ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.147.2020:167
sp. zn. 5 As 147/2020 - 167
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Bc. P. L.,
LL.M., zast. doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Malá 43/6,
Plzeň, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 51 Ad 1/2020 – 206,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 5 Ad 1/2020 – 206, se ruší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále též „služební funkcionář“)
rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015, č. j. 3891/2015, propustil žalobkyni ze služebního poměru
z důvodu dle §42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), neboť dle závěru psychologa
oddělení psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie hlavního města
Prahy ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-133155-1/ČJ-2015-0000PL, žalobkyně není osobnostně
způsobilá k výkonu služby. Proti uvedenému rozhodnutí služebního funkcionáře podala žalobkyně
odvolání, v němž zejména namítala, že služební funkcionář záměrně nezahájil řízení o jejím
propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru
z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti, a to přestože měl k dispozici posudek o zdravotní
nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby. Žalovaný podané odvolání rozhodnutím ze dne
5. 9. 2016, č. j. PPR-23034-44/ČJ-2015-990131, zamítl a rozhodnutí služebního funkcionáře
potvrdil. Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91 (pozn. NSS: ve správním spise
se nachází stejnopis tohoto rozsudku s č. j. 48 A 91/2016 – 106, jak je uvedeno i v záhlaví dále
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci, ve spise krajského soudu je však
obsažen stejnopis s č. j. 48 A 91/2016 – 91), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že zákon o služebním poměru nevylučuje,
aby k ukončení služebního poměru došlo z více důvodů souběžně. Pokud je tedy současně
naplněno více důvodů k propuštění příslušníka ze služebního poměru, měl by služební funkcionář
rozhodnout o jeho propuštění ze všech těchto důvodů, nebrání-li takovému postupu konkrétní
skutkové okolnosti. Krajský soud se v uvedeném rozsudku rovněž zabýval žalobními námitkami
směřujícími proti závěru o pozbytí osobnostní způsobilosti žalobkyně, které shledal nedůvodnými;
zejména konstatoval, že odeslání žalobkyně k vyšetření osobnostní způsobilosti nepředstavovalo
šikanózní postup, daný posudek obsahoval všechny nezbytné náležitosti a byl řádně odůvodněn
(respektive nedostatky jeho odůvodnění byly odstraněny v odvolacím řízení), představoval tedy
dostatečný podklad pro posouzení osobnostní způsobilosti žalobkyně k výkonu služby; daný závěr
žalovaného odpovídá závěru posudku. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný kasační stížnost,
kterou však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 1 As 327/2019 – 109, publ.
pod č. 3967/2020 Sb. NSS, zamítl, přičemž potvrdil závěry krajského soudu, podle nichž žalovaný
nezohlednil skutečnosti odůvodňující propuštění žalobkyně z důvodu dle §42 odst. 1 písm. h)
zákona o služebním poměru, ač tak učinit měl.
[2] Žalovaný v reakci na rozsudek krajského soudu ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91,
věc znovu projednal a rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131,
změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žalobkyně propouští ze služebního poměru příslušnice
policie podle §42 odst. 1 písm. h) a j) zákona o služebním poměru, neboť dle lékařského posudku
o zdravotní způsobilosti k výkonu služebního místa ze dne 24. 6. 2015, kterým jí byla stanovena
zdravotní klasifikace „D“, dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu služby, a současně
dle závěru psychologa Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015,
č. j. KRPA-133155-1/ČJ-2015-0000PL, který byl v přezkumném řízení potvrzen závěrem
vedoucího psychologa Policie České republiky ze dne 24. 6. 2015, č. j. PPR-16719-10/ČJ-2015-
990762, není osobnostně způsobilá k výkonu služby v policii.
[3] Proti novému rozhodnutí žalovaného žalobkyně opět podala žalobu ke krajskému soudu,
který ji shora označeným rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 51 Ad 1/2020 – 206, shledal
důvodnou, žalobou napadené rozhodnutí tedy zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce nicotnosti rozhodnutí správních orgánů
(služebních funkcionářů) obou stupňů ani námitce porušení zásady dvojinstančnosti správního
řízení. V souvislosti s vypořádáním druhé z uvedených námitek však soud konstatoval,
že se žalovaný mýlí, pokud interpretuje předchozí rozhodnutí správních soudů tak, že mu bylo
uloženo propustit žalobkyni z obou v úvahu přicházejících důvodů. Správní soudy žalovaného
zavázaly pouze k tomu, aby v dalším řízení zkoumal existenci zdravotních důvodů k propuštění
žalobkyně a posoudil, zda tyto zdravotní důvody rovněž (vedle osobnostní nezpůsobilosti)
připadají v úvahu jako důvod jejího propuštění. Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce,
podle níž je napadené rozhodnutí překvapivé, poukázal přitom na to, že se žalobkyně sama vedení
řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu podle §42 odst. 1 písm. h) zákona
o služebním poměru domáhala již v řízení před služebním funkcionářem I. stupně a žalovaný
jí rozšíření důvodů propuštění písemně sdělil již dne 11. 11. 2019, přičemž nebylo dle krajského
soudu nutné, aby tento úkon provedl namísto žalovaného služební funkcionář v řízení v prvním
stupni. Krajský soud konstatoval, že v posuzované věci nebyl důvod pro zrušení prvostupňového
rozhodnutí, a to již proto, že výrok o propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle §42 odst. 1
písm. j) zákona o služebním poměru bylo s ohledem na nezpochybněný skutkový stav třeba
považovat za věcně správný; již tento důvod přitom sám o sobě postačoval k propuštění
žalobkyně ze služebního poměru. Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku, podle
níž měla být žalobkyně propuštěna ze služebního poměru pouze podle §42 odst. 1 písm. h)
zákona o služebním poměru, a to již na základě lékařského posudku ze dne 31. 3. 2015. Soud
připustil, že na základě uvedeného posudku bylo možné učinit závěr o tom, že žalobkyně pozbyla
dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby, dodal však, že z obsahu posudku vyplývá,
že žalobkyně měla být podrobena dalším vyšetřením.
[5] Krajský soud se následně zabýval postupem žalovaného v dalším řízení následujícím
po vrácení věci krajským soudem. Dospěl přitom k závěru, že pro posouzení věci je rozhodující
skutkový stav ke dni rozhodování správního orgánu, nikoliv skutkový stav zjištěný ke dni zahájení
řízení; uvedený závěr přitom platí i pro odvolací správní orgán, a to tím spíše za situace,
kdy žalovaný doplňoval skutková zjištění i právní hodnocení, žalovaný tedy nemohl při
přezkoumání prvostupňového rozhodnutí vycházet ze skutkového stavu v době jeho vydání;
v tomto směru shledal krajský soud žalobu důvodnou. Na uvedeném dle krajského soudu nic
nemění ani skutečnost, že je prvostupňové rozhodnutí ze zákona předběžně vykonatelné. Krajský
soud přisvědčil rovněž další související námitce, podle níž žalovaný nemohl vycházet z lékařského
posudku ze dne 24. 6. 2015 o zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně, neboť tím porušil §44 odst. 5
zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o specifických
zdravotních službách“), podle něhož bylo možné daný posudek použít do 90 dnů od jeho vydání.
Za dostatečný podklad přitom krajský soud neshledal ani vyjádření MUDr. P., který vystavil
zmiňovaný lékařský posudek, neboť toto vyjádření dle krajského soudu představovalo pouhou
rekapitulaci vývoje zdravotního stavu žalobkyně, nikoliv lékařský či znalecký posudek a mohlo
by sloužit jako doplňující vyjádření, avšak pouze v případě, že by lékařský posudek ze dne
24. 6. 2015 byl procesně použitelný. Soud konstatoval, že nelze vyloučit, že se zdravotní stav
žalobkyně změnil do té míry, že zde již nebyl důvod pro to, aby byl důvod propuštění podle
§42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru do napadeného rozhodnutí doplňován. Byť
by tedy uvedená skutečnost nebyla sama o sobě způsobilá ovlivnit samotný závěr o propuštění
žalobkyně ze služebního poměru, pokud se opírá ještě o jiný, nezpochybněný důvod propuštění,
žalovaný nedostál své povinnosti zjistit řádně skutkový stav věci, což je důvod pro zrušení jeho
rozhodnutí.
[6] Krajský soud dále naznačil, jakým způsobem má žalovaný postupovat v dalším řízení.
Zejména konstatoval, že bude nutné doplnit spisovou dokumentaci o lékařský posudek platný
k datu vydání nového odvolacího rozhodnutí, a dodal, že i přes předběžnou vykonatelnost
prvostupňového rozhodnutí je třeba pro účely tohoto řízení na žalobkyni nadále nahlížet jako
na příslušnici bezpečnostního sboru, které tak svědčí povinnost podrobit se lékařskému vyšetření
ve smyslu §92 odst. 3 písm. e) zákona o služebním poměru s následky v případě neuposlechnutí
této povinnosti upravenými v §43 odst. 7 až 9 zákona o specifických zdravotních službách. Pro
případ, že by žalobkyně v novém řízení zpochybnila rovněž aktuální platnost závěrů o své
osobnostní nezpůsobilosti, soud dále žalovanému doporučil, aby ověřil rovněž platnost závěrů
psychologického zkoumání. Pokud by byla zjištěna změna osobnostní způsobilosti žalobkyně,
pokládá krajský soud za vhodné zjistit pro účely případných navazujících řízení, v jakém období
stav nezpůsobilosti žalobkyně trval.
II.
Relevantní obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně a dalších podání účastníků řízení
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítá
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, tedy kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož nebyl lékařský posudek
ze dne 24. 6. 2015 procesně použitelným důkazem, neboť má za to, že daný posudek byl uplatněn
včas. Stěžovatel poukazuje na dikci §44 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách, podle
níž lze lékařský posudek uplatnit pro účely, pro které byl vydán, do 90 dnů ode dne jeho vydání,
není-li v něm nebo jiném právním předpise stanovena kratší lhůta, a uvádí, že posudek byl
bezprostředně po jeho vydání uplatněn, neboť na jeho základě žalobkyně nevykonávala službu
z důvodu překážek na straně bezpečnostního sboru, a to až do dne svého propuštění
ze služebního poměru. Posudek byl rovněž uplatněn zahájením řízení o propuštění a samotným
propuštěním žalobkyně ze služebního poměru, je totiž nesporné, že žalobkyně byla propuštěna
dne 21. 7. 2015, v důsledku změny prvostupňového rozhodnutí přitom byla žalobkyně propuštěna
rovněž z důvodu její zdravotní nezpůsobilosti, k jejímu propuštění však i přesto došlo ke dni
21. 7. 2015. Stěžovatel v této souvislosti rovněž zdůrazňuje rozdíl mezi uplatněním posudku a jeho
platností a poukazuje na závěry předcházejícího rozsudku krajského soudu a rozsudku Nejvyššího
správního soudu, který mimo jiné konstatoval, že „vyšly najevo skutečnosti odůvodňující propuštění
žalobkyně dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru“. Stěžovatel má za to, že postupoval
v souladu s uvedenými rozsudky a umožnil žalobkyni ucházet se o nároky související
s propuštěním dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru. Stěžovatel uvádí, že vyjádření
MUDr. P. nemělo nahrazovat lékařský posudek, mělo jím být pouze doplněno odůvodnění
lékařského posudku ze dne 24. 6. 2015, který stěžovatel považoval za procesně použitelný. Rovněž
další odborné podklady měly sloužit pouze k doložení závěrů zmiňovaného lékařského posudku.
[9] Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že lékařský posudek ze dne
24. 6. 2015 nebyl uplatněn včas, uvádí stěžovatel, že by v takovém případě sice měl být zpracován
nový posudek, který by však hodnotil zdravotní stav žalobkyně ke dni jejího propuštění.
Prvostupňové rozhodnutí bylo změněno pouze v tom směru, že byl doplněn další důvod
propuštění, datum propuštění se však nezměnilo, nedává tedy smysl hodnotit současný zdravotní
stav žalobkyně. Hodnocením aktuálního zdravotního stavu žalobkyně by stěžovatel popřel účel
odvolacího řízení, kterým je přezkum napadeného rozhodnutí, a rovněž specifické rysy řízení
o propuštění ze služebního poměru. Stěžovatel rovněž nepovažuje za správné zpracovávat nový
posudek o osobnostní způsobilosti žalobkyně, neboť správnost jejího propuštění z tohoto důvodu
potvrdily i předcházející rozsudky správních soudů. Pokud se zdravotní stav žalobkyně zlepšil
a chce být opět příslušnicí Policie České republiky, nic jí nebrání v podání žádosti o přijetí
do služebního poměru. Krajský soud požadavkem na zkoumání aktuálního zdravotního stavu
žalobkyně popřel smysl předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel v této
souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne
25. 10. 2017, č. j. 3 As 295/2016 – 29 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel namítá, že krajský soud neposoudil věc komplexně
ve všech souvislostech a popisuje řadu konkrétních případů, kdy by aplikace závěrů krajského
soudu činila v praxi problémy vzhledem k proměnlivosti zdravotního či psychického stavu
člověka. Závěr krajského soudu je dle stěžovatele rovněž v rozporu se závěry předcházejících
rozsudků správních soudů vydaných v posuzované věci. Důvodem zrušení prvního rozhodnutí
stěžovatele bylo to, že žalobkyni propustil pouze pro její osobnostní nezpůsobilost, čímž
jí znemožnil nárokovat náhradu za ztrátu na služebním příjmu. Stěžovatel novým rozhodnutím
tuto vadu odstranil a tím současně vyhověl žalobkyni, napadeným rozsudkem žalobkyně
o možnost nárokovat náhradu za ztrátu na služebním příjmu opět přišla. Posouzení aktuálního
zdravotního stavu žalobkyně je dle stěžovatele na místě až v řízení o náhradě škody dle zákona
o služebním poměru, nikoliv v řízení o propuštění žalobkyně.
[10] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vybočil
z mezí žalobních bodů, neboť námitka, podle níž posudek nebyl uplatněn ve lhůtě dle §44 odst. 5
zákona o specifických zdravotních službách, nebyla v žalobě obsažena, žalobkyně odkazovala
toliko na §44 odst. 6 uvedeného zákona.
[11] Stěžovatel upozorňuje, že ačkoliv žalobkyně tvrdí, že má být zkoumán její aktuální
zdravotní stav, odmítá dát stěžovateli souhlas k nahlížení do její zdravotní dokumentace, stěžovatel
tak není schopen odpovídajícím způsobem zjistit skutkový stav věci. Stěžovatel navíc považuje
za formalistické zkoumat zdravotní stav osoby pobírající invalidní důchod, neboť ta zjevně
není způsobilá k výkonu služby. Dále stěžovatel uvádí, že žalobkyně není příslušnicí policejního
sboru, není zde tedy ani zákonný základ pro provedení lékařské prohlídky ze strany
Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, neboť není povinna uposlechnout rozkaz
nadřízeného, ani se podrobit prohlídce dle §92 odst. 3 písm. c) zákona o služebním poměru.
[12] Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud již v prvním rozsudku shledal závěr
o osobnostní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby věcně správným. Závěr krajského soudu
o tom, že by stěžovatel měl přezkoumat rovněž aktuální osobnostní způsobilost žalobkyně
k výkonu služby, neboť i ta by mohla být v dalším řízení zpochybněna, je dle stěžovatele
přinejmenším ukvapený, neboť zákon nehovoří o uplatnění či platnosti psychologických posudků,
o platnosti daného posudku tedy není sporu. Vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti,
která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, obsahuje taxativní výčet důvodů
pro zkoumání osobnostní způsobilosti, žádný z nich však není na danou situaci přiléhavý.
Stěžovateli rovněž není zřejmé, jak by měl dle krajského soudu zpětně zjistit, v jakém období
žalobkyně nebyla způsobilá k výkonu služby, ani jak by tato skutečnost mohla ovlivnit případný
doplatek služebního příjmu.
[13] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za přehnaně formalistický, neboť nelze
očekávat, že se zdravotní stav žalobkyně v mezičase zlepšil, když z posudku o invaliditě I. stupně
i ze znaleckého posudku MUDr. H. ze dne 31. 1. 2020 vyplývá, že je schopna vykonávat
soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na duševní schopnosti
a v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Stěžovatel poukazuje na judikaturu týkající se přezkumu
osobnostní způsobilosti, z níž vyplývá, že nedostatky odůvodnění psychologických posudků lze
odstranit doplněním jejich odůvodnění, nikoliv novým vyšetřením aktuálního psychického stavu
posuzovaného, napadený rozsudek považuje v tomto kontextu za překvapivý. Průběh daného
řízení a vývoj argumentace žalobkyně považuje stěžovatel za absurdní, poukazuje přitom
na skutečnost, že o oprávněnosti propuštění žalobkyně nebylo sporu, řízení se přesto vleče již řadu
let.
[14] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že mu nebylo dáno na vědomí, že žalobkyně dne
31. 1. 2020 (tj. ještě ve lhůtě pro podání žaloby) rozšířila žalobní body, v tomto směru mu tedy
byla upřena možnost procesní obrany a došlo k porušení principu rovnosti zbraní.
[15] Závěrem stěžovatel namítá, že žalobkyni neměla být přiznána náhrada nákladů právního
zastoupení za úkon právní služby spočívající v podání repliky, neboť v ní neuvedla žádné nové
skutečnosti, nešlo tedy o účelně vynaložené náklady řízení.
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti i ve svých dalších podáních uvedla řadu
argumentů vztahujících se mimo jiné i k tvrzené nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí
služebního funkcionáře, přičemž podstatná část argumentace nesouvisí s uplatněnými kasačními
námitkami. Žalobkyně rovněž zevrubně informovala soud o průběhu dalších souvisejících řízení.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení o kasační stížnosti je přezkum zákonnosti napadeného
rozsudku, a to v zásadě v rozsahu podané kasační stížnosti, přistoupil Nejvyšší správní soud
v zájmu přehlednosti rozsudku a hospodárnosti řízení pouze k rekapitulaci argumentace relevantní
pro toto řízení.
[17] Žalobkyně uvedla, že se stěžovatel snaží za každou cenu zabránit zrušení prvostupňového
rozhodnutí, byť původní pochybení je právě v něm, nelze tedy, než jej zrušit. Argumentace
stěžovatele, podle níž žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže sloužit v policejním
sboru, je dle žalobkyně účelová, neboť stěžovatel není povinen ustanovit žalobkyni k výkonu
služby. Do doby vydání nového rozhodnutí ji může „ustanovit na překážky“ dle §124 odst. 8
zákona o služebním poměru. Stěžovatel v této souvislosti navíc odkazuje na posudky o invaliditě
žalobkyně z doby po jejím propuštění, a to přestože je dle jeho názoru rozhodný zdravotní stav
žalobkyně před jejím propuštěním. Podle žalobkyně dále není pravdou, že by osoby pobírající
invalidní důchod nemohly vykonávat službu u Policie České republiky, neboť neslučitelnost
invalidity se služebním poměrem byla zakotvena ve zrušeném nařízení ministra vnitra č. 48/2007.
Žalobkyně se ztotožnila se závěrem krajského soudu, podle něhož je zapotřebí znovu zkoumat její
zdravotní stav, neboť posudky z roku 2015 již nelze uplatnit. Tvrzení stěžovatele o tom,
že doplněním dalšího důvodu propuštění bez potřebných důkazů žalobkyni vyhověl, odporuje
principům právního státu. Žalobkyně dále uvádí, že nedostatky odůvodnění lékařského posudku
ze dne 24. 6. 2015 nelze odstranit vyjádřením MUDr. P., neboť její zdravotní stav je v současnosti
zcela odlišný.
[18] Žalobkyně se ztotožnila rovněž se závěrem krajského soudu o tom, že je dosud příslušnicí
bezpečnostního sboru, jelikož odvolací řízení dosud neproběhlo. Stěžovatel je povinen řádně
zkoumat skutečnou existenci důvodů pro propuštění žalobkyně, spisová dokumentace však
k tomu neobsahuje dostatek podkladů, neboť nedokumentuje aktuální zdravotní stav žalobkyně.
Argumentaci stěžovatele, podle níž by měl být zpracován nový lékařský posudek, kterým by však
měl být zkoumán zdravotní stav žalobkyně ke dni jejího propuštění, považuje žalobkyně
za nesrozumitelnou. Procesní postup požadovaný krajským soudem lze dle žalobkyně realizovat
tak, že stěžovatel zruší prvostupňové rozhodnutí a služební funkcionář následně v novém řízení
zajistí nové zdravotní posudky a ve věci znovu rozhodne. Žalobkyně dále uvádí, že k neposkytnutí
souhlasu k nahlížení do její zdravotní dokumentace, respektive k jeho odvolání přistoupila, protože
stěžovatel vytrhával ze zdravotní dokumentace části, které dezinterpretoval a zneužíval proti ní.
Vzhledem k tomu, že dle stěžovatele není žalobkyně policistkou, nemůže jí nařizovat, kdy a na jaké
vyšetření se má dostavit. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2017, č. j. 3 As 295/2016 – 29, považuje žalobkyně za nepřiléhavý a dodává, že jeho
interpretace stěžovatelem popírá všechna její základní práva. Dle žalobkyně z dikce §42 odst. 1
zákona o služebním poměru vyplývá úmysl zákonodárce, aby příslušník, který nesplňuje
předpoklady pro výkon služby, nadále službu nevykonával. To však neznamená, že by dané
rozhodnutí bylo konečné a vykonatelné. Této skutečnosti si je stěžovatel vědom, neboť od doby,
kdy byla žalobkyně klasifikována jako dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá k výkonu služby
(do doby jejího propuštění ze služebního poměru) nevykonávala službu pro překážku na straně
bezpečnostního sboru a byl jí nadále poskytován plat. Finanční důsledky pro policejní sbor jsou
dle žalobkyně způsobeny postupem stěžovatele, nikoliv jejím přičiněním, vleklé řízení má přitom
negativní dopady především do právní sféry žalobkyně. Žalobkyně dále vyjádřila rozhořčení nad
tím, že i přesto, že odvolala souhlas s nahlížením do své zdravotní dokumentace, stěžovatel jejím
obsahem nadále argumentuje. Absurdnost daného řízení dle žalobkyně rovněž zavinil stěžovatel
nerespektováním rozhodnutí soudů.
[19] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalobkyně replikou, v níž uvedl, že názor žalobkyně, podle
něhož lze procesní postup požadovaný krajským soudem realizovat tak, že stěžovatel zruší
prvostupňové rozhodnutí, odporuje závěrům, které krajský soud formuloval v bodech 45 až 53
napadeného rozsudku. Postavení žalobkyně mimo službu není na místě, neboť ta v současnosti
není příslušnicí bezpečnostního sboru. Lékařský posudek z roku 2015 je podkladem pro její
propuštění z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby, přičemž bezprostředně předcházel
jejímu propuštění. Stěžovatel se ohrazuje proti tvrzením žalobkyně, podle nichž jednal při jejím
propuštění účelově. Stěžovatel se nevyjadřoval k tomu, zda osoby požívající invalidní důchod
mohou obecně vykonávat službu v bezpečnostním sboru, hovořil konkrétně o případu žalobkyně.
Pokud se jedná o účel vyjádření MUDr. P., zopakoval stěžovatel argumentaci rozvedenou
v kasační stížnosti. Dále stěžovatel uvedl, že pokud odkazoval na zdravotní stav žalobkyně,
vycházel pouze z informací, které mu sama poskytla, odvolání souhlasu k nahlížení do zdravotní
dokumentace nemá za následek její odstranění ze spisového materiálu, pokud zde již byla založena.
[20] Žalobkyně následně zaslala dupliku, v níž nad rámec dříve uvedeného zmiňuje, že nároky
na náhradu za újmu na zdraví, které uplatnila, byly zamítnuty, tvrzení stěžovatele, podle něhož
jí bylo doplněním propouštěcího důvodu vyhověno, tedy považuje za výsměch. K hodnocení
případného zlepšení zdravotního stavu žalobkyně nemá stěžovatel odborné znalosti a jeho závěry
jsou tedy irelevantní.
[21] Stěžovatel ve svém dalším vyjádření ve věci především znovu popsal problematickou
procesní situaci, které čelí v dalším správním řízení, a zopakoval, že žalobkyně dle jeho názoru
není policistkou. Závěr krajského soudu o tom, že je policistkou „pro účely řízení“, považuje
za nesprávný. Žalobkyně na toto vyjádření reagovala podáním, v němž především uvedla, že
pokud má stěžovatel za to, že není policistkou, pak není oprávněn jí ukládat žádné povinnosti za
účelem zajištění důkazů pro dané správní řízení, nemá tedy jinou možnost, jak důkazy získat, než
zrušit prvostupňové rozhodnutí.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je dná za něj k tomu
oprávněná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[24] Stěžovatel v obecnosti namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neuvedl
však, v čem tuto vadu spatřuje (byť na str. 4 kasační stížnosti avizoval, že tak níže učiní), Nejvyšší
správní soud se tedy přezkoumatelností napadeného rozsudku zabýval pouze v obecné rovině,
neboť by k ní byl povinen přihlédnout i bez námitky z úřední povinnosti. Je třeba uvést,
že k požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil
ve své judikatuře již mnohokrát. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění
dotčeného rozhodnutí zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil
o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto
skutečností. Povinností soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 – 45, atp.). Současně je ovšem nutné
zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč
nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje
na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění.
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí,
kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně
přezkoumat.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu. Z výroků rozsudku lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl,
rozsudek obsahuje výrok, který není vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe
rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Z napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, z jakých důvodů krajský soud shledal žalobu
důvodnou; případná věcná nesprávnost závěrů krajského soudu přitom sama o sobě nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[26] Vzhledem k tomu, že shledal napadený rozsudek přezkoumatelným, přistoupil Nejvyšší
správní soud k jeho posouzení v mezích dalších uplatněných námitek.
[27] V posuzované věci je klíčovou otázkou, zda byl lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015
procesně použitelným důkazem, respektive zda stěžovatel postupoval správně, pokud při vydání
napadeného rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu ke dni propuštění žalobkyně, nebo zda měl
vycházet ze skutkového stavu ke dni vydání svého rozhodnutí, jak uzavřel krajský soud.
[28] Nejvyšší správní soud se v této souvislosti nejdříve zabýval stížní námitkou, podle níž
krajský soud vybočil z mezí žalobních bodů, neboť žalobkyně porušení §44 odst. 5 zákona
o specifických zdravotních službách nenamítala. V tomto směru nelze stěžovateli přisvědčit.
Krajský soud vzal danou skutečnost v potaz při vypořádání námitky, podle níž měl stěžovatel
rozhodovat dle skutkového stavu, který zde byl ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí;
ta byla uplatněna na str. 5 a násl. žaloby. Skutečnost, že žalobkyně výslovně neodkázala
na konkrétní ustanovení zákona, nezabraňuje soudu v jeho aplikaci. Nejvyšší správní soud tedy
shledal uvedenou námitku nedůvodnou a přistoupil k posouzení námitek směřujících proti
samotnému závěru krajského soudu o rozhodném skutkovém stavu.
[29] Krajský soud dospěl k závěru, že lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 není procesně
použitelným důkazem, neboť nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené v §44 odst. 5 zákona
o specifických zdravotních službách, který stanoví: „Lékařský posudek lze uplatnit pro účely, pro které
byl vydán, do 90 dnů ode dne jeho vydání, není-li v něm nebo jiném právním předpise stanovena kratší lhůta.
Jestliže správní úřad, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, napadený lékařský
posudek podle §47 odst. 2 písm. a) potvrdí, může tento posudek k tomu oprávněná osoba použít pro účely, pro
které byl vydán, do 10 pracovních dnů ode dne prokazatelného doručení potvrzeného posudku. Věty první a druhá
se nepoužijí, jde-li o posudek o zdravotní způsobilosti posuzované osoby pro účast na škole v přírodě nebo
na zotavovací akci podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“
[30] S uvedeným závěrem krajského soudu se nelze ztotožnit. Při výkladu citovaného
ustanovení je třeba mít na paměti, že se jedná o ustanovení hlavy IV. zákona o specifických
zdravotních službách, jež se vztahuje na posudkovou péči a lékařské posudky v nejširším měřítku.
Takové posudky se tedy netýkají pouze zdravotní způsobilosti k výkonu výdělečné činnosti
či dokonce způsobilosti k výkonu služby u bezpečnostních sborů, nýbrž například rovněž
zdravotních posudků vydávaných pro účely udělení nejrůznějších veřejnoprávních oprávnění
(např. řidičského oprávnění). Upravuje-li tedy citované ustanovení lhůtu pro „uplatnění“
lékařského posudku, je třeba je chápat tak, že se jedná o lhůtu, v níž je třeba se dovolat
skutečností, které posudek dokládá, tedy uplatnit z něj vyplývající práva, nikoliv o dobu, po jejímž
uplynutí posudek pozbývá platnosti a nemůže tedy nadále sloužit jako podklad v již zahájeném
řízení. Opačný závěr by zcela stíral rozdíl mezi lhůtou pro uplatnění posudku ve smyslu
citovaného ustanovení a dobou platnosti lékařského posudku ve smyslu §44 odst. 6 zákona
o specifických zdravotních službách. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil
s kasační argumentací. Pro úplnost je však třeba dodat, že v posuzovaném případě nedošlo
k uplatnění daného lékařského posudku propuštěním žalobkyně, neboť prvostupňovým
rozhodnutím byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru toliko z důvodu její osobnostní
nezpůsobilosti. Skutečnost, že byl důvod zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně následně doplněn
napadeným rozhodnutím stěžovatele, na uvedeném nic nemění, a to ani za situace, kdy datum
propuštění žalobkyně zůstalo nezměněné. Ani případnou skutečnost, že byla žalobkyně postavena
mimo službu právě na základě daného lékařského posudku, nelze považovat za jeho uplatnění
v řízení o propuštění žalobkyně. Daný lékařský posudek však v tomto řízení uplatnila sama
žalobkyně, když se jej dovolávala v odvolání podaném dne 27. 7. 2015.
[31] Skutečnost, že lékařský posudek byl uplatněn ve lhůtě stanovené v §44 odst. 5 zákona
o specifických zdravotních službách, však ještě sama o sobě neznamená, že stěžovatel
postupoval správně, pokud z daného posudku vyšel při vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
V obecné rovině lze totiž souhlasit se závěrem krajského soudu, podle něhož je správní
orgán při vydání rozhodnutí povinen vycházet ze skutkového i právního stavu, který je zde
v době jeho rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 1 As 24/2011 – 79, na nějž odkazoval již krajský soud). V posuzované věci je však třeba
přihlédnout ke specifickým rysům řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru
ze služebního poměru.
[32] Dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru příslušník musí být propuštěn,
jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl
zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících
s těhotenstvím. Dle §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru příslušník musí být
propuštěn, jestliže podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní
způsobilost k výkonu služby.
[33] Dle §42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru při propuštění příslušníka podle
odstavce 1 písm. a) až k) skončí jeho služební poměr dnem doručení rozhodnutí o propuštění.
[34] Dle §190 odst. 4 zákona o služebním poměru odvolání nemá odkladný účinek, s výjimkou
odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, o náhradě škody nebo o povinnosti vrátit
bezdůvodné obohacení.
[35] Dle §44 zákona o služebním poměru, dojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení
služebního poměru příslušníka, jeho služební poměr trvá se všemi nároky.
[36] Dle §124 odst. 9 zákona o služebním poměru příslušník má po zrušení rozhodnutí
o skončení služebního poměru za dobu, po kterou nevykonával službu, nárok na služební příjem
ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu.
[37] Krajský soud svým prvním rozsudkem vydaným v posuzované věci sice napadené
rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel měl zvážit rovněž existenci důvodů pro
propuštění žalobkyně dle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, současně však
v odůvodnění konstatoval, že závěr o osobnostní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby byl
dostatečně podložen řádně zpracovaným a odůvodněným posudkem psychologa, přičemž
žalobkyní vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit jeho závěry (viz zejm. body 63, 64 a 66
rozsudku krajského soudu ze dne 20. 8. 2019, č. j. 48 A 91/2016 – 91). Krajský soud tedy dospěl
již v prvním rozsudku k závěru, že důvod pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru
dle §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru byl naplněn. Stěžovateli tedy lze přesvědčit
v tom směru, že jeho první rozhodnutí nebylo zrušeno z toho důvodu, že by snad propuštění
žalobkyně bylo samo o sobě nezákonné, nýbrž proto, že ze spisové dokumentace vyplývalo,
že kromě důvodu propuštění žalobkyně dle §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním
poměru mohly být dány rovněž důvody pro její propuštění dle §42 odst. 1 písm. h) téhož zákona,
které by pro ni mohlo mít příznivější důsledky.
[38] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že nejen s ohledem na výše popsanou
procesní situaci, ale i obecně z uvedených specifických charakteristik právní úpravy
řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle zákona o služebním poměru vyplývá,
že se v tomto řízení nemůže uplatnit zmiňovaná obecná zásada, podle níž odvolací správní orgán
vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání svého rozhodnutí. Naopak, vzhledem
k tomu, že dnem doručení prvostupňového rozhodnutí o propuštění dle §42 odst. 5 písm. a)
zákona o služebním poměru služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru u většiny důvodů
propuštění končí, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí (byť nepravomocnému) nemá
odkladný účinek, může odvolací řízení, během něhož již odvolatel není příslušníkem
bezpečnostního sboru, sloužit „pouze“ k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o propuštění k datu,
kdy se stalo účinným, tedy podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době doručení tohoto
rozhodnutí. To neznamená, že by odvolací orgán nebyl oprávněn v odvolacím řízení doplňovat
dokazování, které dosud provedl služební funkcionář v prvním stupni, měl by tak však činit, jako
stěžovatel v nyní posuzované věci, za účelem zjištění (upřesnění) skutkového stavu (včetně
zdravotní způsobilosti), který tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pokud
toto rozhodnutí o propuštění v rámci odvolacího přezkumu obstojí v tom smyslu, že odvolací
orgán (nadřízený služební funkcionář) dle §190 odst. 8 zákona o služebním poměru odvolání
zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí nebo pokud ho dle téhož ustanovení změní
např. tak jako stěžovatel v posuzované věci, tedy že k původnímu důvodu propuštění
ze služebního poměru doplní další zákonný důvod, nabude sice teprve doručením odvolacího
rozhodnutí rozhodnutí o propuštění ve smyslu §182 odst. 1 zákona o služebním poměru právní
moci, avšak na právním postavení odvolatele (propuštěného příslušníka) se tím již nic nezmění.
Naopak, pokud odvolací orgán shledá propuštění ze služebního poměru dle skutkového
a právního stavu ke dni propuštění nezákonným, odvoláním napadené rozhodnutí zruší a dle
situace buď řízení zastaví, nebo věc vrátí služebnímu funkcionáři prvního stupně k novém
projednání, v každém případě se však zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle
§44 zákona o služebním poměru odvolateli obnovuje služební poměr příslušníka se všemi z toho
vyplývajícími nároky, včetně toho, že tento příslušník má dle §124 odst. 9 zákona o služebním
poměru nárok na doplacení služebního příjmu ve výši odpovídající průměrnému služebnímu
příjmu za dobu, po kterou nevykonával službu.
[39] Bylo by tudíž nespravedlivé a nelogické, aby v případě, kdy dojde ke změně skutkového
stavu až v průběhu odvolacího řízení, tedy kdy např. příslušník původně propuštěný ze zákonného
důvodu v podobě zdravotní či osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby v průběhu tohoto řízení
opětovně tuto zdravotní či osobnostní způsobilost nabyde, vedla taková skutečnost ke zrušení
rozhodnutí o jeho propuštění a ke vzniku nároku na zpětné doplacení průměrného
služebního příjmu. Pokud krajský soud v bodu 62 napadeného rozsudku v této souvislosti
naznačuje, že by snad žalobkyni v takovém případě náležela náhrada příjmu pouze za dobu,
po kterou byla způsobilá k výkonu služby, nelze než uzavřít, že tento závěr neodpovídá formulaci
§124 odst. 9 zákona o služebním poměru – dané ustanovení nezohledňuje, po jakou dobu
příslušník skutečně byl, či nebyl způsobilý k výkonu služby, naopak vyžaduje v případě zrušení
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bezpodmínečné doplacení průměrného služebního
příjmu za celou dobu, po kterou příslušník nevykonával službu. Má-li bývalý příslušník
bezpečnostního sboru, který byl řádně a zákonně propuštěn ze služebního poměru
pro nezpůsobilost k výkonu služby, za to, že posléze tuto způsobilost opětovně nabyl, nic mu
nebrání v tom, aby se o přijetí do služebního poměru znovu ucházel a svou způsobilost k výkonu
služby prokázal. To platí i v případě žalobkyně.
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v nyní posuzované věci, vzhledem ke specifickým
rysům právní úpravy řízení o propuštění ze služebního poměru (které vzal, jak poukazoval
stěžovatel, obdobně v úvahu Nejvyšší správní soud, byť v souvislosti se žádostí o propuštění
ze služebního poměru, již v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 As 295/2016 – 29) stěžovatel
nepochybil, když v odvolacím řízení vyšel ze skutkového a právního stavu ke dni propuštění
žalobkyně, nikoliv ke dni vydání svého rozhodnutí. Kasační stížnost je tedy v tomto směru
důvodná.
[41] Pokud se jedná o námitku porušení rovnosti zbraní, stěžovateli lze sice přisvědčit v tom,
že mu krajský soud skutečně nezaslal k případnému vyjádření podání žalobkyně, kterým byla
žaloba doplněna o nové žalobní body ještě ve lhůtě pro její podání, ty však krajský soud neshledal
důvodnými. Soud tedy neoznámením daného podání stěžovateli pochybil, toto pochybení však
nemělo vliv na výsledek řízení, neboť rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno na základě žalobních
bodů, které mu byly známy.
[42] Ačkoliv námitka směřující proti závěru krajského soudu o tom, že žalobkyni je třeba pro
účely daného správního řízení považovat za policistku, v podstatě pozbyla ve světle výše
uvedeného význam, neboť účelem této konstrukce bylo umožnit stěžovateli v dalším řízení zjistit
současný zdravotní stav žalobkyně, Nejvyšší správní soud přesto považuje za vhodné se k této
otázce vyjádřit. Uvedený závěr krajského soudu je nesprávný, neboť nemá oporu v zákoně,
z něhož naopak jednoznačně vyplývá, že, jak již bylo konstatováno, služební poměr žalobkyně
skončil dnem, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o propuštění, tedy prvostupňové rozhodnutí
[§42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru], a proti němu podané odvolání nemá odkladný
účinek (§190 odst. 4 zákona o služebním poměru). To však neznamená, že by stěžovatel v řízení
o odvolání neměl v případě potřeby možnost obstarat si další důkazy dokládající zdravotní stav
žalobkyně ke dni jejího propuštění. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje zvláštní úpravu
řízení ve věcech služebního poměru, nejedná se zdaleka o úpravu komplexní, i v tomto řízení
se tedy podpůrně použije, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, správní řád.
Žalobkyně sice již není policistkou, byla však v průběhu řízení před stěžovatelem i nadále
účastnicí tohoto řízení a byla tedy v nezbytném rozsahu povinna poskytnout stěžovateli
potřebnou součinnost při zjišťování skutkového stavu věci (§50 odst. 2 správního řádu in fine),
a to za situace, kdy až do nynějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel povinen
dle §78 odst. 5 s. ř. s. postupovat v tomto řízení dle závazného právního názoru krajského soudu
vyjádřeného v nyní přezkoumávaném rozsudku, jakkoli se tento názor nyní ukázal být
nesprávným.
IV.
Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm bude krajský
soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[44] Vzhledem k tomu, že výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení musel být
v každém případě zrušen jakožto výrok závislý na hlavním výroku o meritu sporu, nezabýval se již
Nejvyšší správní soud samostatnou námitkou stěžovatele týkající se právě náhrady nákladů řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud v závislosti na novém posouzení věci rovněž
o náhradě nákladů řízení o posuzované kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. září 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu