ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.90.2021:51
sp. zn. 4 As 90/2021 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Dopravní podnik hl. m. Prahy,
akciová společnost, IČO: 000 05 886, se sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9,
zast. Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem, se sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti žalovanému:
Úřad městské části Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7, o žalobě na ochranu
proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 A 112/2020 - 61,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 A 112/2020 - 61, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v nezahájení řízení o odstranění
stavby dle §129 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon).
[2] Městský soud shora označeným usnesením žalobu odmítl. Dospěl totiž k závěru,
že žalobci nesvědčí veřejné subjektivní právo na to, aby k jeho podnětu žalovaný zahájil řízení
o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, a nebyl tedy vůbec aktivně
legitimován k podání žaloby. Není-li takového veřejného subjektivního práva, pak ani nemůže
být žádným konáním, resp. nekonáním stavebního úřadu dotčeno či zkráceno. V této souvislosti
městský soud odkázal na konstantní judikaturu NSS, která uvedený závěr opakovaně potvrdila.
Městský soud přitom neshledal důvod odklonit se od tohoto závěru, a to ani s vědomím,
že před rozšířeným senátem je rozhodováno o otázkách předložených šestým senátem NSS
v usnesení ze dne 10. 12. 2019, č. j. 6 As 108/2019 - 28. Jednalo se o otázky, zda se může žalobce
bránit ve správním soudnictví žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
proti faktické nečinnosti stavebního úřadu ve věci nepovolené stavby či terénní úpravy
provedené jinou osobou. Takto koncipovaná otázka s nyní projednávanou věcí nesouvisí, neboť
v ní rozhodně nejde o stavbu nepovolenou.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatele
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedené usnesení městského soudu kasační
stížností, kterou především namítl nezákonnost odmítnutí jeho žaloby z důvodu nesprávného
posouzení aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby proti nezákonnému zásahu žalovaného.
V situaci, kdy jsou naplněny zákonné předpoklady pro zahájení řízení o odstranění stavby
dle §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona a žalovaný je nečinný, zasahuje tím do práv
stěžovatele jako vlastníka pozemků, na nichž je stavba umístěna, a zkracuje ho v jeho veřejném
subjektivním právu na to, aby vzhledem k jeho pozemkům netrval nadále protiprávní stav,
k jehož odstranění má řízení o odstranění stavby sloužit. Proto je stěžovatel osobou aktivně
legitimovanou k podání žaloby, a to zejména s odkazem na závěry rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 - 39, č. 4178/2021 Sb. NSS, ve věci ŽAVES, které plně
dopadají na nyní posuzovanou věc.
[4] Závěr městského soudu, že správní orgán rozhoduje o nezahájení řízení o odstranění
stavby podle vlastního uvážení, nemá oporu v §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, když toto
ustanovení nedává správnímu orgánu prostor pro jeho vlastní uvážení, zda řízení v konkrétní věci
zahájí či nikoli. Naopak je povinností správního orgánu při splnění zákonných předpokladů řízení
o odstranění stavby zahájit, což potvrzuje Nejvyšší správní soud v bodě 65. rozsudku ve věci
ŽAVES. Povinnost žalovaného zahájit řízení o odstranění stavby přitom nevyplývá z podnětu
stěžovatele k odstranění stavby, nýbrž ze skutečnosti, že jsou naplněny zákonné předpoklady
k zahájení tohoto řízení z moci úřední a žalovaný se o těchto skutečnostech dozvěděl nejpozději
právě z uvedeného podnětu. Podnět k odstranění stavby podal stěžovatel jakožto vlastník
pozemků, na nichž je v rozporu se stavebním zákonem umístěna stavba, a to prakticky trvale,
aniž by však bylo o její povaze jakožto trvalé stavby rozhodnuto. Stěžovatel je tedy osobou,
jejíchž hmotných práv se přímo týká protiprávní stav, k jehož ukončení má řízení o odstranění
stavby sloužit, a jejíž veřejná subjektivní práva byla nezahájením řízení o odstranění stavby přímo
zkrácena. Je zjevné, že podáním podnětu k odstranění stavby stěžovatel usiloval o ochranu nejen
objektivního práva, ale zároveň i svého subjektivního hmotného práva. Stavbou protizákonně
umístěnou bez veřejnoprávního povolení, v jejímž případě výše citovaný rozsudek ŽAVES
uznává přímý dopad do práv vlastníka pozemku, na kterém stavba stojí, je v kontextu
posuzovaného případu nejen tzv. černá stavba, nýbrž i stavba povolená před třiceti lety jakožto
stavba dočasná, pakliže je pouhým výkladem žalovaného dovozována možnost
její trvalé existence. V posuzovaném případě tedy existuje veřejné subjektivní právo stěžovatele
na to, aby byla odstraněna dočasná stavba, u které uplynula doba jejího trvání,
přičemž její existencí je stěžovatel přímo dotčen na svých právech. Ačkoli se žalovaný
prostřednictvím podnětu stěžovatele dozvěděl o naplnění všech zákonných předpokladů
k zahájení řízení o odstranění stavby, toto řízení nezahájil, a tím zasáhl do práv
stěžovatele jakožto vlastníka pozemků, na nichž stavba stojí. Správní orgány navíc předjímají,
že vzhledem k neurčitosti stanovení doby trvání stavby nebude prakticky nikdy možné zahájit
řízení o jejím odstranění, a tento nastalý protiprávní stav tak bude trvat minimálně do té doby,
než se sám vlastník stavby rozhodne stavbu odstranit.
[5] Není správný závěr městského soudu, že otázky koncipované v usnesení o postoupení
věci rozšířenému senátu ve věci ŽAVES s nyní projednávanou věcí nesouvisí, neboť v ní nejde
o stavbu nepovolenou. V tom podstatném, tedy v dotčení na subjektivních právech vlastníka
pozemku existencí stavby protizákonně umístěné bez veřejnoprávního povolení se obě situace
naopak shodují. Závěry rozsudku ve věci ŽAVES tedy nedopadají pouze na ty situace,
kdy se jedná o stavbu od počátku nepovolenou, nýbrž v principu na všechny situace,
kde nezahájením řízení, pro jehož zahájení jsou splněny zákonem stanovené předpoklady,
dochází k odepření přístupu vlastníka pozemku ke správnímu soudu. K tomu došlo i v nyní
posuzované věci, kdy stavbu povolenou jako dočasnou žalovaný považuje de facto za stavbu
trvalou bez jakéhokoli rozhodnutí, pouze s odkazem na neurčitost ve specifikaci období, na které
byla stavba povolena. Pokud přitom rozšířený senát připouští, že by se jím rozvedený
právní názor mohl vztahovat i na situace mimo stavební zákon, tento názor by měl
a fortiori platit též za situace spadající pod §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Ačkoli
byla předmětná stavba povolena dodatečným stavebním povolením, tato byla povolena
jako stavba dočasná, a to do doby definitivního zastavění dle územního plánu. Nelze souhlasit
s tím, že by takto definované oprávnění k dočasné existenci doposud trvalo.
Jelikož o prodloužení doby trvání stavby ani o změně na stavbu trvalou nebylo nikdy
rozhodnuto, jedná se doposud o stavbu dočasnou. Závěry správních orgánů o tom, že se de facto
jedná o stavbu trvalou, jsou tedy protiprávní. Žalovaný tak stěžovateli odnímá jakoukoli možnost
ochrany jeho práva, které by se mu dostalo v případě, kdy by proběhlo zákonem předvídané
řízení o změně stavby dočasné na stavbu trvalou. Zároveň žalovaný na úkor stěžovatele
zvýhodňuje vlastníka stavby, neboť ten se dostává do lepší pozice, než kdyby proběhlo řádné
zákonem předvídané řízení o změně stavby dočasné na stavbu trvalou.
[6] Městský soud současně tím, že odmítnul žalobu pro údajnou absenci aktivní legitimace
stěžovatele k jejímu podání, porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli
neoprávněně odepřel přístup k soudu. Stěžovatel k ochraně svého práva vyčerpal všechny
dostupné právní prostředky, které mu veřejná správa nabízí. Žalobu stěžovatele není možné
odmítnout ani proto, že je v daném případě dotčeno v určité míře jeho soukromé právo.
Stěžovatel se domáhá toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zahájit řízení o odstranění
stavby z moci úřední, nikoli ochrany samotného vlastnického práva stěžovatele.
[7] Napadené usnesení je dále nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když se městský
soud nevypořádal se stěžejní argumentací stěžovatele. Především se městský soud nezabýval
argumenty stěžovatele, že jsou v posuzovaném případě dány důvody, aby se soud odchýlil
od dosud převažující judikatury NSS ve vztahu k otázce aktivní legitimace k podání zásahové
žaloby v situaci, kdy stěžovatel byl a nadále je nezahájením řízení o odstranění stavby přímo
dotčen na svých hmotných právech protiprávním stavem, k jehož odstranění má řízení
zahajované z moci úřední sloužit. Pakliže se soud s touto argumentací neztotožnil, měl povinnost
v odůvodnění usnesení uvést, proč má za to, že stěžovatel buď na svých hmotných právech
dotčen nebyl a není, anebo že i přes dotčení na jeho právech neshledal důvod se od závěrů
převažující názorové linie Nejvyššího správního soudu v tomto případě odklonit.
Dále se napadené usnesení nikterak nevypořádává s námitkou nicotnosti dodatečného stavebního
povolení pro jeho značnou neurčitost. Pokud by se soud touto námitkou náležitě zabýval
a shledal by, že doba trvání stavby je v dodatečném stavebním povolení definována značně
neurčitě, musel by nutně dojít k závěru, že je dodatečné stavební povolení nicotné. V návaznosti
na to by tím spíše byl dán důvod k zahájení řízení o odstranění stavby, neboť podklad
pro její existenci by byl nicotný.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s názorem stěžovatele,
že závěry rozsudku ve věci ŽAVES dopadají i na nyní posuzovanou věc. V nyní řešené věci
totiž nešlo o stavbu nepovolenou, nýbrž o stavbu povolenou dodatečným stavebním povolením,
u které je sporné, zda uplynula doba jejího trvání. V případě řešeném rozšířeným senátem
dosahovalo potenciální ohrožení veřejného zájmu daleko vyšší intenzity, neboť možná nečinnost
stavebního úřadu se týkala stavby nepovolené. S přihlédnutím k nutnosti restriktivního přístupu
k rozšířeným senátem nově formulovaným závěrům přitom v daném případě není namístě
připustit aktivní legitimaci stěžovatele. I kdyby soud připustil, že v obecné rovině je možné
aplikovat závěry uvedeného rozsudku na daný případ, žaloba by stejně nemohla být úspěšná,
neboť stěžovatel nesplňuje další podmínky pro připuštění aktivní legitimace k podání zásahové
žaloby. Není totiž pravdivé tvrzení stěžovatele, že v minulosti neexistovalo žádné jiné správní
řízení ani jiný moment, kdy mohl stěžovatel chránit své subjektivní právo. V minulosti
probíhala řízení o odstranění předmětné stavby a stěžovatel byl jejich účastníkem,
když sám uvedl, že byl vlastníkem části předmětných pozemků již od roku 1978, tedy vlastnil
je v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby dokončeném v roce 1990 i v průběhu
následných řízení o odstranění stavby. Stěžovatel nejen že v rámci těchto řízení
nebrojil proti předmětné stavbě, ale dokonce výslovně a opakovaně uvedl, že souhlasí
s tím, aby odstraňována nebyla a vydané rozhodnutí o odstranění stavby bylo zrušeno.
[9] Předmětný spor je převážně soukromoprávního charakteru, přičemž stěžovatel podání
podnětu k zahájení řízení o odstranění stavby a následující zásahovou žalobu vnímá jen jako další
způsob, jak se zbavit nechtěné stavby na pozemku. Pokud městský soud žalobu odmítl
pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, je logické, že se nezabýval jednotlivými žalobními
body, usnesení tedy není nepřezkoumatelné. Vzhledem k právě uvedenému se městský soud
nezabýval věcně tím, zda uplynula doba trvání stavby či nikoliv, a tato otázka tak není
ani předmětem řízení o kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že městský soud reflektoval odlišnosti
rozšířeným senátem řešeného případu a nyní posuzované věci nesprávně, neboť klíčovou
otázkou v případě věci ŽAVES nebylo to, zda byla sporná stavba povolena. Jednalo
se o to, zda je osoba, která je dotčena na svých právech nastalým protiprávním stavem,
k jehož odstranění má správní řízení sloužit, a která podala podnět k zahájení řízení z moci
úřední, v případě nečinnosti správního orgánu aktivně legitimována k podání zásahové žaloby.
Není tedy stěžejní to, zda je stavba nepovolená již od svého počátku, nýbrž to, zda ve vztahu
k dané stavbě existuje veřejnoprávní povolení opravňující k jejímu umístění, jehož účinek
aktuálně trvá. Námitka žalovaného, že stěžovatel nevyužil dřívějších právních
prostředků k ochraně svých práv, nemá oporu v podstatě řešené věci. Podstatné pro celý případ
je pouze to, že zde existuje stavba, jejíž doba trvání uplynula, a aniž by proběhlo jakékoli správní
řízení o změně stavby dočasné na stavbu trvalou, správní orgány činí závěr, že se jedná o de facto
stavbu trvalou.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že námitkami týkajícími se merita věci,
tedy toho, zda žalovaný postupoval správně, když nezahájil řízení o odstranění stavby dle §129
odst. 1 písm. f) stavebního zákona a souvisejícími námitkami stran dočasného charakteru
předmětné stavby, se v nyní posuzované věci nemohl zabývat. Rozsah přezkumu rozhodnutí
městského soudu je z povahy věci vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí.
Jedná-li se o rozhodnutí, kterým se (jako je tomu v případě stěžovatele, jehož žaloba
byla odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace) končí řízení před městským soudem z důvodu,
že není splněna předepsaná procesní, tedy zjednodušeně řečeno „vstupní“ a ve své podstatě
formální podmínka věcné projednatelnosti žaloby, aniž by se zabývalo meritem, tedy vlastním
věcným obsahem žaloby, je na Nejvyšším správním soudu, aby v mezích rozsahu a důvodů
kasační stížnosti (resp. nad rámec těchto mezí v limitech daných §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
přezkoumal rozhodnutí městského soudu z hlediska toho, zda tento soud správně posoudil
nesplnění této „vstupní“ podmínky. Zabývání se meritem by znamenalo vybočení z přezkumné
role, kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti hraje, a tedy překročení
pravomocí, jež jsou mu zákonem v řízení o kasační stížnosti svěřeny (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[14] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že městský soud srozumitelně předestřel důvody,
pro které odmítl žalobu stěžovatele, přičemž v souladu s výše uvedeným nelze městskému soudu
vyčítat, že se nezabýval námitkami stěžovatele směřujícími do merita sporu, a to včetně námitky
nicotnosti dodatečného stavebního povolení, kterou se taktéž ze shora uvedených důvodů
nemohl v rámci usnesení o odmítnutí žaloby stěžovatele zabývat. Námitky stěžovatele stran
navrhovaného odklonu od stávající judikatury Nejvyššího správního soudu v posuzované otázce
přitom městský soud uspokojivě vypořádal v bodu 50. napadeného usnesení, kde nastínil důvody,
pro které se přidržel závěrů plynoucích z dosavadní judikatury kasačního soudu a aplikoval
je na posuzovaný případ.
[15] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační argumentací stěžovatele namítající
nesprávnost posouzení otázky jeho aktivní legitimace. Stěžovatel tvrdí, že na projednávaný případ
dopadají závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu ve věci ŽAVES. Jádro sporu tak leží
v posouzení otázky, zda lze na projednávaný případ aplikovat závěry vyplývající z rozsudku
ve věci ŽAVES, a zda se tedy stěžovatel mohl domáhat ochrany před nezahájením řízení
o odstranění stavby dle §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona prostřednictvím zásahové
žaloby.
[16] Při posuzování této otázky vycházel městský soud správně z judikatury zdejšího soudu,
jež byla aktuální v době jeho rozhodování, a která poskytovala oporu pro závěr, že stěžovateli
nesvědčilo veřejné subjektivní právo na zahájení řízení o odstranění stavby dle §129 odst. 1
písm. f) ve spojení s §129 odst. 6 stavebního zákona, nicméně tuto judikaturu Nejvyšší správní
soud v mezidobí od vydání napadeného usnesení značně korigoval. Až do vydání rozsudku
rozšířeného senátu ve věci ŽAVES totiž nebylo v zásadě představitelné, že by jednotlivec
skutečně měl soudně vynutitelné právo na zahájení správního řízení z moci úřední. Rozšířený
senát však nově poskytl ochranu proti nezahájení správního řízení, k němuž žalobce dal podnět
(§42 správního řádu) a jehož zahájení se dále domáhal také prostřednictvím opatření
proti nečinnosti (§80 odst. 2 správního řádu). Tuto radikální změnu judikatury přitom musel
zdejší soud nyní reflektovat a posoudit, zda stěžovatel naplňuje podmínky vytyčené rozšířeným
senátem ve věci ŽAVES.
[17] Stěžovatel tvrdí, že je vlastníkem pozemků, na kterých stojí stavba ve vlastnictví třetí
osoby, jež byla povolena dodatečným stavebním povolením jako stavba dočasná do doby
definitivního zastavění dle územního plánu. K tomuto zastavění dle tvrzení stěžovatele již mělo
dojít, přičemž současně nedošlo ke změně charakteru stavby na stavbu trvalou;
jsou tedy naplněny podmínky k nařízení odstranění dočasné stavby ve smyslu §129 odst. 1
písm. f) stavebního zákona, dle kterého stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby dočasné,
u které uplynula stanovená doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání. Žalovaný však řízení
podle citovaného ustanovení stavebního zákona nezahájil s odůvodněním, že stanovená doba
trvání stavby dosud neuplynula. Podle názoru zdejšího soudu tedy mohlo výše naznačeným
nekonáním žalovaného spočívajícím v nezahájení řízení dle §129 odst. 1 písm. f) stavebního
zákona ve spojení s §129 odst. 6 stavebního zákona dojít k zásahu do hmotných veřejných
subjektivních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud však v této chvíli s ohledem na výše
uvedený limit jeho přezkumu daný kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
nemohl posoudit, zda se skutečně o nezákonný zásah ve výše uvedeném smyslu jedná,
tedy zda měl žalovaný povinnost řízení o odstranění stavby zahájit. K takovému posouzení
musí přistoupit nejprve městský soud v rámci meritorního rozhodnutí.
[18] V posuzovaném případě přitom dle názoru kasačního soudu došlo k naplnění obou
okruhů podmínek stanovených rozsudkem ve věci ŽAVES, které podmiňují závěr, že nečinností
správního orgánu při uplatnění jeho úřední moci mohlo být přímo zasaženo do veřejného
hmotného subjektivního práva určité osoby (srov. odst. 81 a násl. rozsudku ve věci ŽAVES).
Stěžovatel předně tvrdil zásah do svého veřejného hmotného práva, které nebylo v důsledku
nečinnosti správního orgánu spočívající v nezahájení řízení o odstranění stavby dle §129 odst. 1
písm. f) stavebního zákona ochráněno, čímž došlo k naplnění prvního okruhu podmínek
(srov. odst. [82] a násl. rozsudku ve věci ŽAVES). Okolnosti dotčení stěžovatelova veřejného
subjektivního práva přitom stěžovatel dostatečně konkretizoval. Současně nebyla splněna
negativní podmínka ve smyslu odst. [84] rozsudku ve věci ŽAVES, neboť stěžovatel
jakožto vlastník pozemku, na němž předmětná stavba stojí, by se mohl žalobou bránit
proti rozhodnutí, které eventuálně z výše specifikovaného správního řízení může vzejít
(konkrétně proti některému z řady rozhodnutí, jež mohou být výsledkem řízení vedeného
podle §129 odst. 6 stavebního zákona). Na okraj zdejší soud poznamenává, že stavební zákon
v §129 odst. 6 skutečně nedává stavebnímu úřadu prostor ke zvážení, zda řízení o odstranění
stavby zahájí či nikoli (srov. přiměřeně odst. [65] rozsudku ve věci ŽAVES). Jakékoli úvahy
městského soudu stran vlastního uvážení správního orgánu ohledně zahájení předmětného řízení
jsou tedy nesprávné, protože při splnění podmínek ve smyslu §129 odst. 1 písm. f) stavebního
zákona správní orgán řízení o odstranění stavby musí zahájit. Rovněž druhý soubor v rozsudku
vytyčených podmínek vyplývající ze subsidiarity zásahové žaloby byl v posuzovaném případě
naplněn, když stěžovatel před podáním zásahové žaloby uplatnil jak podnět podle §42 správního
řádu, tak podnět nadřízenému správnímu orgánu k přijetí opatření proti nečinnosti ve smyslu
§80 odst. 2 správního řádu (srov. zejm. odst. [97] a [99] rozsudku ve věci ŽAVES).
[19] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že podmínky aplikace závěrů rozsudku
rozšířeného senátu ve věci ŽAVES byly v posuzovaném případě naplněny, a stěžovatelova
žaloba proti nezákonnému zásahu tudíž měla být městským soudem připuštěna, když zjevný
nedostatek jeho aktivní legitimace ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) není v posuzovaném případě
dán. Rozšířený senát totiž v citovaném rozsudku výslovně připustil, že závěry v tomto rozsudku
formulované mohou dopadat i na jiná „písmena“ ustanovení §129 stavebního zákona,
ba dokonce i na situace řešené v jiných předpisech veřejného práva (viz odst. [71] rozsudku
ve věci ŽAVES), pokud jsou naplněny výše nastíněné podmínky zásahu do veřejného
subjektivního hmotného práva. Závěry rozsudku ve věci ŽAVES tedy nedopadají pouze
na případy nepovolených staveb, nýbrž např. i na nyní projednávanou stavbu, u níž se stěžovatel
domáhá nařízení jejího odstranění z důvodu jím tvrzeného uplynutí doby, na níž byla existence
této dočasné stavby povolena.
[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci byly splněny podmínky aplikace
závěrů vytyčených v rozsudku ve věci ŽAVES. Stěžovatel se tedy v souladu s těmito závěry
může proti tvrzené faktické nečinnosti žalovaného (nezahájení řízení o nařízení odstranění
stavby), bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§82 a násl. s. ř. s.). Městský soud
sice v době svého rozhodování důvodně následoval tehdejší judikaturu Nejvyššího správního
soudu v otázce aktivní legitimace k podání zásahové žaloby proti nezahájení řízení z moci úřední,
avšak vzhledem k zásadní změně judikatury provedené rozsudkem ve věci ŽAVES musel
Nejvyšší správní soud závěry městského soudu nyní odmítnout. Setrvání na závěrech městského
soudu stran nedostatku aktivní legitimace stěžovatele by totiž v posuzovaném případě znamenalo
odepření přístupu stěžovatele k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod (srov. zejm. odst. [54] rozsudku ve věci ŽAVES), a také odepření ochrany jeho
vlastnického práva coby vlastníka pozemku, na němž stojí stavba, jejíž statut je z pohledu
stavebního práva sporný, tedy porušení čl. 11 Listiny.
[21] Městský soud pak v dalším řízení nejprve ověří, zda stěžovatel vyčerpal před podáním
žaloby právní prostředky k ochraně práv dle §85 s. ř. s., jak tvrdí. Pokud je stěžovatel vyčerpal,
soud dále posoudí, zda jsou dány důvody k zahájení řízení o odstranění předmětné stavby
ve smyslu §129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Posoudí tedy, (i) zda je předmětná stavba
stavbou dočasnou, u které (ii) uplynula stanovená doba jejího trvání a (iii) nebyla povolena změna
v užívání. Posoudí rovněž námitku žalovaného, že stěžovatel zneužívá svých práv. Zjistí-li
naplnění důvodů k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby, přikáže soud žalovanému řízení
podle §129 odst. 6 stavebního zákona zahájit. Dospěje-li krajský soud naopak k závěru,
že důvody k zahájení předmětného řízení žalovaným naplněny nebyly, zásahovou žalobu zamítne
(§87 odst. 3 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Usnesení městského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[23] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu