ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.83.2021:38
sp. zn. 4 As 83/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: CEC Praha a.s.,
IČ 25673394, se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zast. Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem,
se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj,
se sídlem Koliště 17/634, Brno, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 20. 3. 2020,
č. j. 78467-14/2020-530000-61, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 3. 2021, č. j. 62 A 90/2020 - 135,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Pavla Letáčka.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný opatřením o zadržení věci podle §121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb.,
o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“),
dne 11. 2. 2020 v provozovně Bowling Bar Vysočina, zadržel 11 ks herních zařízení a hotovost
ve výši 40.500 Kč patřící společnosti SLOT Group, a.s. (dále jen „právní předchůdkyně
žalobkyně“) pro důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním docházelo k porušování
zákona o hazardních hrách. Ředitel žalovaného rozhodnutím ze dne 20. 3. 2020,
č. j. 78467-14/2020-530000-61, následně zamítl námitky právní předchůdkyně žalobkyně
proti tomuto opatření.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 62 A 90/2020 - 98, rozhodnutí
ředitele žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku
krajský soud neshledal dostatečným podezření z porušování zákona, které vycházelo
z nesrovnalostí ve výčtu jednotlivých rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“),
konkrétně z existence rozdílných znění dvou rozhodnutí ministerstva ze dne 25. 9. 2015 (dále
jen „změnová rozhodnutí“), která předložila právní předchůdkyně žalobkyně při kontrole plnění
povinností při provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách. Těmito
rozhodnutími bylo podle žalobkyně změněno mimo jiné rozhodnutí ministerstva (dále
jen „původní rozhodnutí“) ze dne 6. 9. 2013, č. j. MF-84415/A/2013/34 (hra „IVT SYNOT“).
Původní rozhodnutí předložené při kontrole bylo obsahově shodné s dříve evidovaným
rozhodnutím. Změnová rozhodnutí, která měla dokládat změnu provozovatele technických
herních zařízení ze společnosti MASOX a.s. na předchůdkyni žalobkyně, se však svým obsahem
lišila od listin zaevidovaných ministerstvem, přestože byla označena shodným číslem jednacím.
Na této rozdílnosti založil žalovaný své důvodné podezření. Samotná existence rozdílných znění
změnových rozhodnutí ve správním spise žalovaného (či spise ministerstva) však podle krajského
soudu nemohla bez dalšího poskytovat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření
ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Nebylo totiž možné z ničeho usuzovat,
že právní předchůdkyně žalobkyně skrytě či bez vědomí žalovaného provozovala zadržená
zařízení. Tomu podle krajského soudu nasvědčovala i skutečnost, že poskytovala informace
o finančních tocích do systému AISG (informační systém pro dohled nad hazardními hrami),
přičemž tyto údaje si žalovaný mohl vyžádat. O tom, že si tyto údaje vyžádal až zpětně, svědčí
i jeho žádost ze dne 19. 2. 2020.
[3] Dále podle krajského soudu z kopií rozhodnutí ministerstva plyne, že právní předchůdkyně
žalobkyně byla oprávněna provozovat zadržená technická herní zařízení. V úředním záznamu
o kontrole ani v napadeném rozhodnutí o námitkách není zpochybňována pravost předložených
změnových rozhodnutí ministerstva. K argumentu, že změnová rozhodnutí předložená
při kontrole jsou pouhou kopií, krajský soud uvedl, že povinnost předkládat originál žalovaný
nedovozoval ani ve svém rozhodnutí, ani tím neargumentoval ve vyjádření k žalobě. Není možné
klást k tíži žalobkyně, že si žalovaný před zadržením věci či před samotnou kontrolou nezjistil
důvody existence rozdílných změnových rozhodnutí. Podle krajského soudu totiž tak mohl učinit
i bez její součinnosti. Nebyl tedy dán základ reálné pochybnosti o tom, zda právní předchůdkyně
žalobkyně disponovala povolením k provozování zadržených herních zařízení. Tím, že žalovaný
zadržel věci sloužící k výkonu podnikatelské činnosti, se podle krajského soudu dopustil zásahu
do ekonomického života žalobkyně, k čemuž lze přistoupit jen za vskutku závažných okolností.
To však v posuzované věci nebylo splněno.
[4] Tento rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2021,
č. j. 4 As 243/2020 - 67, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl,
že skutkově i právně obdobné věci byly Nejvyšším správním soudem rozhodnuty rozsudky
ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 - 76, a ze dne 25. 1. 2021, č. j. 4 As 244/2020 - 69,
přičemž neshledal žádný důvod, aby se od závěrů v nich vyslovených odchýlil.
[5] K pojmu důvodné podezření Nejvyšší správní soud uvedl, že jde o „takové podezření, které
správní orgán opravňuje k zahájení řízení nebo k provedení kontroly a které plyne z podkladů či poznatků, které
měl v době zahájení řízení nebo provádění kontroly. … v době, kdy se správní orgán dozví o možném porušení
zákona, nemusí mít postaveno najisto, že k porušení povinnosti nesporně došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné
podezření, že se tak stalo. Prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem
následného řízení. Proto musí zahájení řízení předcházet určitá skutečnost, z níž důvodnost podezření plyne.“
V posuzovaném případě žalovaný důvodné podezření odůvodnil tím, že v průběhu kontroly
obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně změnová rozhodnutí, jež následně ověřil
u ministerstva, přičemž zjistil, že se tato rozhodnutí neshodují s rozhodnutími, která ministerstvo
eviduje. Z této skutečnosti pojal v průběhu kontroly důvodné podezření, že předložená
rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, z čehož mu posléze vzniklo i důvodné podezření
na provozování hazardních her v rozporu se zákonem o hazardních hrách. Podle Nejvyššího
správního soudu tak bylo zřejmé, že minimálně změnová rozhodnutí a původní rozhodnutí musel
mít žalovaný k dispozici v průběhu kontroly, jelikož právě z nich zjistil nesoulad předložených
změnových rozhodnutí se změnovými rozhodnutími evidovanými v systému ministerstva,
a z původních rozhodnutí zase zjistil, která technická herní zařízení má v provozovně zadržet.
[6] Žalovaný podle Nejvyššího správního soudu postupoval správně, když před zadržením věcí
zjistil důvod existence rozdílných znění změnových rozhodnutí bez součinnosti právní
předchůdkyně žalobkyně přímo od ministerstva. V příslušném sdělení jej ministerstvo
informovalo, že změnová rozhodnutí neeviduje ve své evidenci v takovém znění, v jakém byla
předložena. Žalovaný neměl v tu chvíli možnost provádět složité dokazování či sbírání dalších
podkladů pro potvrzení svého podezření. To po něm není ani možné požadovat. Správní orgán
nemůže při zadržení věcí mít najisto postavené skutečnosti rozhodné pro závěr o protiprávním
jednání, ke kterému došlo v souvislosti se zadrženými věcmi. Až v následné fázi správního řízení,
ve které bude rozhodovat o tom, zdali skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách,
bude muset porušení tohoto zákona prokázat i z jiných skutečností než z odlišných verzí
změnových rozhodnutí. Závěr krajského soudu, že samostatná existence dvou rozdílných znění
dotčených správních rozhodnutí ve správním spise nemohla bez dalších indicií poskytovat
dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření, proto není správný.
[7] Nejvyšší správní soud rovněž připomněl, že k místnímu šetření je nutné mít zřetelné,
konkrétní a dostatečné vstupní indicie o protiprávním jednání. Vstupní indicii v nyní
projednávaném případě přitom žalovaný měl, jelikož v systému SDSL nevedl na osobu právní
předchůdkyně žalobkyně platné a účinné povolení k provozování technických herních zařízení
nalezených v kontrolované provozovně. Veškerá zařízení, která zde zadržel, byla stále vedena
na společnost MASOX, a.s. Souhrn těchto skutečností lze proto podle názoru Nejvyššího
správního soudu považovat za dostatečnou a konkrétní vstupní indicii pro vznik důvodného
podezření.
[8] Platnost předložených rozhodnutí žalovaný v průběhu kontroly zpochybnil na základě jejich
odlišnosti od rozhodnutí, které mělo v evidenci ministerstvo. Na to odkazuje i v napadeném
rozhodnutí o námitkách ředitel žalovaného, který uvedl, že „hlídka pojala důvodné podezření,
že kontrolovanou osobou předložená změnová rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná“. Tvrzení žalobkyně
a závěr krajského soudu, že stěžovatel ve svém rozhodnutí pravost předložených změnových
rozhodnutí nezpochybňoval, proto nejsou pravdivé. Právě jejich zpochybnění bylo dostačující,
jelikož nebylo v průběhu kontroly možné prokázat, že se v případě předložených změnových
rozhodnutí jedná skutečně o podvrh.
[9] K nesprávně vyznačeným doložkám právní moci na změnových rozhodnutích Nejvyšší
správní soud uvedl, že neprokazují správnost rozhodnutí předložených během kontroly.
Ze sdělení ministerstva ze dne 22. 4. 2020, na něž žalobkyně upozornila ve vyjádření ke kasační
stížnosti, pouze vyplývá, že při předání změnových rozhodnutí ze dne 25. 9. 2015 byla zřejmě
doložka právní moci vyznačena správně a poté byla chybně vyznačena v systému. Z tohoto
sdělení ani z ničeho jiného nelze dovodit, že by dne 25. 9. 2015 ministerstvo právní předchůdkyni
žalobkyně předložilo změnová rozhodnutí, která by zahrnovala i původní rozhodnutí.
[10] Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 62 A 90/2020 - 135,
žalobu zamítl. V tomto rozsudku uvedl, že Nejvyšší správní soud postavil na jisto jedinou
spornou otázku v daném řízení, tedy zda žalovaný měl důvodné podezření ve smyslu §121
odst. 1 zákona o hazardních hrách, a krajskému soudu tedy nezbývá, než závěr Nejvyššího
správního soudu převzít a na jeho zrušovací rozsudek odkázat. Následně krajský soud stručně
shrnul některé z uvedených argumentů, které Nejvyšší správní soud vedly ke zrušení předchozího
rozsudku vydaného v žalobním řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Proti tomuto novému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu
namítla, že krajský soud vydal napadený rozsudek s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku sp. zn. 4 As 243/2020, které však nemají oporu ve správním spise
v době zahájení kontroly, resp. přijetí opatření, tj. v době rozhodné pro posouzení (ne)existence
důvodného podezření žalovaného ve smyslu §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách, a navíc
jsou vnitřně rozporné. Na základě závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem proto nelze
dovozovat údajnou existenci důvodného podezření žalovaného ve smyslu §121 odst. 1 zákona
o hazardních hrách. Závěr o tom, že žalovaný měl v době rozhodování k dispozici alespoň
změnová rozhodnutí a původní rozhodnutí, opřel Nejvyšší správní soud o protokol vypracovaný
více než tři měsíce po provedení kontroly, přičemž v daném protokolu ani není uvedena
skutečnost, že žalovaný si příslušná rozhodnutí z databáze SDSL obstaral. Stěžovatelka
zpochybňuje i závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že žalovaný důvod existence odlišných
změnových rozhodnutí zjistil bez součinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před přijetím
opatření o zadržení věci, a to na základě informace od ministerstva. Ze spisu je totiž
podle stěžovatelky zřejmé, že žalovaný sdělení ministerstva obdržel až deset dnů po vydání
opatření. Stěžovatelka dále odmítá závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že v systému SDSL
nebyla ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně vedena platná a účinná povolení
k provozování dotčených sázkových her a že veškerá herní zařízení byla vedena na společnost
MASOX a.s. Ještě ve sdělení ze dne 7. 2. 2020 totiž ministerstvo potvrdilo, že jako provozovatel
dotčených sázkových her je u původních povolení v systému SDSL uvedena právní
předchůdkyně žalobkyně s tím, že má v budoucnu dojít k opravě tohoto údajného
administrativního pochybení. Žalovaný tedy podle obsahu správního spisu neměl k dispozici
vstupní indicie zakládající důvodné podezření v dané věci.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle §121 odst. 1 zákona o hazardních
hrách byl povinen zadržet technická herní zařízení, neboť měl podezření, že v souvislosti s jejich
užíváním dochází k porušování tohoto zákona.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Dříve než Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k meritornímu posouzení věci, musel
se zabývat tím, zda jsou v ní splněny podmínky přípustnosti kasační stížnosti. Shledal přitom,
že tomu tak není.
[14] Podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Opakovaná kasační stížnost podaná
v posuzované věci je tedy přípustná jen za předpokladu, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Není přitom podstatné, že v prvém případě podal
kasační stížnost žalovaný a ve druhém případě žalobkyně. Tím není dotčena možnost
v opakované kasační stížnosti brojit proti rozhodnutí krajského soudu ohledně otázek, kterými
se Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozsudku nezabýval.
[15] Jak již totiž Nejvyšší správní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2013,
č. j. 8 Afs 47/2012 - 39, „ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku.
Opakovaná kasační stížnost je přípustná, je-li v ní namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost takové kasační
stížnosti je tedy omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého
přezkumu dosud v téže věci neřešil. Smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně
zabývat věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro krajský soud; to za předpokladu,
že se krajský soud tímto názorem řídil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2012,
čj. 8 As 2/2012 - 55, shrnul závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, které
se týkají dalších případů, kdy lze shledat přípustnost kasační stížnosti. Jedná se o případy, které ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. sice konkrétně nezmiňuje, ale implicitně v sobě obsahuje. Nepřípustnost kasační
stížnosti nelze konstatovat zejména v případech, kdy Nejvyšší správní soud vytkl nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí
z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů, které Nejvyšší správní soud v dané věci vyslovil,
nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první kasační stížnosti, zejména pro vadný
procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu. Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná
i v případě, kdy krajský soud doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné
skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum
ve zrušujícím rozsudku. Obdobně může být podstatně změněn i právní stav, a to změnou či zrušením rozhodného
právního předpisu, za situace bránící aplikaci původního předpisu; podobně i deklarací protiústavnosti předpisu
Ústavním soudem. Jako nepřípustnou nelze odmítnout ani opakovanou kasační stížnost, je-li jejím
argumentačním základem podstatná změna judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát
Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhodnutí - například pokud by o rozhodné právní
otázce uvážil jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr.“
[16] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasační stížnosti podle shora uvedených kritérií.
Stěžovatelka krajskému soudu nevytýká, že se neřídil závazným názorem Nejvyššího správního
soudu, nenamítá kupříkladu nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu či jiné vady
žalobního řízení a netvrdí ani, že by v jeho případě byla dána některá z výše uvedených
judikaturně dovozených výjimek z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud ostatně zrušil předcházející rozsudek krajského soudu nikoliv pro nepřezkoumatelnost
či procesní vady, ale pro nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu převzal a zcela se řídil závazným právním názorem kasačního soudu.
Stěžovatelka tak kasační stížností v podstatě pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením věci
Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 4 As 243/2020 a brojí proti v něm učiněnému
závaznému právnímu názoru. Stěžovatelčina kasační stížnost je proto podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
[17] Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na své již citované usnesení
sp. zn. 8 Afs 47/2012, v němž uvedl, že „institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností vylučuje,
aby Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní názor.
Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejenom
krajský soud (§110 odst. 4 s. ř. s.), ale také samotný Nejvyšší správní soud, rozhoduje-li za jinak nezměněných
poměrů v téže věci. Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56).“
Námitkami směřujícími proti právnímu názoru vyslovenému v předchozím zrušujícím rozsudku
se tedy Nejvyšší správní soud nemůže zabývat, neboť je jím v řízení o této kasační stížnosti
vázán.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti novému rozsudku krajského soudu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona, neboť je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 3 věty první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[20] Podle §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu
soudu zaplacený poplatek. Podle odst. 5 téhož ustanovení, v řízení, v němž lze rozhodnout bez jednání,
postupuje soud obdobně podle odstavců 3 a 4, dokud nebylo vydáno rozhodnutí o věci samé.
[21] V projednávané věci jsou naplněny zákonné podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku podle právě citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší správní
soud tudíž rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5.000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovatelce v souladu s ustanovením §10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Ten po obdržení usnesení sdělí Nejvyššímu správnímu
soudu číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu