ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.279.2020:35
sp. zn. 4 As 279/2020 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. S., zast. Mgr. Janem
Švarcem, advokátem, se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad městské
části Praha 14, se sídlem Bratří Venclíků 1073/8, Praha 9, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 14 A 56/2019 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který
bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám advokáta Mgr. Jana Švarce
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že žalovaný nezaevidoval
elektronicky (prostřednictvím datové schránky) ohlášenou změnu místa trvalého pobytu
ke dni jejího ohlášení, ani nezahájil příslušné správní řízení o nezaevidování této změny.
[2] Městský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 14 A 56/2019 - 26,
když rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v nečinnosti ohledně zaevidování změny místa
trvalého pobytu, kterou žalobce ohlásil žalovanému prostřednictvím své datové schránky
dne 31. 12. 2018, byl nezákonný. Tento závěr městský soud opřel zejména o smysl existence
datových schránek a konstatoval, že komunikace prostřednictvím nich představuje dostatečnou
formu ověření totožnosti příslušné osoby. V této souvislosti poukázal i na možnost ohlásit
změnu místa trvalého pobytu prostřednictvím zmocněnce. Dále uvedl, že povinnost prokázat
se občanským průkazem slouží pouze k ověření totožnosti, což však lze stejně efektivně provést
i prostřednictvím datové schránky. Proto není nutné trvat ani na vlastnoručním podpisu
na přihlašovacím lístku, ani na prokázání totožnosti předložením občanského průkazu. Žalovaný
měl proto na základě elektronického podání žalobce provést zápis změny místa jeho trvalého
pobytu. Podle závěru městského soudu uvedený postup žalovaného představoval nezákonný
zásah, který však nadále netrvá, neboť žalovaný již dne 1. 4. 2019 zaevidoval změnu žalobcova
trvalého pobytu.
[3] Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 5. 6. 2020,
č. j. 4 As 432/2019 - 58, uvedené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[4] V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve shrnul obsah soudních spisů. Uvedl,
že žalobce ohlásil změnu trvalého pobytu žalovanému prostřednictvím datové schránky
dne 31. 12. 2018. Součástí datové zprávy byla i kopie nájemní smlouvy a vyplněný,
avšak nepodepsaný přihlašovací lístek k trvalému pobytu. Žalovaný dne 3. 1. 2019 vyrozuměl
žalobce, že ohlášení změny trvalého pobytu nelze provést elektronicky, nýbrž jen osobně.
Žalobce na toto sdělení žalovaného nereagoval a dne 31. 3. 2019 podal zásahovou žalobu.
Následující den se však žalobce osobně dostavil do sídla žalovaného, kde byla změna
jeho trvalého pobytu provedena ke dni 1. 4. 2019.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, podle něhož při ohlášení změny trvalého
pobytu není možné nahradit osobní prokázání se občanským průkazem elektronickým podpisem
v rámci komunikace prostřednictvím datové schránky. V této souvislosti poukázal na záměr
zákonodárce, jenž je zřejmý z důvodové zprávy k ustanovením §10 a 11 zákona č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o evidenci
obyvatel“). V ní se uvádí, že „se v těchto ustanoveních upravuje postup ohlašovny v případě hlášené změny
místa trvalého pobytu. Účelem takto upraveného postupu je vytvoření účinného mechanismu kontroly,
jehož prostřednictvím budou eliminovány případy zneužití neplatného údaje o trvalém pobytu v období,
než bude občanovi vydán nový občanský průkaz s aktuálním a pravdivým údajem o trvalém pobytu.
Ve zvláštních případech, kdy se obyvatel z různých důvodů nemůže sám k pobytu přihlásit, je zákonem
umožněno, aby tento úkon za něj provedla oprávněná osoba.“ Přestože právní úprava prošla od jejího
přijetí řadou novelizací, uvedených ustanovení se tyto změny významným způsobem nedotkly.
Důvodovou zprávu je proto nutné stále považovat za relevantní z hlediska pochopení úmyslů
zákonodárce ve vztahu k nim.
[6] Z výše uvedeného bylo podle Nejvyššího správního soudu zcela evidentní, že zákonodárce
nepovažoval povinnost předložit platný občanský průkaz jen za prostředek k prokázání
totožnosti, nýbrž i za způsob, jak minimalizovat riziko zneužití nesprávného údaje o místě
trvalého pobytu v období do vydání nového občanského průkazu. Toho je dosaženo postupem
podle §10 odst. 7 zákona o evidenci obyvatel, tedy ustřižením rohu dosavadního občanského
průkazu po jeho předložení. Nejvyšší správní soud přitom toto ustanovení považoval za schopné
uvedeného cíle dosáhnout. Občanský průkaz s ustřiženým rohem totiž při běžném právním styku
vede subjekty, jimž je předkládán, ke zvýšené obezřetnosti, čímž snižuje riziko jeho zneužití.
Držitel takového občanského průkazu je zároveň motivován k tomu, aby urychleně zažádal
o vydání nového občanského průkazu. Povinnost osobně se dostavit na obecní úřad při změně
trvalého pobytu pak rozhodně nelze považovat za neúměrně obtěžující a s ohledem na její výše
uvedený smysl ani za zbytečnou.
[7] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasil s argumentací městského soudu, že prokázání
se občanským průkazem je pouze prostředkem ověření totožnosti občana, a tudíž i nahraditelné
ověřením totožnosti prostřednictvím systému datových schránek. Tento výklad příslušného
ustanovení zákona o evidenci obyvatel nemohl obstát, neboť městský soud dostatečně
nezohlednil výše popsaný účel povinnosti prokázat se občanským průkazem, a naopak
jej bagatelizoval a relativizoval. S městským soudem sice bylo nutné souhlasit v tom,
že s ohledem na možnost ohlášení změny trvalého pobytu prostřednictvím zmocněnce
není aktuální právní úprava schopna riziko zneužití nesprávného údaje zcela eliminovat. Nicméně
ustanovení §10 odst. 11 zákona o evidenci obyvatel k řádnému zmocnění vyžaduje speciální
plnou moc s úředně ověřenými podpisy. To přitom v praxi znamená, že občan se stejně musí
prokázat platným osobním dokladem nějaké autoritě, která má pravomoc podpis ověřit
(např. notáři). Takový postup tedy pro občana nepředstavuje žádné významnější zjednodušení
procedury změny místa trvalého pobytu. Z důvodové zprávy k zákonu o evidenci obyvatel navíc
vyplývá, že tento postup má být považován spíše za výjimečný. Samotná existence tohoto
ustanovení proto zásadním způsobem nepodrývá zákonodárcem předvídaný účel povinnosti
prokázat se občanským průkazem při ohlášení změny místa trvalého pobytu,
nýbrž pouze poskytuje řešení pro výjimečné případy. Náročnost využití této možnosti zároveň
dostatečným způsobem zaručuje, že nebude výrazně nadužívána. Prioritu osobního předložení
občanského průkazu při ohlášení změny údaje o trvalém pobytu přitom Nejvyšší správní soud
shledal již v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 8 As 35/2015 - 36.
[8] Dále Nejvyšší správní soud zdůraznil, že požadavek na předložení občanského průkazu
je při změně trvalého pobytu v §10 odst. 6 zákona o evidenci obyvatel zakotven
zcela jednoznačně. Doslovný výklad tohoto ustanovení je přitom zcela v souladu s jeho účelem,
jímž je kromě prokázání totožnosti i omezení rizika zneužití nesprávného údaje o místě trvalého
pobytu ve stávajícím občanském průkazu. Za této situace není možné přijmout výklad městského
soudu, který druhý z uvedených účelů zcela pomíjí. Povinnost osobně se prokázat při ohlášení
změny místa trvalého pobytu občanským průkazem tak podle právního názoru Nejvyššího
správního soudu nebylo možné nahradit ověřením totožnosti prostřednictvím elektronického
podpisu v rámci komunikace vedené datovými schránkami.
[9] S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud v zrušujícím rozsudku ze dne
5. 6. 2020, č. j. 4 As 432/2019 - 58, učinil závěr o nesprávném posouzení uvedené právní otázky
městským soudem a o nezákonnosti jeho rozsudku.
[10] V dalším řízení městský soud vydal rozsudek ze dne 13. 8. 2020, č. j. 14 A 56/2019 - 80,
kterým žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného zamítl. V odůvodnění tohoto
rozsudku městský soud uvedl, že je vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu, zcela přejal jeho argumentaci obsaženou v zrušujícím rozsudku a uzavřel, že žalovaný
postupoval v souladu se zákonem o evidenci obyvatel, když odmítl zaevidovat změnu trvalého
pobytu na základě ohlášení, které žalobce zaslal ze své datové schránky. Je přitom nerozhodné,
zda se žalobce domáhal pouze deklaratorního výroku o nezákonnosti postupu žalovaného,
nebo rovněž navrhoval, aby byl žalovaný povinen zaevidovat změnu k určitému datu v minulosti.
Ani jeden z těchto žalobních návrhů totiž nemohl být podle městského soudu úspěšný,
neboť žalovaný nebyl oprávněn tuto změnu provést bez osobní účasti žalobce, a pokud žalobce
tuto podmínku nesplnil, ohlášená změna trvalého pobytu nemohla být zaevidována.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Proti tomuto novému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včasnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené
ve výzvě soudu stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[12] V první kasační námitce stěžovatel poukázal na své vyjádření ze dne 16. 7. 2020, ve kterém
uvedl, že se petitem nedomáhá samotného zaevidování změny místa trvalého pobytu,
a to ani určovacím výrokem, ani zakazujícím či přikazujícím výrokem, nýbrž toliko požaduje
ukončení nečinnostního zásahu. S touto skutečností se však městský soud nijak nevypořádal,
a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
[13] V druhé kasační námitce stěžovatel znovu uvedl, že se v žalobě nedomáhal samotného
zaevidování změny místa trvalého pobytu, nýbrž ukončení nečinnostního zásahu. Žalovaný
je totiž povinen ve věci učinit další úkon, a to buď změnu místa trvalého pobytu zaevidovat,
nebo zahájit řízení o jejím nezaevidování. Žalovaný však nic z toho neučinil, a dopustil
se tak nečinnostního zásahu. Rozsudek městského soudu je proto též nezákonný kvůli
nesprávnému posouzení právní otázky.
[14] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nepřípustnou podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť je podána proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy
jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel přitom
jako důvod podání kasační stížnosti neuvedl, že by se městský soud neřídil závazným právním
názorem kasačního soudu. Napadený rozsudek je dostatečně odůvodněný a je z něho zřejmé,
že se městský soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu řídil. Žalovaný plně
neporozuměl argumentaci stěžovatele, podle níž se petitem nedomáhá samotného zaevidování
změny místa trvalého pobytu, nýbrž pouze ukončení nečinnostního zásahu, neboť takový postup
by vyžadoval právě zakazující či přikazující výrok. Stěžovatel zřejmě spatřuje nečinnostní zásah
v tom, že žalovaný nečiní další úkon, tedy zaevidování změny místa trvalého pobytu, ani zahájení
řízení o jejím nezaevidování. Takové úkony však nelze provést, neboť změna trvalého pobytu
již byla provedena dne 1. 4. 2019, kdy se stěžovatel osobně dostavil do sídla žalovaného a řádně
tuto změnu ohlásil. Zahájení správního řízení o nezaevidování místa trvalého pobytu
tak již není možné a navíc by nemělo žádný smysl, neboť změna trvalého pobytu stěžovatele
již byla evidována a nemožnost jejího dálkového ohlášení potvrzena pravomocným soudním
rozsudkem. Žalovaný proto navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost, případně
její zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] S ohledem na opakovanou kasační stížnost podanou v nyní posuzované věci se Nejvyšší
správní soud nejprve zabýval její přípustností. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. totiž kasační
stížnost je d ále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[17] Nejvyšší správní soud v zrušujícím rozsudku ze dne 5. 6. 2020, č. j. 4 As 432/2019 - 58,
zavázal městský soud právním názorem, podle něhož osobní předložení občanského průkazu
při oznamování změny místa trvalého pobytu podle §10 odst. 7 zákona o evidenci obyvatel
nelze nahradit ověřením totožnosti prostřednictvím elektronického podpisu na podání zaslaném
datovou schránkou. Tímto závazným právním názorem se městský soud v dalším řízení beze
zbytku řídil a učinil závěr o nedůvodnosti zásahové žaloby, neboť žalovaný nebyl oprávněn
změnu místa trvalého pobytu provést bez osobní přítomnosti stěžovatele. Ten v kasační stížnosti
výslovně netvrdil, že se městský soud neřídil zmíněným závazným právním názorem nadřízeného
soudu. Nicméně namítl, že se petitem zásahové žaloby nedomáhal samotné evidence změny
místa trvalého pobytu určovacím výrokem ani zakazujícím či přikazujícím výrokem,
nýbrž jen ukončení nečinnostního zásahu. Tohoto výsledku by se však stěžovatel mohl domoci
v případě trvajícího zásahu právě jen formou zakazujícího či přikazujícího výroku
rozsudku městského soudu, jak vyplývá z ustanovení §87 odst. 2 věty první s. ř. s. Stěžovatel
tedy ve skutečnosti brojil v kasační stížnosti výhradně proti závaznému právnímu názoru
vyslovenému Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení o kasační stížnosti,
z něhož vyplývá nemožnost provedení evidence změny místa trvalého pobytu nebo zahájení
správního řízení o jejím nezaevidování za situace, kdy tato změna nebyla ohlášena za osobní
účasti žadatele. Navíc o trvající zásah se v posuzované věci evidentně jednat nemohlo,
neboť evidence změny místa trvalého pobytu stěžovatele byla ještě před vydáním napadeného
rozsudku provedena zákonem stanoveným způsobem, jak již bylo zmíněno.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Lze tedy shrnout, že kasační stížnost není podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná.
Proto Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. kasační stížnost
pro nepřípustnost odmítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití §60
odst. 3 věty první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[20] Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, byl-li návrh na zahájení
řízení (zde kasační stížnost) před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
soudní poplatek. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl také o vrácení zaplaceného soudního
poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč stěžovateli k rukám jeho zástupce, a to ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu