ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.76.2021:38
sp. zn. 4 As 76/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) F. S. a b) L. S., oba
zast. JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno,
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2021, č. j. 62 A 188/2020 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se v rac í soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 10.000 Kč, který
jim bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejich zástupce
JUDr. Josefa Moravce, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného, jež měla spočívat v tom, že žalovaný
ke dni podání žaloby (21. 12. 2020) nerozhodl o odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského
úřadu Boskovice, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „rozhodnutí stavebního
úřadu“), ze dne 23. 9. 2020, č. j. DMBO 18255/2020, sp. zn. SMBO 10213/2020/STAV/sumb.
Žalobci tudíž žádali, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí do 7 dnů
od doručení rozsudku.
[2] V návaznosti na sdělení žalovaného ze dne 12. 1. 2021 (nesprávně označeného datem
12. 1. 2020 – poznámka soudu), podle nějž o odvolání žalobců proti rozhodnutí
stavebního úřadu rozhodl svým rozhodnutím ze dne 12. 1. 2021, č. j. JMK 3405/2021,
sp. zn. S-JMK 158584/2020, žalobci svými podáními ze dnů 7. 2. 2021 a 9. 2. 2021 učinili
zpětvzetí žaloby. V nich oba shodně uvedli, že požadavek na vydání rozhodnutí žalovaný splnil,
vedení dalšího řízení tak považují za bezpředmětné. Oba žalobci navrhli, aby jim soud přiznal
náhradu nákladů řízení.
[3] V záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) krajský soud podle §47
písm. a) s. ř. s. řízení o žalobě pro zpětvzetí zastavil (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl i o vrácení soudního poplatku ve výši
1.000 Kč žalobkyni (III. výrok). V odůvodnění usnesení se krajský soud podrobně věnoval
odůvodnění výroku o nákladech řízení a vysvětlil, že žalobci podali žalobu na ochranu proti
nečinnosti podle §79 odst. 1 s. ř. s. předčasně, a to již 18. den po podání jejich odvolání,
tedy ještě v době, kdy lhůty podle §71 odst. 3 správního řádu a §88 odst. 1 téhož zákona dosud
neuplynuly. Žalobci tudíž nesplnili podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany,
přitom k pozdějšímu dodatečnému splnění této podmínky v řízení před soudem přihlížet
nelze (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 5 As 9/2015 - 59). Z uvedeného důvodu krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení
nemá na jejich náhradu právo podle §60 odst. 3 věty první s. ř. s.
[4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se proti napadenému usnesení brání kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítají, že nejprve
byl krajský soud povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky pro meritorní projednání věci podle
§79 odst. 1 s. ř. s. a teprve následně zjišťovat procesní stanovisko žalobců ke sdělení žalovaného
o tom, že o podaném odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu již rozhodl. Z uvedeného
důvodu nesouhlasí s odůvodněním výroku o nákladech řízení (II. výrok napadeného usnesení)
a krajským soudem podané odůvodnění tohoto výroku považují za zcela nesrozumitelné,
a napadené usnesení tudíž za nepřezkoumatelné. Krajský soud nepostupoval v souladu se zásadou
předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť tím, že stěžovatele vyzval, aby uvedli své procesní
stanovisko ke sdělení žalované (že již rozhodnutí o odvolání vydal), tito logicky předpokládali,
že žalobu bez výhrad přijal, a z důvodu odpadnutí žalobního důvodu dává stěžovatelům možnost
vzít jejich žalobu zpět.
[5] V návaznosti na uvedené stěžovatelé obsáhle popisují důvody, pro něž se na krajský soud
obrátili ještě před uplynutím 30-denní lhůty k vydání opatření proti nečinnosti. Krajský soud se však
nevypořádal s okolnostmi systematické a systémové nečinnosti žalovaného, na niž v žalobě
poukazovali, a postavil se na stranu žalovaného, když shodně s ním v odůvodnění napadeného
usnesení poukázal na skutečnost, že v dané věci se jednalo o zvlášť složitý případ, činila lhůta
k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu 60 dnů, a naopak bez povšimnutí
ponechal repliku žalobců, v níž uvedené tvrzení o zvláštní složitosti případu rozporovali. Tím došlo
k porušení rovnosti účastníků řízení.
[6] Stěžovatelé upozorňují na to, že správní orgán nemá automatickou lhůtu 30 dnů k vydání
svého rozhodnutí, nýbrž je povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu. Lhůta 30 dnů
je svou povahou lhůtou podpůrnou, nelze-li rozhodnutí vydat bezodkladně. Ani definice toho,
co se rozumí případem zvlášť složitým, není nikde vymezena a ani krajský soud neodůvodnil,
z čeho usuzuje na to, že v dané věci se právě o takový případ jednalo a nebylo možno věc
stěžovatelů vyřídit bezodkladně či ve lhůtě 30 dnů.
[7] Nakonec stěžovatelé popisují chronologický průběh správního řízení, z nějž podle nich
vyplývá, že v daném případě žalovaný nevydal rozhodnutí ani v prodloužené 60-denní lhůtě.
Z uvedeného důvodu stěžovatelé považují za nepřijatelné vyčkávat na vyřízení žádosti o přijetí
opatření proti zjevné nečinnosti žalovaného a s poukazem na Evropskou chartu, jež nachází svůj
odraz v Listně základních práv a svobod, zdůrazňují své právo nejen na spravedlivé, ale i rychlé
projednání věci. Stěžovatelé mají za to, že podmínky pro podání žaloby na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu splnili, neboť vyčerpali prostředky ochrany proti nečinnosti.
Z uvedeného důvodu považují napadené usnesení jako celek za nezákonné a nepřezkoumatelné.
Navrhují, aby je Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na stanovisku, že ve správním řízení
se v dané věci jednalo o případ zvlášť složitý, tudíž lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání činila
60 dnů a tuto lhůtu žalovaný dodržel. Rozhodnutí stavebního úřadu zrušil pro nezákonnost a věc
mu vrátil, tudíž uvedené správní řízení dosud probíhá a nebylo ukončeno. K napadenému
usnesení se žalovaný blíže nevyjadřuje.
[9] Kasační stížnost není přípustná.
[10] Obdobným případem, v němž stěžovatel taktéž brojil proti usnesení krajského
(resp. městského) soudu o zastavení řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného z důvodu
zpětvzetí správní žaloby, resp. proti nepřiznání náhrady nákladů řízení, se již Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval, například v usnesení ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 Afs 238/2019 - 24.
V něm kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) a §120 s. ř. s., neboť shledal,
že stěžovatel byl osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání. Tento závěr následovaly i další
senáty zdejšího soudu (viz např. usnesení ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Afs 225/2019 - 21,
nebo usnesení ze dne 15. 6. 2020, č. j. 4 Afs 362/2019 - 26). Jelikož se jedná o skutkově i právně
obdobné případy tomu právě posuzovanému, kasační soud nenachází žádný důvod se od jejich
závěrů odchýlit; naopak z nich v dalším vychází.
[11] Již ve shora citovaném usnesení č. j. 10 Afs 238/2019 - 24 kasační soud vyslovil,
že„odmítá kasační stížnosti, které míří proti výroku o zastavení řízení a domáhají se odmítnutí žaloby.
I když jsou totiž splněny podmínky objektivní přípustnosti kasační stížnosti, nejsou stížnosti přípustné
subjektivně: stěžovatel se jimi nedomáhá meritorního výroku soudu o žalobě, nýbrž jen jiného procesního výroku.
Jediná újma, která měla být stěžovateli způsobena, byla spojena se zásahem do majetkové sféry v důsledku výroku
o náhradě nákladů řízení. Tuto újmu ovšem není možné brát v úvahu při posuzování subjektivní přípustnosti
kasační stížnosti proti výroku o zastavení řízení. Placení nákladů řízení totiž stojí vedle hlavního předmětu řízení.
Je jen jeho odvozeným důsledkem. Tyto výroky zákon vylučuje ze samostatného přezkumu (viz §104
odst. 2 s. ř. s.). Proto NSS podobné kasační stížnosti odmítá jako podané osobou zjevně neoprávněnou podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz již usnesení ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Ans 17/2012 - 33). Tato rozhodovací praxe
byla před časem zpochybněna a předložena k posouzení rozšířenému senátu NSS. Rozšířený senát rozhodl
usnesením ze dne 26. 3. 2020, čj. 9 Afs 271/2018 - 52, kterým potvrdil koncepci subjektivní nepřípustnosti,
zaujatou poprvé v usnesení 1 Ans 17/2012. Rozšířený senát sice řešil kasační stížnost žalovaného, který
se domáhal jiného procesního výroku především proto, aby nemusel žalobci hradit náklady řízení. Není však
pochyb o tom, že obdobně třeba přistupovat také k případům kasačních stížností podaných žalobci
(viz již usnesení ze dne 19. 11. 2013, čj. 1 Ans 16/2013 - 46). Rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 6. 2010,
čj. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod 31, shledal přípustnou kasační námitku proti výroku rozhodnutí
krajského soudu o náhradě nákladů řízení, podanou souběžně s alespoň jednou kasační námitkou směřující proti
rozhodnutí v meritu věci. Přípustnost napadení výroku o nákladech řízení však podmínil přípustností alespoň
jedné meritorní námitky. Taková námitka v této věci nebyla vznesena. Stěžovatel sice formálně vyjadřuje nesouhlas
i s výrokem o zastavení řízení. Veškeré důsledky, které napadenému usnesení přičítá, však pramení výhradně
z výroku, jímž mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení. Výrok, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, nemohl
stěžovateli z povahy věci způsobit újmu. Tento výrok je totiž jen důsledkem jím učiněného procesního
úkonu - zpětvzetí žaloby na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel svou kasační stížností nechce dosáhnout toho,
aby soud v řízení pokračoval a žalobu meritorně projednal. Nezpochybňuje správnost postupu soudu, který žalobu
věcně neprojednal. Stěžovatel zjevně spatřuje újmu toliko ve výroku o nákladech řízení. S ohledem
na nepřípustnost kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.) se snaží tuto zákonnou
výluku obejít tím, že formálně napadá též výrok o zastavení řízení. S ohledem na vše shora uvedené je však
evidentní, že tento postup je jen snahou o obcházení §104 odst. 2 s. ř. s. Část kasační stížnosti formálně brojící
proti výroku o zastavení řízení totiž působí dojmem nutného přívažku, o který stěžovateli ve skutečnosti vůbec
nejde a jehož jediným účelem je založit přípustnost kasační stížnosti proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Takový akcesorický výrok nelze napadnout samostatnou kasační stížností (viz jasná zákonná dikce v §104
odst. 2 s. ř. s.).“
[12] Z právě uvedeného vyplývá, že v případě kasační stížnosti, v níž se stěžovatelé domáhají
přezkumu usnesení správního soudu o zastavení řízení, avšak nedomáhají se meritorního
rozhodnutí soudu o žalobě, je jedinou újmou, která jim může být způsobena, právě újma spojená
se zásahem do majetkové sféry v důsledku výroku o náhradě nákladů řízení. Ostatně to je zjevné
z kasační argumentace, v níž stěžovatelé výslovně brojí proti té části odůvodnění napadeného
usnesení, v níž krajský soud uvádí důvody, pro které rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný
z účastníků nemá na jejich náhradu právo, byť v obecnosti namítají, že za nezákonné
a nepřezkoumatelné považují napadené usnesení jako celek. Konkrétní důvody takové
nezákonnosti však podle obsahu kasační stížnosti nepochybně spojují právě s výrokem
o nákladech řízení obsaženým v napadeném usnesení. Tuto újmu spočívající v tom, že jim krajský
soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, ovšem není možné brát v úvahu při posuzování
subjektivní přípustnosti kasační stížnosti proti výroku o zastavení řízení. Takovou kasační
stížnost nelze připustit k věcnému přezkumu, ale je třeba ji odmítnout podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Placení nákladů řízení totiž stojí vedle hlavního předmětu řízení, přičemž napadení
výroku o nákladech řízení zákon vylučuje ze samostatného přezkumu (viz §104 odst. 2 s. ř. s.).
[13] V této souvislosti lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020,
č. j. 9 Afs 271/2018 - 52, který přípustnost napadení výroku o nákladech řízení podmínil
přípustností alespoň jedné meritorní námitky. Jak již shora uvedeno, takovou námitku v nyní
posuzované věci stěžovatelé nevznesli. Proti výroku o zastavení řízení ničeho konkrétního
nenamítají a postup krajského soudu navazující na jejich dispozitivní úkon spočívající ve zpětvzetí
žaloby nikterak nezpochybňují. Je totiž zjevné, že krajský soud rozhodl zcela ve shodě s návrhem
stěžovatelů, jenž vůči krajskému soudu učinili (viz výše odst. [2]).
[14] Ačkoliv tedy stěžovatelé formálně brojí proti napadenému usnesení jako celku, veškeré
důsledky, které mu přičítají, vyplývají výlučně z výroku, jímž soud rozhodl o nákladech řízení.
Výrok, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, stěžovatelům žádnou újmu nezpůsobil, naopak
odpovídá jejich podání, jímž žalobu vzali v celém rozsahu zpět. Jak již dovodil kasační soud
v usnesení č. j. 7 Afs 225/2019 - 21, „[s]oudní ochranu pak nelze poskytnout postupu, ve kterém
se stěžovatelka snaží obejít zákonnou nepřípustnost kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení (§104
odst. 2 s. ř. s.) souběžným formálním napadáním výroku o zastavení řízení (podrobněji k uvedeným závěrům
srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 Afs 238/2019 - 24).“
[15] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, aniž shledal důvod se blíže zabývat úvahami
krajského soudu o složitosti případu, jež vyslovil v rámci posouzení podmínek pro přiznání
nákladů řízení některému z účastníků řízení.
[16] Pouze pro doplnění a nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že pokud
krajský soud v napadeném usnesení mimo jiné v části, v níž odůvodňoval výrok o nákladech
řízení, odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 5 As 9/2015 - 59, podle nějž nelze přihlížet k dodatečnému splnění podmínky
o bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany, že opačný závěr vyslovil Ústavní soud
v nedávném nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/2020. S ohledem na subjektivní
nepřípustnost kasační stížnosti však uvedená skutečnost nemá na výsledek tohoto řízení jakýkoliv
vliv.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] O vrácení soudního poplatku zaplaceného za kasační stížnost rozhodl Nejvyšší správní
soud podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní
poplatek bude vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení v souladu s §10a odst. 1
zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu