele o vyřízení námitek nebylo krajským soudem nikterak dotčeno. Proti výroku I.
napadeného rozsudku ostatně stěžovatelka nic nenamítala. Proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost v části směřující proti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu odmítl
podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou. Ve zbylém rozsahu shledal kasační
stížnost přípustnou.
[17] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal výroky II., III. a IV. rozsudku krajského soudu
souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[18] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[19] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Její důvodnost by totiž sama o sobě postačovala k zrušení rozsudku
krajského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných
v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[21] Stěžovatelka namítla, že krajský soud jí v napadeném rozsudku jen vágně vytkl,
že se nedostatečným způsobem zabývala tím, co v žalobcově případě chráněné zeměpisné
označení konkrétně obsahuje, tedy co zahrnuje a co jím je chráněno. Tento závěr považuje
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů i z důvodu nesrozumitelnosti, neboť není zřejmé,
jaké konkrétní nedostatky soud správnímu orgánu vytýká.
[22] S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Krajský soud totiž v odůvodnění
napadeného rozsudku jasně a srozumitelně sdělil své požadavky na řádné vymezení rozsahu
chráněného zeměpisného označení a jeho ochrany. Konkrétně uvedl, že stěžovatelka
byla povinna uvést, „co chráněné zeměpisné označení obsahuje, tj. co konkrétně zahrnuje a co je jím chráněno.“
Porušení této povinnosti přitom krajský soud dovodil zejména z toho, že stěžovatelka žalobcovy
obaly posoudila výrazně odlišně než před pěti lety, aniž by se to však projevilo na uvedeném
rozsahu chráněného zeměpisného označení tak, jak jej stěžovatelka vnímala. V té souvislosti
pak bylo podle krajského soudu „navýsost potřebné, aby bylo správním orgánem jasně vyjeveno, co je vlastně
obsahem chráněného zeměpisného označení v dané věci.“ Tento závěr je přitom podle Nejvyššího
správního soudu zcela dostatečný, jasný a náležitě odůvodněný.
[23] Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný
a nebyl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., mohl se zabývat
jednotlivými kasačními námitkami uplatněnými dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jako první
posoudil správnost závěru krajského soudu o nedostatečném odůvodnění změny rozhodovací
praxe. Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku jejího postupu z let 2011/2012 nemohlo žalobci
vzniknout žádné legitimní očekávání vzhledem k prvkům připomínajícím karlovarské reálie,
neboť tyto prvky nebyly v původním řízení vůbec posuzovány. Skutečnost, že stěžovatelka
neměla výhrady k tehdejšímu přeznačení obalů, pak podle jejího názoru nelze považovat
za schválení jejich nové podoby. Stěžovatelka rovněž namítla, že žalobce tento argument
neuplatnil v rámci správního řízení, a tak se mu v odůvodnění svých rozhodnutí sama příliš
nevěnovala.
[24] Této námitce dal Nejvyšší správní soud zapravdu, neboť bez výslovného vznesení příslušné
námitky ze strany žalobce ve správním řízení mohla stěžovatelka jen obtížně z okolností věcí
nabýt dojmu, že žalobce v rozhodnutích shledává porušení svého legitimního očekávání.
[25] S žalobcem i s krajským soudem je sice možné souhlasit v tom, že stěžovatelka mohla
v žalobci vzbudit dojem bezproblémovosti prvků připomínajících karlovarské reálie
tím, že nerozporovala způsob, jakým žalobce přeznačil své obaly v reakci na rozhodnutí z roku
2011. V něm totiž stěžovatelka považovala za porušení chráněného zeměpisného označení
pouze užití výrazu „Královské oplatky z Karlových Varů“, nikoliv fotografií karlovarských
kolonád (k nimž se v rozhodnutí nijak nevyjádřila). Toto rozhodnutí však bylo v roce 2016
správním soudem zrušeno, neboť výraz „Královské oplatky“ není zaměnitelný s chráněným
zeměpisným označením Karlovarské oplatky. V novém rozhodnutí stěžovatelky z roku 2016
tak již není zmiňována problematičnost výrazu „Královské oplatky“, avšak nově je v něm
již zpochybněno užití fotografií karlovarských kolonád a příslušných popisků evokujících
karlovarský původ výrobků. Proti tomuto rozhodnutí přitom žalobce nebrojil správní žalobou.
Nicméně byť lze chápat jeho důvody (spočívající v tom, že rozhodnutí se týkalo již dávno
neužívaných obalů a soudní řízení by tak z hlediska jeho podnikání bylo zbytečné a neefektivní),
stěžovatelka z jeho postupu mohla zcela oprávněně nabýt dojem, že uvedené výtky vzal žalobce
na vědomí. Když tedy zhruba po roce v žalobou napadených rozhodnutích stěžovateli vytkla
obdobné nedostatky, je zcela pochopitelné, že nepovažovala za důvodné vypořádávat
se s případným zásahem do legitimního očekávání žalobce. Tato rozhodnutí se totiž opírala
o obdobné důvody jako rozhodnutí z roku 2016, a ani žalobce během celého správního řízení
původními závěry z předchozích let neargumentoval.
[26] Ve světle uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se závěrem
krajského soudu, podle nějž stěžovatelka nedostatečně odůvodnila svůj názorový posun ve věci.
Povinností správního orgánu totiž není uvést v odůvodnění rozhodnutí úplně vše, co by účastník
řízení, byť i jen teoreticky, mohl považovat za relevantní. Úkolem odůvodnění rozhodnutí
je seznámit účastníky přesvědčivým způsobem s hlavními důvody pro vydání správního aktu
a vypořádat jejich námitky. Nebylo tedy povinností stěžovatelky řešit otázky, které se nejevily
v průběhu správního řízení relevantními.
[27] Nedostatečné vypořádání námitky porušení legitimního očekávání tak Nejvyšší správní soud
nepovažuje za zákonný důvod pro zrušení předmětných rozhodnutí ředitele žalované. Vzhledem
k tomu, že krajský soud jejich zrušení opíral o více důvodů, nemohl však Nejvyšší správní soud
přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku dříve, než přezkoumal i jejich správnost.
Pokud by totiž některému z nich přisvědčil, musel by zvažovat, zda důvody pro zrušení
rozhodnutí ředitele žalované obstojí v podstatné, převažující míře, neboť v takové
situaci by byl povinen kasační stížnost zamítnout a nesprávné důvody nahradit svými
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75).
[28] Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval dalším důvodem, který vedl krajský soud
ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí, tedy existencí evropské ochranné známky. Krajský
soud uvedl, že „žalobce tuto skutečnost [existenci ochranné známky] sdělil správnímu orgánu
a ten byl povinen se jí zabývat.“ Konkrétně se měla stěžovatelka minimálně zabývat
tím, zda Evropský úřad duševního vlastnictví skutečně nesoulad s chráněným zeměpisným
označením neshledal (ať proto, že se jím vůbec nezabýval, nebo proto, že se jím zabýval
a nedospěl k závěru o zásahu do práv k tomuto označení). Stěžovatelka měla
proto podle krajského soudu věnovat pozornost nejen samotnému výpisu z databáze evropských
ochranných známek, ale i příslušným řízením, která zaregistrování evropské ochranné známky
předcházela. Stěžovatelka však jen uvedla, že jí nepřísluší se vyjadřovat k rozhodnutí Evropského
úřadu duševního vlastnictví a nemá ani jeho rozhodnutí k dispozici.
[29] Proti tomuto závěru krajského soudu stěžovatelka brojila v kasační stížnosti obdobnými
argumenty, jaké vznášela již v řízení před krajským soudem. Podle stěžovatelky názor
Evropského úřadu duševního vlastnictví vyslovený při zápisu ochranné známky není relevantní,
jelikož stěžovatelka nezpochybňuje její existenci, nýbrž jen její užití, což úřad zapisující
ochrannou známku v době jejího zápisu posoudit nemůže. K tvrzení žalobce, že Evropský úřad
duševního vlastnictví ex offo přezkoumává rozpor posuzované ochranné známky s chráněnými
zeměpisnými označeními, stěžovatelka uvedla, že tento přezkum se neděje vždy (ať již v důsledku
úvahy či opomenutí), a proto nařízení Rady č. 207/2009 obsahuje postup, jak zrušit ochrannou
známku zapsanou v rozporu s požadavky v něm uvedenými. Podle názoru stěžovatelky je navíc
nepravděpodobné, že by i při takovémto posouzení Evropský úřad průmyslového vlastnictví
ochrannou známku odmítl zapsat. K tomu by nejspíše přistoupil pouze v případě, že by ochranná
známka obsahovala přímo chráněné označení Karlovarské oplatky.
[30] S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Nejvyšší správní soud úvodem
předesílá, že nehodnotí správnost všech stěžovatelkou uvedených tvrzení, nicméně souhlasí
s krajským soudem v tom, že tato tvrzení (spolu s přesvědčivou argumentací) měla být uvedena
již v žalobou napadených rozhodnutích, a nikoliv až ve vyjádřeních k žalobě či v kasační stížnosti.
Na rozdíl od předchozí námitky (porušení legitimního očekávání) totiž existencí evropské
ochranné známky žalobce argumentoval od samého počátku správního řízení, a povinností
stěžovatelky tak bylo tato jeho tvrzení pečlivě vypořádat. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí
s krajským soudem, že způsob, jakým stěžovatelka tuto námitku vypořádala, nelze považovat
za dostatečný.
[31] Stěžovatelka si totiž vůbec neobstarala rozhodnutí Evropského úřadu duševního vlastnictví,
nepokusila se zjistit podrobnosti o průběhu registračního řízení a rozsahu přezkumu, který
tento evropský úřad prováděl, a argumentaci žalobce odmítla na základě zcela obecných tvrzení.
Závěr stěžovatelky, že registrační řízení týkající se ochranné známky je pro projednávanou věc
zcela irelevantní, přitom s ohledem na žalobcem odkazovaný čl. 7 nařízení Rady č. 207/2009
působí značně nepřesvědčivě. Z jeho čl. 36 totiž skutečně vyplývá, že Evropský úřad duševního
vlastnictví posuzuje, zda v případě zapisované ochranné známky není dán některý
z tzv. absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu. Tyto důvody jsou přitom uvedeny právě v čl. 7
nařízení Rady č. 207/2009 a patří mezi ně mimo jiné i skutečnost, že ochranná známka by mohla
klamat veřejnost, např. pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby.
[32] Z výše uvedeného je zřejmé, že se v řízení před Evropským úřadem duševního vlastnictví
neposuzují úplně jiné otázky než v řízení před stěžovatelkou. Z tohoto důvodu nelze přijmout
postup stěžovatelky, která se závěry a průběhem řízení před Evropským úřadem
pro duševní vlastnictví odmítla zabývat. Princip předvídatelnosti správního rozhodování přitom
vyžaduje nejen to, aby tytéž správní orgány rozhodovaly v obdobných věcech obdobně,
nýbrž i to, aby o obdobných otázkách obdobně rozhodovaly i rozdílné správní orgány
(a to bez ohledu na to, zda se jedná o orgány národní či evropské). Povinností stěžovatelky
tak vzhledem k výše uvedenému bylo zjistit, jak a proč ve věci rozhodl Evropský úřad
pro duševní vlastnictví a v případě, že by se její rozhodnutí od rozhodnutí tohoto úřadu
v posouzení některé relevantní otázky odlišovalo, přesvědčivě vysvětlit, proč tomu tak je. Této
své povinnosti však stěžovatelka nedostála.
[33] Za nesprávnou je přitom nutné považovat argumentaci stěžovatelky vycházející z toho,
že přezkum souladu ochranné známky s chráněným zeměpisným označením ze strany
Evropského úřadu pro duševní vlastnictví neprobíhá vždy (ať již v důsledku úvahy
či opomenutí), a proto nařízení Rady č. 207/2009 obsahuje postup, jak zrušit ochrannou známku
zapsanou v rozporu s jeho požadavky. Stěžovatelka totiž tento argument nezmínila
ve svých rozhodnutích a rovněž ho nepodložila žádnými důkazy. Navíc logika tohoto tvrzení
zásadním způsobem nabourává strukturu vzájemných vztahů mezi správními orgány.
Ze stěžovatelčina tvrzení totiž v podstatě vyplývá, že jelikož jiné správní orgány mohou
občas pochybit, je zbytečné se jejich rozhodnutími zabývat. Správní právo je však postaveno
na zcela odlišných zásadách, přičemž v této souvislosti nejvíce vystupují do popředí zásada
presumpce správnosti správních rozhodnutí a zásada obdobného rozhodování v obdobných
věcech.
[34] Nejvyšší správní soud samozřejmě nezpochybňuje, že v projednávané věci se rozhodnutí
Evropského úřadu duševního vlastnictví může ukázat jako irelevantní. Takovýto závěr
však nelze učinit bez jeho znalosti a průběhu registračního řízení. Tím, že stěžovatelka tuto
námitku žalobce odbyla obecnými konstatováními, aniž by se jí podrobně zabývala a učinila
potřebné úkony za účelem jejího náležitého posouzení, zatížila správní řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonná rozhodnutí o věci samé, jak správně konstatoval krajský soud.
[35] Jelikož tedy v podstatné míře obstál alespoň jeden z důvodů, které krajský soud vedly
ke zrušení rozhodnutí ředitele žalované ze dne 18. 12. 2017, č. j. SZPI/AA415-378/2017
a č. j. SZPI/AA415-379/2017, lze považovat výroky II. a III. napadeného rozsudku za zákonné,
takže důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl neplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku krajského soudu
a na ně navazujícímu výroku IV. o nákladech žalobního řízení není důvodná, a proto ji podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku krajského soudu
pak pro její nepřípustnost podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Stěžovatelka tak bude
v dalším řízení vázána právním názorem krajského soudu, s výjimkou těch částí napadeného
rozsudku, které Nejvyšší správní soud shledal nesprávnými. Nejvyšší správní soud však na tomto
místě považuje za vhodné upozornit, že přestože nevypořádání (tehdy nevznesené) námitky
porušení legitimního očekávání ve zrušených rozhodnutích žalované nelze považovat
za nezákonné, není možné tento závěr vztáhnout i na následující správní řízení. V rámci něho
totiž již musí být (v důsledku argumentace žalobce přednesené v soudním řízení) stěžovatelce
zřejmé, že žalobce považuje její postup za rozporný i s ohledem na zásadu legitimního očekávání.
I touto námitkou se tedy bude muset ředitel žalované ve svých nových rozhodnutích zabývat.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, nemá tedy právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, jako v řízení
o kasační stížnosti úspěšnému účastníkovi, náleží náhrada nákladů řízení ve výši 6.800 Kč.
Ta sestává z odměny za dva úkony právní služby poskytnuté žalobci jeho zástupcem
z řad advokátů, které spočívají v sepisu vyjádření ke kasační stížnosti a jejího doplnění ve výši
2 x 3.100 Kč podle §7 a §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, což je celkem 6.200 Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů
související s těmito dvěma úkony právní služby ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu, což je celkem 600 Kč. Ke splnění této povinnosti Nejvyšší správní soud stanovil
stěžovatelce přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu