ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.382.2021:35
sp. zn. 4 Azs 382/2021 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. E., zast. Mgr. et
Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Havlíčkovo nám. 189/2, Praha 3, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2020, č. j. MV-33308-4/SO-2020, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2021,
č. j. 57 A 36/2020 - 46,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek vůči rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 10. 2021, č. j. 57 A 36/2020 - 46.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti označenému rozhodnutí
žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 15. 1. 2020, č. j. OAM-63-19/ZR-2019, jímž byla podle §87l odst. 1 písm. d)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
zrušena platnost stěžovatelova povolení k trvalému pobytu.
[2] Součástí kasační stížnosti je návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“). Stěžovatel tento návrh
odůvodňuje tím, že dne 26. 3. 2021 utrpěl pracovní úraz, v důsledku něhož je v pracovní
neschopnosti a nelze očekávat její ukončení v blízké době. Rodina stěžovatele se tak nachází
ve zranitelné pozici, kdy přesun do Mongolska a následná reintegrace stěžovatele na trhu práce
je zraněním komplikována. Stěžovatel upozornil, že syn manželky, o něhož pečuje, je občanem
České republiky a v důsledku jeho vycestování by tak vznikla nutnost vycestovat i jemu,
jelikož další rozdělení rodiny nepovažuje za možné. Zmínil závislost finanční situace rodiny
na možnosti výdělku a skutečnost, že Mongolsko je zemí s velmi vysokým rizikem výskytu
onemocnění COVID-19. Možnost zrušit trvalý pobyt stěžovatele měla žalovaná již od roku 2013
a přesto tak neučinila. Pobyt stěžovatele na území České republiky nezakládá žádnou újmu
a není rušen pro porušení zákona. Mimo odkladný účinek stěžovatel nemá žádnou efektivní
variantu řešení pobytu bez toho, aby musel opustit Českou republiku. Teoreticky sice je možné
podat žádost o pobytové oprávnění v České republice, ambasáda v Ulánbátaru
je však dlouhodobě extrémně vytížená a těžko dostupná. Pokud soud zruší rozhodnutí
žalovaného, stanou se náklady na vycestování z České republiky neúčelnými. Závěrem stěžovatel
poukázal na závěry judikatury k odkladnému účinku a vážné újmě uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2019, č.j. 59 A 118/2018 - 42, nálezy Ústavního soudu
Pl. ÚS 23/11 a Pl. ÚS 41/17, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 21. 1. 2013, č. j. 52 A 72/2012 - 21, a usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 14. 2. 2018, č. j. 54 A 8/2018 - 44. Přiznání odkladného účinku je dále podle stěžovatele
v souladu se zájmem dítěte, o něž stěžovatel pečuje, ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
[3] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nepodporuje. Upozornila, že stěžovateli byla zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu
z důvodu, že pobýval v Mongolsku v období od roku 2010 do prosince 2018. Nesdílí názor,
že by výkon nebo jiné právní následky jejího rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Upozornila,
že práva stěžovatele na území České republiky jsou zaručena prostřednictvím jeho zástupce.
[4] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje
kumulativní splnění zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výraznou
disproporcionalitu újmy způsobenou stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí
nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí
odloženy byly, a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Důvody možného
vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé
pouze na konkrétní situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má proto stěžovatel, jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností vznik újmy vyvozuje
a uvést její intenzitu. Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek,
jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu (resp. s napadeným správním
rozhodnutím) obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná
a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.
[5] V posuzovaném případě byly splněny obě uvedené podmínky a Nejvyšší správní soud
tak shledal návrh stěžovatele důvodným. Z tvrzení stěžovatele je zřejmé, že by mu v případě
vycestování z České republiky hrozila újma spočívající v zásahu do soukromého života a vazeb
na území České republiky jeho samého a ostatních členů jeho rodiny a dále ve faktické ztrátě
možnosti vystupovat v řízení osobně. Soud vzal v úvahu i obtíže spojené s nuceným odjezdem
v situaci trvající pracovní neschopnosti stěžovatele v důsledku pracovního úrazu, což stěžovatel
doložil lékařskými zprávami. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by se přiznání
odkladného účinku dotklo práv třetích osob.
[6] Ačkoliv k bezprostřednímu opuštění území České republiky by mohl být stěžovatel
donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, pro stěžovatele by to znamenalo
pobývat na území České republiky nelegálně a vystavit se riziku zákazu pobytu na území České
republiky po určitou dobu, který je se sankcí správního vyhoštění pravidelně spojen
(srov. usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100). Tato skutečnost tedy není
překážkou přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Soud se dále zabýval otázkou, zda je splněna i druhá podmínka, tj. zda by přiznání
odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V daném případě přiznání
odkladného účinku „jen“ odsouvá účinky rozhodnutí žalované po dobu, kdy je zákonnost
napadeného rozhodnutí přezkoumávána. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Protože obě zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku byly splněny, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím
se obnovuje stav před vydáním napadeného rozsudku krajského soudu, kdy stěžovatelově
žalobě byl přiznán odkladný účinek vůči rozhodnutí žalované usnesením krajského soudu
ze dne 17. 4. 2020, č. j. 57 A 36/2020 - 23.
[9] Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá
výsledek řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu