ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.323.2020:30
sp. zn. 5 As 323/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žadatelky: H. Ch., v řízení o
kasační stížnosti žadatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 25. 9. 2020, č. j. Na 1055/2020 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žadatelka n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žadatelka (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného usnesení, kterým Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“) stěžovatelce pro účely řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města
Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán“) ze dne
27. 7. 2020, č. j. OSA/PO-40/19/48, ve věci uložení pořádkové pokuty z důvodu opakovaného
nedostavení se k podání svědecké výpovědi v přestupkovém řízení, nepřiznal osvobození
od soudních poplatků a neustanovil jí zástupce z řad advokátů.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložené
prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech je neúplné a nevěrohodné. Jako své
měsíční příjmy totiž uvedla invalidní důchod ve výši 10 709 Kč, příspěvek na bydlení ve výši
4267 Kč, sociální příspěvek ve výši 550 Kč a příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč. Celkové
měsíční příjmy stěžovatelky tak činí částku 28 326 Kč. Jako své jediné měsíční výdaje uvedla
náklady na bydlení, rozhlas, televizi a telefon v celkové výši 8050 Kč. Uvedla též, že žije
s manželem, který však nemá žádné příjmy. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka musí mít
i jiné výdaje, než které uvedla v prohlášení (např. ošacení, léky, obživu). Podáním neúplného
a nedůvěryhodného prohlášení znemožnila krajskému soudu provést řádnou úvahu, zda
má stěžovatelka dostatek prostředků ke hrazení nákladů spojených se soudním řízením.
Pro úplnost krajský soud doplnil, že mu je z úřední činnosti známo, že bylo stěžovatelce a jejímu
manželovi schváleno oddlužení – z příjmu domácnosti je měsíčně postihována částka 1300 Kč
a další částka ve výši 4000 Kč je hrazena z deklarované darovací smlouvy od třetí osoby, kterou
stěžovatelka jako příjem neuvedla. Další potenciální pochybnosti o úplnosti podaného prohlášení
shledal krajský soud v tom, že v dřívějších obdobných žádostech uváděla stěžovatelka (resp. její
manžel), že vlastní dvě motorová vozidla, v nyní posuzovaném případě však vlastnictví vozidel
neuvedla.
[3] Ze shora uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že nebyly naplněny podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, přičemž tento závěr vedl též k tomu, že nebyly naplněny
podmínky ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Proto stěžovatelce nepřiznal osvobození
od soudních poplatků (výrok I.) a ani jí neustanovil zástupce z řad advokátů (výrok II.).
III. Kasační stížnost
[4] Stěžovatelka proti usnesení krajského soudu brojila kasační stížností. Argumentace
kasační stížnosti se však věnuje především nesprávnosti uložení pořádkové pokuty z důvodu
opakovaného nedostavení se k podání svědecké výpovědi v přestupkovém řízení. Co se týče
nepřiznaného osvobození od soudních poplatků, resp. neustanovení zástupce z řad advokátů,
uvedla pouze, že krajský soud jí pro předešlé žaloby zástupce ustanovil a že je nezbytné, aby
krajský soud poskytl ve svém rozhodnutí poučení o opravném prostředku a výluce z přípustnosti
kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné. Vzhledem k tomu, že podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení
krajského soudu, kterým nebylo rozhodnuto o návrhu ve věci samé, nepodléhá tedy soudnímu
poplatku a stěžovatelka nemusí být zastoupena podle §105 odst. 2 s. ř. s. (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
č. 3271/2015 Sb. NSS). Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k následujícímu
závěru.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že naprostá většina kasační stížnosti
směřuje ve své podstatě proti rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud se však zabýval pouze
stěžovatelkou podanou žádostí o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.)
a návrhem ustanovení zástupce z řad advokátů (§35 odst. 10 s. ř. s.) pro následné podání žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu. Tomu odpovídá taktéž rozsah přezkumu zdejšího soudu –
předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti je soudní
rozhodnutí (§102 s. ř. s.), nikoliv rozhodnutí správního orgánu, které nadto krajský soud
doposud nepřezkoumal. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval pouze těmi námitkami, které
směřovaly proti napadenému usnesení krajského soudu.
[8] Předně je třeba zdůraznit, že ustanovit zástupce z řad advokátů lze účastníkovi řízení
pouze v případě, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Účastník řízení,
který chce být z důvodu své nemajetnosti osvobozen od soudních poplatků (resp. který žádá
o ustanovení zástupce), musí nejenom sám aktivně o osvobození (ustanovení) požádat, ale
současně jej tíží břemeno tvrzení o nepříznivé majetkové situaci a povinnost toto tvrzení
osvědčit. Aby totiž mohl soud jeho materiální podmínky řádně zhodnotit, musí mu k tomu
účastník poskytnout součinnost v tom smyslu, že soudu hodnověrným a prokazatelným
způsobem své poměry sdělí. Břemeno tvrzení i důkazní leží na účastníkovi, a je proto zejména
v jeho zájmu, aby soudu dostatečně konkrétně své osobní a majetkové poměry popsal a současně
aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil doklady prokazující jeho nemajetnost.
Nesplní-li účastník tuto svou povinnost, soud výdělkové a majetkové možnosti sám
z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, č. 537/2005 Sb. NSS). Nevěrohodnost či neúplnost tvrzení ohledně
existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků vylučuje, aby bylo žádosti
vyhověno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 – 88,
č. 1962/2010 Sb. NSS).
[9] Z kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelka brojí proti nekonzistenci soudního
rozhodování, neboť jí tentýž krajský soud pro předešlé žaloby zástupce z řad advokátů ustanovil,
zatímco v nyní posuzovaném případě nikoliv. Jinými slovy – stěžovatelka se cítí být zkrácena
na svých právech tím, že soud rozhodl jinak než v předešlých případech.
[10] Princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který
zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech
shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů, patří mezi
znaky právního státu (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18).
V nyní posuzovaném případě však nelze uzavřít, že krajský soud aplikoval právo odlišně
na případy se stejným skutkovým stavem. Krajský soud totiž ve svém usnesení popisuje, v čem
se liší předložené prohlášení, ze kterého při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
vycházel, od prohlášení předložených v předešlých případech, a vysvětluje, z čeho pramení jeho
odůvodněné pochybnosti o pravdivosti a úplnosti předloženého prohlášení. Stěžovatelka v tomto
směru s jeho závěry nikterak nepolemizuje a ani se nesnaží závěry krajského soudu vyvrátit.
Ačkoliv tedy krajský soud rozhodl odlišně než v předchozích řízeních, jichž se stěžovatelka
účastnila, neposoudil různé věci se stejným skutkovým stavem odlišně – tak by tomu mohlo být,
pokud by stěžovatelka podala stejné prohlášení jako v předešlých případech a nebyly by dány
žádné racionální důvody pro odlišné posouzení (např. je-li na základě jednání stěžovatelky
v předchozích případech zřejmé, že by ustanovení zástupce z řad advokátů nesplnilo svůj účel).
[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z podkladů, které stěžovatelka předložila
krajskému soudu k posouzení její majetkové situace, je již na první pohled zřejmé,
že nevypovídají věrohodně a úplně o jejích majetkových poměrech. Mezi náklady uvedla pouze
výdaje na bydlení a zcela rezignovala na uvedení ostatních výdajů, které bezpochyby musí
vynaložit, a to zejména náklady na stravu, na ošacení a na léky, které sice sama zmiňuje jako jeden
z důvodů, pro něž si nemůže dovolit hradit náklady zastoupení, ale nic bližšího k nim již neuvádí.
Výše uvedené již jen podtrhuje skutečnost, že v podkladech předložených Nejvyššímu správnímu
soudu stěžovatelka uvedla údaje o svých majetkových poměrech odlišně, přestože k výrazné
změně jejích majetkových poměrů v důsledku běhu času zřejmě nedošlo. Zejména na rozdíl
od tvrzení uvedených v řízení před krajským soudem uvedla, že platí měsíčně 5300 Kč v rámci
plnění splátkového kalendáře stanoveného pro oddlužení a že příspěvek na péči ve výši
12 800 Kč nelze započítat do jejích příjmů. Přitom však příspěvek na péči uvádí zároveň jako
svůj příjem i výdaj, aniž by alespoň v základních rysech popsala, jakým způsobem jej využívá.
Ani v řízení před krajským soudem k využití příspěvku na péči neuvedla nic bližšího.
[12] Stěžovatelka dále tvrdila, že byla krajským soudem nesprávně poučena o možnosti podat
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud konstatuje, že usnesení krajského soudu obsahuje
standardní poučení, kterým byla stěžovatelka poučena o možnosti podat kasační stížnost, o lhůtě
pro podání kasační stížnosti, základních pravidlech jejího počítání a povinných náležitostech
kasační stížnosti. Stěžovatelka též namítá absenci poučení o výluce z přípustnosti kasační stížnosti
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., krajský soud však neměl důvod toto poučení do svého
usnesení zahrnout. Podle citovaného ustanovení je totiž kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu“. V posuzovaném případě však krajský soud rozhodoval poprvé, jeho
usnesení doposud nebylo podrobeno přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, a je tak
zcela zřejmé, že tato výluka z přípustnosti kasační stížnosti se nemohla v nyní posuzovaném
případě uplatnit, a poučení by v tomto směru tedy bylo nadbytečné.
V. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[14] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. ledna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu