ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.277.2019:50
sp. zn. 4 Azs 277/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Y. A., zast. Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2019, č. j. CPR-7495-6/ČJ-2019-930310-V243, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, č. j. 45 A
5/2019 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti v částce 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, č. j. KRPP-6379-17/ČJ-2019-030022 (dále jen „rozhodnutí
o správním vyhoštění“), uložila žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož zákona správní vyhoštění
a stanovila podle §118 odst. 1 citovaného zákona dobu, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 5 let od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně určila žalobkyni podle §118 odst. 3
zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování z území České republiky, a to 30 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud především vyslovil, že tvrzení žalobkyně o porušení ustanovení §2 odst. 1
a 4, §3, §50 odst. 2, 3 a 4, §52 a §68 odst. 3 správního řádu, §119, §119a, §120a, §174a, §179
zákona o pobytu cizinců, čl. 3, 4 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5
a 16 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi ze strany správních orgánů v průběhu
správního řízení, jsou obecná, neobsahující žádné konkrétní skutečnosti ani právní argumentaci,
a tudíž je nelze považovat za žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[5] K námitce žalobkyně, že jí v případě návratu do Nigerijské federativní republiky
hrozí nebezpečí vážné újmy, jelikož by se mohla opětovně stát obětí obchodování s lidmi (tedy
by jí hrozilo, že bude podrobena otroctví, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu), krajský soud uvedl, že z výpovědi žalobkyně a informačních zdrojů citovaných
žalobkyní a žalovanou v průběhu správního řízení nezjistil žádné konkrétní skutečnosti, které
by svědčily o důvodnosti takových obav. Zdůraznil, že po správních orgánech nelze spravedlivě
požadovat, aby o nelegálně pobývajících cizincích ze vzdálených a kulturně odlišných zemí samy
zjišťovaly informace svědčící v jejich prospěch za předpokladu, že jde o údaje, které může znát
jenom samotný cizinec, popřípadě jeho rodina a tito je správnímu orgánu nesdělili. Žalobkyně
přitom sama ve správním řízení nepopsala relevantní důvody, pro které by v jejím případě
měl mít návrat do vlasti uváděné nepříznivé následky.
[6] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní argumentaci, že správní vyhoštění v délce 5
let představuje nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobkyně a v důsledku
toho i porušení mezinárodních závazků České republiky. Vysvětlil, že žalobkyně nemá na území
České republiky ani v jiném státě Evropské unie žádného příbuzného, osobu blízkou
ani jiné sociální vazby ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
je rozvedená, nemá děti, na území České republiky nemá vlastní bydlení a přespává v prostorách
zaměstnavatele. Rovněž její tvrzení o snaze o integraci do české společnosti není přesvědčivé,
neboť žalobkyně ani po přibližně 10 letech pobytu v České republice nerozumí psané
ani mluvené formě českého jazyka. V zemi původu naopak žijí sourozenci a matka žalobkyně.
[7] Krajský soud rovněž nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgány neměly žalobkyni
uložit správní vyhoštění, ale měly preferovat mírnější opatření a umožnit žalobkyni vycestovat
z území České republiky na základě rozhodnutí podle §50a zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil
totiž, že ustanovení §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům
prostor pro uvážení. Je-li naplněna zákonná podmínka pro správní vyhoštění uvedená v tomto
ustanovení (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), je správní orgán povinen z úřední
povinnosti zahájit správní řízení o vyhoštění. Žalovaná proto nepochybila, aplikovala-li na nynější
věc ustanovení §119 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců.
[8] Krajský soud se nakonec neztotožnil ani s žalobní argumentací ohledně nepřiměřenosti
stanovené délky doby (5 let), po kterou na základě rozhodnutí o vyhoštění není žalobkyni
umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie. Ve shodě se správními orgány
uvedl, že ze zjištěného stavu věci je zřejmý nárůst závažnosti protiprávního jednání žalobkyně,
která byla na nezákonnost svého pobytu „upozorněna“ předchozím řízením a rozhodnutím
o správním vyhoštění v trvání 2 let a také v rámci trestního řízení, v němž jí byl uložen trest
vyhoštění z území České republiky v trvání 3 let. Opakované porušování právních předpisů
přitom bylo ze strany žalobkyně vědomé. Krajský soud vyvrátil tvrzení žalobkyně, že jí předchozí
rozhodnutí o správním vyhoštění ani trestní příkaz nebyly předány, a že tedy vědomě příkaz
opustit území České republiky neporušila.
III.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně neodůvodněných obecných
poukazů na tvrzená porušení příslušných ustanovení správního řádu, zákona o pobytu cizinců
a mezinárodních smluv. Zdůrazňuje, že v bodě II. žaloby sice nejprve pouze vyjmenovala
ustanovení právních předpisů, která podle jejího názoru správní orgány ve správním řízení
porušily, v bodě III. žaloby však tvrzená porušení doplnila o konkrétní argumentaci. Stěžovatelka
má přitom za to, že ustanovení §71 s. ř. s. nevyžaduje, aby každé tvrzené porušení
určitého ustanovení zákona bylo jednotlivě odůvodněno, ale právní argumentace může
být po vyjmenování všech porušených ustanovení právních předpisů shrnuta v jeden celek.
[11] Stěžovatelka k tomu zopakovala svou žalobní argumentaci, že správní orgány porušily §3
správního řádu, neboť dostatečně nezjistily skutkový stav věci, a také §68 odst. 3 téhož zákona,
neboť svá rozhodnutí řádně neodůvodnily ve vztahu k důvodům znemožňujícím vycestování
stěžovatelky do země původu, zejména se nevěnovaly postavení stěžovatelky jako oběti obchodu
s lidmi ani nepřiměřeně dlouhé délce doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území
členských států Evropské unie.
[12] Stěžovatelka se rovněž neztotožňuje se závěrem krajského soudu ohledně dostatečnosti
podkladů, které měly správní orgány k dispozici pro svá rozhodnutí. Závazné stanovisko,
na jehož podkladě správní orgány posuzovaly důvody znemožňující vycestování stěžovatelky
do země původu, vycházelo z dvoustránkové informace s názvem „OAMP Nigérie – bezpečnostní
a politická situace v zemi“, jejímž obsahem není jakýkoliv bližší rozbor situace lidských práv,
zejména pak ve vztahu k ženám jako obětem obchodu s lidmi. Stěžovatelka také upozorňuje
na to, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku reaguje na informace obsažené
ve zprávách citovaných stěžovatelkou v žalobě, ale opomíjí skutečnost, že tyto informace
si k posouzení nemožnosti stěžovatelky vycestovat do země původu neopatřily již správní orgány
v průběhu správního řízení. Závěry ohledně (ne)důvodnosti obav stěžovatelky z návratu do země
původu, k nimž dospěl krajský soud v napadeném rozsudku, tudíž podle stěžovatelky
nejsou přezkumem správních rozhodnutí, ale nahrazením dokazování správních orgánů. Krajský
soud si sám (vycházeje z cestovního dokladu stěžovatelky a z jejích výpovědí z řízení o udělení
mezinárodní ochrany) učinil závěr o místě původu a možného návratu stěžovatelky a dospěl
k závěru, že stěžovatelka nepochází z nigerijské oblasti Edo, která je nejohroženější oblastí
Nigerijské federativní republiky pro oběti obchodu s lidmi. Správní orgány se přitom stěžovatelky
na tyto skutečnosti ve správním řízení nedotazovaly, ani nikde ve správním spisu není informace
o tom, kde stěžovatelka pobývala před odchodem do České republiky a kam potenciálně
by se vracela po svém návratu do země původu. Stěžovatelka nebyla správními orgány
dotazována ani na její aktuální kontakty s rodinou v zemi původu, aby byl krajský soud oprávněn
učinit závěr, že se po svém návratu do země původu může stěžovatelka spolehnout na pomoc
své rodiny.
[13] Stěžovatelka sice připouští, že informaci o jejím postavení oběti obchodu s lidmi neuvedla
již v průběhu správního řízení a poprvé ji zmínila až v žalobě, ale odůvodnila to právě tím,
že jako typická oběť obchodu s lidmi nechtěla o okolnostech svého příjezdu do České republiky
se státními orgány mluvit. K tomu stěžovatelka odkázala na informaci neziskové organizace
La Strada Česká republika, o. p. s. z července 2019 týkající se její osoby, kterou zaslala přílohou
k doplnění žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 15. 7. 2019.
Stěžovatelka nadto správním orgánům vytýká, že při jejich zkušenostech s obětmi obchodu
s lidmi, typicky ženami z Nigerijské federativní republiky provozujícími prostituci, a za situace,
kdy byla stěžovatelka zajištěna v nočním klubu Pamela v Plzni, se při výslechu s ní vedeném
ve správním řízení na tyto skutečnosti alespoň zčásti nepokusily zaměřit.
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá i nepřiměřenost délky, po kterou jí rozhodnutím
o správním vyhoštění není umožněno opětovně vstoupit na území členských států Evropské
unie. I přes svoji diskreční pravomoc nejsou podle stěžovatelky správní orgány oprávněny tuto
délku odůvodnit jednáním, na které pamatuje sama skutková podstata, podle níž jí bylo uloženo
správní vyhoštění, a tedy opakovaným porušováním zákona. Správní orgány naopak ve svých
rozhodnutích nikterak nezohlednily její postavení oběti obchodování s lidmi. Krajský soud
pak v napadeném rozsudku sice připustil, že stěžovatelka mohla být obětí obchodu s lidmi
s ohledem na okolnosti jejího příjezdu do České republiky a jejího zadržení, ale rovněž vyslovil,
že tato hlediska nehrají roli při hodnocení přiměřenosti délky zákazu vstupu na území členských
států Evropské unie.
[15] Stěžovatelka nakonec nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že absence rodinných
příslušníků na území České republiky znamená, že v jejím případě nemůže být aplikován čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který slouží pouze k ochraně rodinného
života, byť neoprávněně pobývajícího cizince. Stěžovatelka má naopak za to, že judikatura
Evropského soudu pro lidská práva chrání i tzv. soukromý život cizince, který si na území státu
vybudoval i jiné silné vazby, než jenom vazby rodinné.
IV.
[16] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se především neztotožnil s nesouhlasem stěžovatelky se závěrem
krajského soudu, že její obecná neodůvodněná tvrzení o porušení ustanovení správního řádu,
zákona o pobytu cizinců a mezinárodních smluv vyjmenovaných v bodě II. žaloby, kterých
se podle ní ve správním řízení dopustily správní orgány, nelze považovat za žalobní body
ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ověřil totiž ze žaloby, že na straně 3 se skutečně nachází
pouhý výčet ustanovení, jejichž porušení stěžovatelka správním orgánům vytýká, a to bez uvedení
jakýchkoliv konkrétních skutečností či argumentace, o něž by žalobkyně svá tvrzení
o nezákonnosti opírala. Krajský soud tedy nepochybil, nepovažoval-li tyto nekonkretizované
poukazy stěžovatelky na údajně správními orgány porušená ustanovení právních předpisů
za řádné žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dále se jimi blíže nezabýval
a v té souvislosti poukázal na přiléhavou judikaturu kasačního soudu týkající se konkretizace
žalobních bodů (viz odst. 18. napadeného rozsudku). Pokud stěžovatelka namítá, že v bodě II.
žaloby nejdříve vyjmenovala tvrzená porušená ustanovení právních předpisů a k nim následně
v bodě III. žaloby uvedla konkrétní argumentaci, kasační soud dodává, že argumentaci žalobkyně
v bodě III. žaloby obsahující ve vztahu k tvrzeným porušením právních předpisů konkrétní
skutečnosti či právní argumentaci krajský soud posoudil jako řádné žalobní body a v odstavcích
19. až 31. odůvodnění napadeného rozsudku se jimi podrobně zabýval. O správnosti jeho závěrů
bude pojednáno níže.
[20] Kasační soud nepřisvědčuje ani tvrzení stěžovatelky, že již v žalobě namítala porušení §3
a §68 odst. 3 správního řádu proto, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci
a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí (o správním vyhoštění a napadené rozhodnutí),
a to jednak v otázce důvodů znemožňujících vycestování stěžovatelky zpět do země původu
(především s ohledem na její postavení oběti obchodování s lidmi) a jednak v otázce
nepřiměřenosti délky doby, po niž nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států.
Na podkladě obsahu žaloby nelze takový závěr učinit. Právě naopak, tvrzené porušení §3 a §68
odst. 3 správního řádu správními orgány stěžovatelka v žalobě nikterak neodůvodnila,
a to ani v části III. žaloby. Netvrdila ničeho o tom, že ve vztahu k důvodům znemožňujícím její
vycestování do země původu a jejímu postavení oběti obchodování s lidmi správní orgány
nedostatečně zjistily skutkový stav a také řádně neodůvodnily svá rozhodnutí. Také nenamítala
nedostatečné odůvodnění ve vztahu ke stanovení délky doby, po niž jí nelze umožnit vstup
na území členských států. Krajskému soudu tudíž ani v tomto ohledu není čeho vytknout.
[21] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že neobsahovalo-li by napadené rozhodnutí
(resp. i rozhodnutí o správním vyhoštění) odůvodnění, nebo toto bylo nedostatečné ve vztahu
ke stěžovatelkou ve správním řízení namítaným skutečnostem, zakládalo by to vadu
nepřezkoumatelnosti takového správního rozhodnutí. Pokud by je krajský soud
přesto přezkoumal, založil by stejnou vadu i ve vztahu ke svému rozsudku (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). V daném případě
však stěžovatelka tvrzení, že je obětí obchodování s lidmi, ve správním řízení vůbec
neuplatňovala, správní orgány se jím proto nemohly vůbec zabývat a pro uvedené tak jejich
rozhodnutí nemohla být nepřezkoumatelná. K namítané nepřiměřenosti délky doby správního
vyhoštění se správní orgány vyjádřily (viz strana 6 poslední odstavec rozhodnutí o správním
vyhoštění, resp. strany 4 až 5 a také druhý odstavec na straně 7 napadeného rozhodnutí)
a tyto jejich závěry krajský soud považoval za „dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé“, tedy i způsobilé
soudního přezkumu, jak vysvětlil v odstavci 31. napadeného rozsudku.
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
ve smyslu §3 správního řádu je námitkou novou, neuplatněnou v řízení o žalobě, a v řízení
o kasační stížnosti je tudíž námitkou nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Námitka
nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, vedoucí k možné úvaze
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou je kasační soud povinen učinit z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), je neopodstatněná z důvodů právě uvedených. Kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto kasační soud neshledal naplněným.
[23] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že podklady,
které si správní orgány opatřily pro svá rozhodnutí, byly dostatečné. Je přesvědčená o tom,
že zejména k posouzení důvodů znemožňujících její vycestování do země původu (s ohledem
na její postavení oběti obchodování s lidmi) správní orgány vhodnými podklady nedisponovaly.
Závazné stanovisko, z něhož správní orgány vycházely při zvažování důvodů znemožňujících
její vycestování do země původu, je založeno na dvoustránkovém dokumentu s názvem „OAMP
Nigérie – bezpečnostní a politická situace v zemi“, který neobsahuje bližší rozbor situace dodržování
lidských práv v zemi ani situace žen, které se staly obětí obchodování s lidmi. Pokud následně
krajský soud v napadeném rozsudku učinil závěry ohledně (ne)důvodnosti obav stěžovatelky
z návratu do Nigerijské federativní republiky, pochybil, neboť tak nahradil dokazování, které
měly provést správní orgány.
[24] Nejvyšší správní soud před posouzením předestřené kasační argumentace poukazuje
na obsah správního spisu, z nějž vyplývají následující skutečnosti. Sama stěžovatelka v průběhu
výslechu dne 12. 1. 2019 k důvodům znemožňujícím její vycestování do země původu ničeho
neuvedla (a to ani obecně ani konkrétně ve vztahu k jejímu možnému ohrožení jako oběti
obchodování s lidmi), pouze stroze vyslovila, že se do svého domovského státu nechce vrátit.
Ministerstvo vnitra vycházeje z této výpovědi a z informace o aktuální politické a bezpečnostní
situaci a stavu dodržování lidských práv v zemi původu stěžovatelky „OAMP Nigérie – bezpečnostní
a politická situace v zemi“ ze dne 19. 9. 2018 v závazném stanovisku k možnosti vycestování
stěžovatelky ze dne 13. 1. 2019, č. j. KRPP-6379/ČJ-2019-030022, uzavřelo, že stěžovatelka
neuvedla a ani sám správní orgán nezjistil žádné skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatelce
po návratu do země původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 zákona
o pobytu cizinců, které by její vycestování do země původu znemožňovalo. Přitom na podkladě
uvedené zprávy v úvahu přicházející důvody z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy
vyplývající z §179 zákona o pobytu cizinců posoudil. Dne 17. 1. 2019 se stěžovatelka
za přítomnosti tlumočnice seznámila s podklady pro vydání správního rozhodnutí a byla jí dána
možnost se k nim vyjádřit; uvedla však pouze, že nemá „žádné návrhy ani důkazy pro rozhodnutí
ve věci.“ V odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 23. 1. 2019 stěžovatelka sice
obecně vyslovila obavu, že by jí po návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy, tu však nikterak blíže ve vztahu k možnému ohrožení jako oběti obchodování
s lidmi (ani v doplnění odvolání ze dne 31. 1. 2019) nekonkretizovala; poukazovala pouze
na to, že by vycestováním do země původu došlo k porušení jejího práva na soukromý a rodinný
život zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná
následně požádala ministra vnitra o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 13. 1. 2019.
Tak se stalo závazným stanoviskem ze dne 26. 3. 2019, č. j. MV-28744-2/OAM-2019,
v němž ministr vnitra dospěl ke shodnému závěru, že v případě stěžovatelky neexistují důvody
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, které by znemožňovaly její nucené vycestování
do země původu. Jinými slovy shledal, že vycestování je možné a závazné stanovisko
ze dne 13. 1. 2019 potvrdil. Poukázal přitom na to, že sama stěžovatelka doposud (ani v odvolání)
neuvedla žádné skutečnosti, svědčící o tom, že by jí v zemi původu hrozilo nebezpečí vážné
újmy. Neshledal ani, že by vycestování stěžovatelky bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky (zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a tyto
své závěry též odůvodnil. Stěžovatelka následně měla možnost seznámit se s podklady pro vydání
správního rozhodnutí a vyjádřit se k nim, aniž jí však využila. Informaci, že se stěžovatelka
považuje za oběť obchodování s lidmi a kvůli této skutečnosti není její vycestování do země
původu možné pro rozpor s mezinárodními závazky České republiky, jelikož jí v Nigerijské
federativní republice hrozí nebezpečí, že se opětovně stane obětí trestného obchodování s lidmi
(jako žena bez doprovodu, bez finančního či jiného zázemí), tedy stěžovatelka uvedla poprvé
až v žalobě.
[25] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené skutečnosti nepřisvědčil námitce
stěžovatelky, že se správní orgány ve správním řízení řádně nezabývaly důvody znemožňujícími
její vycestování do země původu ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, zejména obavou,
že se stěžovatelka opětovně stane obětí trestného činu obchodování s lidmi. Především
zdůrazňuje, že v závazném stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 2019, které si vyžádal
správní orgán prvního stupně podle §120a zákona o pobytu cizinců k rozhodnutí o správním
vyhoštění, a v závazném stanovisku ministra vnitra ze dne 26. 3. 2019, které si vyžádala žalovaná
k napadenému rozhodnutí, nemohli ani Ministerstvo vnitra ani ministr vnitra vycházet z tvrzení
samotné stěžovatelky, která mohla nejlépe popsat obtíže, které jí podle jejího názoru hrozí
při návratu do země původu jako oběti obchodu s lidmi, a tedy by mohly představovat důvody
znemožňující její vycestování do země původu ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců. Sama
stěžovatelka totiž (ani v průběhu výslechu ze dne 12. 1. 2019 ani v odvolání) žádné skutečnosti
týkající se jejích obav z toho, že se v zemi původu může stát (opakovaně) obětí obchodování
s lidmi, neuvedla. Správní orgány proto nemohly tyto skutečnosti zvažovat ani si pro jejich bližší
posouzení obstarat vhodné, konkrétněji zaměřené, podklady, tedy je blíže v závazných
stanoviscích a následně i ve správních rozhodnutích vypořádat. Ministerstvo vnitra tedy
zjišťovalo, zda neexistují důvody ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, které
by znemožňovaly vycestování stěžovatelky do země původu, na půdorysu stěžovatelkou
předestřených skutečností a pro tyto účely vycházelo z materiálu „OAMP Nigérie – bezpečnostní
a politická situace v zemi“, který se v tomto ohledu jevil v dané chvíli dostačujícím. Také kasační
soud má shodně s krajským soudem za to, že správní orgány vycházely ve svých rozhodnutích
z podkladů, které byly v návaznosti na skutečnosti uváděné stěžovatelkou v průběhu správního
řízení dostatečné. Zdůrazňuje přitom, že stěžovatelce byla ve správním řízení dána možnost
seznámit se s informacemi, které představovaly podklad pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění i napadeného rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout další podklady rozhodnutí
či taktéž doplnit svá tvrzení o skutečnosti, jež sama ve vztahu ke své situaci považovala
za významné. Stěžovatelka však ani v jednom případě žádná vyjádření ani doplnění neučinila.
[26] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se stěžovatelčinou argumentací, že krajský soud
v napadeném rozsudku pochybil, neboť nahradil dokazování, které měly ohledně problematiky
důvodnosti obav stěžovatelky z návratu do země původu kvůli jejímu postavení oběti
obchodování s lidmi provádět ve správním řízení správní orgány. Jak výše uvedeno, stěžovatelka
poprvé zmínila informaci, že její vycestování do země původu není možné, neboť jí v Nigerijské
federativní republice hrozí nebezpečí, že se opětovně stane obětí trestného obchodování s lidmi
(jako žena bez doprovodu, bez finančního či jiného zázemí), až v žalobě. Krajskému soudu
přitom nelze vytýkat, že se v odstavcích 20 až 24 napadeného rozsudku podrobně zabýval řádně
uplatněným žalobním bodem týkajícím se obav stěžovatelky z návratu do země původu kvůli
jejímu postavení oběti obchodování s lidmi, a to i přes to, že se danou problematikou správní
orgány ve správním řízení z již shora uvedených důvodů nezabývaly.
[27] Jak správně uvedl i krajský soud, po správních orgánech ve správním řízení nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby samy zjišťovaly takové informace svědčící ve prospěch stěžovatelky,
které mohla znát jen sama stěžovatelka, aniž by je byť jen naznačila. Pokud tedy sama
stěžovatelka v průběhu správního řízení netvrdila ničeho ohledně jejích obav z návratu do země
původu právě kvůli jejímu postavení oběti obchodování s lidmi, nebylo povinností správních
orgánů tyto skutečnosti z vlastní iniciativy domýšlet či dovozovat, například ze skutečnosti,
že stěžovatelka pracuje v nočním klubu, jak v kasační stížnosti uvádí.
[28] K námitce stěžovatelky, že jako typická osoba, která se stala obětí obchodu s lidmi (toto
své postavení dokládá i zprávou neziskové organizace La Strada Česká republika, o. p. s.
z července 2019, předloženou kasačnímu soudu spolu s podáním ze dne 15. 7. 2019), nechtěla
o okolnostech svého příjezdu na území České republiky hovořit se správními orgány, kasační
soud uvádí, že tuto argumentaci stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, ač ji mohla
nepochybně uplatnit již v žalobě. Jedná se proto o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4
s. ř. s., a Nejvyšší správní soud se jí tudíž nemůže zabývat. Lze tak jen pro upřesnění dodat,
že stížnostní tvrzení o tom, že je pochopitelné, že se stěžovatelka nechtěla o svém postavení
jako oběti obchodu s lidmi zmiňovat před správními orgány a následně jim vytýká, že samy tyto
skutečnosti neprověřovaly, je tvrzením protimluvným. Vyjadřuje-li stěžovatelka sama neochotu
(ať již z jakýchkoliv důvodů) uvedenou skutečnost nesdělit správním orgánům, lze jim stěží
vytýkat, že se jí blíže cílenými dotazy nesnažily ji k takovému sdělení přivést. Není zřejmé, čím
by správní orgány stěžovatelku přesvědčily k tomu, aby svoji neochotu určité skutečnosti sdělovat
změnila.
[29] Vytýkala-li stěžovatelka krajskému soudu, že vycházel z informací, jež nebyly součástí
spisu, a nahradil dokazování, které měl provést správní orgán, ani tomuto tvrzení nelze dát
za pravdu. Skutečnost, že stěžovatelka před svým odchodem do země původu pobývala
v nigerijském městě Lagos nacházejícím se ve stejnojmenném státě, jenž je součástí Nigerijské
federativní republiky, který je nejbezpečnějším místem země stěžovatelčina původu, vyplývá
mimo jiné z rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 7. 2014, č. j. MV-131533-8/OAM-2013,
kterým rozhodovalo o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2013,
č. j. CPR-12284/ČJ-2013-931200-SV, o předchozím správním vyhoštění stěžovatelky,
jež je součástí správního spisu na stranách 10-15 (viz zejména strana 4 tohoto rozhodnutí).
Krajský soud tedy žalobní tvrzení týkající se původu stěžovatelky ve státě Edo, posoudil
na základě těch podkladů, jež jsou součástí správního spisu (včetně kopie stěžovatelčina
cestovního pasu), s nimiž se stěžovatelka také měla možnost seznámit. Nejedná se tak ze strany
krajského soudu o nahrazení činnosti správních orgánů, nýbrž opět pouze o reakci na nově
v žalobě stěžovatelkou uplatněná tvrzení, která dříve před správními orgány (a to ani v řadě
předchozích řízení, jež vedla jak ve věci opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, tak
ve věcech předchozího správního či také soudního vyhoštění) neuplatňovala. Krajský soud
ve věci neprováděl dokazování, neboť pro věc podstatné skutečnosti vyplývaly ze správního
spisu (kromě již uvedených podkladů též z již opakovaně zmiňovaných dvou závazných
stanovisek ze dnů 13. 1. 2019 a 26. 3. 2019 a podkladů k nim). Ostatně v žalobě stěžovatelka
žádné důkazy nenavrhovala. Za takové nelze jistě považovat v žalobě pod čarou uvedené odkazy
na zdroje informací dostupné na webových stránkách ohledně Nigérie.
[30] Krajský soud se v tomto směru pochybení nedopustil a ani kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. není naplněn.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani kasační námitku, v níž stěžovatelka
nesouhlasí s délkou doby, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, kterou jí správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o správním vyhoštění určil v délce 5
let. Tu považuje za nepřiměřenou. Stěžovatelka má za to, že správní orgány měly při stanovení
této doby širokou diskreční pravomoc, přičemž měly zvážit postavení stěžovatelky jako oběti
obchodu s lidmi a naopak neměly přihlédnout k hledisku opakovaného porušení právních
předpisů ze strany stěžovatelky, neboť to je již obsaženo v samotné skutkové podstatě zakotvené
v §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců.
[32] Kasační soud především k výtce stěžovatelky, že se správní orgány při stanovení délky
doby, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, nezabývaly
hlediskem jejího postavení oběti obchodování s lidmi, opakuje již výše uvedené, že stěžovatelka
informaci, že je obětí obchodování s lidmi, poprvé uvedla až v žalobě. Správní orgány tudíž
nepochybily, pokud tuto skutečnost při odůvodňování délky doby, po kterou nelze stěžovatelce
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, nezohlednily. Jak již také shora uvedeno
(odst. [21]), přiměřeností délky doby, po kterou není stěžovatelce umožněn vstup na území
členských států Evropské unie, zabýval jak správní orgán prvního stupně [který mj. poukázal
na délku doby nelegálního pobytu (téměř 4 roky) z celkové doby (9 let), po kterou se stěžovatelka
nacházela na území České republiky), tak k odvolací námitce i žalovaný. Jejich závěry jako věcně
správné (dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé) následně přezkoumal krajský soud. Ten
ve shodě s žalovaným shledal, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o správním
vyhoštění při stanovení doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, nevybočil z mezí správního uvážení. Poukázal na skutečnost,
že ze zjištěného skutkového stavu je zřejmý nárůst závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky,
která si přitom nezákonnosti svého pobytu na území České republiky musela být vědoma,
neboť vůči ní již bylo v minulosti vedeno správní řízení ukončené vydáním rozhodnutí
o správním vyhoštění v délce dvou let a také trestní řízení, v rámci kterého jí byl uložen trest
vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Krajský soud rovněž dostatečně vyvrátil tvrzení
stěžovatelky, že jí předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění ani trestní příkaz nebyly předány,
a že tedy vědomě příkaz opustit území České republiky neporušila. V podrobnostech lze odkázat
na přiléhavé závěry obsažené v odst. 31. napadeného rozsudku.
[33] Nejvyšší správní soud se s těmito jeho závěry plně ztotožňuje, a neshledal tudíž kasační
námitku ohledně nepřiměřenosti uložené doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, důvodnou, aniž současně považuje za nezbytné
ke správným závěrům krajského soudu cokoliv doplňovat. K tvrzení stěžovatelky,
v němž nesouhlasila s odůvodněním délky stanovené doby skutečností, že z její strany došlo
k opakovaným porušením právních předpisů, kasační soud zdůrazňuje, že se jedná o argumentaci,
kterou stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, ač ji mohla nepochybně uplatnit
již v žalobě. Jedná se proto o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., a Nejvyšší správní
soud se jí tudíž nezabýval.
[34] Kasační soud nakonec nepřisvědčil ani výtkám stěžovatelky, že krajský soud dospěl
k nesprávnému závěru, že absence rodinných příslušníků na území České republiky znamená,
že na její případ nelze aplikovat čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť ten chrání pouze rodinný život, byť neoprávněně pobývajícího cizince. Stěžovatelka
má za to, že citovaný článek chrání kromě rodinného života cizince i jeho doposud vybudovaný
soukromý život; stěžovatelka přitom na území České republiky žije již deset let a vytvořila
si zde silné vazby. Z odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelkou předestřený závěr
krajského soudu nevyplývá. Krajský soud se v odstavcích 25. až 27. napadeného rozsudku
zabýval přiměřeností rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod jak ve vztahu k rodinnému, tak i soukromému životu
stěžovatelky. Dospěl přitom k závěru, že rodinný ani soukromý život stěžovatelky není na území
České republiky vůbec rozvinut, není tedy v podstatě co chránit, a tudíž rozhodnutím o správním
vyhoštění stěžovatelky nebude do práva na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod zasaženo. I s tímto závěrem se Nejvyšší správní
soud zcela ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje i v této části na napadený rozsudek (viz
také odst. [8]), k němuž nemá další doplnění.
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že za naplněný nepovažuje ani kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
VI.
[36] Kasační stížnost pro výše uvedené není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[37] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly jí však žádné
náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[38] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2019,
č. j. 4 Azs 277/2019 - 30, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva
úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. b)vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
spočívající v písemném podání ve věci. Jelikož v nynější věci nebylo možné první poradu
s klientkou, jako nutnou součást úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu, z objektivních příčin konat (z důvodu jejího neznámého pobytu), nahradil ji ustanovený
zástupce svou přiměřenou aktivitou (studiem spisu dne 19. 9. 2019); srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 62/2017 - 32. Za každý z úkonů
právní služby ustanovenému zástupci stěžovatelky náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále mu náleží s tím
související dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se odměna a náhrada
hotových výdajů zvyšuje o tuto daň ve výši 1.428 Kč, tj. 21 % z částky 6.800 Kč (§35 odst. 10
s. ř. s.). Odměna za zastupování stěžovatelky a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti tedy činí celkem 8.228 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu