ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.120.2020:20
sp. zn. 4 Azs 120/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. T., zast. Mgr. Pavlem
Bednaříkem, advokátem, se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2020, č. j. CPR-10045-45/ČJ-2017-930310-V238
a ze dne 21. 1. 2020, č. j. CPR-10045-46/ČJ-2017-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2020, č. j. 1 A 9/2020 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím
ze dne 11. 3. 2017, č. j. KRPA-87240-19/2017-000022-ZAM (dále také jen „rozhodnutí
o správním vyhoštění“), uložila žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovila dobu 1 roku, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Současně správní orgán
prvního stupně rozhodnutím ze dne 11. 3. 2017, č. j. KRPA-87240-20/ČJ-2017-000022-ZAM
(dále také jen „rozhodnutí o nákladech správního řízení“), žalobci uložil podle §79 odst. 5
správního řádu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutími ze dne 21. 1. 2020, č. j. CPR-10045-45/ČJ-2017-930310-V238
a ze dne 21. 1. 2020, č. j. CPR-10045-46/ČJ-2017-930310-V238 (souhrnně též „napadená
rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce proti oběma rozhodnutím správního orgánu prvního
stupně a potvrdil je.
II.
[3] Žalobce podal proti napadeným rozhodnutím žalobu u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl.
[4] Městský soud poté, co shrnul skutkové okolnosti posuzované věci a dosavadní
průběh řízení [žalovaná nejprve obě odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění
a proti rozhodnutí o nákladech správního řízení zamítla jako nepřípustná rozhodnutími ze dne
25. 5. 2017, č. j. CPR-10045-5/ČJ-2017-930310-C232 a č. j. CPR-10045-6/ČJ-2017-930310-C232;
městský soud žalobu proti těmto rozhodnutím zamítl rozsudkem ze dne 7. 8. 2017,
č. j. 4 A 66/2017 - 37; uvedený rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 271/2017 - 31 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení;
městský soud obě rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2017 zrušil rozsudkem ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 4 A 66/2017 - 70 (dále také jen „zrušující rozsudek“) a věc vrátil žalované; ta rozhodla
napadenými rozhodnutími], žádné z žalobních námitek v nyní projednávané věci nepřisvědčil.
[5] Městský soud předně dovodil, že námitka o neúčinnosti vzdání se práva odvolání
je bezpředmětná proto, že žalovaná s ohledem na pochybnosti o tom, zda žalobcovo vzdání
se práva na odvolání bylo projevem jeho svobodné vůle, věc meritorně posoudila, vázána
předchozím právním názorem městského soudu ve zrušujícím rozsudku. Nedůvodnou shledal
i námitku, podle níž měla žalovaná zahájit přezkumné řízení podle §94 a násl. správního řádu.
[6] Za nedostatek městský soud nepovažoval, že žalovaná neustanovila ve správním řízení
žalobci tlumočníka z mateřského jazyka, nýbrž z ruštiny. Z protokolu o výslechu žalobce
je totiž patrné, že pokládaným otázkám rozuměl a reagoval na ně přiléhavě, nežádal opakování
kladených otázek, ani neuvedl, že by jim nerozuměl či že by je potřeboval objasnit, a protokol
včetně poučení také podepsal s tím, že nepožaduje jeho doplnění či změny a že je jeho obsah
správný.
[7] Nezákonnost správního řízení nespatřoval městský soud ani v tom, že řízení bylo moc
rychlé a podle žalobcova mínění zkratkovité a hektické. Poukázal na skutečnost, že všechny
nezbytné úkony žalovaná učinila, opatřila potřené podklady rozhodnutí, řádně žalobě poučila
o jeho právech a umožnila mu je využít. Samotná rychlost správního řízení (jež trvalo v řádu
hodin) jeho nezákonnost nezpůsobuje.
[8] Městský soud zaujal stanovisko k námitce, podle níž žalovaná chybně odmítla v žalobcově
případě aplikovat §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31) shledal, že žalobce na území České republiky
vykonával závislou práci, aniž k tomu měl povolení k zaměstnání vydané Úřadem práce České
republiky, přičemž o povinnosti obstarat si pracovní povolení věděl. Pouze formálně uzavřel
pracovní smlouvu s polskou společností OVD-TEMYRTRANS sp. z o. o., a to za účelem
legalizace práce na území České republiky, čímž naplnil skutkovou podstatu podle §119 odst. 1
písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
[9] Nakonec městský soud jako věcně správné a zákonné, mající ve vztahu k rozhodnutí
o správním vyhoštění akcesorickou povahu, posoudil i rozhodnutí o nákladech správního řízení.
III.
[10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje námitky vztahující se k neúčinnosti vzdání se práva
na odvolání s tím, že na něj byl vyvíjen nepřípustný nátlak ve vztahu k tomuto úkonu.
Z uvedeného důvodu spatřuje v postupu žalovaného i městského soudu podstatnou vadu řízení.
Ta spočívá také ve skutečnosti, že jak žalovaná, tak městský soud neprovedly stěžovatelem
navržené důkazy a znemožnily mu tak účinnou obranu a uplatnění jeho práv. Rezignace
na ochranu zákonnosti procesu správního vyhoštění je podle stěžovatele zásadní vadou
v postupu městského soudu.
[12] Stěžovatel též namítá, že tlumočník mu byl ustanoven až po zahájení správního řízení,
o čemž svědčí číslování správního spisu, a nebyla mu přetlumočena tato prvotní listina včetně
poučení o jeho právech. Již pro uvedené měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[13] Nakonec stěžovatel poukazuje na skutečnost, že správní řízení v prvním stupni trvalo
do vydání rozhodnutí jen několik hodin, což je nestandardní a potvrzuje to stěžovatelovu
námitku, že řízení bylo hektické, zkratkovité a nezohledňující právo na spravedlivý proces
a prokazuje to i nátlak na stěžovatele směřující ke vzdání se práva na odvolání.
IV.
[14] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že s ustanovením tlumočníka
do jazyka ruského žalobce souhlasil a v rámci výslechu prohlásil, že položeným otázkám rozuměl.
Z uvedeného důvodu žalovaná neshledala pochybení v postupu správního orgánu prvního
stupně. Ke stížnostním námitkám směřujícím proti postupu městského soudu se žalovaná
odmítla vyjádřit a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitky, jež jsou podřaditelné pod §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé,
pokud by řízení před městským soudem bylo stiženo vadou, jež by mohla mít vliv na jeho
zákonnost. Vady podřaditelné pod uvedený kasační důvod je ostatně Nejvyšší správní soud
povinen posoudit i tehdy, pokud je stěžovatel nenamítá, tedy z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.).
[18] Stěžovatel v této souvislosti namítá, že žalovaná a městský soud se nevypořádaly
s jím navrženými důkazy. Nutno však zdůraznit, že v řízení před městským soudem stěžovatel
žádný důkaz k provedení nenavrhl, městský soud se tudíž vytčeného pochybení dopustit nemohl.
[19] Obdobné pochybení ze strany správních orgánů pak stěžovatel v žalobě nenamítal.
Je tak zřejmé, že ve vztahu ke správním orgánům a jejich postupu ve správním řízení se jedná
o námitku novou, v řízení o žalobě neuplatněnou, tudíž nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Stěžovateli nic nebránilo ji uplatnit již v žalobě. Závěr o nepřípustnosti kasační námitky je shodně
třeba zaujmout i vůči stížnostnímu tvrzení, podle nějž byl stěžovateli tlumočník ustanoven
až po zahájení správního řízení. I tu totiž stěžovatel mohl uplatnit již v řízení o žalobě,
a pokud tak neučinil, jde tato skutečnost nyní k jeho tíži, neboť kasační soud
se jí pro nepřípustnost zabývat nemůže.
[20] Mimoběžná je stížnostní argumentace týkající se neúčinnosti vzdání se práva na odvolání
ve správním řízení, jež představuje stěžejní část kasační stížnosti. Tuto argumentaci stěžovatel
vznesl již v původním řízení, v němž žalovaná obě jeho odvolání proti rozhodnutí o správním
vyhoštění i o nákladech správního řízení zamítla jako nepřípustná, v dalším řízení
poté, co byla věc vrácena žalované zrušujícím rozsudkem městského soudu, však již žalovaná
odvolání posoudila a meritorně rozhodla. Městský soud tudíž správně v napadeném rozsudku
poukázal na skutečnost, že žalobní námitky směřující k neúčinnosti vzdání se práva odvolání
jsou bezpředmětné, neboť netvořily ratio decidendi napadených rozhodnutí. To obdobně
platí i v řízení o kasační stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku. Ani městský soud
se již z pochopitelných důvodů nezabýval účinností vzdání se práva na odvolání, neboť žalovaná
– jako odvolací orgán - věc meritorně přezkoumala. Otázka účinnosti vzdání se práva na odvolání
totiž již nehrála žádnou roli.
[21] Jediná stížnostní námitka, která je přípustná a také směřuje k otázkám, jež tvořily
rozhodovací důvody napadeného rozsudku a jimiž se tedy věcně městský soud zabýval,
se tak týká nezákonnosti správního řízení proto, že trvalo pouze v řádu hodin. Shodnou
námitkou se zabýval i městský soud v napadeném rozsudku a správně zdůraznil, že pouhá délka
řízení na jeho zákonnost vliv nemá. Městský soud přitom poukázal na skutečnost,
že přestože řízení trvalo v řádu hodin, stěžovatel nebyl na svých právem nikterak zkrácen.
Zahájení správního řízení mu bylo oznámeno, správní orgán prvního stupně učinil veškeré
nezbytné úkony, opatřil taktéž potřebné podklady, s nimiž měl stěžovatel možnost se seznámit,
aniž vznesl jakéhokoli výhrady či námitky. Dostalo se mu také potřebných poučení o možnosti
uplatnění jeho práv a nebyl nikterak zkrácen ani v možnosti je uskutečnit. K uvedené obecně
vznesené námitce tak ve shodě s městským soudem i kasační soud uzavírá, že nezákonnost
správního řízení jen z důvodu jeho délky v řádu hodin neshledal.
[22] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že žádný z uplatněných
kasačních důvodů neshledal opodstatněným.
VI.
[23] Kasační stížnost tudíž není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly jí však žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu