ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.97.2021:36
sp. zn. 4 Azs 97/2021 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. K.,
zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. OAM-650/ZA-ZA10-VL14-2020, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2021,
č. j. 16 Az 2/2021 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
II.
[2] Žalobkyně se bránila napadenému rozhodnutí podáním žaloby u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky
neshledal důvodnými. Přisvědčil závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí a s poukazem
na koncept bezpečné země původu uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že zemi jejího původu
za takovou bezpečnou zemi považovat nelze. Žalobkyně pochází ze Lvovské oblasti, která je plně
pod kontrolou ukrajinské vlády, není dotčena válečných konfliktem a návrat do země původu
je tak pro ni bezpečný. Tvrzené obavy žalobkyně související s možným pronásledováním
ze strany jejího bývalého partnera považoval městský soud za spekulativní a neprokázané,
žalobkyně neprokázala ani nemožnost obrátit se v zemi původu na policii a v důsledku toho
na nemožnost domoci se zde účinné ochrany. Z uvedeného důvodu nepochybil žalovaný
ani v tom, že se ve smyslu §16 odst. 3 zákona o azylu nezabýval důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, jehož udělení se žalobkyně dožadovala.
III.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní napadá rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek
i napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti ve prospěch její přijatelnosti neuvádí ničeho. Toliko
namítá, že městský soud vyšel z nesprávného posouzení řešené otázky a odůvodnění napadeného
rozsudku je pro ni zmatečné. Stěžovatelka má za to, že jsou u ní dány důvody podle §14 zákona
o azylu zakládající předpoklady pro udělení humanitárního azylu. Nachází se totiž v bezvýchodné
situaci, neboť její jediné funkční zázemí v zemi původu je spojeno s osobou jejího bývalého
partnera, který ji v minulosti psychicky i fyzicky týral. Uvedená skutečnost, ve spojení
s tím, že rodina bývalého partnera je zapojena do policejních struktur na Ukrajině znamená,
že při vyhledání ochrany ze strany policie v zemi původu by se o podaném oznámení tato rodina
dozvěděla. To by stěžovatelku vystavilo hrozbě násilí a perzekuce, tedy hrozbě podřaditelné
pod §14a odst. 2 zákona o azylu.
[5] Stěžovatelka rovněž namítá, že napadené rozhodnutí se omezuje pouze na hodnocení
jejího domovského státu v kontextu povoleného bezvízového styku, jenž souvisí s pobytovými
pravidly pro krátkodobé turistické cesty, nikoliv s hodnocením úrovně ochrany lidských práv
a svobod, natož s tamní politickou situací. Městský soud proto pochybil, pokud odmítl
stěžovatelčinu námitku nedostatečného posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu.
V rámci ní měl poměřit variantu možného setrvání na území České republiky, kde stěžovatelka
nepředstavuje žádnou zátěž pro stát, oproti hrozícímu bezdomovectví a vystavení perzekuce
stěžovatelky v zemi jejího původu.
IV.
[6] Žalovaný nesouhlasí s kasační stížností, naopak považuje napadený rozsudek
za správný a obsahující podrobné, jasné a srozumitelné vyjádření k uplatněným žalobním bodům.
Žalovaný uvádí, že vzal v úvahu skutečnosti, jež stěžovatelka tvrdila, shromáždil i relevantní
a aktuální informace o situaci v zemi stěžovatelčina původu a vycházel z dostatečně
zjištěného stavu věci. Upozorňuje též na skutečnost, že Ukrajina je v souladu s §2
vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců
(dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), s výjimkou Ruskem okupovaných oblastí, považována
za bezpečnou zemi původu. Stěžovatelka přitom neprokázala, že ve vztahu k její osobě Ukrajinu
za takovou zemi považovat nelze. K otázce udělení humanitárního azylu žalovaný dodává,
že v případě aplikace §16 odst. 3 zákona o azylu se naplnění uvedeného důvodu neposuzuje.
Navrhuje tudíž kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, nebo ji zamítnout jako
nedůvodnou.
V.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[8] Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu těchto judikaturních závěrů Nejvyšší správní
soud v nyní posuzované věci nedovodil a ani stěžovatelka ničeho v tomto směru v kasační
stížnosti netvrdila. V podstatě pouze zopakovala žalobní tvrzení o bezvýchodné situaci
v důsledku tvrzeného týrání ze strany jejího bývalého partnera, z čehož dovozovala naplnění
předpokladů pro udělení humanitárního azylu. Opětovně namítla i nemožnost obrátit
se s pomocí na policii proto, že rodina bývalého přítele je zapojena do policejních struktur
na Ukrajině, a nakonec upozornila na nedostatečné posouzení situace v zemi původu z hlediska
úrovně ochrany lidských práv a svobod. Ve vztahu k posouzení věci městským soudem
tak kromě obecného tvrzení, že vyšel z nesprávného posouzení řešené právní otázky
a odůvodnění rozsudku je zmatečné, nevytkla žádné konkrétní pochybení při posouzení věci
či v postupu uvedeného soudu.
[9] Z právě uvedeného tudíž nepochybně plyne, že stěžovatelka se fakticky v kasační stížnosti
domáhá opětovného přezkumu především závěrů obsažených v napadaném rozhodnutí
žalovaného. Tento přezkum podle obsahu kasačních námitek požaduje, aniž by se měly
při posuzování namítaných kasačních důvodů řešit i právní otázky dosud neřešené vůbec
či řešené v judikatuře rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba tzv. judikaturního odklonu
od výkladu přijímaného v otázkách stěžovatelkou nastolených, nebo aniž by městský soud
nerespektoval ustálenou judikaturu a jeho rozhodnutí by mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud přitom nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelčiny výtky mohou mít „širší dopad“ i mimo sféru jeho
postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s. Jinými slovy, důvody
přijatelnosti kasační stížnosti soud neshledal.
[10] Nejvyšší správní soud ověřil, že se městský soud v napadeném rozsudku vyjádřil
k uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě
vypořádal veškeré žalobní námitky. Poukázal na důvody stěžovatelčiny žádosti o udělení
mezinárodní ochrany (strach z návratu do země původu z důvodu vyhrožování a pronásledování
ze strany jejího bývalého partnera, jehož rodina je zapojena do policejních struktur na Ukrajině),
zohlednil výsledky správního řízení a v něm shromážděné informace a tyto podřadil
pod jednotlivé, na posuzovaný případ dopadající, hmotněprávní normy, aniž se přitom dopustil
odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených
i v souzené věci.
[11] Nejvyšší správní soud tak pro úplnost dodává, že podle §2 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, kde: a) obecně a soustavně
nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě
z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, b) který jeho občané
nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12 nebo §14a, c) který ratifikoval
a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných
opravných prostředků, a d) který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování
lidských práv.
[12] Základem vnitrostátní úpravy konceptu bezpečných zemí původu je směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“).
Ta v odstavci 40 odůvodnění uvádí, že pokud lze třetí zemi pokládat za bezpečnou zemi původu,
měly by mít členské státy možnost označit ji za bezpečnou a vycházet z domněnky,
že je pro daného žadatele bezpečná, pokud žadatel neprokáže opak. Z odstavce 46 odůvodnění
dále vyplývá, že se členské státy mohou rozhodnout, zda budou posuzovat bezpečnost země
původu případ od případu nebo označí země jako bezpečné přijetím seznamu těchto zemí.
[13] Jak žalovaný, tak i městský soud správně poukázali na skutečnost, že Česká republika
ve shodě s procedurální směrnicí stanoví seznam bezpečných zemí původu
ve vyhlášce č. 328/2015 Sb. Podle jejího §2, bodu 24., považuje Česká republika Ukrajinu,
s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských
separatistů, za bezpečnou zemi původu. Zařazení Ukrajiny na tento seznam znamená, že Ukrajina
(s uvedenými územními výjimkami) splňuje podmínky pro označení země za bezpečnou podle
výše citovaného §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Z toho dále plyne, že žalovaný nemá
povinnost tyto podmínky zkoumat jednotlivě ve vztahu ke každé žádosti o mezinárodní ochranu.
[14] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
na nějž správně poukázal v napadeném rozsudku i městský soud, žadatel o udělení mezinárodní
ochrany pocházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento
stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze. Uvedené se však stěžovatelce prokázat
nepodařilo, jak přiléhavě zdůraznil městský soud zejména v odstavcích 24. až 27. napadeného
rozsudku. Na jeho závěry lze nyní pro stručnost odkázat, Nejvyšší správní soud se s nimi
ztotožňuje.
[15] Pro úplnost dodává, že informace o zemi původu, jež lze s ohledem na skutkové
okolnosti věci (zemi stěžovatelčina původu – až na výše uvedené územní výjimky - považuje
Česká republika za bezpečnou zemi původu) považovat za dostačující, svědčí nejen o hodnocení
země původu v kontextu povoleného bezvízového styku, jak namítá stěžovatelka, ale především
obsahují též informace o stavu dodržování lidských práv, ratifikaci mezinárodních smluv
o lidských právech a základních svobodách, včetně činnosti právnických osob dohlížejících
nad stavem jejich dodržování. V této souvislosti lze zmínit, že ze zprávy Ministerstva vnitra
ze dne 8. 8. 2020 s názvem Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu vyplývá, že civilní
úřady udržují účinnou kontrolou nad bezpečnostními složkami (s výjimkou území, které nemá
ukrajinská vláda pod svou kontrolou), funguje zde Státní úřad pro vyšetřování, který má mimo
jiné vyšetřovat trestné činy příslušníků vyšetřovacích orgánů a dále, že v rámci Úřadu generálního
prokurátora Ukrajiny byl vytvořen Odbor procesního vedení trestních řízení mučení a dalších
vážných porušení práv občanů ze strany policie a dalších orgánů. I z toho lze dovodit, že nelze
bez dalšího presumovat, jak to činí stěžovatelka, že v případě, že by se se svými obavami
z pronásledování ze strany bývalého přítele obrátila na policii, tato by jí vůbec ochranu
neposkytla, resp. by se jí s ohledem na vazby rodiny bývalého přítele na policejní struktury
nikterak nedovolala. Přinejmenším výše uvedené úřady mají v pravomoci právě vyšetřování
případů mučení či špatného zacházení, a stěžovatelka se tudíž prvořadě měla obrátit právě
na orgány své země. Stěžovatelka tak kromě obecných tvrzení neprokázala, že právě v jejím
individuálním případě Ukrajinu za bezpečnou zemi původu považovat nelze.
[16] Městský soud s ohledem na právě uvedené nepochybil ani v tom, že se blíže nezabýval
námitkami vztahujícími se k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Jak naopak
správně uvedl, v případě, kdy je na místě postupovat podle §16 odst. 3 zákona o azylu se důvody
pro udělení této formy mezinárodní ochrany samostatně neposuzují. Nebylo tudíž na místě
ani poměřovat možnost stěžovatelčina setrvání v České republice oproti jejímu navrácení
do země původu, jak v kasační stížnosti požadovala.
[17] Jinými slovy, v řízení se žadatelem pocházejícím z bezpečné země původu, který nedoloží,
že v jeho případě tuto zemi nelze za bezpečnou považovat „podle §16 odst. 3 zákona o azylu platí,
že nedochází ze strany žalovaného k hodnocení, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
dle §12, §13, §14, §14a a §14b téhož zákona.“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Azs 240/2020 - 36, nebo obdobně též rozsudek ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 3 Azs 208/2005 - 50 či ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020 - 34). Pro úplnost
lze poukázat i na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021,
č. j. 7 Azs 347/2020 - 23, podle nichž „výše uvedená právní úprava (a konstantní judikatura
k ní se vztahující) umožňuje (…) v případě, že cizinec pochází z bezpečné země, se věcně nezabývat jeho žádostí
o mezinárodní ochranu, pokud cizinec neprokáže, že v jeho případě nelze domovskou zemi za bezpečnou
považovat.“
[18] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů uzavírá, že napadený rozsudek
netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů), není zde ani jiná vada řízení
před krajským soudem, která by mohla mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku, krajský
soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva
a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny stěžovatelčiny
námitky.
VI.
[19] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy. Proto ji podle §104a
s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 téhož
zákona. Stěžovatelka nebyla účastnící v řízení úspěšnou a žalovanému nevznikly žádné náklady
na rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu