ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.328.2021:21
sp. zn. 5 As 328/2021 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha, proti žalované: Havířovská
teplárenská společnost, a.s., se sídlem Konzumní 298/6a, Havířov - Šumbark, zast. JUDr.
Renatou Svatošovou, advokátkou se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2021, č. j. 25 A 70/2021 - 44, o
návrhu žalované na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým krajský
soud uložil stěžovatelce povinnost vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 30. 1. 2021,
a to do 15 dnů od právní moci jeho rozsudku.
[2] Žalobce žádal stěžovatelku o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“), týkajících se odměňování členů statutárního a dozorčího
orgánu stěžovatelky, vykazování práce členy těchto orgánů, a dále toho, zda stěžovatelka vlastní
rekreační objekt, který by byl členy dozorčího či statutárního orgánu stěžovatelky využíván.
Stěžovatelka žalobci sdělila, že není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném
přístupu k informacím, proto žalobci požadované informace neposkytla. Žalobce následně podal
stěžovatelce stížnost ve smyslu §16a zákona o svobodném přístupu k informacím; na tuto
stížnost reagovala stěžovatelka opětovným sdělením, že není povinným subjektem.
[3] Podané žalobě na ochranu proti nečinnosti stěžovatelky krajský soud vyhověl – shledal,
že stěžovatelka je veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím, neboť jejím zakladatelem je územně samosprávný celek Statutární město Havířov,
které je rovněž jejím jediným akcionářem; město Havířov také vytváří prostřednictvím valné
hromady orgány stěžovatelky. Převažujícím předmětem podnikání stěžovatelky je rozvod tepelné
energie, což je možné považovat za veřejný účel. Proto krajský soud v kasační stížností
napadeném rozsudku stěžovatelce uložil povinnost vyřídit žalobcovu žádost o informace.
[4] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které rozporovala
naplnění kritérií veřejné instituce. Společně s podanou kasační stížností podala stěžovatelka také
návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti dle §107 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že nedisponuje
personálními zdroji, do jejichž náplně by spadalo vyřizování žádostí o informace; musela
by nejprve provést analýzu, zda jsou požadované informace zjistitelné, jak náročné je jejich
opatření a zda je vůbec může poskytnout. Také by musela plnit veškeré povinnosti povinného
subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (např. zveřejňovat informace podle
§5 citovaného zákona). Poskytnutí požadovaných informací může ovlivnit její postavení v rámci
hospodářské soutěže, zejm. na trhu práce. Dále zdůrazňovala, že poskytnutí požadovaných
informací nelze vzít zpět. Rozhodnutí krajského soudu totiž fakticky znamená, že musí
požadované informace poskytnout. Po jejich poskytnutí se ale rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu o kasační stížnosti stane nepodstatným, pozbyde smyslu. K tomu odkázala na usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 72/2020 - 36. Přiznáním odkladného účinku přitom
nemůže vzniknout jiným osobám újma, jeho přiznání není ani v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[5] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[6] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatelky přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. O přiznání odkladného
účinku přitom může žádat také žalovaný, a to ze stejných důvodů jako žalobce (k tomu srov.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, č. 1255/2007 Sb. NSS).
[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační
stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní
soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud
není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí
být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelkou a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nejsou v daném případě splněny.
[9] Ve smyslu výše uvedeného je možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podmíněna kumulativním naplněním tří objektivních podmínek. To znamená, že kasační stížnosti
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by (i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, (ii) než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a (iii) jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatelka, jež musí konkretizovat, jakou újmu
by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí, z jakých
konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést její intenzitu (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne
20. 6. 2019, č. j. 1 As 171/2019 - 48). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní tak nese stěžovatelka.
Přiznání odkladného účinku má místo jen tam, kde jeho nezbytnost převáží nad obecným
požadavkem právní jistoty opírajícím se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci.
[10] Stěžovatelka spatřuje újmu v tom, že bude muset rozhodnout o žalobcem podané žádosti
o informace, resp. tuto žádost vyřídit ještě před tím, než Nejvyšší správní soud rozhodne
o podané kasační stížnosti. Návrhem na přiznání odkladného účinku se však stěžovatelka
domáhá fakticky toho samého, co podanou kasační stížností. Stěžovatelka totiž nesouhlasí s tím,
že žalobce napadl její postup u krajského soudu nečinnostní žalobou – tedy s tím, že by vůbec
měla být povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.
[11] Jak již bylo uvedeno výše, přiznání odkladného účinku je mimořádným institutem, kterým
Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky
pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Do doby, než zdejší soud o kasační stížnosti
rozhodne, je nutné považovat rozhodnutí krajského soudu za zákonné a věcně správné. Procesy
navazující na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tj. v tomto případě povinnost vyřídit
žalobcovu žádost o informace, však nemohou „ustat“ pouze proto, že účastník řízení
nespokojený s výsledkem rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost. Opačný postup
by odporoval zákonem stanovené mimořádnosti kasační stížnosti, jakož i institutu odkladného
účinku. Podání kasační stížnosti proto nemůže samo o sobě stěžovatelce bránit v pokračování
„řízení“ a nemůže odůvodňovat neprovádění postupu směřujícího k vyřízení žalobcovy žádosti
o informace (přiměřeně srov. výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006 - 49).
[12] Nutno zdůraznit, že krajský soud nenařídil stěžovatelce poskytnout požadované
informace, jak stěžovatelka dovozuje v návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti. Nejedná se tedy o situaci jako např. v usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 5 As 170/2019 - 18, kde se žalovaný povinný subjekt (Ministerstvo vnitra) domáhal zrušení
rozsudku, kterým Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí a nařídil povinnému subjektu
poskytnout žalobci požadované informace. V nyní projednávané věci se nejedná o žalobu proti
rozhodnutí povinného subjektu, ale o žalobu na ochranu proti nečinnosti, které se stěžovatelka
dopustila při (ne)vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací. V takovém případě krajský
soud žalovanému podle §81 odst. 2 s. ř. s. uloží rozsudkem povinnost vydat rozhodnutí nebo
osvědčení v přiměřené lhůtě, je-li žaloba důvodná. Krajský soud však nemůže žalovanému uložit,
jak má o žádosti rozhodnout.
[13] Také napadený výrok krajského soudu v nyní projednávané věci zní „žalovaná je povinna
vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 30. 1. 2021 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Újma,
kterou stěžovatelka v tomto rozhodnutí spatřuje (tj. nevratné následky v důsledku poskytnutí
informací), tak z rozhodnutí krajského soudu nevyplývá. A skutečnost, že stěžovatelka údajně
nedisponuje personálními zdroji k tomu, aby žalobcovu žádost vyřídila, k přiznání odkladného
účinku nepostačuje, neboť ani případný nedostatek prostředků není sám o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku.
[14] Pokud jde o stěžovatelčin odkaz na usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 4. 2020,
č. j. 2 As 72/2020 - 36, k němu je nutno připomenout, že i v daném případě zdejší soud návrh
na přiznání odkladného účinku žalované (Hospodářské komory České republiky) zamítl
ze stejných důvodů, jako to činí v nyní posuzované věci. Je totiž třeba důsledně rozlišovat (i)
situace, kdy je napadeným rozsudkem uložena povinnost poskytnout informaci podle §16 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím, a (ii) situace, kdy je rozhodnutí žalovaného zrušeno
či soud uložil žalovanému povinnost vyřídit žádost o informace v případě nečinnostní žaloby
(nikoli informace poskytnout) proto, že neobstál právní názor žalovaného o tom, že není
povinným subjektem. V prvním typu případů může být odkladný účinek kasační stížnosti spíše
přiznán (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 189/2017 – 19,
ze dne 6. 9. 2017, č. j. 2 As 313/2017 – 17, nebo ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 As 345/2017 - 35),
nikoli však v druhé typové situaci (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2 As 157/2018 – 39, a ze dne 20. 5. 2019, č. j. 5 As 95/2019 - 32).
[15] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka konkrétní újmu, kterou by jí mělo
rozhodnutí krajského soudu způsobovat, neosvědčila; návrhem na přiznání odkladného účinku
fakticky napadala věcné hodnocení krajského soudu týkající se její povahy jako veřejné instituce.
Tato tvrzení ovšem nenaplňují podmínku vzniku nepoměrně větší újmy jakožto první
z kumulativních podmínek vyžadovaných pro přiznání odkladného účinku (viz výše). Nejvyšší
správní soud se proto nezabýval ani dalšími podmínkami pro jeho přiznání, tj. případným
vznikem újmy u jiných osob a rozporem s důležitým veřejným zájmem.
[16] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. zamítl.
[17] Současně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím žádným způsobem
nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. listopadu 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu