ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.258.2018:30
sp. zn. 5 Azs 258/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. L. A., zastoupený
JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2018,
č. j. 17 A 74/2018 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Rudolfu Postlovi se p ři zn á v a jí odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do třiceti (30) dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 18. 4. 2018,
č. j. KRPA-144543-17/ČJ-2018-000022, byl žalobce zajištěn dle §124 odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a byl umístěn do Zařízení pro zajištění
cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Z úřední činnosti je Nejvyššímu
správnímu soudu známo, že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 A 37/2018 – 68, a kasační stížnost
žalobce směřující proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
13. 9. 2019, č. j. 3 Azs 152/2018 – 19.
[2] Dne 20. 4. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutím
žalovaného ze dne 23. 4. 2018, č. j. OAM-68/LE-LE05-LE26-PS-2018, byl zajištěn dle §46a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
Doba trvání zajištění byla stanovena do 8. 8. 2018.
[3] Ve svém rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v případě žalobce jde již o druhou žádost
o mezinárodní ochranu. První žalobce podal dne 30. 10. 2017 a rozhodnutím žalovaného ze dne
18. 12. 2017, č. j. OAM-902/ZA-ZA12-2017, mu mezinárodní ochrana nebyla udělena. Žalobce
uváděl v první žádosti, že má v ČR rodinu, ve Vietnamu naopak nemá zázemí a český jazyk
ovládá lépe než vietnamštinu. Z evidence rejstříku trestů podle žalovaného vyplývá, že žalobce již
byl do doby vydání rozhodnutí žalovaného o zajištění třikrát pravomocně odsouzen v ČR,
poprvé jako mladistvý v roce 2008 za neoprávněné držení platební karty. Rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 64/2011 byl žalobce odsouzen za nedovolenou výrobu a nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Dne 19. 6. 2013 byl rozsudkem téhož
soudu sp. zn. 39 T 30/2013 odsouzen za nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy, tentokrát k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož
výkonu byl dne 16. 1. 2015 podmíněně propuštěn. Žalovaný na základě zjištěných skutečností
dospěl k závěru, že se lze domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve. Žalobce pobývá v ČR již od roku 1994, přičemž první žádost
o udělení mezinárodních ochrany podal až v roce 2017, tedy po 23 letech pobytu na území ČR
a po zahájení řízení o správním vyhoštění. Opakovanou žádost podal až poté, co mu bylo
uloženo vyhoštění a po umístění do zařízení pro zajištění cizinců, a to po více než 3 měsících
od pravomocného ukončení předchozího řízení. Během této doby se žalobce mohl volně
pohybovat a mohl se dostavit na orgán policie či přímo do přijímacího střediska a požádat
o mezinárodní ochranu. Podle žalovaného je tudíž evidentní, že mu byl znám způsob podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když ji již jednou podal. Opakovanou žádost přesto podal
až po zajištění za účelem správního vyhoštění. Z toho je podle žalovaného zřejmé, že jednání
žalobce bylo naprosto účelové, stejně jako v případě první žádosti, která byla podána po zahájení
řízení o správním vyhoštění. Na území ČR pobýval žalobce nelegálně, nerespektoval povinnost
opustit ČR a páchal zde závažnou trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen.
V průběhu správních řízení o vyhoštění a zajištění dle zákona o pobytu cizinců opakovaně
výslovně prohlašoval, že mu ve vycestování do vlasti nic nebrání, ve Vietnamu mu nic nehrozí
a že vycestuje dobrovolně. Jako jediné důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl,
že celá rodina je v ČR. Ve Vietnamu nemá žádné zázemí, neovládá vietnamštinu jako češtinu.
Je zjevné, že tyto skutečnosti mu musely být známy dlouho před zajištěním. Je tedy podle
žalovaného patrné, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová, podaná
pouze s cílem legalizovat pobyt a vyhnout se vyhoštění.
[4] Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM-68/LE-LE05-LE29-2018, bylo
zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. i) zákona o azylu, neboť žalovaný
dospěl k závěru, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je dle §10a odst. 1
písm. e) zákona o azylu nepřípustná. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo,
že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany byla
zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2019, č. j. 60 Az 50/2018 – 66,
přičemž kasační stížnost žalobce směřující proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro
nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 Azs 76/2019 –
28.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění dle zákona o azylu podal žalobce žalobu
u Krajského soudu v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2018,
č. j. 17 A 74/2018 – 44, přezkoumávaným v nyní posuzované věci, zamítl.
[6] K žalobní námitce, podle níž měl žalovaný v daném případě přistoupit k uložení
zvláštních opatření ve smyslu §47 zákona o azylu namísto zajištění, krajský soud konstatoval,
že žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr o neúčinnosti
zvláštních opatření. Těmito okolnostmi podle krajského soudu byly neoprávněný pobyt žalobce
na území ČR bez pobytového oprávnění a v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, vyhýbání
se povinnostem spojeným s pobytem na území ČR, účelové podání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany za účelem vyhýbání se vyhoštění, dosažení propuštění ze zajištění a dalšího
(nelegálního) setrvání na území ČR a opakované páchání trestné činnosti žalobcem. Z těchto
okolností žalovaný dovozoval, že u žalobce nelze očekávat změnu jeho jednání a respektování
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu. V této souvislosti také odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48
(všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), konstatoval, že účelem zajištění žadatele podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu není pouze zajistit jeho účast v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale také
zajištění efektivní kontroly nad průběhem řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec uplatní
své právo požádat o mezinárodní ochranu.
[7] Podle krajského soudu žalovaný posoudil individuálně poměry žalobce a jeho pobytovou
historii na území ČR jako celek, přičemž neshledal mírnější donucovací opatření dle §47 zákona
o azylu účinnými. Jeho závěry měly podle hodnocení krajského soudu oporu ve správním spisu.
Ve věci žalobce nebylo zjištěno nic, co by žalovaného či krajský soud mohlo vést k případnému
upuštění od zajištění, neboť pouhé tvrzení žalobce o tom, že vycestuje a že jeho otec mu zajistí
finanční prostředky na cestu, nezaručuje, že žalobce skutečně dobrovolně z ČR vycestuje,
a to právě vzhledem k jeho dosavadnímu jednání, kterým se naopak opuštění ČR pokoušel
zabránit.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Stěžovatel namítá, že krajský soud neposoudil možnost uložení zvláštního opatření
dle zákona o azylu správně, neboť uložení takového mírnějšího opatření bylo v daném případě
dle §47 odst. 2 zákona o azylu možné a důvodné a nebylo tedy třeba přistupovat k zajištění
stěžovatele.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na důvodnosti zajištění stěžovatele
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k žalobě.
Z jednání stěžovatele v minulosti dle názoru žalovaného jasně vyplývá stěžovatelova neúcta
k právnímu řádu ČR. Toto chování stěžovatele nedávalo dostatečnou záruku, že by v průběhu
azylového řízení s příslušnými orgány ČR spolupracoval a případně se podrobil i následným
dopadům negativního rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, proto žalovaný
užití zvláštních opatření v jeho případě vyloučil. Žalovaný je toho názoru, že v případě
stěžovatele došlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek ve smyslu §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Stěžovatel prokazatelně nerespektoval svou zákonnou povinnost pobývat
na území ČR na základě zákonného pobytového titulu, z jeho jednání je zřejmá snaha vyhnout
se správnímu vyhoštění všemi dostupnými prostředky, to i žádostí o udělení mezinárodní
ochrany, o které se lze domnívat, že byla podána účelově. Žalovaný zároveň informoval Nejvyšší
správní soud o tom, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění dne
8. 8. 2018.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Dále je třeba konstatovat, že kasační stížnost stěžovatele je na samé hranici přípustnosti
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti pouze obecně
formulovaný nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nemožnosti použití zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu v této věci, aniž by konkrétně zdůvodnil, v čem jsou dle jeho
hodnocení tyto závěry nesprávné a proč se domnívá, že bylo některé z těchto opatření na jeho
případ použitelné. Nejvyšší správní soud se přiklonil k tomu, že je v tomto případě ještě možné
i takto obecně formulovanou námitku podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž přihlédl
i k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Rudolf Postl, advokát, který kasační stížnost formuloval,
byl stěžovateli ustanoven v řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatel žádal o ustanovení
jiného advokáta, Mgr. Jindřicha Lechovského, což stěžovatel zdůvodňoval tím, že se jmenovaný
advokát azylovým a cizineckým právem zabývá, podílí se na zajištění právní pomoci v detenčních
zařízeních pro cizince a navíc byl podle stěžovatele s jeho případem v obecné rovině seznámen
a byl tedy schopen poskytnout jeho právům účinnou ochranu. Přesto krajský soud návrhu
stěžovatele v tomto ohledu nevyhověl a ustanovil mu zástupcem právě JUDr. Rudolfa Postla.
[13] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu
a uplatněných důvodů kasační stížnosti, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ (pozn.: zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem)
[15] Nejvyšší správní soud se možností uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu
namísto zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu opakovaně zabýval, přičemž ze závěrů
této své prejudikatury, jak byla shrnuta např. v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5 Azs 338/2019
– 28, Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní posuzované věci.
[16] Ani v nynějším případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců –
a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel nijak
nerozporoval a je zjevná z obsahu správního spisu. Základní předpoklad pro zajištění stěžovatele
byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně důležitý předpoklad zajištění dle
citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením;
k tomu srov. mutatis mutandis usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž byl sice řešen
případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry lze vztáhnout též na zajištění
podle zákona o azylu, neboť základní logická vazba je v obou případech stejná – k zajištění lze
přistoupit jen tehdy, pokud mírnější donucovací opatření nebudou dostatečně účinná.
[17] Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle §46a odst. 1 zajištění žadatele tím,
že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle §47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení
povinnosti „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu
v době ministerstvem stanovené“.
[18] Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince
pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého
typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v §46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci
byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem
vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze
zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především
zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění (je-li, tak jako v posuzované věci, vydáno). Tento závěr potvrzuje
judikatura Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu pak dále dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho,
zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění
směřovalo. Je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně
případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění; v podrobnostech viz krajským
soudem i žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.
[19] Je pravdou, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních opatření by neměly být
totožné, byť na sebe budou úzce navázané tak jako i v nyní projednávané věci. V ní žalovaný
v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření vycházel z důvodu zajištění, což Nejvyšší správní
soud považuje za logické a odpovídající uvedené judikatuře. Stěžovatel dlouhodobě pobýval
legálně na území ČR, avšak z toho důvodu, že zde opakovaně páchal trestnou činnost, o povolení
k trvalému pobytu přišel, následně pobýval na území ČR neoprávněně a po té, co mu bylo
z tohoto důvodu uloženo správního vyhoštění, pobýval zde v rozporu s tímto rozhodnutím,
pročež byl za účelem realizace správního vyhoštění zajištěn. Až po té podal opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným i s krajským
soudem, že za uvedených skutkových okolností by účel zajištění stěžovatele, tedy zabezpečení
jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, při využití zvláštních opatření
podle §47 odst. 1 zákona o azylu mohl být zmařen. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém
středisku [§47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] totiž umožňuje žadateli opustit pobytové středisko
na dobu kratší než 24 hodin a nelze vyloučit, že by se stěžovatel po odchodu z pobytového
střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením.
K témuž důsledku by mohlo vést též uložení povinnosti pouze se osobně hlásit žalovanému
[§47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].
[20] S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle §47 zákona o azylu se žalovaný
a následně i krajský soud náležitě zabývali a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnili.
Nejvyšší správní soud tak považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného a krajského soudu
za dostatečná a mající oporu ve spisech.
IV.
Závěr a náklady řízení
[21] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Jak již bylo konstatováno, stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 23. 5. 2018,
č. j. 17 A 74/2018 – 16, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Rudolf Postl. Podle §35 odst. 10
in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. ledna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu