ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.71.2021:41
sp. zn. 4 As 71/2021 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: CEC Praha a.s.,
IČO: 256 73 394, se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zast. Mgr. Pavlem Letáčkem,
advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad
pro Jihomoravský kraj, se sídlem Koliště 17, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 3. 2020, č. j. 78746-14/2020-530000-61, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 62 A 89/2020 - 137,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Letáčka, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení
nadepsaného rozhodnutí žalovaného, kterým byly zamítnuty námitky společnosti SLOT
Group, a. s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) proti zadržení deseti kusů technických
herních zařízení (videoloterijních terminálů) v provozovně Herna U stromu, Křížová 97/16,
Brno, pro podezření, že v souvislosti s jejich užíváním docházelo k porušování zákona
č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních
hrách“), ve smyslu §121 odst. 1 tohoto zákona.
[2] Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 62 A 89/2020 - 97,
rozhodnutí o námitkách zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Neshledal dostatečným
podezření z porušování zákona, které vycházelo z nesrovnalostí ve výčtu jednotlivých rozhodnutí
Ministerstva financí (dále jen „MF“), konkrétně z existence rozdílných znění dvou rozhodnutí
MF ze dne 25. 9. 2015, a to č. j. MF-38884/2015/34-4 a č. j. MF-38884/2015/34-5 (dále
jen „změnová rozhodnutí“), která předložila právní předchůdkyně žalobkyně při kontrole plnění
povinností při provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách.
[3] Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalovaného rozsudkem
ze dne 25. 1. 2021, č. j. 4 As 244/2020 - 69, tento rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že bylo dostatečné, pokud žalovanému během kontroly
Ministerstvo financí sdělilo, že změnová rozhodnutí neeviduje ve své evidenci v takovém znění,
v jakém byla předložena. Podle Nejvyššího správního soudu neměl žalovaný prostor provádět
složité dokazování či sbírání dalších podkladů pro potvrzení svého podezření. Nejvyšší správní
soud zdůraznil, že žalovaný měl dostatečnou vstupní indicii pro vznik důvodného podezření,
neboť v systému SDSL nevedl pro právního předchůdce žalobce platné a účinné povolení
k provozování technických herních zařízení nalezených v kontrolované provozovně. Veškerá
zařízení, která zde zadržel, byla stále vedena na společnost MASOX, a. s. Podle Nejvyššího
správního soudu platnost předložených rozhodnutí žalovaný v průběhu kontroly zpochybnil
na základě jejich odlišnosti od rozhodnutí, které mělo v evidenci Ministerstvo financí. Právě jejich
zpochybnění pak bylo dostačující, jelikož nebylo v průběhu kontroly možné ověřit,
že se v případě předložených změnových rozhodnutí jedná skutečně o podvrh.
[4] Krajský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci rozhodl znovu a žalobu
zamítl. Konstatoval, že je podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem. Závěry Nejvyššího správního soudu učiněné ve výše uvedeném
rozsudku proto převzal a na tento rozsudek odkázal. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud
považoval zjištěné okolnosti za dostatečné pro vznik důvodného podezření. Žalovaný totiž
v systému SDSL nevedl pro právního předchůdce žalobkyně platné a účinné povolení
k provozování technických herních zařízení nalezených v kontrolované provozovně. Platnost
předložených rozhodnutí žalovaný v průběhu kontroly zpochybnil na základě jejich odlišnosti
od rozhodnutí, které mělo v evidenci Ministerstvo financí. Právě jejich zpochybnění pak bylo
dostačující, jelikož nebylo v průběhu kontroly možné prokázat, že se v případě předložených
změnových rozhodnutí jedná skutečně o podvrh. Žalovaný i jeho ředitel tedy postupovali
v souladu se zákonem. Krajský soud uzavřel, že na právě uvedeném nemůže nic změnit
ani obsáhlá polemika žalobkyně se závěry Nejvyššího správního soudu, neboť krajský soud
je závěry obsaženými ve zrušovacím rozsudku vázán a odchýlit se od nich nemůže.
[5] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Namítala, že krajský soud vydal napadený rozsudek s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku č. j. 4 As 244/2020 – 69, které však nemají oporu ve správním
spise v době zahájení kontroly, resp. přijetí opatření, tj. v době rozhodné pro posouzení
(ne)existence důvodného podezření žalovaného ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních
hrách a navíc jsou vnitřně rozporné. Na základě závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem
proto nelze dovozovat údajnou existenci důvodného podezření žalovaného ve smyslu §121
odst. 1 zákona o hazardních hrách.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k tvrzením stěžovatelky konstatoval,
že má stále důvodné podezření na protiprávní jednání právního předchůdce stěžovatelky.
Žalovaný tedy měl podle §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách povinnost zadržet technická
herní zařízení, neboť měl podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování
tohoto zákona.
[7] Podle §104 odst. 3 písm. a) je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
[8] Dříve než Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k meritornímu posouzení věci, zabýval
se tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti kasační stížnosti. Shledal přitom,
že tomu tak není.
[9] Jedná se totiž o druhou kasační stížnost v téže věci. S ohledem na §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost v téže věci přípustná jen za předpokladu,
že jako její důvod je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Není přitom podstatné, že v prvém případě podal kasační stížnost žalovaný
a ve druhém případě druhý účastník řízení – žalobkyně. Tím není dotčena možnost v opakované
kasační stížnosti brojit proti rozhodnutí krajského soudu v otázkách, kterými se Nejvyšší správní
soud v předchozím zrušovacím rozsudku nezabýval.
[10] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2013,
č. j. 8 Afs 47/2012 – 39, „[u]stanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku.
Opakovaná kasační stížnost je přípustná, je-li v ní namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost takové kasační
stížnosti je tedy omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého
přezkumu dosud v téže věci neřešil. Smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně
zabývat věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro krajský soud; to za předpokladu,
že se krajský soud tímto názorem řídil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2012,
čj. 8 As 2/2012 – 55, shrnul závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu,
které se týkají dalších případů, kdy lze shledat přípustnost kasační stížnosti. Jedná se o případy, které ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. sice konkrétně nezmiňuje, ale implicitně v sobě obsahuje. Nepřípustnost kasační
stížnosti nelze konstatovat zejména v případech, kdy Nejvyšší správní soud vytkl nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí
z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů, které Nejvyšší správní soud v dané věci vyslovil,
nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první kasační stížnosti, zejména pro vadný
procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu. Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná
i v případě, kdy krajský soud doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné
skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum
ve zrušujícím rozsudku. Obdobně může být podstatně změněn i právní stav, a to změnou či zrušením rozhodného
právního předpisu, za situace bránící aplikaci původního předpisu; podobně i deklarací protiústavnosti předpisu
Ústavním soudem. Jako nepřípustnou nelze odmítnout ani opakovanou kasační stížnost, je-li jejím
argumentačním základem podstatná změna judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát
Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhodnutí – například pokud by o rozhodné právní
otázce uvážil jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr.“
[11] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasační stížnosti podle shora uvedených kritérií.
Stěžovatelka krajskému soudu nevytýká, že se neřídil závazným názorem Nejvyššího správního
soudu, nenamítá kupř. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu či jiné vady řízení a netvrdí
ani, že by v jeho případě byla dána některá z výše uvedených judikaturně dovozených výjimek
z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ostatně zrušil předcházející
rozsudek krajského soudu nikoliv pro nepřezkoumatelnost či procesní vady, ale pro nesprávné
právní posouzení věci. Krajský soud odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu převzal.
Zcela se tak řídil závazným právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka však kasační
stížností v podstatě pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením věci Nejvyšším správním soudem
v rozsudku č. j. 4 As 244/2020 – 69. Stěžovatelka tudíž v kasační stížnosti brojí proti závaznému
posouzení věci Nejvyšším správním soudem v předchozím zrušujícím rozsudku. Kasační stížnost
je proto podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
[12] Nejvyšší správní soud opětovně poukazuje na usnesení ze dne 5. 2. 2013,
č. j. 8 Afs 47/2012 - 39, v němž uvedl, že „Institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností
vylučuje, aby Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní
názor. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán
nejenom krajský soud (§110 odst. 4 s. ř. s.), ale také samotný Nejvyšší správní soud, rozhoduje-li za jinak
nezměněných poměrů v téže věci. Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti
soudního rozhodování (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 - 56).“
[13] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému
rozsudku krajského soudu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož
zákona, neboť je nepřípustná [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věty
první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu,
neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[15] Podle §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud
vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Podle odst. 5 téhož ustanovení, v řízení, v němž lze rozhodnout
bez jednání, postupuje soud obdobně podle odstavců 3 a 4, dokud nebylo vydáno rozhodnutí o věci samé.
[16] V projednávané věci jsou naplněny zákonné podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku podle právě citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší správní
soud tudíž rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5.000 Kč. Tento jí bude v souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce
Mgr. Pavla Letáčka, advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu