ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.410.2020:41
sp. zn. 4 Azs 410/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: F. A., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Hládkov 4, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Žežická 498, Příbram, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 10. 2020, č. j. KRPS-266602-17/ČJ-2020-010024,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020,
č. j. 42 A 7/2020 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichu Lechovskému
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 10. 2020, č. j. KRPS-266602-17/ČJ-2020-010024,
podle §124 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž dobu zajištění stanovila
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce.
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 42 A 7/2020 - 42, zrušil rozhodnutí
žalované v části výroku v textu „a)“ a ve zbytku žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval zákonností zajištění žalobce
podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Konstatoval, že judikatura k otázce vstupu
cizince na území České republiky v rozporu s ochrannými opatřeními Ministerstva zdravotnictví
vydanými na ochranu před šířením nemoci covid-19 je dosud nesjednocená. Krajský soud v Praze
se následně přiklonil k závěrům, jež formuloval Krajský soud v Brně v rozsudku
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 60/2020 - 31, a konstatoval, že porušení předmětného ochranného
opatření žalobcem v posuzovaném případě nepředstavovalo narušení veřejného pořádku
podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná tak podle uvedeného ustanovení
neměla žalobce zajistit, krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí v odpovídající části
zrušil.
[4] Krajský soud se dále zabýval zákonností zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Podle krajského soudu je odůvodnění rozhodnutí žalované ohledně naplnění
důvodů zajištění podle uvedeného ustanovení podstatně stručnější, jsou z něj však patrné alespoň
základní úvahy. Pro žalovanou byl rozhodující způsob, jakým žalobce přicestoval na území České
republiky, tedy vědomě nelegálně, bez cestovního dokladu a ukrytý v nákladním voze. Krajský
soud dále zdůraznil, že výčet důvodů zajištění uvedený v §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců je pouze demonstrativní, přičemž z předchozího jednání žalobce lze usuzovat na jeho
důvěryhodnost. Ten totiž již ve správním řízení opakovaně uvedl, že jeho cílem je Francie
či Itálie, nikoli Česká republika, přičemž do vlasti se vrátit rozhodně nechce. Krajský soud
proto konstatoval, že v posuzovaném případě existovalo nebezpečí, že by žalobce odcestoval
do jeho cílové země, pokud by nebyl zajištěn. Následně krajský soud uvedl, že závěry žalované
obstojí i ve vztahu k závěrům formulovaným Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18.
[5] Podle krajského soudu žalovaná v posuzovaném případě také správně posoudila, zdali
nemohla žalobci uložit jen zvláštní opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu
cizinců. Dospěla přitom k závěru, že žalobce nemá na území České republiky žádné zázemí
či příbuzné, nedisponuje také potřebnými peněžními prostředky k zajištění ubytování
nebo složení finanční záruky. Vzhledem k probíhající pandemii onemocnění covid-19
pak nelze uložit žalobci ani povinnost hlásit se Policii České republiky v době k tomu určené,
přičemž podle krajského soudu v posuzovaném případě uložení tohoto zvláštního opatření
nepřipadá v úvahu také z důvodu nemožnosti žalobce zajistit si vlastní ubytování. Opatření podle
písm. d) uvedeného ustanovení je pak podle krajského soudu vyhrazeno zejména pro zranitelné
osoby. Krajský soud uzavřel, že závěry žalované ohledně možnosti uložit žalobci zvláštní opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců mají oporu ve správním spisu, a s uvedenými závěry
se proto ztotožnil.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost, v níž označil důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, stěžovatel
namítl, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky pro zajištění podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalovaná odůvodnila zajištění stěžovatele jen na základě
jeho nelegálního pobytu na území České republiky. Podle stěžovatele je současně odůvodnění
rozhodnutí žalované velmi stručné a jako takové neposkytuje dostatečné vysvětlení
natolik závažného zásahu do jeho osobní svobody. Stěžejní část žalobou napadeného rozhodnutí
se navíc věnuje jen údajnému ohrožení veřejného pořádku, která však následně v soudním
přezkumu neobstála.
[8] Stěžovatel dále uvedl, že pouhý nelegální vstup na území České republiky společně
s původním motivem takového vstupu nemohou odůvodnit jeho zajištění podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud totiž nijak nezohlednil skutečnost, že stěžovatel
byl žalovanou při jejich prvním kontaktu poučen o jeho bezvýsledné snaze o vstup na území
Evropské unie (dále jen „EU“) a pravděpodobném uložení správního vyhoštění. V posuzovaném
případě tak již nebylo na místě vycházet z jeho údajné nespolehlivosti, pokud byl dostatečně
seznámen s jeho povinností respektovat v budoucnu pravděpodobně uložené správní vyhoštění.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, podle něhož ani vědomý dlouhodobý nelegální pobyt na území České
republiky spojený s nelegální prací nevylučují samy o sobě uložení zvláštních opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel proto uzavřel, že v posuzovaném případě
nemůže obstát důvodnost jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
pokud pouze nelegálně vstoupil na území České republiky a teprve po zahájení správního řízení
se mu dostalo potřebných poučení, jež dosud respektoval.
[9] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., nicméně z jejího obsahu vyplývá, že byla ve skutečnosti podána podle písmena a)
téhož ustanovení, tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
[12] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména
tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl
území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[13] Stěžovatel nejprve namítl, že v posuzovaném případě nebyly naplněny podmínky
pro jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud jej žalovaná
odůvodnila jen nelegálním vstupem stěžovatele na území České republiky, a tedy obavou
z maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná ani krajský soud však podle
stěžovatele nezohlednily skutečnost, že teprve při prvním kontaktu s žalovanou se stěžovateli
dostalo prvního poučení o bezvýslednosti jeho snahy o vstup na území členských států EU
a jeho pravděpodobném správním vyhoštění.
[14] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52,
č. 3429/2016 Sb. NSS, konstatoval, že „deklaroval-li stěžovatel svůj záměr pokračovat v cestě přes území
jiných členských států EU do Švédska, aniž by byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU, vyvolal důvodné
podezření, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [srov. také §124 odst. 1 písm. b) ve znění
účinném od 18. 12. 2015, který nyní výslovně uvádí vyjádření úmyslu neopustit území jako příklad nebezpečí
maření správního vyhoštění, přičemž s ohledem na shora uvedené je třeba „územím“ rozumět území celé EU].“
Žalovaná proto ve zmíněném i nyní posuzovaném případě vycházela především ze zjištění,
že stěžovatel pouze projížděl územím České republiky, k níž neměl žádné ekonomické
nebo sociální vazby, přičemž jeho skutečným záměrem bylo pokračovat v cestě do jiných
členských států EU. V posuzovaném případě svůj záměr pokračovat do Itálie či Francie
přitom stěžovatel opakovaně deklaroval při výslechu provedeném dne 28. 10. 2020,
přičemž uvedl, že v České republice zcela jistě zůstat nechce a nechce se ani vrátit do vlasti.
Žalovaná tedy svůj závěr o naplnění podmínek pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců v dostatečném rozsahu odůvodnila a její postup byl v souladu
se zákonem.
[15] Stěžovatel dále namítl, že žalovaná se dostatečně nezabývala otázkou, zdali v posuzovaném
případě nepostačovalo uložit zvláštní opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců.
V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18.
[16] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51,
platí, že „správní orgán je při rozhodování o zajištění podle §124a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, povinen zvážit (obdobně jako při rozhodování podle §124 tohoto zákona),
zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 citovaného zákona. Zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, stanoví s ohledem na zásadu proporcionality
a zásadu minimalizace zásahů do osobní svobody cizince přesný postup a pořadí po sobě jdoucích fází, které musí
správní orgány při navracení neoprávněně pobývajících cizinců respektovat. Aby mohl správní orgán svědomitým
způsobem posoudit možnost aplikace zvláštních opatření podle §123b odst. 1 téhož zákona, musí v tomto směru
zjistit relevantní skutkové okolnosti případu a učinit je obsahem spisového materiálu.“
[17] V rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 - 50, však Nejvyšší správní soud
dále uvedl, že „uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně
pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření,
a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění.
Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru,
že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu ust. §124 zákona o pobytu cizinců.“
(obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 5 As 59/2011 - 64).
[18] V posuzovaném případě stěžovatel v protokolu o výslechu konaném dne 28. 10. 2020
k otázce žalované ohledně jeho možnosti zajistit si ubytování, v němž by se zdržoval
a ve stanovené době byl přítomen provedení pobytové kontroly, sdělil, že toho sám
není schopen. Žalovaná se stěžovatele současně dotázala, zdali má dostatečně peněžní prostředky
ke složení finanční záruky, případně zdali takové prostředky může za stěžovatele poskytnout
jiná osoba, přičemž stěžovatel obě předestřené varianty zvláštního opatření vyvrátil. Žalovaná
následně v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem zjištěné okolnosti
reflektovala, přičemž dospěla k závěru, že v posuzovaném případě uložení zvláštních opatření
podle §123b zákona o pobytu cizinců není možné.
[19] Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, je nepřípadný. V citované věci totiž žalovaná řádně neodůvodnila
důvod zajištění žalobce a tuto vadu se následně snažila zhojit dodatečným odkazem
na dlouhodobý nelegální pobyt žalobce na území České republiky či jeho neznámou totožnost,
přičemž z těchto důvodů paušálně odmítla také uložení zvláštních opatření. Vzhledem k výše
uvedenému je však zřejmé, že v posuzovaném případě žalovaná případné uložení zvláštních
opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců řádně posoudila a následně jejich nevyužití také
vysvětlila v napadeném rozhodnutí. Učinila-li tak jen stručně a neobstála-li v soudním přezkumu
jiná část jejího rozhodnutí vztahující se k zákonnosti zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost nyní posuzované části
rozhodnutí o zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[20] S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem přisvědčil žalované, že u stěžovatele existovala důvodná obava, že by nespolupracoval
s Policií České republiky, pokud by mu byla uložena zvláštní opatření podle §123b zákona
o pobytu cizinců, a že by nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
Uložení zvláštních opatření by tak nebylo účinné ani dostačující k zajištění výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění. Stěžovatel by navíc takto uložená zvláštní opatření nebyl podle vlastního
vyjádření schopen plnit.
[21] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud posoudil příslušné právní otázky
správně, a proto důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované v něm
nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti.
[23] Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 42 A 7/2020 - 18,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Zástupci, který
byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto
případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna za zastupování advokátem za řízení o kasační
stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 pí sm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby poskytnutý stěžovateli v řízení o kasační
stížnosti (sepsání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál)
činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu 300 Kč za tento jeden úkon právní služby. Zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň
ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3.400 Kč (§35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč
bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu