ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.10.2019:19
sp. zn. 5 Azs 10/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. Ü., zastoupený
JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Karla Hynka Máchy 1266,
Sokolov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
30. 11. 2018, č. j. 17 A 154/2018 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Rudolfu Postlovi se p ři zn á v a jí odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do třiceti (30) dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu
v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2018,
č. j. KRPK-82162-26/ČJ-2018-190022, byl žalobce zajištěn dle §129 odst. 1 a 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho přemístění podle
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Ze správního spisu dále vyplývá, že se dne 17. 10. 2018 žalobce dostavil na Obvodní
oddělení policie Cheb - město s tím, že chce nahlásit ztrátu, resp. odcizení cestovního pasu
Turecka a žádá vystavení potvrzení o ztrátě dokladu. Žalobce mimo jiné uvedl, že se jmenuje
B. Ü. a narodil se ve městě X. v Turecku. Vzhledem ke skutečnosti, že se nepodařilo ověřit jeho
totožnost, bylo rozhodnuto o jeho zajištění cizince podle ustanovení §27 odst. 1 písm. a) zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dne 18. 10. 2018 žalobce vypověděl, že Turecko
opustil v roce 2003 s úmyslem dostat se do států Evropské unie. Pobýval ve Švýcarsku a následně
v Německu, od roku 2017 u svého vzdáleného příbuzného, A. Y., nar. X, na adrese X. Na území
ČR vstupoval průběžně na návštěvy buď sám, nebo s příbuzným. Po návštěvě v ČR se do
Německa vždy vracel na uvedenou adresu. Při pobytu v Německu ho nikdy žádná policie
nekontrolovala, ven sám nechodil, vždy jen s doprovodem příbuzného. Při nepravidelných
návštěvách v Chebu se seznámil někdy v září nebo říjnu roku 2017 s paní J. D., nar. X, našli v
sobě zalíbení a pravidelně jí navštěvoval v ČR a odtud se vracel opět zpět do Německa. Jedná se
o vážný vztah, plánují spolu společný život. Do ČR jezdil stopem a pak po návštěvě jel opět
stopem zpět do Německa. Paní J. D. žalobce dvakrát navštívila v Německu na uvedené adrese.
Při svých návštěvách vždy měl svůj cestovní pas a nikdy ho nekontrolovala policie. Následně
žalobce na nádraží v Chebu ztratil tašku, ve které měl všechny doklady, včetně cestovního pasu.
Snažil se tašku najít, ale neúspěšně. Žalobce se domníval, že mu byla odcizena, ale tuto krádež
policii nenahlásil. Po týdnu byl opět na návštěvě u paní D. a od ní telefonoval do Prahy na
zastupitelský úřad Turecka, kde se dotazoval na nový cestovní doklad. Bylo mu sděleno, že musí
mít od policie doklad o ztrátě nebo krádeži. Naposledy do Chebu přijel vozem s panem Y. dne
17. 10. 2018, jeli společně k paní D. a tam se žalobce rozhodl nahlásit ztrátu cestovního dokladu
z důvodu získání potvrzení a možnosti zažádání o vydání nového pasu. Na otázku, zda někdy v
minulosti žádal o mezinárodní ochranu v některém z členských států EU, žalobce odpověděl, že
nikoliv. Následně žalovaná v informačním systému EURODAC zjistila, že žalobci byly sňaty
otisky prstů z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu dne 30. 3. 2016 v Bulharsku, dne
25. 10. 2016 ve Švýcarsku a dne 21. 4. 2017 na území Spolkové republiky Německo. Z tohoto
důvodu bylo zahájeno řízení dle nařízení Dublin III o jeho předání na území příslušného
členského státu.
[3] Žalobce byl shora uvedeným rozhodnutím žalované ze dne 18. 10. 2018, č. j. KRPK-
82162-26/ČJ-2018-190022, zajištěn podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona o
pobytu cizinců za účelem jeho předání podle nařízení Dublin III; doba trvání zajištění byla
stanovena na 35 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Důvodem zajištění žalobce bylo
zejména závěr žalované, že žalobce na území České republiky pobývá neoprávněně, bez
cestovního dokladu a bez víza, a nemůže oprávněně samostatně cestovat do žádného z členských
států.
[4] Dalším šetřením bylo zjištěno, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu na území
Německa, a to jako B. O. K., nar. X, státní příslušnost Irák, a žije společně se svou manželkou
paní A. Y. I., nar. X, státní příslušnost Irák, a třemi nezletilými dětmi v azylovém domě v X. Dále
bylo zjištěno, že žalobce je znám státním orgánům Švýcarska pod další odlišnou totožností, a to
jako B. X., nar. X, státní příslušnost Irák, neboť je držitelem švýcarského řidičského průkazu
obsahujícího uvedené údaje. Dle protokolu ze dne 6. 11. 2018 žalobce vypověděl, že jeho
skutečné jméno je B. O. K., nar. X, a pochází z Iráku, z X. Podal v Německu žádost o
mezinárodní ochranu, žije na adrese X, se svou rodinou – manželkou a třemi dětmi. Neví, proč
dříve uvedl jako svou identitu jméno B. Ü., a nebude se k tomu vyjadřovat.
[5] Rozhodnutím žalované ze dne 6. 11. 2018, č. j. KRPK-82162-44/ČJ-2018-190022, byla
doba zajištění prodloužena dle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců o dalších 21 dnů na
celkových 56 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Zajištění žalobce bylo ukončeno dne
10. 12. 2018, kdy byl žalobce letecky přemístěn na území SRN.
[6] Proti rozhodnutí žalované o zajištění podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni,
který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 17 A 154/2018 – 36, zamítl.
[7] Krajský soud konstatoval, že smyslem řízení o zajištění cizince je vytvoření podmínek pro
to, aby mohl být realizován hlavní účel zajištění, tedy předání cizince, vycestování nebo správní
vyhoštění, a nebyl mařen tím, že se cizinec bude skrývat nebo se jiným způsobem vyhýbat jeho
realizaci. Při rozhodování o zajištění je povinností správního orgánu posuzovat potencialitu
předání cizince, popř. vycestování nebo správního vyhoštění. Dle náhledu krajského soudu
žalovaná posoudila, zda existuje reálný předpoklad, že dojde k předání žalobce do jiného
členského státu EU, tedy do Německa, ve stanovené době.
[8] Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a z obsahu správního spisu podle
krajského soudu vyplývá, že se žalovaná zabývala zhodnocením překážek předání žalobce do
Německa, které jí byly v době rozhodování o zajištění žalobce známy a které vyšly v řízení
najevo. Žalovaná si učinila úsudek o tom, zda je předání cizince alespoň potenciálně možné, a to
s vědomím, že o zajištění nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody
cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Žalované nebyly známy překážky předání,
neboť jedinou překážkou okamžitého předání žalobce do Německa byla povinnost dodržování
lhůt uvedených v nařízení Dublin III.
[9] K námitce žalobce, podle níž žalovaná měla přihlédnout k oprávněnému zájmu žalobce,
který nemusel být zajištěn a mohl vycestovat z ČR dobrovolně, krajský soud uvedl, že během
správního řízení bylo prokázáno, že žalobce nesplňoval podmínky pro vstup a pobyt na území
ČR, neboť zde pobýval bez cestovního dokladu, bez víza a bez platného oprávnění k pobytu.
Z těchto důvodů lze podle krajského soudu souhlasit se žalovanou, že nebylo možné žalobce
ponechat na svobodě a umožnit mu tak dobrovolně vycestovat. Ani původní tvrzení žalobce, že
se trvale zdržoval v Německu a do ČR dojížděl výhradně na krátké návštěvy své přítelkyně,
nepovažoval krajský soud v daném případě za relevantní.
[10] K námitce, podle níž mělo být žalobci namísto zajištění uloženo některé ze zvláštních
opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců, krajský soud poznamenal, že v posuzované věci
byly naplněny podmínky §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie zvláštní
opatření za účelem vycestování neuloží mj. v případě cizince, u něhož je zjevné, že má v úmyslu
neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Žalobce pobýval na území ČR bez víza,
ač k tomu nebyl oprávněn, a krajský soud po té, co zrekapituloval skutkové okolnosti věci známé
žalované v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, konstatoval, že ze všech skutkových
okolností věci vyplývá, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[11] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal,
že krajský soud nesprávně posoudil možnost uložení mírnějšího opatření, než je zajištění. Podle
názoru stěžovatele nebyl zohledněn jeho oprávněný zájem, když nemusel být zajištěn a mohl
vycestovat z České republiky dobrovolně. V daném případě neexistovalo nebezpečí útěku
stěžovatele. Žalobce se trvale zdržoval na známé adrese v SRN, do ČR dojížděl výhradně na
krátké návštěvy své přítelkyně J. D. a vždy se vracel nazpět do SRN. Žalobce uváděl, že ztratil
svůj cestovní pas, takže se nemohl vykázat při kontrole platným dokladem. Žalobci bylo
telefonicky sděleno zastupitelským úřadem Turecka, že k vydání nového pasu potřebuje
potvrzení policie o ztrátě pasu. Když si žalobce přišel na Policii ČR pro uvedené potvrzení, byl
zadržen.
[12] Ze všech těchto okolností lze podle stěžovatele v daném případě dovodit, že stěžovatel
neměl v úmyslu se zdržovat na území ČR a vždy se vracel na adresu svého pobytu v SRN. Učinil
by tak i v den, kdy byl zadržen. Stěžovatel byl zajištěn, ačkoliv bylo zřejmé, že by se i bez jeho
zajištění do SRN vrátil dobrovolně. Stěžovatel má za to, že v důsledku nesprávného posouzení
právních otázek žalovanou i krajským soudem došlo k významnému porušení jeho práv, když
byla omezena jeho svoboda, ačkoli to nebylo nutné.
[13] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své vyjádření k žalobě,
žalobou napadené rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožnila. Dále
potvrdila, že zajištění stěžovatele již bylo ukončeno. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že
kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu
kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III „[č]lenské státy mohu zajistit dotyčnou osobu za účelem
jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého
jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací
opatření“.
[18] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“, jímž je v současné
době nařízení Dublin III. Podle odst. 3 „[n]elze-li předání cizince uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, (…)
policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení“.
[19] Podle čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III se pro účely tohoto nařízení „nebezpečím útěku“
rozumí „existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které
je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní
příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout“.
[20] Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí
útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již
dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo
vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje,
pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území“.
[21] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[z]vláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu
místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se
na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně
směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“)
cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit
státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen
„složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené“. Podle odstavce 4 daného
ustanovení „[p]olicie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu
nebo o cizince, u něhož je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu“.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nebyly splněny dvě nezbytné podmínky jeho
zajištění za účelem jeho přemístění do SRN jakožto členského státu příslušného pro posouzení
jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Jednak podle jeho názoru v jeho případě nebylo dáno vážné
nebezpečí útěku ve smyslu citovaných ustanovení, jednak postačovalo, aby mu bylo uloženo
namísto zajištění některé ze zvláštních opatření dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[23] Kasační stížnost je ovšem velmi spoře odůvodněna, v podstatě na hranici
projednatelnosti; Nejvyšší správní soud byl opětovně nucen přihlédnout k tomu, že zástupce
stěžovatele, JUDr. Rudolf Postl, advokát, který kasační stížnost formuloval, byl stěžovateli
ustanoven v řízení před krajským soudem, ačkoli stěžovatel žádal o ustanovení jiného advokáta,
JUDr. Ing. Jakuba Backy, což stěžovatel zdůvodňoval tím, že se jmenovaný advokát azylovým a
cizineckým právem zabývá, podílí se na zajištění právní pomoci v detenčních zařízeních pro
cizince a navíc byl podle stěžovatele s jeho případem v obecné rovině seznámen a byl tedy
schopen poskytnout jeho právům účinnou ochranu. Přesto krajský soud návrhu stěžovatele
v tomto ohledu nevyhověl a ustanovil mu zástupcem právě JUDr. Rudolfa Postla, a to z toho
důvodu, že stěžovatel dle krajského soudu neprokázal, že byl JUDr. Backa již s jeho věcí
seznámen, a že JUDr. Postl má sídlo v blízkosti zařízení pro zajištění cizinců, v němž se
stěžovatel v tu dobu nacházel. Krajský soud by však dle názoru Nejvyššího správního soudu měl
brát v úvahu, že argumentace uplatněná JUDr. Postlem v podáních učiněných ve prospěch jeho
klientů, zajištěných cizinců, jejichž zástupcem v řízení o žalobě krajským soudem ustanoven, bývá
pro účinnou ochranu jejich práv nedostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 Azs 258/2018 – 30, bod 12).
[24] Obdobně skromně odůvodněno je ovšem jak žalobou napadené rozhodnutí žalované, tak
zejména rozsudek krajského soudu, který ani k jedné z uvedených sporných otázek, namítaných,
byť stručně, již v žalobě, tedy, proč bylo v případě stěžovatele dáno vážné nebezpečí útěku a proč
nepostačovalo uložení jednoho z mírnějších opatření, neuvedl v podstatě žádný validní argument
nad rámec toho, že stěžovatel pobýval na území ČR neoprávněně, tedy bez platného cestovního
dokladu a bez víza, což je však podmínka, jak vyplývá z citovaných ustanovení nařízení Dublin
III i zákona o pobytu cizinců, pro zajištění stěžovatele nedostačující. Zcela mylná je pak
domněnka krajského soudu, že byla ve smyslu §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců dána
překážka uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť stěžovatel měl
údajně v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Pokud tím státem
krajský soud mínil Spolkovou republiku Německo, pak jen stěží bylo možné odůvodňovat
zajištění stěžovatele namísto uložení zvláštního opatření tím, že se hodlá navrátit do uvedeného
sousedního státu, když právě tam měl být v rámci nařízení Dublin III přemístěn.
[25] Pokud by skutkové okolnosti, které stěžovatel uvedl při svém zadržení policií, následně
nebyly zcela zásadně zpochybněny, vedle dalších důkazů, mj. výpovědí samotného stěžovatele,
který popřel svou do té doby uváděnou identitu a přihlásil se k identitě jiné, musel by Nejvyšší
správní soud shledat kasační stížnost důvodnou a rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalované zrušit, neboť za situace, kdy se stěžovatel sám dobrovolně přihlásil policii a z jeho
výpovědi bylo zřejmé, že trvale žije ve Spolkové republice Německo, kam se chtěl dle této své
původní výpovědi také navrátit a kam měl být přitom, vzhledem k tomu, že Německo bylo
státem příslušným pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, přemístěn, nevyplývaly
z rozhodnutí žalované a tím méně z rozsudku krajského soudu žádné důvody, proč by v případě
stěžovatele mělo být dáno vážné nebezpečí útěku ve smyslu citovaných ustanovení nařízení
Dublin III a zákona o pobytu cizinců. Takovým důvodem nebyla ani skutečnost, že stěžovatel
neměl žádný platný cestovní doklad ani oprávnění ke vstupu na území SRN, neboť jednak dle
citovaného §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců je nemožnost přemísťovaného cizince
oprávněně vycestovat do příslušného členského státu považována za vážné nebezpečí útěku jen
v případě, že se nejedná o členský stát přímo sousedící s ČR, jednak v rámci dublinské procedury
je možné vybavit žadatele zvláštním dokladem (propustkou – laissez passer), který ho opravňuje
k přemístění do příslušného členského státu (viz čl. 29 odst. 1 třetí pododstavec nařízení Dublin
III).
[26] Podrobit situaci, za níž měl být stěžovatel přemístěn do Spolkové republiky Německo
podle nařízení Dublin III, posouzení, zda je dáno vážné nebezpečí útěku stěžovatele ve smyslu
jeho zákonné definice v §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, mělo přitom pro zákonnost
zajištění stěžovatele zásadní význam, neboť i přesto, že je výčet příkladů, kdy je dáno vážné
nebezpečí útěku žadatele dle uvedeného ustanovení, pouze demonstrativní, je naplnění této
definice podmínkou sine qua non pro zajištění žadatele za účelem jeho přemístění do příslušného
členského státu (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 3. 2017, Al Chodor a další, C-
528/15, ECLI:EU:C:2017:213, a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3289/14, i judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 22. 3. 2017
č. j. 6 Azs 14/2016 – 41, dostupný na www. nssoud.cz; vše se vztahuje k právnímu stavu do 17.
12. 2015, kdy definice vážného nebezpečí útěku ve vnitrostátním právu chyběla).
[27] Nejvyšší správní soud ovšem musí v posuzované věci přihlédnout k tomu, že, jak již bylo
konstatováno, původní výpověď stěžovatele a jím uváděné okolnosti, které žalovaná posuzovala,
následně byly zcela zásadně zpochybněny, mj. výpovědí samotného stěžovatele, který popřel, že
byl tím, za koho se původně vydával, a prohlásil se za osobu jiného jména, data narození i státní
příslušnosti. Byť k tomuto zásadnímu zvratu došlo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí
o zajištění stěžovatele, vztahují se uvedená nová zjištění i ke skutkovému stavu, který zde byl již
v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 2 s. ř. s.) a tato zjištění činí veškeré výpovědi
stěžovatele zcela nehodnověrnými. Tato nehodnověrnost společně se skutečností, že stěžovatel
pobýval na území ČR neoprávněně a že se nemohl vykázat žádným dokladem totožnosti, již ve
svém souhrnu dle názoru Nejvyššího správního soudu zakládají vážné nebezpečí útěku ve smyslu
§129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 odst. 2 a čl. 2 písm. n) nařízení Dublin
III.
[28] Uvedené skutečnosti ve spojení s tím, že se nelze spolehnout na tvrzení stěžovatele, že
má na území ČR přítelkyni, a to i přesto, že zmiňovaná J. D. jeho původní výpověď v daném
ohledu potvrdila, následně však sám stěžovatel tuto výpověď odvolal, a že nebylo známo, že by
stěžovatel měl možnost zdržovat se na jiné adrese v rámci ČR, a nedisponoval ani finančními
prostředky nezbytnými ke složení finanční záruky, zároveň vedou Nejvyšší správní soud k závěru,
že by v daném případě nebylo ani uložení některého ze zvláštních opatření ve smyslu §123b
odst. 1 zákona o pobytu cizinců dostatečně účinné (§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
[29] S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že i přes
zmiňované nedostatky, rozhodnutí žalované i napadený rozsudek krajského soudu, s ohledem na
popsané okolnosti, ve světle kasačních námitek nakonec obstojí.
IV.
Závěr a náklady řízení
[30] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[32] Jak již bylo konstatováno, stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 17 A 154/2018 – 16, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Rudolf Postl. Podle §35 odst. 10
in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. I přes již uvedené výhrady ke kvalitě podání, jež
ustanovený zástupce jménem stěžovatele učinil, Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání projednatelné kasační stížnosti) podle §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a
to ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3 400 Kč. Naopak mu
nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů za úkon právní služby spočívající v návrhu na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze
dne 11. 2. 2019, č. j. 5 Azs 10/2019 – 14. Jak již Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení
konstatoval, nebylo vůbec zřejmé, čeho konkrétně mělo být odkladným účinkem ve věci zajištění
stěžovatele dosaženo, navíc byl návrh podán v době, kdy již byl stěžovatel ze zajištění propuštěn.
Jednalo se o nesmyslné podání vedoucí jen ke zbytečné zátěži Nejvyššího správního soudu
rozhodováním o tomto návrhu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. března 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu