ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.343.2020:52
sp. zn. 5 As 343/2020 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) F. S., b) L. S., oba
zastoupeni JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec
Králové, proti žalovanému: Městský úřad Boskovice, se sídlem Náměstí 9. května 2,
Boskovice, za účasti: I) J. M., II) P. M., III) M. M., v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2020, č. j. 30 A 121/2020 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři z n áv á.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobci se podanou kasační stížností domáhají zrušení výše uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na ochranu proti nečinnosti
žalovaného, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí v řízení
o odstranění stavby – obnovení původního stavu, vedeného žalovaným
pod sp. zn. SMBO 10213/2020/STAV/sumb.
[2] Z dostupného spisového materiálu vyplynulo, že dne 18. 5. 2020 žalovaného kontaktovaly
osoby zúčastněné na řízení I) a II) jako účastníci řízení ve věci stavby žalobců „rekonstrukce
střechy RD J. č. p. X“, aby oznámily, že na stavbě byly provedeny práce v rozporu s vydaným
povolením, neboť došlo ke zbourání zdi, která kolmo navazovala na obvodovou zeď objektu ve
vlastnictví osob zúčastněných na řízení. Z tohoto důvodu uvedly, že se obávají narušení statiky
jejich nemovitosti.
[3] Dne 9. 6. 2020 byla provedena kontrolní prohlídka na základě podaného podnětu a bylo
zjištěno, že došlo v rozporu se stavebním povolením ze dne 9. 4. 2020, č. j. DMBO 7242/2020,
sp. zn. SMBO 23271/2019/STAV/sumb, k odstranění části obvodového zdiva, dle projektové
dokumentace označeného jako zděné oplocení, které mělo být pouze očištěno na své horní hraně
a poté na ně měla být položena střešní krytina pro vytvoření záhlaví.
[4] Žalovaný na základě zjištěných skutečností dne 10. 6. 2020 vydal oznámení o zahájení
řízení o odstranění stavby – obnovení předcházejícího stavu dle §129 odst. 1 písm. b) zákona
č. 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění
(dále jen „stavební zákon“). Oznámení bylo žalobcům doručeno dne 11. 6. 2020 a jeho součástí
bylo také poučení o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů žádost o dodatečné povolení stavby.
Současně žalovaný vydal ve smyslu §134 odst. 4 stavebního zákona výzvu k bezodkladnému
zastavení prací ze dne 10. 6. 2020, č. j. DMBO 12079/2020, sp. zn. 10213/2020/STAV/sumb.
[5] Dne 22. 6. 2020 byly žalovanému doručeny námitky žalobců „k řízení o odstranění stavby
– obnovení předcházejícího stavu“ a dne 24. 6. 2020 žalovaný obdržel usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 A 100/2020 – 25, kterým byl odmítnut návrh žalobců na vydání
předběžného opatření, jímž měla být žalovanému uložena povinnost strpět odložení výkonu
nařízení dle výzvy k bezodkladnému zastavení prací.
[6] Dne 31. 7. 2020 vydal žalovaný, v reakci na přípis Krajského úřadu Jihomoravského kraje
(dále také „nadřízený správní orgán“) ze dne 21. 7. 2020, stanovisko k podání žalobce
a) ze dne 16. 7. 2020, kterým byla namítána nečinnost žalovaného.
[7] Žalobci následně dne 6. 8. 2020 podali ke Krajskému soudu v Brně žalobu na ochranu
před nečinností žalovaného v nyní projednávané věci. Krajský soud usnesením ze dne
10. 8. 2020, č. j. 30 A 121/2020 – 21, vyzval žalobce, aby mu sdělili, který ze žalobců uhradil
soudní poplatek v kolkových známkách, a dále, aby též druhý ze žalobců soudní poplatek uhradil.
Poté, co byl soudní poplatek dne 13. 8. 2020 připsán na účet soudu, pokračoval krajský soud
v úkonech směřujících k rozhodnutí ve věci.
[8] Vyrozumění o žalobě bylo žalovanému doručeno dne 13. 8. 2020. Dne 19. 8. 2020
pak bylo žalovanému doručeno opatření proti nečinnosti Krajského úřadu Jihomoravského kraje
ze dne 18. 8. 2020, č. j. JMK 115385/2020, S-JMK 100742/2020 (dále též „opatření proti
nečinnosti“), kterým mu nadřízený správní orgán nařídil, aby v řízení o odstranění stavby
– obnovení předcházejícího stavu pokračoval a dokončil ho vydáním rozhodnutí, pokud tomu
nebrání jiné důvody, a to v termínu nejpozději do 30 dnů od doručení předmětného příkazu.
S ohledem na vydané opatření proti nečinnosti zaslali žalobci krajskému soudu dne 20. 8. 2020
doplnění žaloby. Dne 26. 8. 2020 byl krajskému soudu poskytnut správní spis spolu s vyjádřením
žalovaného. Přípisy ze dne 26. 8. 2020 byli žalobci vyrozuměni o vyjádření žalovaného
a žalovanému bylo zasláno doplnění žaloby. Oběma stranám byla k případné reakci určena lhůta
15 dnů od doručení. Ve dnech 27. 8. 2020 a 28. 8. 2020 byly krajskému soudu zaslány repliky
žalobců.
[9] Dne 22. 9. 2020 podali žalobci návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (dále
jen „návrh na určení lhůty“) podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), jímž se domáhali, aby nadřízený
soud (Nejvyšší správní soud) určil krajskému soudu lhůtu k provedení úkonu – vydání rozsudku
ve věci samé.
[10] Přípisem ze dne 23. 9. 2020 krajský soud vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 3 dnů sdělil, zda
již došlo k vydání rozhodnutí ve věci. Přípisem ze dne 25. 9. 2020 soud sdělil žalobcům, že věc
nebude předložena Nejvyššímu správnímu soudu a krajský soud rozhodne ve lhůtě
dle §174a odst. 3 věty druhé zákona o soudech a soudcích. Dne 29. 9. 2020 byl krajskému soudu
doručen přípis žalobců, dle kterého nesouhlasí s nastíněným postupem soudu, neboť po podání
návrhu na určení lhůty dle jejich vyjádření zaznamenali žalobci horečnatou aktivitu žalovaného,
který se konečně odhodlal k vydání tolik očekávaného rozhodnutí. Žalobci si tak ověřili,
že podání návrhu na určení lhůty bylo pro jejich žalobu naprosto zásadní, a nevidí důvod, proč
by měli být vstřícní, když soud jejich žalobu související se zastavením veškerých stavebních prací
v podstatě neřeší. V závěru žalobci uvedli, že trvají na návrhu a požadují předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu.
[11] Žalovaný krajskému soudu dne 30. 9. 2020 potvrdil, že již došlo k vydání žalobci
požadovaného rozhodnutí o nařízení odstranění stavby spočívajícím v obnovení předešlého stavu
stavby, ze dne 23. 9. 2020, pod sp. zn. SMBO 10213/2020/STAV/sumb,
sp. zn. DMBO 18255/2020 (dále též „rozhodnutí o obnovení předcházejícího stavu“), které bylo
žalobci a) doručeno dne 25. 9. 2020 a žalobkyni b) dne 30. 9. 2020. Rozhodnutí žalovaný
krajskému soudu doložil spolu s doplněním spisového materiálu již dříve zaslaného.
[12] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 30 A 121/2020 – 105,
žalobu zamítl. Krajský soud nejprve zkoumal podmínky řízení a dospěl k závěru, že žalobci
bezvýsledně vyčerpali prostředky proti nečinnosti, neboť nadřízený správní orgán byl povinen
vyřídit podanou žádost o opatření proti nečinnosti bezodkladně a ze spisu nevyplývá,
že by mu v tom něco bránilo. Poté, co ani 21 dnů od podání žádosti o opatření proti nečinnosti
(k datu podání žaloby) o tomto podání nerozhodl, byť již dne 13. 7. 2020 uplynula žalovanému
lhůta pro vydání rozhodnutí v předmětné věci (viz §71 odst. 3 správního řádu), měl krajský soud
jednoznačně za to, že došlo před podáním žaloby k marnému uplynutí lhůty stanovené
nadřízenému orgánu pro vyřízení podaného prostředku ochrany proti nečinnosti
dle §71 odst. 1 správního řádu. Žalobu proto považoval za meritorně projednatelnou.
[13] K podanému návrhu na určení lhůty uvedl, že ačkoliv neměl dosud úplně dokončenu
nutnou předrozsudkovou agendu a u soudu bylo větší množství neskončených věcí došlých přede
dnem podání předmětné žaloby (včetně žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
a na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu), rozhodl se s ohledem na situaci
popsanou v předmětném návrhu žalobci vydat ve lhůtě podle §174a odst. 3 věty druhé zákona
o soudech a soudcích požadovaný procesní úkon (tak, aby o žalobě bylo rozhodnuto
co nejdříve).
[14] V průběhu řízení pak žalobci soudu sdělili, že došlo k vydání jimi žádaného správního
rozhodnutí. Tuto informaci soud u žalovaného ověřil. Jelikož žalobci přesto, že jim byla tato
skutečnost známa, žalobu nevzali zpět, krajský soud byl povinen o věci meritorně rozhodnout.
Podle konstantní judikatury správních soudů bylo dle krajského soudu za uvedených skutkových
okolností, kdy bylo požadované rozhodnutí po podání žaloby vydáno, třeba žalobu zamítnout
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009 – 72, publ.
pod č. 2258/2011 Sb. NSS; rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 5 Ca 192/2007 – 30; ze dne 30. 1. 2007, č. j. 9 Ca 71/2006 – 62, publ. pod č. 1426/2008 Sb.
NSS, či ze dne 20. 4. 2006, č. j. 11 Ca 277/2005 – 32; všechna zde uvedená konečná rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
[15] S ohledem na §60 odst. 1 s. ř. s. krajský soud výrokem II. rozsudku rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci neměli ve věci úspěch
a žalovanému žádné náklady v řízení o žalobě nevznikly. V souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. krajský
soud dále výrokem III. rozsudku rozhodl, že ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo
na náhradu jeho nákladů.
II.
Obsah kasační stížnosti
[16] Žalobci (stěžovatelé) napadají rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadili
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ve skutečnosti však relevantní část jejich argumentace
představuje pouze důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. u kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ve věci
nečinnostní žaloby vůbec nepřipadá v úvahu.
[17] Stěžovatelé předně zpochybňovali postup krajského soudu, který údajně svou nečinností
a dalšími neefektivními kroky do soudního řízení zasáhl. Z tohoto postupu je dle stěžovatelů znát
nesystematičnost úkonů, která nepřispěla k nápravě stavu, naopak nečinnost prohloubila.
Stěžovatelé považovali za pochybení, jestliže krajský soud s dalšími úkony v řízení vyčkával
až do zaplacení chybějícího soudního poplatku. K tomu poukázali na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 As 118/2018 – 29. Již tímto okamžikem
dle stěžovatelů započaly průtahy v řízení. Stěžovatelům dále nebylo jasné, proč krajský soud zaslal
k vyjádření žalovanému jejich doplnění žaloby, neboť to pouze reagovalo na vydání opatření
proti nečinnosti a žalovaný neměl důvod se ke krokům nadřízeného správního orgánu vyjadřovat.
Dle stěžovatelů je zjevné, že se žalovaný nevyjádřil, ale na výzvu reagoval ještě ten den zasláním
oznámení o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Krajský soud tak dle stěžovatelů
žalovanému poskytl dostatečný prostor, aby začal konat kroky k vydání rozhodnutí, které dříve
nečinil. Žalovaný tak využil nečinnosti soudu. Stěžovatelé dále považují za neadekvátně dlouhou
lhůtu, jež jim byla stanovena pro případnou repliku k vyjádření žalovaného, neboť soudu muselo
být zřejmé, že se z jejich strany není k čemu vyjadřovat. Krajskému soudu byla doručena jejich
reakce dne 27. 8. 2020, resp. dne 28. 8. 2020, a jelikož měl krajský soud k dispozici vyjádření
žalovaného, dle stěžovatelů stanovil příliš dlouhou lhůtu žalovanému k vyjádření k doplnění
žaloby. Podle předpokladu stěžovatelů se žalovaný k doplnění žaloby nevyjádřil.
[18] Pokud soud věděl, že žalovaný nebyl schopen přiměřeně reagovat na žalobní body, stěží
mohl očekávat, že v případě doplnění žaloby tomu bude jinak. Z reakcí žalovaného v soudním
řízení mělo být krajskému soudu jasné, že ve věci není důvod nadále vyčkávat s rozhodnutím.
Tím, že se krajský soud v rozsudku o druhé výzvě žalovanému ani vůbec nezmínil, natož
aby odůvodnil její potřebnost, se dle stěžovatelů dostal do situace, kdy si byl zjevně vědom,
že sám činil nedůvodné průtahy v řízení. Samotné podání návrhu na určení lhůty nebylo
pro stěžovatele výhodné, protože si byli vědomi, že než se začne Nejvyšší správní soud návrhem
zabývat, může dojít k velké časové prodlevě. Dle stěžovatelů ovšem až po jejich návrhu na určení
lhůty začal soud jednat a zkrátil veškeré lhůty na tři dny.
[19] Stěžovatelé mají za to, že z napadeného rozsudku soudu není zřejmé, že by krajský soud
vyvíjel alespoň základní aktivitu směřující k přednostní ochraně jejich práv před nečinností
správního orgánu, ani že by si byl vědom své úlohy v tomto soudním řízení a povinností
plynoucích z žaloby. Pokud soud v rozsudku uvádí, že s ohledem na návrh na určení lhůty musel
upozadit žaloby, které se týkají obdobných nečinností správních orgánů a jsou dokonce staršího
data, pak takovou okolnost nelze klást k tíži stěžovatelům, neboť se jedná o organizační záležitost
soudu, který má povinnost náležitě vyřizovat tyto agendy. Nestačí pouze řešit kauzu přednostně,
ale je třeba se vyvarovat zbytečných a neodůvodněných průtahů tak, aby došlo k rychlému
projednání věci. Nepříznivá organizačně-pracovní situace a přetíženost soudu nemůže
být kladena k tíži stěžovatelů, její popis nepatří do odůvodnění napadeného rozsudku a nemusela
by vzniknout, pokud by ve věci nebyly činěny zbytečné úkony. Soud si byl vědom toho,
že je evidentně nečinný, a proto odmítl přistoupit k zaslání návrhu na určení lhůty Nejvyššímu
správnímu soudu, i přes opakovanou výzvu ze strany stěžovatelů, a to proto, aby se vyhnul
analýze svých sporných kroků. Soud dle stěžovatelů nevyřídil řádně návrh na určení lhůty, neboť
si byl evidentně vědom toho, že po stěžovatelích nemůže požadovat, aby si namísto očekávání
spravedlivého rozhodnutí vytvořili prostor pro nadměrnou empatii pro nezákonnosti v podobě
netečnosti krajského soudu. Krajský soud dle stěžovatelů nemůže tvrdit, že by se snažil v rámci
podaného návrhu na určení lhůty stěžovatelům jakkoliv vyhovět.
[20] Stěžovatelé se dále domnívají, že jsou trestáni za podání návrhu na určení lhůty, neboť
v jejich případě se krajský soud nezajímal o to, zda se stěžovatelé cítí být vydáním rozhodnutí
o obnovení předcházejícího stavu alespoň částečně uspokojeni, byť stěžovatelé již v žalobě
připomněli, že se od doby odmítnutí dříve podaného návrhu na vydání předběžného opatření nic
nezměnilo, nečinnost žalovaného stále trvá, stejně jako zastavení veškerých prací na stavbě.
Stěžovatelé byli v soudním řízení vyhodnoceni jako osoby neúspěšné, zjevnou nečinností byli
připraveni o úspěšnost v řízení, o práva na uplatnění nákladů řízení a o práva na uložení
případných sankcí žalovanému, který byl po celou dobu až do zaslání návrhu na určení lhůty
nečinný. Ani jediná výtka soudu nesměřovala k žalovanému pro jeho nezákonné jednání,
v podobě kombinované nečinnosti a příkazu k zastavení prací společně s kroky, které měly
přinutit stěžovatele, aby v rámci údajně veřejného zájmu obnovili na svém soukromém pozemku
nefunkční zchátralou zídku.
[21] Soud stěžovatelům dle jejich názoru fakticky znemožnil učinit příslušný procesní úkon,
a to zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného z důvodu případného uspokojení,
což je taktéž formou úspěchu ve věci. K zamítnutí žaloby v projednávané věci došlo, neboť
žalovaný vydal rozhodnutí o obnovení předcházejícího stavu, a stěžovatelé, ačkoliv jim byla tato
skutečnost známa, žalobu zpět nevzali. Soud následně přistoupil k vydání napadeného rozsudku
již dne 12. 10. 2020 na základě přípisu žalovaného, aniž by však uvedené sdělení dal na vědomí
stěžovatelům a umožnil jim, aby se k tomuto podkladu, na základě kterého bude soud
rozhodovat, vyjádřili. Stěžovatelé tak považují rozsudek krajského soudu za nezákonný s ohledem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 5 Ans 5/2013 – 29, neboť
nebyli seznámeni se stanoviskem žalovaného a neměli možnost se vyjádřit k jeho postupu.
[22] Stěžovatelé dále krajský soud kritizují, že údajně po podání návrhu na určení lhůty přestal
se stěžovateli komunikovat, ale začal komunikovat s majiteli sousedních nemovitostí. Pouze
stěžovatelé však v řízení o odstranění stavby namítali nezákonnost řízení a ze soudního spisu
nevyplynulo, jakým způsobem jsou dotčena práva a povinnosti obce a sousedů stěžovatelů
v probíhajícím soudním řízení. Skutečnost, že na závěr řízení poté, co žalovaný vydal rozhodnutí
o odstranění stavby, byly bez jakéhokoliv odůvodnění přizvány osoby údajně zúčastněné
na řízení, tedy majitelé sousední nemovitosti, kteří mají právě na řízení o odstranění stavby
eminentní zájem, zavdává důvodnou pochybnost o zákonnosti vydaného rozsudku. Uvedeným
postupem soud porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, právo na poučení a právo být
slyšen v řízení a zejména právo nejen na přednostní, ale i rychlé projednání věci, neboť s tímto
krokem nebyli seznámeni a nemohli se tak proti postupu soudu bránit. Těmto osobám byla
přitom dle stěžovatelů přiznána práva, která mají evidentně vliv na délku řízení. Na rozdíl
od stěžovatelů se u osob zúčastněných na řízení krajský soud zcela seriózně zajímal, zda jim
mohly vzniknout náklady soudního řízení, byť jejich vstup do řízení umožnil bez vědomí
stěžovatelů. Soud svou nečinností nejen zabránil stěžovatelům v úspěšném završení žaloby,
ale zároveň svým postupem umožnil, aby žalovaný nadále uplatňoval na stěžovatelích svou
nezákonnou taktiku, která má posloužit právě dodatečně najmenovaným osobám zúčastněným
na soudním řízení.
[23] Stěžovatelé dále namítali, že nebyli seznámeni s celým vyjádřením žalovaného, neboť jim
nebyla zaslána poslední strana vyjádření, z níž by bylo zřejmé, jaké písemnosti ze spisového
materiálu byly soudu předloženy. Teprve nahlížením do soudního spisu stěžovatelé zjistili
skutečný a úplný obsah předloženého vyjádření, čímž byla zkrácena jejich práva na spravedlivý
proces, neboť ve vyjádření bylo zmatečně uvedeno, že některé podstatné písemnosti jsou stále
v držení nadřízeného správního orgánu, a stěžovatelé tak nabyli dojmu, že krajský soud umožnil
žalovanému, aby si požadované originální písemnosti od nadřízeného správního orgánu vyžádal.
Krajský soud však měl za těchto okolností neprodleně přistoupit k vyhlášení rozsudku, místo
toho, aby nedůvodně žalovanému poskytl možnost vyjádřit se k opatření proti nečinnosti.
[24] Stěžovatelé dále zdůraznili, že nečinnosti se dle jejich názoru dopustil i nadřízený správní
orgán, neboť nečinnost žalovaného řešil více než měsíc, takto daroval žalovanému další dva
měsíce nečinnosti a následně mu umožnil, aby pokračoval v řízení místo toho, aby mu přikázal
nečinnost ukončit. Stěžovatelé se domnívají, že pokud si soud byl vědom, že není schopen
uspokojivě řešit žalovanou nečinnost a paradoxně se stane v řízení o žalobě proti nečinnosti
správního orgánu taktéž nečinný, jako je dosud nečinný žalovaný, měl o tom stěžovatele
uvědomit, namísto závěrů v rozsudku, podle nichž si uvědomil situaci až na základě podaného
návrhu na určení lhůty. Krajský soud měl stěžovatelům dát možnost se proti průtahům patřičně
bránit. Skutečnost, že krajský soud nevedl řádně běžnou předrozsudkovou agendu, šla k tíži
stěžovatelů.
[25] Pokud jde o obsah rozsudku krajského soudu, dle stěžovatelů z něj není zřejmé,
na základě kterého konkrétního ustanovení došlo k zamítnutí žaloby, a stěžovatelé nejsou povinni
za tímto účelem studovat citovanou judikaturu. Vzhledem k průběhu celého řízení
se stěžovatelům rozsudek jeví jako neúplný, povrchní a nepečlivě odůvodněný, nezabývá
se podstatou žaloby, neposkytuje věrný a podrobný průběh soudního procesu, nezmiňuje
všechny kroky učiněné jak soudem, tak účastníky řízení, není úplný ve zkoumání toho, zda před
nečinností žalovaného byla stěžovatelům poskytnuta potřebná a adekvátní ochrana, vyhýbá
se hodnocení možností nápravy a označení závažnosti dané věci. Rozsudek tak dle nich není
náležitě a srozumitelně odůvodněn. Jedná se tak o nepřezkoumatelný rozsudek, který neřeší
podstatu sporu.
[26] Stěžovatelé mají dále za to, že krajský soud užil neaktuální judikaturu, a naopak opomněl
judikaturu, která významně svědčí v jejich prospěch. Soudem zmiňované rozsudky neřeší
konkrétně obdobnou specifickou kauzu, kdy si soud nebyl schopen uvědomit, že má poskytnout
žalobcům patřičnou soudní ochranu před nečinností žalovaného. Rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009 – 72, publ. pod č. 2258/2011 Sb. NSS, uváděný
krajským soudem, je jako příklad pro toto soudní řízení absolutně zavádějící. Krajský soud
nevytkl žalovanému jeho společensky nepřípustné jednání, nezmínil se ani o nezákonnostech
v postupu nadřízeného správního orgánu, pouze konstatoval, že žalovaný byl nečinný stejně jako
jeho nadřízený správní orgán. Z tohoto konstatování dle stěžovatelů vyplývá, že krajský soud měl
při přijetí žaloby jasno o její oprávněnosti. V tomto tvrzeném pochybení stěžovatelé spatřují
nesprávné právní posouzení věci.
III.
Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[27] Žalovaný ve svém vyjádření pouze krátce uvedl, že mu není zřejmé, v čem stěžovatelé
spatřují jeho stále trvající nečinnost. Pokud jde o zastavení prací, žalovaný poukázal
na skutečnost, že byly zastaveny pouze práce, které jsou prováděny bez rozhodnutí nebo
v rozporu s rozhodnutím správního orgánu, což konstatoval i nadřízený správní orgán.
[28] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
IV.
Návrh stěžovatelů dle §174a zákona o soudech a soudcích v řízení o kasační stížnosti
[29] Dne 20. 7. 2021 podali stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, v němž požadovali,
aby k tomu příslušný senát Nejvyššího správního soudu určil pátému senátu zdejšího soudu, jenž
danou věc vedenou pod sp. zn. 5 As 343/2020 projednává, lhůtu k provedení procesního úkonu,
kterým má být vydání rozsudku ve věci samé, a to ve lhůtě 15 dnů. Stěžovatelé svůj návrh
odůvodnili tak, že pátý senát Nejvyššího správního soudu je v podstatě půl roku nečinný, čímž
upírá stěžovatelům právo na rychlé projednání věci a zasahuje do jejich práva na spravedlivý
proces. Stěžovatelům není zřejmé, proč s ohledem na veskrze jasné okolnosti a triviálnost dané
věci nepřistoupil Nejvyšší správní soud k vydání rozsudku, byť řeší kauzy novějšího data, které
nemají takovou naléhavost.
[30] Stěžovatelé přitom odkazují na skutečnost, že v jiné jejich věci první senát Nejvyššího
správního soudu vydal rozsudek v podstatě ihned po výzvě žalovanému k vyjádření, a dovozují
z toho, že pátý senát vyčkává do doby definitivního rozhodnutí ve věci na straně správních
orgánů, aby mohl všechny související kasační stížnosti ve věci zastavení stavby zamítnout. Postup
Nejvyššího správního soudu považují stěžovatelé za neodůvodněnou nečinnost, a to nejen v nyní
projednávané věci, a dále se vyjadřují k vlastní problematice zastavených stavebních prací. Pokud
první senát Nejvyššího správního soudu mohl okamžitě vydat rozsudek
pod č. j. 1 As 132/2021 – 30, aniž by žalovaný nějak reagoval, nelze dle stěžovatelů konstatovat,
že by zde byla okolnost, která by pátému senátu bránila ve vydání rozsudku v projednávané věci.
Stěžovatelé dále mají za to, že případná stížnost na přetíženost nebo nutnost řešení jiných kauz
neobstojí. Postup dle rozsudku vydaného pod č. j. 1 As 132/2021 – 30 je poměrně jasný
a stěžovatelé tedy požadují, aby Nejvyšší správní soud nečinil neodůvodněné rozdíly.
[31] Nejvyšší správní soud k podanému návrhu v řízení o kasační stížnosti nepřihlížel, neboť
tato věci byla již dříve předřazena pro svoji souvislost s dalšími věcmi stěžovatelů, které pátému
senátu Nejvyššího správního soudu napadly a ten je hodlá rozhodnout v postupném sledu.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl ve věci ve lhůtě dle §174a odst. 3 věty druhé zákona
o soudech a soudcích, a proto nepředložil věc senátu příslušnému k rozhodování o návrzích
na určení lhůty k provedení úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích.
[32] Pátý senát Nejvyššího správního soudu ovšem nemá vůbec za to, že by ve věci dosud
vznikly jakékoli nepřiměřené průtahy v jím vedeném řízení; pokud někdo řízení zdržoval,
tak to byli sami stěžovatelé, resp. jejich zástupce podáním zcela nedůvodné námitky podjatosti
vůči jednomu ze soudců tohoto senátu, o níž musel opět rozhodovat jiný, k tomu určený senát
Nejvyššího správního soudu. Úkony směřující k rozhodnutí ve věci byly skončeny
dne 12. 4. 2021, kdy došlo k doručení vyjádření žalovaného stěžovatelům. Jednotlivé věci
předseda senátu (soudce-zpravodaj) v této věci zásadně vyřizuje dle pořadí, v jakém mu napadly,
pokud neshledá závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodování věci
(§56 odst. 1 s. ř. s.). Ačkoliv je daná věc v přednostním režimu, jsou nejdříve rozhodovány věci
staršího data nápadu, taktéž přednostní, u některých věcí existuje povinnost rozhodnout
ve striktně stanovené lhůtě (viz např. §172 odst. 10 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb.,
o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury atd.), přičemž před předmětnou
věcí je k rozhodnutí připravena řada i přednostních věcí nejen z roku 2020, ale některé ještě také
z roku 2019. Stejně jako účastníci řízení, tak ani soudce-zpravodaj nijak neovlivní složitost nebo
množství věcí, které mu napadly před nyní projednávanou věcí, přičemž ani zatížení jednotlivých
senátů nemusí být v daném ohledu zcela rovnoměrné; stěžovatelé současně pomíjejí, že první
senát rozhodoval věc typově odlišnou. Při již několik let trvajícím a neustále se zvyšujícím
extrémním nápadu nových věcí, které každý měsíc přicházejí jednotlivým soudcům Nejvyššího
správního soudu, je zcela nereálné očekávat, že všechny věci v přednostním režimu bude soud
vždy rozhodovat okamžitě po skončení procesních úkonů. Tvrzení, že tyto objektivní skutečnosti
stěžovatele, resp. jejich zástupce nezajímají, svědčí pouze o jejich neúctě k právu jednotlivých
soudců ať již krajského soudu nebo Nejvyššího správního soudu na přiměřené pracovní
podmínky, odpočinek a osobní život. Tím spíše to platí v případě stěžovatelů, jejichž věc
se vzhledem k tomu, že toho, čeho se nečinnostní žalobou před krajským soudem domáhali, tedy
vydání rozhodnutí žalovaného v řízení o odstranění jejich stavby, bylo dosaženo, již vůbec nejeví
jako naléhavá. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by došlo k porušení práva stěžovatelů
na spravedlivý proces, resp. na včasné projednání věci, a považuje za nutné se ohradit vůči
nejrůznějším výše uvedeným spekulacím stěžovatelů.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[33] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnými osobami, neboť
stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[34] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[35] Stěžovatelé především namítali údajnou nečinnost krajského soudu, která měla mít vliv
na jejich úspěch v řízení. Nejvyšší správní soud však nečinnost ani žádné jiné průtahy v řízení
neshledal. Krajský soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí bezprostředně
po podání žaloby zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony,
jejichž vykonání je ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout, a šetřil přitom
práva účastníků a osob zúčastněných na řízení. Pokud stěžovatelé namítají, že s dalším postupem
krajský soud vyčkal až do zaplacení druhého soudního poplatku, nelze tento postup považovat
za průtahy v řízení. Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
v relevantním znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), je poplatníkem soudního poplatku
ve věcech správního soudnictví ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterými se zahajuje řízení,
přičemž podle §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona vzniká poplatková povinnost již podáním žaloby.
Nezaplatí-li žalobce soudní poplatek, postupuje soud dle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, který stanoví: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání,
dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce
alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží“.
[36] Z uvedené právní úpravy tedy vyplývá, že pokud účastník řízení nezaplatí soudní poplatek
současně s návrhem (žalobou), soud jej vyzve k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Pokud
však účastník soudní poplatek v uvedené lhůtě nezaplatí, soud řízení zastaví, a to i přesto, že před
rozhodnutím o zastavení řízení byl soudní poplatek zaplacen (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 3 As 321/2017 – 19). Z uvedeného důvodu
lze považovat za správné, že krajský soud vyčkával, zda bude nutné ve vztahu
ke stěžovateli a) řízení zastavit, neboť mu bylo sděleno, že spolu s žalobou zaplatila soudní
poplatek za žalobu stěžovatelka b). Soudní poplatek je přitom dle ustálené judikatury zdejšího
soudu zaplacen až jeho připsáním na účet soudu bez ohledu na to, kdy byl poplatek účastníkem
řízení poukázán. Stěžovateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2018,
č. j. 2 As 118/2018 – 29, se na daný případ nevztahuje, neboť pojednává o následném
posuzování již zaplaceného soudního poplatku, nikoliv o situaci před jeho připsáním na účet
soudu.
[37] Pokud jde o vyjádření žalovaného, které dle stěžovatelů nebylo nutné si vyžádat, Nejvyšší
správní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé uvádějí zřejmou nepravdu. Krajský soud
žalovaného nevyzýval k vyjádření k opatření proti nečinnosti, jak opakovaně v kasační stížnosti
uvádějí, nýbrž k jejich vlastnímu doplnění žaloby. Jaký byl obsah tohoto doplnění, je irelevantní,
neboť jak uvedli sami stěžovatelé na jiném místě kasační stížnosti, účastník řízení, a to i žalovaný,
má právo být seznámen se stanoviskem jiného účastníka a mít možnost se k němu vyjádřit
(viz např. stěžovateli zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 5 Ans 5/2013 – 29). Tento postup respektuje právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti
stran před soudem (tzv. rovnost zbraní). Zda se k argumentaci stěžovatelů žalovaný vyjádří, bylo
pak na jeho zvážení, jeho právem bylo také takový úkon neučinit a rozhodně jeho reakci nelze
presumovat z jeho předchozích vyjádření nebo dovozovat chybný postup soudu z až následně
zjištěné skutečnosti, že se žalovaný nevyjádřil. Současně, jak již bylo stěžovatelům sděleno
v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. Aprk 1/2021 – 47, v jiné jejich
věci, lhůta dvou týdnů poskytnutá žalovanému je lhůtou „zcela přiměřenou v dané věci, kdy
je projednávaná nečinnostní žaloba (např. v jiných typech řízení je poskytována i lhůta delší) k předání správního
spisu a není žádný rozumný důvod dovozovat, že by [krajský soud] hodlal řízení neúměrně či záměrně
prodlužovat“. Obdobně dlouhou lhůtu bylo pak nutné poskytnout i druhé straně, tedy
stěžovatelům k možné reakci na vyjádření žalovaného, byť bylo stručné. Nejvyšší správní soud
tedy v namítaných skutečnostech nespatřuje žádné průtahy v řízení, a tedy ani porušení práv
stěžovatelů na spravedlivý proces [a už vůbec ne vadu řízení před soudem, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí soudu o věci samé, a tak představovat ve smyslu §109 odst. 3
písm. d) s. ř. s. důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu], naopak jím krajský
soud šetřil práva a rovnost stran.
[38] Skutečnost, že krajský soud po podání návrhu na určení lhůty zkrátil veškeré lhůty, byla
pouze následkem snahy vyhovět stěžovatelům a o jejich věci rozhodnout co nejdříve tak, aby byla
splněna lhůta dle §174a odst. 3 věty druhé zákona o soudech a soudcích a nedošlo k dalšímu
prodloužení řízení z důvodu předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o návrhu
na určení lhůty. Přestože, jak stěžovatelé sami uvádějí, si byli vědomi dalších prodlev, které
by postoupením věci vznikly, připisovali postup krajského soudu jeho domnělé snaze vyhnout
se posouzení jeho úkonů. Nic takového však z postupu soudu ani ze spisového materiálu
nevyplývá a nelze na to usuzovat ani ze skutečnosti, že krajský soud podrobně nepopsal svůj
postup v soudním řízení ve svém rozsudku. Úkolem soudu totiž není „vyrábět“ sáhodlouhá
slohová cvičení, ale vydat rozhodnutí, které bude splňovat požadavky dle §81 ve spojení
s §54 s. ř. s. Krajský soud postupoval dle zákona a svůj postup dle §174a odst. 3 věty druhé
zákona o soudech a soudcích současně dostatečně odůvodnil, přičemž zdůraznil,
že projednávanou věc předřadil, přestože ještě zdaleka nebyla na řadě. Z pohledu krajského
soudu by jistě bylo jednodušší předložit věc Nejvyššímu správnímu soudu a vyčkat jeho
rozhodnutí (což by celou věc dále zdrželo), než se snažit dokončit úkony a ve stanovené lhůtě
rozhodnout, avšak přestože věc stěžovatelů již po vydání rozhodnutí žalovaného, jehož
se domáhali, nebyla naléhavá, ve věci rozhodl. Nejvyšší správní soud v tomto postupu nespatřuje
žádné porušení práv stěžovatelů.
[39] Pokud jde o postup krajského soudu po podání návrhu na určení lhůty, Nejvyšší správní
soud v něm také nespatřuje žádné pochybení, které by mohlo mít dopad do práv stěžovatelů,
resp. představovat vadu řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí soudu o věci samé. Námitka stěžovatelů, že nebyli vyzváni k vyjádření k přípisu
žalovaného, v němž sděloval, že bylo vydáno rozhodnutí o obnovení původního stavu
(o odstranění stavby), není dle Nejvyššího správního soudu důvodná a rozsudek, na který
stěžovatelé odkazují, není přiléhavý. Ve věci posuzované v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 5 Ans 5/2013 – 29, totiž krajský soud rozhodl 4 dny poté, co mu žalovaný
zaslal rozhodnutí, a nezjišťoval, zda již bylo doručeno žalobci a zda na něj mohl adekvátně
reagovat. Jak však vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatelé krajský soud sami uvědomili
o vydání rozhodnutí, jak se ho domáhali, přičemž uvedli, že trvají na svém návrhu na určení lhůty
(viz výše). Bylo tedy logické dovodit, že stěžovatelé trvají na pokračování řízení před soudem,
bez něhož by byl návrh na určení lhůty, v níž má krajský soud rozhodnout, bezpředmětný.
Stěžovatele tak nebylo nutné opakovaně vyzývat k vyjádření, zda žalobu berou zpět, neboť bylo
zřejmé, že v řízení hodlají pokračovat, přestože si jsou vědomi vydání rozhodnutí žalovaného,
jehož se domáhali. S tímto rozhodnutím byli seznámeni ve dnech 25. 9. 2020 a 30. 9. 2020,
přičemž sdělení žalovaného o vydání rozhodnutí bylo krajskému soudu doručeno dne 30. 9. 2020
a rozsudek krajského soudu byl vydán až dne 12. 10. 2020. Z uvedeného vyplývá, že nebylo třeba
stěžovatelům sdělení žalovaného zasílat, neboť obsahovalo pouze skutečnost, které
si již stěžovatelé byli vědomi, a nevyskytoval se v něm žádný návrh ani argumentace ve věci samé.
Současně stěžovatelé deklarovali, že trvají na pokračování v řízení. I po té však měli stěžovatelé
dostatek času (téměř 2 týdny) vzít žalobu před vydáním rozsudku zpět.
[40] Postup krajského soudu nelze považovat za jakési „trestání“ stěžovatelů. Skutečnost,
že svoji žalobu nevzali zpět, lze přičítat pouze a jedině rozhodnutí samotných stěžovatelů.
Za nerovný přístup nelze považovat ani skutečnost, že krajský soud v řízení jednal s osobami
na něm zúčastněnými. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé nesplnili svou povinnost
dle §34 odst. 2 s. ř. s. a neoznačili v žalobě osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné
na řízení, postupoval předseda senátu dle tohoto ustanovení a vyrozuměl takové osoby v průběhu
řízení. Dle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou přitom osobami zúčastněnými na řízení takové osoby, které
byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu. Mezi tyto osoby tak zřetelně spadají také účastníci
správního řízení, v němž byla podána žaloba na ochranu proti nečinnosti rozhodujícího
správního orgánu. Krajský soud proto vycházel ze seznamu účastníků řízení o odstranění stavby
dle §129 odst. 10 stavebního zákona, jak jej sestavil žalovaný. Že se jednalo o postup, který měl
znevýhodnit stěžovatele vůči těmto osobám, je s ohledem na povinnost soudu tyto osoby
vyrozumět a umožnit jim přihlásit se do řízení pouze absurdní domněnkou stěžovatelů.
[41] Postupem krajského soudu nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatelů a nebylo nutné,
aby o něm krajský soud stěžovatele informoval, neboť postupoval dle zákona (§34 odst. 2
s. ř. s.), přičemž postavení osob zúčastněných na řízení vzniká dle §34 odst. 1 s. ř. s. pouze
osobám, které ve lhůtě stanovené krajským soudem výslovně oznámí, že budou v řízení práva
osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
[42] Rozdílný přístup k náhradě nákladů řízení stěžovatelů a osob zúčastněných na řízení
vyplývá přímo ze zákona, jak uvedl již krajský soud ve svém rozsudku. Náhrada nákladů řízení
se přiznává dle §60 odst. 1 s. ř. s. pouze účastníku, který měl ve věci úspěch. S ohledem
na zamítnutí jejich žaloby nebylo nutné zjišťovat náklady stěžovatelů. Pokud jde o osoby
zúčastněné na řízení, dopadá na ně jiné ustanovení, a to §60 odst. 5 s. ř. s., a tedy mají nárok
na náhradu pouze těch nákladů, které vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud
uložil. Proto byl krajský soud povinen odůvodnit, zda osobám zúčastněným na řízení takové
náklady vznikly. Ani v tomto ohledu tak nebyli stěžovatelé zkráceni na právech a nedošlo
k nerovnému zacházení ve vztahu k nim.
[43] Pokud jde o neúplné vyjádření žalovaného, které stěžovatelé dle svého vyjádření obdrželi,
nedoložili k tomu žádný důkaz. Samotný seznam spisového materiálu obvykle žalovaný
ani se spisem samotným nezasílá, tudíž není obvyklé jej přeposílat dalším účastníkům. Současně
lze poznamenat, že není jasné, jakým způsobem by takový postup měl zasáhnout do práv
stěžovatelů, resp. představovat vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Jestliže stěžovatelé chtěli znát obsah spisového materiálu poskytnutého žalovaným, mohli
využít svého práva nahlížet do spisu, což také učinili.
[44] Stěžovatelé se dále v kasační stížnosti vyjadřovali k vlastní nečinnosti žalovaného
a nadřízeného správního orgánu. V tomto smyslu očividně z jejich strany došlo k nepochopení
části rozsudku krajského soudu, který nečinnost správních orgánů nijak nedeklaroval, což mu ani
v dané situaci nepříslušelo (jak bude osvětleno níže), pouze zkoumal, zda je žaloba stěžovatelů
projednatelná s ohledem na splnění podmínek dle §79 a násl. s. ř. s. Pokud jde o požadavky
stěžovatelů na obsah opatření proti nečinnosti, Nejvyšší správní soud není oprávněn v nyní
projednávané věci opatření nadřízeného správního orgánu proti nečinnosti žalovaného jakkoli
přezkoumávat.
[45] S ohledem na skutečnost, že krajský soud se nedopustil nečinnosti a řízení v této věci vedl
řádně, nelze souhlasit ani s tím, že by měl stěžovatele jakkoliv vyrozumívat či jim dávat prostor
pro obranu proti tvrzeným průtahům, jak se domnívají.
[46] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelů směřujícími proti
odůvodnění zamítnutí dané žaloby. Pokud jde o citovanou judikaturu, lze v argumentaci
stěžovatelů zaznamenat značnou nekonzistentnost, jestliže na jedné straně namítají, že jim není
zřejmé, na jakém základě krajský soud rozhodl, neboť nemají povinnost seznámit se s obsahem
citované judikatury, na druhou stranu její obsah popisují a vymezují se vůči aplikaci některých
rozhodnutí na danou věc. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že pokud správní soudy vycházejí
z ustálené judikatury, která interpretuje relevantní zákonná ustanovení (v tomto případě
především §81 s. ř. s.), pokládá zdejší soud odkaz na relevantní judikaturu za dostatečný
a odpovídající běžné soudní praxi. Pokud jde o samotnou zákonnost zamítnutí žaloby v této věci,
lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 7 Ans 10/2012 – 46, publ. pod č. 3013/2014 Sb. NSS:
„Dle §81 odst. 1 s. ř. s. platí, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti ‚[s]oud rozhoduje
na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí‘.
Toto ustanovení nepochybně platí pro řízení před krajskými soudy a řešení případů, kdy správní orgán
věcně rozhodne před rozhodnutím krajského soudu o žalobě, nevykazuje judikatorní diference. Tak např. Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008-62, vyslovil, že: ‚Řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle §47 písm. b) s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele
po podání žaloby. Pokud bylo po zahájení soudního řízení vydáno rozhodnutí či osvědčení, čímž došlo k ukončení
tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal žalobu zpět, soud ji zamítne dle §81 odst. 3 s. ř. s.
Pro tento případ je žalobce povinen nést nepříznivý následek svého procesního neúspěchu v podobě povinnosti
uhradit žalovanému náklady řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). I zde se však může uplatnit pravidlo §60 odst. 7 s. ř.
s. (nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele).‘ Tento postup potvrdil Nejvyšší
správní soud např. i v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009-72.
Zpravidla ovšem žalobce vezme v takových případech žalobu zpět, protože jeho právo na náhradu
nákladů řízení v takovém případě zřejmě zpochybněno nebude [§60 odst. 3 s. ř. s.: ‚Vzal-li však navrhovatel
podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce (…), má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů
řízení.‘]. Neučiní-li tak, a žaloba bude zamítnuta, zbývá tu ještě moderační oprávnění soudu, přistoupí-li k věci
‚důvody zvláštního zřetele hodné‘ (§60 odst. 7 s. ř. s. v předchozím odstavci zmíněný).
Pro úplnost je třeba uvést, že žaloba na ochranu proti nečinnosti slouží k tomu, aby nečinnost byla
odstraněna, ať již faktickou činností správního orgánu, nebo exekučním provedením výroku rozhodnutí soudu.
Tato žaloba naopak neslouží tomu, aby se žalobce domohl akademického výroku o tom, že nečinnost tu případně
v minulosti byla, ale v době rozhodování soudu již netrvá; taková žaloba musí být zamítnuta.“
[47] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud postupoval zcela v souladu s ustálenou
judikaturou správních soudů a s ohledem na neexistenci nečinnosti žalovaného ke dni svého
rozhodnutí (§81 odst. 1 s. ř. s.) nebyl ani oprávněn přezkoumávat a určovat, zda zde nečinnost
žalovaného ke dni podání žaloby byla, či nikoliv. Současně lze odmítnout rozsáhlé požadavky
stěžovatelů na odůvodnění rozsudku krajského soudu, neboť jak Nejvyšší správní soud uvedl již
výše, soud není povinen podrobně popisovat vlastní průběh soudního procesu a všechny kroky
účastníků (blíže k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí správního soudu viz např. KÜHN,
Zdeněk; KOCOUREK, Tomáš a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019.
s. 932 a násl.), což by navíc nebylo v souladu se zásadou procesní ekonomie a rozhodně
by nepřispělo k rychlosti soudního rozhodování, jehož se stěžovatelé ve všech stupních řízení
tak vehementně domáhají. Ani tyto námitky proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
VI.
Závěr a náklady řízení
[48] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[49] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovatelům
právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
[50] Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud neuložil v řízení o kasační stížnosti
žádnou povinnost, s jejímž plněním by jim vznikl dle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. nárok
na náhradu s tím spojených nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu