ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.401.2020:28
sp. zn. 4 Azs 401/2020 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. M.,
zast. Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2019, č. j. OAM-205/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2020,
č. j. 32 Az 39/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 8. 2019, č. j. OAM-205/ZA-ZA11-VL11-2019, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 32 Az 39/2019 - 33, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že žalobce v azylovém řízení netvrdil žádný azylově relevantní důvod. Jeho osobní a rodinná
situace přitom neodůvodňovala ani udělení humanitárního azylu, neboť žalobce je dospělý,
ekonomicky aktivní a netrpí žádnou závažnou nemocí. Za azylově relevantní pak krajský soud
nepovažoval ani skutečnost, že na území České republiky žijí matka a sestra žalobce. Důvodem
podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu v České republice
poté, co mu bylo na jejím území ukončeno pobytové oprávnění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném k výzvě soudu ve stanovené měsíční lhůtě
stěžovatel namítl, že na území České republiky žije již 18 let, je zde již plně integrován, na zemi
původu již nemá žádné vazby, a nemá se tak k čemu vrátit, což krajský soud vůbec nezohlednil.
[4] Stěžovatel rovněž brojil proti závěru žalovaného i krajského soudu, že jej k podání žádosti
o mezinárodní ochranu vedly ekonomické důvody. Podle něho se totiž převážně jednalo
o důvody sociální. Rovněž žalovanému i krajskému soudu vytkl, že zamítnutí jeho žádosti
odůvodnili jejím pozdním podáním. Podle názoru stěžovatele je logické, že svoji žádost podal
až poté, kdy šlo o jedinou možnost získání pobytového oprávnění. Stejně tak stěžovatel brojil
proti spojení zamítnutí žádosti s jeho dřívější trestnou činností. Podle stěžovatele šlo totiž pouze
o drobnou trestnou činnost, jíž se navíc dopustil před více než 10 lety. V době podání jeho
žádosti tak šlo již o činy dávno promlčené.
[5] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i kasační
stížností napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Proto navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost nebo její zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících
typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, kdy Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; popřípadě krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] Napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného na některých místech argumentují pozdním
podáním žádosti o mezinárodní ochranu či dřívější trestnou činností stěžovatele, nicméně tyto
důvody nebyly zásadní pro výsledek řízení. Naopak z rozsudku krajského soudu i žalobou
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že hlavním důvodem pro zamítnutí žádosti o mezinárodní
ochranu byla skutečnost, že stěžovatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody, tedy hrozbu
pronásledování či jiné obdobné závažné újmy. Tuto skutečnost přitom nezpochybnil
ani stěžovatel, který sám poukázal jen na jeho vazby k České republice v důsledku dlouhodobého
pobytu na jejím území a skutečnost, že zde žijí i jeho sestra a matka.
[9] Žalovaný i krajský soud správně uvedli, že tyto stěžovatelem předestřené důvody mohou být
pro udělení azylu relevantní jen v naprosto výjimečných případech, přičemž stěžovatelova situace
této mimořádné úrovně nedosahuje. Krajský soud přitom rovněž správně odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu zabývající se případy, v nichž soud dospěl k závěru, že je namístě
tohoto mimořádného institutu využít, přičemž z provedeného srovnání je zřejmé,
že stěžovatelova situace se svojí závažností těmto případům ani zdaleka neblíží.
[10] V judikatuře lze v podstatě vysledovat tři základní okruhy situací, kdy by nucené opuštění
hostitelské země mohlo představovat porušení práva na soukromý či rodinný život. Bude
tomu tak 1) je-li stěžovatel vážně nemocen, přičemž v zemi původu by se mu nedostalo potřebné
péče (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89),
2) je-li zásadním způsobem odkázán na péči jiné osoby, nebo sám o jinou osobu pečuje, přičemž
tato je na jeho péči významně závislá (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27), 3) strávil-li žadatel na území hostitelského státu
výraznou část svého dětství a má v něm vybudovány sociální vazby, zatímco v zemi původu
nikdy žádné významné vazby neměl (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 7. 2020 ve věci č. 25402/14 - Pormes proti Nizozemsku). Přestože výše uvedený výčet
není (a z povahy institutu humanitárního azylu nemůže být) úplný, umožňuje přinejmenším
částečné srovnávání různých situací žadatelů o azyl.
[11] Stěžovatelova situace však svojí závažností za výše uvedenými výrazně zaostává. Stěžovatel
není odkázán na péči jiné osoby a jiná osoba není výlučně odkázána na jeho péči. Co se týče jeho
vazeb na matku a sestru, nelze tuto skutečnost považovat za dostatečnou pro konstatování
porušení stěžovatelova práva na soukromí a rodinný život způsobem, jenž by zakládal porušení
mezinárodních závazků České republiky. I Evropský soud pro lidská práva totiž toto právo
u cizinců upřednostňuje zejména ve vztazích mezi rodiči a nezletilými dětmi. Aby i vztah
mezi rodičem a dospělým dítětem, resp. mezi sourozenci, u nichž není dán vztah závislosti,
dosahoval takové úrovně, aby zakládal překážku navrácení cizince do země původu, musely
by v dané věci být dány naprosto mimořádné okolnosti. Nic takového však stěžovatel
v projednávané věci netvrdil.
[12] Stejně tak nelze z tohoto hlediska považovat za dostatečnou skutečnost, že stěžovatel
na území České republiky strávil 18 let. Evropský soud pro lidská práva sice ve své judikatuře
uznává status „usazeného migranta“ (settled migrant, srov. např. výše citovaný rozsudek ve věci
Pormes proti Nizozemsku či rozsudek ve věci č. 54273/00, Boultif proti Švýcarsku), tedy migranta,
který na území členského státu delší dobu zákonně pobýval. U těchto osob přitom soud trvá
na tom, aby bylo důsledně přihlíženo i k jejich rodinné situaci při řízeních, které mohou
mít za následek nucené opuštění země. I v těchto případech však Evropský soud pro lidská práva
shledal porušení práva na soukromý či rodinný život v důsledku vyhoštění velmi zřídka,
a to především u osob, které na území hostitelského státu strávily podstatnou část svého dětství.
[13] V projednávané věci navíc žalovaný neposuzoval otázku, zda stěžovatel má opustit území
České republiky, nýbrž otázku, zda má nárok na (humanitární) azyl. Vzhledem k tomu, že české
právo umožňuje osobám v postavení stěžovatele i jiné nástroje, jak svůj pobyt legalizovat
(např. podle zákona o pobytu cizinců či prostřednictvím žádosti o udělení státního občanství),
představuje udělení humanitárního azylu jen tu naprosto poslední teoretickou možnost, pro jejíž
použití by tak musely být dány zcela mimořádné důvody. Nejvyšší správní soud přitom
na základě zmíněných úvah souhlasí s žalovaným i krajským soudem v tom, že v dané věci takové
důvody dány nejsou.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho
ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené
v kasační stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchyluje.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost tedy shledal
nepřijatelnou ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. a odmítl ji.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu