ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.132.2020:23
sp. zn. 5 Afs 132/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery ve věci žalobce: Hotel Vyšehrad, a. s.,
se sídlem Rybná 716/24, Praha, zast. advokátem Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, se sídlem
Jiráskova 495, Rajhrad, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 3. 2020, č. j. 57 Af 1/2020 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 11. 2019 č. j. 47803/19/5100-31462-704211, ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47805/19/5100-31462-
704211 ze dne 19. 11. 2019 č. j. 47806/19/5100-31462-704211 a ze dne 19. 11. 2019
č. j. 47808/19/5100-31462-704211, kterými byla stěžovateli za období 2016 až 2019 pravomocně
vyměřena daň z nemovitých věcí.
[2] V žalobě stěžovatel namítal, že rozhodnutí žalovaného považuje za naprosto formální,
neboť žalovaný se věnuje jen zdůvodnění, proč nemovité věci formálně existují, když je zřejmé,
jaký je jejich reálný stav. Rozhodnutí je postaveno na premise, že v okamžiku kolaudace jakékoliv
stavby, případně jejího užívání před kolaudací stavby, se stává stavba ve smyslu zákona o dani
z nemovitých věcí zdanitelnou. Objekt je však vybydlený a neschopný užívání jako hotel, proto
je nesprávně trváno na zdanění této stavby. Stavba, aby byla zdanitelnou, musí být užívána,
nebo alespoň užívání schopná. Dle stěžovatele není možné odhlédnout od reálného užívání,
případně nemožnosti užívání zdanitelné stavby; je nesporné, že budova není schopna užívání,
přičemž stěžovatel po vyřešení právních sporů bude muset vyřešit, zda budovu po vydání
rozhodnutí o odstranění stavby demolovat, nebo případně rekonstruovat. V souvislosti
s tím odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs
153/2014 -79.
[3] Krajský soud především konstatoval, že žalobní námitky se zcela shodují s odvolacími
námitkami, které žalovaný ve svých rozhodnutích řádně vypořádal. V daném případě se jedná
o to, zda dotčená stavba splňuje definici předmětu daně ze staveb a jednotek dle §7 odst. 1
zákona č. 338/1992 Sb. o dani z nemovitých věcí, či nikoliv. Krajský soud poukázal na obsah
správního spisu, z něhož vyplývá, že správcem daně bylo provedeno místní šetření za účelem
prověření stavu budovy č. p. 172, tedy zda stavba naplňuje definici předmětu daně ze staveb dle
§7 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí; z úředního záznamu vyplývá, že se jedná
o stavbu dokončenou a dříve užívanou budovu spojenou se zemí pevným základem, která
je uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí s tím, že stavba je ve špatném stavu bez
oken, v prvním patře jsou okna zazděná z důvodu zabezpečení. Na stavebním úřadu v Českém
Krumlově pak bylo ověřeno, že žádná jiná rozhodnutí, kromě rozhodnutí o nařízení udržovacích
prací ze dne 1. 11. 2017, vydána nebyla, žádné řízení ohledně odstranění či jiné změny stavby
vedeno není. Za těchto skutkových okolností byl dle krajského soudu učiněn správný
závěr ze strany správce daně, že stavba splňuje definici budovy podle zákona č. 256/2013 Sb.,
o katastru nemovitostí (katastrální zákon), tedy že je spojena se zemí pevným
základem, má obvodové zdivo i střešní konstrukci. Krajský soud dospěl k závěru, že v případě,
že stavba je neudržovaná a v havarijním stavu, ovšem má obvodové zdivo a střešní
konstrukci a nebyla odstraněna, ani nebylo ke dni rozhodování vydáno rozhodnutí o odstranění
stavby či o její změně, stavba splňuje veškeré podmínky uvedené v §7 odst. 1 písm. a)
zák. č. 338/1992 Sb., v návaznosti na §2 odst. 1 písm. l) katastrálního zákona.
[4] Krajský soud poukázal na průběh daňového řízení a zdůraznil, že stěžovatel byl
opakovaně vyzýván k odstranění pochybností, neboť na něm leželo důkazní břemeno, ovšem
z jeho strany nebyly předloženy důkazy, kterými by prokázal, že dotčená stavba nesplňuje
podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o dani z nemovitých věcí. Neprokázal
tedy, že by dotčená stavba nebyla předmětem daně, přestože správce daně ve výzvě jasně
identifikoval rozpor dodatečného daňového přiznání s údaji z katastru nemovitostí.
[5] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele stran vybydlenosti nemovitosti, uvedl,
že rozlišovacím kritériem mezi stavbou, která je předmětem daně, a stavbou, která zdanění
nepodléhá, totiž nemůže být otázka faktické či právní způsobilosti stavby k užívání; nadto daňový
zákon takové kritérium v rámci vymezování předmětu daně neobsahuje, pouze při stanovení
sazby daně zohledňuje způsob užívání, což je však zcela jiná otázka; není proto podstatné, zda
ta která stavba fakticky plní své funkce a je možné ji užívat, nýbrž výhradně to, zda odpovídá
definici předmětu daně podle §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí (viz rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 58 Ca 26/2003, který je uveden
v komentářové literatuře - srov. Novotná, M. Koubovský, P. zákon o dani z nemovitých věcí.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s. 2016, komentář k §7).
[6] Krajský soud za zcela nepřípadný označil odkaz stěžovatele na rozhodnutí rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 153/2014 -79, ze dne 21. 4. 2016, neboť
předmětem sporu v dané věci bylo stanovení sazby daně z nemovitostí s ohledem na užívání
stavby. Poukaz stěžovatele na špatný technický stav stavby a nemožnost ji využívat jako hotel,
nemá žádný význam pro posouzení, zda je předmětem daně, či nikoliv. Tato skutečnost má
význam při stanovení sazby a byla ve prospěch stěžovatele zohledněna.
[7] V kasační stížnosti, resp. v doplnění podané blanketní kasační stížnosti, stěžovatel stručně
uvádí, že kasační stížnost podává z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; setrvává na svých tvrzeních stran
nemožnosti užívání staveb z důvodu jejich dezolátního stavu. Ze stejného důvodu se domnívá,
že není na místě je zdaňovat. Namítá, že daň ze staveb je v České republice konstruována jako
daň „z velikosti objektu“ a nikterak nerespektuje hodnotu stavby. Tato konstrukce je tak
maximálně daňově nespravedlivá. K tomu dodává, že pokud zákonodárce umožnil nastavit
počátek zdaňování staveb na dokončení nebo užívání stavby, potom je vhodné, a to také
v projednávaném případě, zdaňování stavby při objektivní nemožnosti stavbu užívat, její
zdaňování ukončit; jednalo by se o uplatnění materiálního korektivu k přísně formálnímu pojetí
zákona.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel opakovaně uplatňuje
právní názor, se kterým se žalovaný neztotožňuje. Ohledně podrobného vylíčení skutkového
a právního stavu odkázal žalovaný v plném rozsahu na rozhodnutí o odvolání, přiložený spisový
materiál a na kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, s nímž se v plném rozsahu
ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stručné kasační stížnosti de facto nepředkládá
žádné nové argumenty, kterými by rozporoval úvahu správních orgánů, potažmo krajského
soudu, žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[9] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uvedl; současně zkoumal, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Předmětem řízení je rozhodnutí o doměření daně z nemovitých věcí, tedy posouzení, zda
stěžovateli byla v souladu se zákonem doměřena daň z nemovitých věcí. Stěžovatel má za to,
že stavba nepodléhá zdanění, neboť není užívána ani užívání schopná; nelze dle stěžovatele
vyměřit daň z majetku, který existuje jen formálně, a nikoli reálně, neboť objekt je vybydlený
a jako hotel užívání neschopný.
[12] Nejvyšší správní soud především musí konstatovat, že kasační stížnost stěžovatele
je na samé hranici její přípustnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v ní opakovaně nesouhlasí
se závěry žalovaného, které aproboval krajský soud. Byť uvádí důvod podřaditelný pod §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., nenabízí žádný jiný výklad právní normy, netvrdí, v čem krajský soud
právní předpis vyložil nesprávně, resp. nenabízí žádný argument vedoucí k jinému právnímu
posouzení věci. Nejvyšší správní soud opakovaně připomíná, že kasační stížnost je mimořádný
opravný prostředek, který směřuje k přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu,
nikoli přezkoumání rozhodnutí žalovaného; tímto směrem je proto třeba vést i kasační námitky.
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod
č. 4051/2020 Sb. NSS, uvedl: „Aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí
kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli
nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu).“
Stěžovatel v projednávané věci v podstatě pouze zopakoval uplatněné žalobní body bez další
argumentace směřující proti odůvodnění krajského soudu. Důvody kasační stížnosti je však třeba
směřovat nikoli k napadenému správnímu rozhodnutí, ale k rozhodnutí soudu. Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší vyvíjet vlastní aktivitu směrem ke zjištění, které ze žalobních námitek
by mohly rovněž obstát jako důvody následné kasační stížnosti (§103 odst. 1 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že není podstatné,
zda ta která stavba fakticky plní své funkce a je možné ji užívat, nýbrž výhradně to, zda odpovídá
zákonné definici předmětu daně. Z danitelná stavba přestane být předmětem daně ze staveb
a jednotek pouze tehdy, jestliže byl vydán pravomocný souhlas s odstraněním stavby nebo
pravomocné rozhodnutí, jímž bylo povoleno nebo nařízeno její odstranění. Zanikla-li stavba, aniž
by bylo rozhodnuto o jejím odstranění, přestane být předmětem daně ze staveb a jednotek,
pokud došlo k úplné destrukci obvodových zdí. Ukončení zdaňování tedy není navázáno
na faktické užívání stavby, ani na nemožnost stavbu užívat kvůli jejímu dezolátnímu stavu,
jak předpokládá stěžovatel.
[14] Subjektivní přesvědčení stěžovatele o nespravedlivé konstrukci daně z nemovitých věcí
je irelevantní, přičemž zákon nedává správním orgánům žádnou možnost uplatnění „materiálního
korektivu“ v tom směru, že by bylo možno některé stavby z důvodu jejich dezolátního stavu
ze zdaňování vyloučit. Předmětem daně z nemovitých věcí není majetek, resp. majetková
hodnota věci, jak se mylně stěžovatel domnívá, ale stavba; ta zde prokazatelně existuje. Užívání
stavby je rozhodné pouze při stanovení sazby daně z nemovitých věcí dle §11 zákona o dani
z nemovitých věcí (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 4. 2016, č. j. 2 Afs
153/2014 -79).
[15] Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro posouzení věci je klíčové, zda dotčená stavba
splňuje znaky definice předmětu daně ze staveb a jednotek dle §7 zákona o dani z nemovitých
věcí, dle kterého je předmětem daně ze staveb zdanitelná stavba nacházející se na území České
republiky, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí dokončená nebo užívaná budova
podle katastrálního zákona. V katastrálním zákoně je pak budova definovaná v §2 písm. l) jako
„nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně
uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí“. Zásadní pro posouzení, zda je budova předmětem
daně, je tedy okolnost, že dotčená stavba splňuje definici budovy podle katastrálního zákona, tedy
je spojena se zemí pevným základem, má obvodové zdivo a střešní konstrukci a je tedy
nemovitou věcí v právním slova smyslu. Tyto skutečnosti byly správcem daně při místním šetření
ověřeny a nejsou ve věci sporné, a proto nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by jeho majetek
(stavba) existoval jen formálně, a nikoliv reálně.
[16] Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel dne 8. 3. 2019 k výzvě správce daně uvedl,
že budova hotelu je vybydlená, z hotelu zůstal železobetonový skelet, budova nemá okna, dveře,
ani žádné jiné stavební konstrukce nad rámec železobetonového skeletu a nabídl o tomto
dokumentaci uvedenou ve veřejných médiích. Dále uvedl, že není možné zdaňovat stavbu, kterou
z důvodu svého stavebně technického stavu není možné užívat, s tím, že stavba bude zřejmě
zdemolována, přislíbil doručení stanoviska stavebního úřadu a znalecký posudek o reálném stavu
budovy. Tyto důkazy ovšem nepředložil.
[17] Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu souladný se zákonem, kasační
námitky spočívající v obecném tvrzení nesprávného právního posouzení jsou nedůvodné.
Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu zrušit;
kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaný, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti náležela,
žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu