ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.325.2021:27
sp. zn. 4 Azs 325/2021 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) M. P., b) M. E., c) nezl.
M. E., žalobkyně c) zast. zákonnou zástupkyní žalobkyní a), všichni právně zast. Mgr. Beatou
Kaczynskou, advokátkou, se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 5. 2020, č. j. OAM-1029/ZA-ZA12-ZA21-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2021,
č. j. 62 Az 30/2020 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 9.365 Kč k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Beaty Kaczynské, advokátky,
se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 5. 2020, č. j. OAM-1029/ZA-ZA12-ZA21-2019, žalovaný zastavil
řízení o opakované žádosti žalobců o mezinárodní ochranu podle §25 písm. i)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
s ohledem na to, že žádost je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona,
neboť v ní žalobci neuvedli žádné nové relevantní skutečnosti.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 62 Az 30/2020 - 33, uvedené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku
krajský soud uvedl, že žalovaný nedostál povinnostem, které mu při posuzování žádosti ukládá
zákon o azylu. Ve vztahu k závěru, že v zemi původu žalobců nedošlo k zásadní změně, která
by mohla zakládat opodstatněnost jejich žádosti, totiž jen uvedl, že „po vyhodnocení citovaných
podkladů uzavírá, že v Ázerbájdžánu nedošlo od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost, k žádné zásadní
změně z hlediska obecné bezpečnostní či politické situace, která by mohla mít vliv na posouzení žádosti“.
Z žalobou napadeného rozhodnutí však není zřejmé, ze kterých citovaných podkladů žalovaný
vycházel. Rovněž není patrné, na základě jakých konkrétních skutečností učinil uvedený závěr,
neboť žádné zjištěné skutečnosti z citovaných podkladů neuvádí. Není tak možné podrobit
přezkumu jeho úvahu, že oproti předchozí politické a bezpečností situaci (v době,
kdy byla posuzována předchozí žádost žalobců), kterou nadto nijak blíže nepopisuje, nedošlo
k žádné zásadní změně. Uvedený deficit činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Bylo totiž povinností žalovaného alespoň stručně v základních rysech
uvést předchozí a nynější závěry o politické a bezpečností situaci v Ázerbájdžánu
a až v návaznosti na to provést srozumitelnou úvahu ústící v případný závěr, že k žádné zásadní
změně v tomto ohledu nedošlo.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní namítl,
že ve svém rozhodnutí jasně uvedl, z jakých informací vycházel při hodnocení politické
a bezpečnostní situace v Ázerbájdžánu a žalobkyně a) měla možnost se s nimi seznámit, vyjádřit
se k nim a případně předložit další podklady, což neučinila. Z informací o zemi původu
byl vyvozen dostatečný závěr o tom, že nedošlo k zásadní změně politické a bezpečnostní situace
v zemi původu žadatelů, což bylo v žalobou napadeném rozhodnutí uvedeno. V jeho odůvodnění
sice stěžovatel vyjádřil úsudek, že nedošlo k žádné změně situace v zemi původu, pouze stručně,
nicméně tím se nedopustil pochybení, neboť jeho tvrzení má oporu ve spisovém materiálu,
respektive v dokumentech založených ve správním spise. Z žádného právního předpisu neplyne,
že by v základních rysech musel v rozhodnutí provádět rozbor předchozí a současné situace
v zemi původu žadatelů, a současně ani nebylo jeho úkolem znovu opakovat informace o jejich
domovském státě. Tento postup stěžovatele je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu představovanou například rozsudky ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 Azs 15/2019,
a ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 9 Azs 231/2020. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalobci se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnili s rozhodnutím krajského soudu
a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí kasační stížnosti.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním.
[6] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel
zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění zákona č. 77/2021 Sb. (dále jen „ s. ř. s.“), jestliže kasační stížnost
ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[7] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. Tuto judikaturu je možné přiměřeně aplikovat
i na právní úpravu účinnou od 1. 4. 2021. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b)
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel netvrdil, že by v posuzované věci nastala některá z prvních
tří alternativ zakládajících přesah jeho vlastních zájmů. Nejedná se o otázky dosud nejudikované,
judikované nejednotně, popřípadě u nichž by bylo třeba dosavadní judikaturu revidovat.
Stěžovatel má jen za to, že závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
je nesprávný a nesouladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu. K tomu
lze uvést, že i pokud by toto tvrzení stěžovatele bylo důvodné, mohlo by to založit přijatelnost
kasační stížnosti jen ve zcela výjimečných případech s ohledem na to, že ani případné pochybení
krajského soudu by nemohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. Stěžovateli
jakožto správnímu orgánu totiž hmotná práva nenáleží.
[9] S ohledem na shora uvedené proto postačí stručně shrnout, že v rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011 - 96, č. 2642/2012 Sb.
NSS, bod 19, se uvádí: „Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom,
že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění
relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost
těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ (Zdůraznění doplněno.)
[10] K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze například na rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[o]bsahem odůvodnění
rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami
se při jejich hodnocení řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých
ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“ V odstavci
18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 - 21, pak Nejvyšší správní soud uvedl,
že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést důvody
výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl,
neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“
[11] Závěr krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku, podle něhož je stěžovatel povinen
řádně odůvodnit svůj závěr, že v zemi původu žalobců nedošlo od doby rozhodování
o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu k zásadní změně politické a bezpečnostní situace
relevantní pro posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu, tedy nijak neodporuje
ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu k této otázce, naopak je s ní v úplném souladu.
[12] Pokud stěžovatel odkazoval na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
z nichž dle jeho názoru vyplývá opačný názor, Nejvyšší správní soud uvádí, že konkrétní
požadavky na náležitosti odůvodnění se mohou lišit dle skutkových okolností konkrétní věci,
např. s ohledem na žadatelem uplatněná tvrzení, na obecně známé skutečnosti či skutečnosti
známé stěžovateli z jeho úřední činnosti ohledně vývoje v jednotlivých zemích původu apod.
Proto v některých případech postačí stručné zhodnocení otázky změny politické a bezpečnostní
situace, v jiných případech, zejména s ohledem na uvedené okolnosti, bude nezbytné hodnocení
detailnější.
[13] Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uvedené v kasační stížnosti. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud
uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle
§104a odst. 1 s. ř. s. ji odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou
první ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 As 287/2020 - 33,
část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci naopak ve věci měli úspěch, proto mají právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v plné výši. Tři žalobci byli v řízení zastoupeni advokátkou, která učinila jeden úkon
právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedený úkon náleží náhrada
odměny ve výši 3.100 Kč podle §7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu.
Podle jeho ustanovení §12 odst. 4, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou
nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu
mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Po tomto snížení tedy činí výše odměny za každého
z žalobců částku 2.480 Kč, tj. za tři zastupované žalobce celkem 7.440 Kč. Náhrada hotových
výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za tento úkon právní
služby 300 Kč. Zástupkyně žalobců doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
a proto se podle §57 odst. 2 s. ř. s. náhrada nákladů řízení ve výši 7.740 Kč zvyšuje o částku
odpovídající této dani ve výši 1.625 Kč a činí celkem 9.365 Kč. Proto Nejvyšší správní soud
rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
tuto částku v přiměřené lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu